LUKÁŠ 2, 41-52


31.1.2000 Beroun

Ježíš poprvé zjevuje svou slávu Učitele

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Zde je můj služebník, jehož podpírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého Ducha, aby vyhlásil soud pronáro-dům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho Zákon. Amen                                                            Izajáš 42,1-4

Píseň: 72 (398)



Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, chválíme Tě a oslavujeme Tě za to, že jsi nám zjevil svého Syna Ježíše jako pravého Učitele, u něhož jsou všechny poklady moudrosti. Děkujeme Ti, že On už jako čerstvý konfirmand převýšil všechny učené theology Izraele, aby nám ukázal, že kdo je shůry, je nade všecky. My poznáváme částečně, ale On je vtělená Pravda; my koktáme Tvou abecedu, ale On zná všecka Tvá tajemství, neboť přichází z Tvého klínu a je jedné podstaty s Tebou. Děkujeme Ti i za to, že Tvůj Syn ukazuje nám všem, jak užít čerstvě nabyté svobody a nezávislosti: že se má využít k přiblížení Tobě a tomu povolání, které jsi Ty pro jednoho každého z nás připravil, abychom je naplnili. Děkujeme také za příklad odvahy Josefa a Marie, zanechaný rodičům a prarodičům dospívajících dětí. Prosíme, odpusť nám, že je často napodobujeme v tom horším: zapomínáme, koho máme v Ježíši mezi sebou, po-dobně jako oni, když se po Něm sháněli. Odpusť, že tím působíme sobě i Tobě mnoho zbytečných trápení. Prosíme, dej nám svého sv. Ducha, abychom Ti nakonec porozuměli a uchovali si všechno, cos nám zjevil, ve svém srdci. Amen

Čtení z Písma sv.: Dt 16,16-17 + 18,13.15-19 (ekumenický překl.)

Píseň: 372,5-9 (442;236;440)



