1.Petrova 3,18-22


12.3.2000 Beroun

Bůh dovoluje hříšným, aby se spolehli na Jeho milostivost

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.

Je to pro mě jako za dnů Noeho, kdy jsem se přísahou zavázal, že už nikdy vody Noeho zemi nezatopí. Právě tak jsem se přísežně odřekl rozlícení i pohrůžek vůči tobě. I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník. Amen Izajáš 54,9-10

Píseň: 25 (169)

Modlitba: Hospodine, náš Bože, chválíme Tě a oslavujeme Tvé svaté jméno za to, že jen krátce trváš ve svém hněvu, ale Tvé milosrdenství je věčné. Děkujeme Ti, že dáváš člověku svou Smlouvu a omezuješ jí pře-devším sebe. Ačkoli Tví protějškové nejsou lepší než ti před potopou a dávají Ti spoustu příležitostí, abys litoval, žes učinil člověka, vyhlašuješ jim milost. Milost zachování podmínek pro tělesný život i milost odpuš-tění hříchů. Postavils duhu na oblaku, aby se Tví tvorové už nebáli, že pro hřích člověka zahladíš všechno živé. Slíbils svému lidu Izraeli, že jej budeš švihat metlou, ale své milosrdenství mu neodejmeš. Poslals svého Syna Ježíše, dobrořečícího nám, aby svým utrpením vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám. Svěřils Mu pro nás radostnou zvěst odpuštění, vysvobození, záchrany. Záchrany, kterou si nemusíme zařídit sami, ale již nám dáváš svou mocí a svou milostí. O dobré svědomí Tě smíme prosit a dostaneme je díky Kristovu vzkříšení. Zveš nás k sobě, ale ne tím, že by nás moralizoval, nýbrž tím, že zvěstuješ blízkost svého království. Zveš nás k spolehnutí ne na jistotu Tvé odplaty, ale na Tvou milost. A právě tehdy nastavuješ našim očím kříž - kříž jako cestu smíření, kříž jako prostředek spásy a zbraň, jíž vítězíš nad smrtí, kříž jako důkaz Tvé lásky. Prosíme, veď nás celou tuto postní dobu k tomu, aby-chom poznali slávu kříže a moc vzkříšení. Způsob svým svatým Duchem, abychom se přiznávali k Ukřižovanému jako k Pánu a Spasiteli, brali svůj kříž a následovali Jej. Ať nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. Ať také znovu objevíme, co je náš křest, a držíme se toho. Amen

Čtení z Písma sv.: Gn 9,8-15 + Mk 1,12-15 (ekumenický překlad)

Píseň: 367 (425; 421)



Základ kázání: I. Petrova 3,18-22 (vlastní překlad)

Vždyť i Kristus jednou trpěl za hříchy, spravedlivý za nespraved-livé, aby vás přivedl k Bohu; tělem byl usmrcen, ale oživen Du-chem. V Duchu také šel a kázal duchům ve vězení, neposlušným tehdy, když Boží shovívavost vyčkávala za dnů Noeho, zatímco byla připravována archa; v ní byli málokteří, to jest osm duší, zachráněni přes vodu. Pravý obraz toho, křest, nyní zachraňuje vás - ne ovšem odložení tělesné špíny, ale prosba k Bohu o dobré svědomí - skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž je na pravici Boží, když odešel do nebe a podřídil si anděly i mocnosti i moci.

Bratři a sestry, milý sbore, celý ten oddíl je zasazen do souvislosti utrpení pro víru. Autor nabádá křesťany, aby se nedali zastrašit, posvěcovali Pána ve svých srdcích, byli připraveni tiše a uctivě vypovídat o své naději v Kristu a žili dobrý křesťanský život. Připomíná jim, že utrpení pro víru je blahoslavené a že když někdo škodí těm, kdo konají dobro, bývá zahanben. A dodává: Utrpení patřilo i k životu našeho Pána. I On byl přece spravedlivý a trpěl. A jako v Jeho životě nebylo utrpení a smrt tím posledním, nebude ani ve vašem. Ale celý ten odstavec o Kristu se zároveň rozkošaťuje mnohem více, než by bylo třeba pro účely takové dotvrzující připo-mínky. A zároveň se oklikou navrací k tomu, co se děje ve křtu, neboť celý list byl napsán jako kázání nově pokřtěným. Nyní, na začátku postu, nám pomůže upnout náš duchovní zrak ke kříži a ke vzkříšení, k Bohu, který je spravedlivý jinak, než si my lidé spra-vedlnost představujeme, a naučí nás spoléhat na Jeho milost.

