1. KORINTSKÝM 13


9.1.2000 Beroun

Evropa potřebuje lásku - úvod k Aliančnímu týdnu modliteb

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Odstraníš-li ze svého středu jho, hrozící prst a ničemná slova, budeš-li štědrý k hladovému a nasytíš-li ztrápeného, vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jak poledne. Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí. Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a ob-novuje stezky k sídlům.  Amen                   Izajáš 58,9b-12
Píseň: 178 (399)
Modlitba: Pane náš a Bože náš, Ty jsi Láska a kdo v lásce přebývá v Tobě přebývá a Ty v něm. Děkujeme, že jsi z lásky stvořil vše, co jest. Děkujeme, že jsi prokázal svou lásku Izraeli tím, že sis jej vy-bojoval na jeho utlačovatelích a zasnoubils jej sobě samému. A když ses tak dal poznat, všem ve svém lidu Izraeli jsi přikázal, aby milovali Tebe celou svou bytostí a bližního jako sebe. Děkujeme, že Tvá láska nezůstala omezena jen na jediný lid: poslal jsi svého Syna, vtělenou Lásku, aby Tě všechny národy poznaly jako Boha milujícího, odpouštějícího a milosrdného. Děkujeme, že Tvá láska nekončí tam, kde hrozí nějaká újma, ale je tak velká, žes neváhal obětovat Toho, jenž Ti byl nejdražší, za nás za všecky, kteří nejsme hodni Tvého milování. Pane Ježíši, Ty jsi ukázal, že milovat Tebe celou bytostí a bližní jako sebe sama je největší přikázání. Svým učedníkům jsi řekl, že rozpoznávacím znamením těch, kdo Tě ná-sledují, je vzájemná láska. Tvůj apoštol Pavel ji ukázal jako nej-vzácnější cestu. Prosíme, odpusť nám, že je mezi námi tolik ne-lásky. Že jsme spíš hotovi podezřívat než chápat, spíš odsuzovat než odpouštět, že jsme spíše nakloněni se uzavírat než spolupraco-vat, že chceme vynášet to své a snižovat to, co mají druzí. Odpusť nám staletou nenávist mezi církvemi i mezi národy v Evropě. Od-pusť nám, že se příliš snadno smiřujeme s jejími zbytky a nepotí-ráme ji od kořene. Prosíme, měj s námi ještě trpělivost. Sešli svého sv. Ducha nám i všem, kdo se zapojují do společných modliteb jinde. Naplň nás znovu svou láskou, aby sis i nás mohl užít k budo-vání takové církve, společnosti i Evropy, jež by se Ti líbila. Amen
Čtení z Písma sv.: Jan 13,34-35 (ekumenický překlad)
Píseň: 382
Základ kázání: I. Korintským 12,31-13,13 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, dneškem začíná Alianční modlitební týden, jehož heslem je: Evropa v r. 2000 je kontinentem v nouzi. Každý den týdne je věnován něčemu, co v dnešní Evropě citelně chybí. Na tuto neděli připadá téma: Evropa potřebuje lásku.  Pro-to jsme četli chválu svaté lásky z 1. listu apoštola Pavla Korint-ským. Není lehké kázat na tak notoricky známý text a nenudit po-sluchače. Ale snad bude naše dnešní zvěstování přece jen neotřelé, protože my většinou necháváme promlouvat ten text jen do nejuž-ších vztahů ve sboru, ale málokdy se dostaneme k tomu, abychom jím poměřovali život v celém světadílu.