Základ kázání: Lukáš 2,41-52 (překlad Petrů, v. 51. oprav na: Jeho     matka si všechno to uchovala v srdci)
Bratři a sestry, milý sbore, v tomto příběhu vystupuje náš Pán jako čerstvě plnoprávný člen Božího lidu, po našem řečeno jako čerstvý konfirmand. Tehdy totiž byla ve 12 letech uzavřena náboženská výchova izraelských chlapců slavnostním slibem, že od této chvíle bude každý z nich dbát na dodržování Hospodinova Zákona sám. Dívky byly od svých dvanáctých narozenin dospělé a mohly se pro-vdat. Později se tyto věci přesunuly na 13. rok věku, ale podstata zůstala. I dvanáctiletý Ježíš tedy právě přejal duchovní odpověd-nost za svůj život a my zde sledujeme jeho první samostatné vy-znavačské jednání. On jde do Jeruzaléma na Hod Beránka, jak to bylo v Zákoně předepsáno každému izraelskému muži. Ale záro-veň dělá v Jeruzalémě něco víc, než že si odbude povinnou chrá-movou návštěvu. Je poprvé samostatný, a proto poprvé odhaluje alespoň cíp svého tajemství (byť jen před několika duchovními vůdci Izraele). Ukazuje, že v Něm dostává Izrael i celý svět toho pravého Učitele. Ale sledujme nejprve Ježíše s Jeho rodiči cestou do Jeruzaléma, jak to dělá i evangelista Lukáš.
 Ano, evangelista opravdu říká rodiče a nesnaží se vzít Jose-fovi jeho otcovskou čest. Později, zvláště ve středověku, se církev chová k Josefovi v tomto ohledu sprostě. Mnohé pozdější rukopisy ta místa nenechavě opravují; snad z prostého nepochopení rodičov-ství, nebo možná v zápalu boje proti popíračům Ježíšova božství, či ve vzepětí mariánské úcty. Nicméně v těch nejstarších rukopi-sech třetího evangelia stojí rodiče a ukazuje nám to, že v Božích očích je otec vždy ten, kdo dítě vychoval, kdo je živil, šatil, cvičil v dovednostech, směroval k víře. To vše Josef malému Ježíši dal, a proto má právo být nazván Jeho tatínkem. I na naše rodičovství to vrhá jiné světlo: Bůh téměř úplně ignoruje biologické zploditelství. Když jsem pracovala ve vězení, přesvědčila jsem se, že právem, že totiž žádný význam nemá. Ty odsouzené ženy zplodily třeba i pět dětí, ale žádnému z nich nebyly matkou. Jejich děti byly ničí, žili jako sirotci, odkázány na milost příbuzenstva nebo na záchytnou sociální síť státu. Boží Slovo tohle za rodičovství nepovažuje. Ono zdůrazňuje duchovní a lidskou stránku rodičovství. Tu, v níž se ro-dič svému dítěti vydává a napojuje je na týž zdroj života, z něhož čerpá sám.
 Chování Ježíšových rodičů nás možná zarazí svojí lehko-vážností: Jen považte, oni se po svém synovi před cestou vůbec neshánějí, nepřekontrolují si Ho, neženou Ho do houfu! Říkají si: „Chlapec je velký, vlastně dospělý, ať jedná podle svého uvážení, ať prokáže svou zdatnost a odpovědnost. Cestu zná, orientovat se umí, zacházet s oslem také, že je čas k návratu, ví. Není třeba Jej stále držet u našich sukní. Ať se otrká!“ Ponechávají Mu svobodu náležející jeho věku a postavení. Neumenšují ji, ale ani nezvětšují. Je to odvážné, někdy to i bolí. Může se totiž přihodit ledacos ne-předvídatelného. Děti neužijí své možnosti volby vždy v souladu s odhadem rodičů. Ale přece je takové jednání vychovatelsky jedině moudré. Touto cestou totiž jedině vzniknou z dospívajících lidí samostatné osobnosti. Když je budeme pořád vodit za ručičku, ať jsou jim 2, 12 nebo 42, tak si z nich vychováme leda nezodpovědné loutky. Nebudou sice dělat nic nepředvídatelného, ale také nebu-dou stačit na samostatný život, nebudou tvořiví a rozhodní, nezbaví se nikdy zvyku za někoho se schovávat. Totéž platí nejen o dospí-vajících dětech, ale také třeba o podřízených v práci. Je třeba jim poskytnout prostor odpovědnosti, úměrný jejich možnostem, jinak z nich nevyrostou samostatně jednající pracovníci. I církevní před-stavitelé se musí umět zapřít a nehlídat nadějné laiky na každém kroku, risknout, že ti nadějní lidé jim dnes připraví nejedno nepří-jemné překvapení, když z nich chtějí zítra mít sloupy