Jako první čtení jsme vyslechli Boží řeč k Noemu a k jeho synům, v níž se Bůh slavnostně zapřísahá, že už nikdy nedojde k potopě, která by zahladila zemi. Ne že by lidé po potopě byli lepší a umoudřili se, takže by země nebyla zaneřáděna lidským hříchem. Oni jsou stále převrácení, ale Bůh se jim přesto zavazuje, že k očis-tě svého stvoření od hříchu už nikdy neužije tento děsivý, všeničící prostředek. A skutečně také tu přísahu dodržuje. Když se naplní čas a Bůh sáhne k očistě světa, neposílá žádnou katastrofu, která spláchne všecky hříšníky, ale svého Syna, který to odnese za ně. On očišťuje svět od hříchu tím, že posílá Ježíše v podobě trpícího služebníka, jenž je pokoušen, ale také obsluhován anděly, zavrho-ván a zabit těmi, kdo smýšlí tělesně, ale oživen Božím Duchem. Jeho tělo je pověšeno na kříž a položeno do hrobu, ale vstává z něho v oslavené podobě mocí Toho, který je silnější než smrt. Bůh neuplatňuje žádnou účetnickou spravedlnost. Jeho nejvyšší touhou není odplata, nýbrž život všeho stvoření. Dokonce i toho stvoření, které se proti Němu provinilo a ztratilo na život právo. Všechny Boží smlouvy, od té noachovské až k té v Kristově krvi, ujišťují, že Hospodin sice nenávidí hřích, ale chce život hříšníka. A radostná zvěst, kterou dává vyhlásit v Kristu je v tom, že sám dává Beránka bez poskvrny, aby ten trpěl za hříchy a zprovodil je ze světa, že jediný spravedlivý to odnese, aby hříšníci mohli žít. Tato radostná zvěst má proniknout ke všem lidem. Nejen k těm, kdo byli Ježíšo-vými současníky a ke generacím následujícím. Pán s ní dokonce sestoupil i do podsvětí k těm, kteří se kdysi smáli Noachovi, když jim zvěstoval Boží soud i možnost záchrany. Vyhlášení Boží mi-losti v Kristu nevynechává ani ty nestydy, kteří se nezalekli Boha soudícího. Bůh se chce smilovat nade všemi. Řeknete: “No dobrá, to by z té dogmatiky stačilo, ale teď nám také řekni, co s tím máme dělat.” Předně z toho vyplývá, že Bůh obnovuje svět něčím jiným než odplatou. Ve světě se vždycky najde dost těch, kdo chtějí vy-budovat lepší společnost tím, že se pomstí včerejším viníkům, a to pokud možno sedmeronásobně. Jenže to není Boží cesta, a proto to nikdy k ničemu nevedlo. My, kdo jsme v Kristu, se můžeme bez obav uzavřít vůči takovým nabídkám, vědouce, že Bůh nepostavil obnovu stvoření na mstě, nýbrž lásce vedoucí k sebeoběti. On je ve své touze po blahu svého stvoření veklorysý, tak velkorysý, že zapomíná na všechny své oprávněné nároky a investuje do tohoto cíle toho nejdražšího, kterého má. Svět nedělá lepším ten, kdo kolem sebe mává hrozbami, ale ten, kdo sdílí Stvořitelovu lásku a ochotu k oběti. Proto není třeba se stydět za ukřižovaného Ježíše a snažit se na jeho ponížení raději zapomenout. Vždyť není vůbec důležité, že se nehodí do obrazu úspěšné hvězdy, jak po něm touží svět. Ježíšův kříž totiž je dokonáním spásy. V kříži jasně září tvář Boha, který je láska. V kříži září tvář Boha, před kterým už ne-musíme utíkat a marně skrývat svou nahotu; tato tvář ukazuje, že On není Bůh proti nám, ale Bůh s námi, Immanuel, a že Jeho přátelství jde tak daleko, že si troufl si s námi vyměnit náš neúnosný úděl odsouzenců. Z kříže na nás křičí nejen obvinění: “Podívejte se, vy nespravedliví, vy převrácení, tohle uděláte se Svatým, který se vám vydá do rukou!” Volá se tu na nás i: “Je dokonáno, a to ve prospěch všech nespravedlivých.” A to má jeden dost konkrétní dopad. Ti nespravedliví, nesvatí, v jejichž prospěch Bůh jednal na Golgatě, to přece nejsme jenom my. To jsou také naši spoluobčané, co nám nerozumí, co nás pomlouvají, co nám dělají naschvály, co nás pronásledují, co nechtějí v našem případě dopřát průchod právu. I za ně spravedlivý Kristus trpěl, aby je přivedl k Bohu. Oni to jenom ještě nevědí a nechopili se Jeho na-bízené ruky. Když víme, že to takhle je, dává nám to velkou míru svobody a nadhledu. Osvobozuje nás to od křečovitého frontového myšlení, které se vůči všem chová jako vůči Antikristům pro-padlým Božímu hněvu. Nedovoluje nám to oplácet zlo zlem, ani setrvávat v nepřátelství. Umožňuje nám to nevidět ve svých spolu-občanech odepsané případy, ale počítat s tím, že i v jejich životech může nastat změna, způsobená Boží mocí. Ano, oni nejsou ideá-lové, nýbrž hříšníci, ale i jejich klec hříchu má díru, kterou do ní udělal Nazaretský Tesař. A když vidíme, že svatý Bůh si v Kristu vybral jako princip jednání s námi sebeoběť, která bolí, ale vede k cíli, také my se můžeme odvážit vykročit za Kristem na cestu sebeobětovné lásky, i když to není cesta lehká a budeme na ní často zraňováni. Neboť i když nejsme spasitelé světa, naše láska a sebevydání také nezapadne bez užitku a bolest také nebude to jediné, co je nám v životě uchystáno. Správná theologia crucis vždy učí dvojímu umění. Jednak umění uchopit Boží milost a stavět na ní, jednak umění vzít svůj kříž a následovat Krista, čili odvážit se kristovsky žít a nebát se, že to je nadarmo.