 Sbor v Korintě byl velmi dynamický a jeho členové byli zahrnuti rozsáhlou škálou duchovních darů, charismat. Největší pozornost  budily dary nejméně obvyklé: mluvení jazyky, uzdravo-vání, mocné činy. Některé nenápadné dary nutně potřebné k budo-vání sboru, jako kázání, proroctví, vyučování, pastorace, správa církve byly přehlíženy a zneuznávány. Sbor se rozdělil na několik znepřátelených skupin, z nichž každá si myslela, že jen ona má ten opravdu duchovní dar, a že ti ostatní, kdo jej nemají, jsou křesťané druhého řádu. Co se tehdy vyskytlo v Korintě, to se stalo vleklou chorobou evropského křesťanství vůbec. Evropské křesťanstvo je také velmi bohatě obdarované, to, co Duch svatý po staletí dával jednotlivým osobnostem i společenstvím, narostlo v nepřebernou klenotnici pokladů. Ale my, evropští křesťané, jsme se dodnes ne-naučili, že tělo církve má mnoho údů a všechny jsou stejně nutné a důstojné, ač nemají stejný úkol. Stále stavíme jednotlivá obdaro-vání proti sobě, vyvyšujeme to své a odsuzujeme ty, kdo je nemají. Pravoslavní říkají: Jen my jsme praví křesťané, protože my Boha správně slavíme pravověrnou liturgií podle apoštolského řádu. Na naší bohoslužbě se člověk povznáší do chóru andělů před nebes-kým trůnem, nazírá Boží tajemství a to je přece to jedině důležité.  My zápaďané jim víc než půldruhého tisíciletí odpovídáme: Hou-by, důležité je jen to, co je prakticky použitelné, a to umíme z evangelia vyloupnout my se svou theologií kříže. Kdo to nechce chápat, je vedle. A uvnitř našeho západního písečku se hádáme dál. Římští katolíci tvrdí, že jsou církev ze všech nejcírkvovatější, jeli-kož přinášejí pravou mešní oběť a jejich kněžská posloupnost svě-titelů a svěcených sahá až k samým apoštolům, a také proto, že nezapomínají na Matku Páně a na svaté, kteří je předešli do Boží slávy. My protestanté se pyšníme, že jsme jediná pravá církev, pro-tože jen my umíme vzdělávat lid v pravdě Písma a očišťovat život církve od lidských nálezků, jež nemají s Písmem nic společného. A hbitě dodáme, že kde není umění kázat a vyučovat, tam je temnota pohanských pověr. A letniční po vzoru jistých Korinťanů prohla-šují, že jen oni jsou církev a mají Ducha svatého, protože mluví jazyky a uzdravují, a dodávají, že tradiční církve jsou bezduché, protože to nedělají. Každý se snažíme ukázat to své jako jedině dobré, a s tím vystavit i sebe sama na piedestal jedině duchovních lidí. Prostě korintská trumfovaná na druhou. A tato trumfovaná přinášela po staletí tragické ovoce: stavěla železné opony napříč kontinentem, podněcovala války a kacířské procesy a deformovala podobu všech církví. Dospělo to až k úplnému znevěrohodnění křesťanství v očích moderních lidí. Všechny církve ta korintská nemoc naučila vylévat s vaničkou i dítě a volit si ne to, co je dobré, ale to, co je najust těm druhým. Tak se z našich kostelů v minulosti staly strohé přednáškové síně a z římských zas přeplácaná divadla, kde se hraje cizojazyčná opereta. Tak pravoslavné země ustrnuly, protože užívat evangelium pro všední život jim smrdělo západnic-tvím. A proč to všechno? Protože evropští křesťané neměli dosta-tek lásky, která vede k pokoře. Zpychli a přestali si pamatovat, že jejich Pán má zálibu v rozmanitosti, že stvořil jedno tělo s roz-ličnými údy, aby to tělo mělo co nejvíce možností. Bohu díky, že nás ve dvacátém století probudil a ve všech církvích začal svým Duchem posilovat vědomí, že plnost Božích darů je víc, než obsah jedné konfese, a že se k ní dostaneme jen vzájemným sdílením. Bohu díky, že nás začal přes hranice vyznání spojovat upřímným přátelstvím, bez něhož si už nedovedeme představit svůj život.  