sboru. Dva-náctiletý Ježíš na druhé straně není svým rodičům lhostejný. Když se s Ním nesetkají na prvním nocležišti, hledají Ho. A vrátí se až do Jeruzaléma, když Ho nenajdou mezi krajany. Dát mladému člo-věku svobodu zas neznamená chovat se od jeho určitého věku, jako by nebyl. Naopak, znamená to zachovat mu svou lásku a zájem a dál napínat své síly tehdy, když něco zaskřípe. I ve vztazích ostat-ních autorit k lidem, kteří nejsou ještě zcela dobudováni, je třeba být v povzdálí neviditelně připraven se vší svou láskou, silou a zkušeností a dát taktně do pořádku to, co nevyšlo.
 Za tři dny ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hleď, tvůj otec a já jsme tě celí utrápení hledali.“ Odpověděl jim: „Pročpak jste mě hledali? Což jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Josefovi a Marii trvá tak nesmírně dlou-ho, než Ježíše najdou, protože hodně pozapomněli, koho mezi se-bou opravdu mají. Za ta léta společného života převážil v jejich pohledu jejich hoch nad Spasitelem světa. Kdyby tomu tak nebylo, bývali by šli zcela najisto. Kdyby si uvědomili, že tento dvanáctile-tý není obyčejný izraelský konfirmand, nemohli by zaváhat v tom, jak On ztráví každou chvilku, s níž může nakládat podle svého uvážení; nemohli by neuhádnout, že hledáním Božích věcí, přípra-vou na své poslání. Tu velikou bolest, o níž Marie mluví ve své výčitce, si způsobili sami tím, že hledali Ježíše nejprve podle míry dvanáctiletého kluka a ve věcech jeho pozemského táty, a tam sa-mozřejmě nebyl. Až později je napadlo hledat i v tom, co náleží Je-žíšovu nebeskému Otci. I my si připravujeme mnohá zklamání, ne-vyslyšení proseb i mnohý krach svých plánů prostě tím, že dobře nevíme, s kým máme tu čest, jaký je náš Pán, přestože bychom to dávno mohli z Písma dobře znát. Pak dáváme vinu Bohu, že je kru-tý a nemilosrdný, když nám provedl to či ono. Ale chyba je v nás, v našich odhadech, v tom, čím jsme Pána obmysleli, v příliš lidsky malém oblečku, který jsme Mu připravili a jejž musel odvrhnout.
 Když se náš Pán rozhodl využít své čerstvé nezávislosti ke slyšení Božího Slova, k hlubšímu společenství s Otcem, k hlub-šímu proniknutí do toho, co je Jeho, tak nám tím ukazuje, na čem nejvíce záleží. Naše domácnost, naše zaměstnání, naše záliby - to vše může počkat. Jediné, co odsunuto být nemůže, je naslouchání Bohu, neboť to je čerpání z pramene života, to je síla i směr pro vše ostatní. Celý náš všední den vlastně získává svou krásu, svou kvalitu a svůj řád, nebo naopak svou bídu a zmatek při našem zacházení se dnem odděleným pro setkání s Bohem. Všední den vypadá podle toho, zda nám ve svátek utkvělo Boží Slovo v srdci či nikoli; vypadá podle toho, zda do něho vstupujeme jako vyslanci Kristovi, zmocnění silou z výsosti, nebo jen na svou pěst. Celý náš život se odvíjí a dopadne podle toho, zda udržujeme společenství se svým Stvořitelem či nikoli, zda bereme Jeho Slovo vážně či ne. Čas ztrávený s Bohem o samotě, a zvláště čas věnovaný společen-ství kolem Božího Slova, není zabitý. Je naopak nejlépe využitý, neboť v něm dostáváme vše potřebné. Z toho též plyne, že do kos-tela nestačí jít kvůli svátečnímu mumraji, kvůli parádě pro oči. Ve sboru máme hledat právě onen ponor do věcí našeho nebeského Otce, právě Slovo, které buduje, osvobozuje, nese. Proto stojí v centru našich bohoslužeb kázání. Proto máme biblické hodiny, kde  můžeme naslouchat i klást otázky. Právě tak dostáváme všechno, abychom mohli sami dávat, abychom mohli konat svou službu, abychom mohli být Božími obrazy a svůj život opravdu naplnit. Je-li dnes v naší společnosti tolik starého i nového neřádu, pak je to proto, že je tu žalostně málo lidí, kteří umí zacházet se svou svo-bodou jako Pán Ježíš. Většina našich spoluobčanů ji neužívá jako On k přiblížení Bohu, ale k tomu, aby si užili všech svodů světa tohoto. V naší společnosti se přemnožili lidé, kteří nezvládají