Apoštol Pavel ale navzdory rozhádanosti Korinťanů neřekl: Heleďte, ta charismata vás jenom rozeštvávají, tak je zase všichni Bohu vraťte a bude klid. Řekl naopak: Usilujte o vyšší dary. Máte již cosi, co buduje váš osobní duchovní život? Ano, opatrujte to, ale nemyslete jen na sebe. Vyproste si i něco, čím byste byli k užit-ku všem. Zavedl jakési odstupňování darů podle toho, jak dalece ty dary slouží k budování sboru. A byl by rád, kdyby každý z adresátů jeho listu měl od Boha něco, co by činilo korintskou církev schop-nější v její službě dosvědčování Krista. A tak by nám také poradil, abychom rozvíjeli to, co naše církev dobře umí, a přispívali tím k budování Kristova těla v Evropě. Ale to je možné jen když se dáme uvést na onu mnohem vzácnější cestu, o které píše dále. On totiž dobře věděl, že k Bohu Otci Ježíše Krista se neblížíme nějakými duchovními výboji, ale vztahem lásky. Láskou, která na sebe zapo-míná a myslí na milovaného - na Jeho oslavu, na to, jak Mu udělat radost. Láskou, která se velmi rychle naučí hledět také na ostatní lidi očima svého milovaného Pána. Teprve zapojena v této lásce fungují všechna duchovní obdarování jak mají - k slávě Boží a k užitku lidí. Mluvení jazyky pak už není pobídkou k pýše a k pla-nému exhibicionismu. Poznání nenadme. Víra se už nepromění ve fanatismus inkvizitora ani v sudičství sektáře. Účinnost pak není znečištěna a znehodnocena postranními myšlenkami na vlastní slávu. Ti, kdo žijí kristovskou láskou, to vždycky s druhými vydrží. Vždy pro ně mají naději, vždycky jim dávají čas, snesou jejich jinakost i jejich chyby, protože tak je učí jednat Pán, který je Láska. Kristovsky milující si nikdy nemyslí, že jen oni jsou tu od toho, aby dostávali všechno dobré. Neurazí se, když vidí něco vzácného u jiných, nehaní to, ale považují za přirozené, že jsou obdarováváni i nepřímo, prostřednictvím druhých. Nepovažují za nutné se vytahovat, protože svou sebeúctu nacházejí v tom, že si je Bůh zamiloval, i když neměl proč. Vědí, že také ti druzí jsou podobně milováni, a nežárlí na to. Nemyslí si, že jsou středem světa, tím středem je jim Pán, kterého vidí přicházet v každém člověku. Kristovsky milující odmítají všecko, co neprospívá jiným a co působí rozkladně. Ti, kdo žijí kristovskou láskou, velmi dobře vědí, co je dobré a co zlé, co je pravda a co lež. Ale pravda v jejich rukou nezabíjí. Vždy se radují, když vítězí pravda, ale její vítězství nikdy nezařizují deptáním jiných a ničením cizích životů. To raději nabídnou své vlastní. A vždy také vědí, že pravda není jen video-záznam čehosi, nýbrž že celá pravda vznikne až tehdy, když se k tomu videozáznamu připočte ještě celkový Boží pohled na aktéry. Vědí, že činit pravdu znamená svědčit, že Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Dále kristovsky milující lidi charakterizuje, že jsou vždy ochotni překousnout své bolesti a první podat ruku ke smíření, protože vždy mají naději, že odpuštěním minulých křivd upravují půdu pro to, aby se nepřipravovaly nové. Tak vidíte, bratři a sestry, že láska je to, co potřebuje mnohonárodní, mnohokulturní a mnohokonfesní Evropa na prvním místě. Ano, ona potřebuje tu lásku, která je zrozena z Boha, a proto vydrží, ať se děje cokoli. Potřebuje ji, aby košatost evropského myšlení nebyla dělící hrad-bou, ale stala se požehnáním. Evropa