to, že jim najednou nikdo nepřikazuje a nekontroluje je, a začali se cho-vat jako utržení ze řetězu, neberou na nikoho a na nic ohled. Hrnou se za penězi a prožitky a nevybírají si prostředky. A tím vzniká bo-lest, nepředstavitelný zmatek, bytostné ohrožení. Ovšem nejen tu-neláři a zjevní neřestníci jsou nemocní tím, že neumí zacházet se svou svobodou. Neumí to ani tzv. slušní lidé. Nezachovávají rov-nováhu mezi vypětím a duchovní obnovou, často též neumí roz-dělit svůj čas správně mezi seberealizaci a potřeby druhých. Berou si příliš veliká sousta a pak se diví, že se jim rozpadá rodina, že jsou na pokraji sil. Ale zpět k textu.
 Za tři dny ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Dvanáctiletý Ježíš nepři-chází do chrámu jako malý žáček. Není závislý prosebníček, který by musel čekat na to, co mu moudré hlavy Izraele ráčí dát. Josef s Marií Jej uvidí, jak sedí mezi učiteli. A sedění vyjadřovalo, že tu je přinejmenším jako rovný mezi rovnými, když ne přímo jako profe-sor mezi žáky. V řeckém slově užitém na tom místě zaznívá stejný slovní základ, jako v našem slově katedra. Ano, Pán Ježíš má v chrámě svou katedru, už jako dvanáctiletý. On není zkoušen, On klade otázky. Všichni se diví Jeho chápavosti a odpovědím. Tak poprvé zjevuje svou slávu jediného pravého učitele. Jen On je ma-gister theologiae. My všichni, od prostých až po největší kapacity, jsme Jeho malí žáčci. My všichni bez rozdílu o Bohu jen koktáme, slabikujeme Boží abecedu, a i tu nám On musel zjevit. Jedině Pán Ježíš Boha zcela zná a mluví-li o Něm, mluví ze svého vlastního. My všichni si buď od Něho necháme říci, nebo nevíme nic. On je ten pravý Mistr života. Jen u Něho najdeme všechny poklady mou-drosti. A co u Něho nevidíme a neslyšíme, to moudré není. Kdo Jej při hledání moudrosti obejde a spokojí se s filosofy, jogíny, mys-tiky či astrology, ten se živí plevami místo zrna. A kdo čte Mojžíše a nepokročí k Ježíši jako k proroku, kterého On předpověděl, ten zůstává u stínu, místo aby se chopil těla, které jej vrhá. A kdo si chce stačit sám a nic nehledá a nikoho nepotřebuje, ten je dozajista blázen a svůj život promarní. Kdo je však sám u sebe hloupý a jde k Ježíši Kristu pro moudrost, ten získá světlo života.
 Odpověděl: „Pročpak jste mě hledali? Což  jste nevěděli, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka si všechno to uchovala v srdci. Evangelista Lukáš zde předvádí to, v čem je jinak mistrem evangelista Jan - jak se dokážeme s Bohem nedomluvit, ač říkáme stejná slova. I zde mluví Marie jinou řečí než Pán Ježíš, ač užívá táž slova. Ona říká otec Josef, Pán mluví o nebeském Otci, o Bohu Stvořiteli a Vysvoboditeli. Navzájem si nerozumí. A přesto se ta událost zřejmě stala pro Marii okamžikem prozření - podobným, jaký později prožijí učedníci na Hoře proměnění. Uchová si to vše v srdci, tedy v sídle rozhodování, vůle. A ono to později opravdu ovlivnilo její životní rozhodnutí. Spolu s dalšími podněty jí tohle pomohlo dojít pod golgatský kříž a až do modlitebního kruhu, oče-kávajícího seslání Ducha svatého. I pro nás je užitečné si takto uchovávat Boží promluvení, Boží záležitosti. Ano, dokonce si mů-žeme s užitkem zachovat v srdci i ty zkušenosti s Bohem, v nichž jsme narazili a vypadali jako hlupáci, ale přesto jsme něco velkého uviděli (podobně jako zde nechápající Marie uviděla slávu mou-drosti svého syna). Můžeme si dokonce uchovat i slova, jimž hned nerozumíme: třeba konfirmační veršíky, jejichž pravý dosah po-známe až jako dospělí, nebo ta místa Písma, která nás dráždí svou nerozluštitelností. Bůh si najde svou chvíli, v níž to vše promluví a stane se nám to svící pro nohy a světlem pro naši stezku. Amen


Píseň: 245 (446; 410; 421; 422)
Přímluvy a Otčenáš
Poslání: Koloským 2,2-4.6-10a (ekumenický překlad)
Požehnání:
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši nyní i na věky. Amen
Píseň: 489 (419)