potřebuje lásku, aby měla čím držet pohromadě. Potřebuje ji, abychom v dalším století doká-zali pokojně ukazovat jedni druhým své klenoty, předávat si je a radovat se z nich ze všech jak na východě, tak na západě, jak u pravoslavných, tak u katolíků a protestantů. Když my, evropští křesťané, budeme založeni v lásce a budeme jí oplývat, pak se to dozajista projeví i na ovzduší v evropské společnosti. Ne proto, že bychom tu byli pány domácími, to už dávno nejsme, ale proto, že Boží moc milujícím vybojovává prostor. Proto když budeme bohatí kristovskou láskou, náš světadíl se už nestane ohniskem celosvěto-vých konfliktů; nikdo zde nebude moci zneužívat náboženství pro nenávistnou propagandu a přestane kvést pšenka různým naciona-listům, kteří potřebují ovzduší strachu a nedůvěry. Pak ani evrop-ská integrace nebude hrozbou pro pestrost duchovního a kulturního dědictví národů Evropy; pak tu bude dost lidí, jimž bude kultura sousedů vzácná, nebudou lhostejní a budou se vzájemně podpo-rovat v zachovávání svébytnosti. Pak bude podstatně lehčí i boj proti ďábelskému našeptávání, jež sugeruje velkým národům, že musí všechny ostatní proměnit k obrazu svému. A to už vůbec nerozvádím tak jasné věci, jako že Evropa je v krizi pospolitého života vůbec, že jakýsi chorobný důraz na vlastní osobu ohrožuje nejen duchovní klima, duchovní výměnu, mezinárodní a mezicír-kevní vztahy, ale také manželství, rodinu a obec. Prožít rozchod rodičů je mezi dětmi skoro tak časté, jako prodělat spálu. Stále více lidí nemá pocit, že někam patří a že na nich někomu záleží. A to proto, že stále více lidí považuje za hloupost na někoho se vázat, brát ohledy, a sleduje jen vlastní uspokojení, jako tehdy v Korintě. Jedině lidé, prodchnutí kristovskou láskou, mohou pomoci uzdra-vovat ty spousty zraněných bytostí, které potkáváme ve všech měs-tech Evropy a jež nepoznaly lásku. A jedině ti, kdo umí zapome-nout na sebe, nezištně milovat a odpouštět, mohou být dnešním mladým lidem znamením. Jen oni mohou v očích mladých lidí rehabilitovat manželství a rodinu a vrátit jim tu záři a slávu, jakou měly v očích jejich babiček. Jen oni mohou napravit službou, co sobectví zničilo, a ukázat, že právě ve službě je naplnění života.
 Od působení apoštola Pavla v Korintu jsme se my Evropané mnoho nezměnili. Pořád si zakládáme na něčem, co je ve skuteč-nosti velmi částečné, překonatelné, dočasné. Korintští si zakládali na jazycích, které utichnou, na prorokování, které v Božím králov-ství přestane, na poznání, které je stále znovu překonáváno a nadto je vždy pouze částečné. A my si zakládáme také na všelijakých výkonech, jež se dají vidět, změřit, zapsat. Ovšem to, co je trvalé, nejsou výkony, ba ani duchovní výkony v moci Ducha svatého. To je víra, naděje a láska. Ale i víra se jednou promění ve vidění. Na-děje se jednou splní. To, co bude trvat i na věčnosti, je vztah lásky a důvěry k Bohu, který nás vede, abychom přijímali všechny, jako On v Kristu přijal nás. To je náš nejtrvalejší klenot. To je také největší moc, jakou máme v ruce. Amen


Píseň: 581 (383; 395)

Modlitby za život v Evropě

Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: Koloským 3,12-17 nebo I. Janova 4,7-18

Požehnání:
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši nyní i na věky. Amen

Píseň: 489 (582)