Boží shovívavost vyčkávala za dnů Noeho, zatímco byla připravována archa; v ní byli málokteří, to jest osm duší, za-chráněni přes vodu. Pravý obraz toho, křest, nyní zachraňuje vás - ne ovšem odložení tělesné špíny, ale prosba k Bohu o dobré svědomí - skrze vzkříšení Ježíše Krista, jenž je na pravici Boží, když odešel do nebe a podřídil si anděly i mocnosti i moci. Z příběhu o potopě je zdůrazněn kromě lidské zatvrzelosti ještě jeden prvek - a to archa, schrána, vysvobozující ze záhuby. Ti, kdo ji na Boží rozkaz připravovali, uvěřili Božímu Slovu. Když došlo k soudu, mohli do ní vejít a spolu se sebou zachránit i další tvory. Stejně je dnes připravena záchrana v Kristu. Ti, kdo uvěří, mohou se v Kristových ranách skrýt před soudem ještě lépe, než kdysi Noachovci a zvířata v arše. Archa plula skrz vody, a ten, kdo jde ke Kristu, musí také skrz vodu - totiž skrze vodu křtu. My už nekřtíme ani v bazénu, natož v řece, a tak nám nepřijde na mysl spojitost mezi smrtící vodou potopy a vodou křtu. Těch pár kapek vody z křestní konvice nám tu představu nevyvolá. Ale křestní voda má skutečně symbolizovat jak umytí, tak i pohřbení ve smrt. A nad ní je archa - živý Kristus, do jehož těla se zapojujeme. Ovšem neza-chrání nás to, že se vykoupeme v posvěcené vodě, natož pak množ-ství té vody. Záchranu nám otevře pokání, doslova prosba k Bohu o dobré svědomí. Volání k Bohu, aby smazal všecko, co svědčí proti nám, a dal nám možnost zase začít s čistým štítem. To zmí-něné dobré svědomí nemá bez Krista žádný člověk. Nedáme si je dokonce ani tím, že budeme Bohu vykazovat, jak jsme discipli-novaní a mravní. Dá nám ho On sám, mocí vzkříšení svého Syna. Protože cesta Ježíše Krista skončila vítězstvím, proto je pro nás připravena milost nového začátku a my se jí můžeme u Boha do-žádat. Přesně na to po mém soudu Pán Ježíš myslel, když vyzýval k činění pokání a důvěřování evangeliu. Pokání, změna smýšení, to je podle slov Páně vždy sáhnutí po připravené milosti, ochota dovolávat se jí, postavit se před Boha s prosbou: Smiluj se nade mnou hříšným. Tu prosbu Bůh vždy vyslýchá. Není však lehké ji z celého srdce proslovit. Člověk totiž od nátury má sklon k tomu vykazovat se svými výkony a kvalitami a nechce s tím skončit. I zbožní lidé jsou rádi soběstační, rádi se drží toho, že hříšníci, to jsou ti druzí. Oni sami přece žijí spořádaně, nepijí, nekradou, necizoloží, tak proč se označovat za hříšníky. Zažila jsem, bohužel, i celé sbory ČCE, propadlé tomuto smýšlení. A připadala jsem si tam úplně zbytečná, protože všecko mé kázání se odráželo od této primitivní samospravedlnosti jako hrách od stěny. Člověk, který s Bohem nepřestal hrát hru na nějaké má dáti - dal, a myslí si, že v ní může Bohu zacpat ústa svou občanskou slušností, člověk, který si buduje své sebevědomí porovnáváním s horšími, než je sám, ten nikdy nedojde pravého pokoje a skutečně dobrého svědomí. Nikdy neobjeví, jak je Bůh úžasný, prorože Mu nikdy nedal zapravdu a nikdy se na Něho nespustil. Do Božího království vcházejí s velkým náskokem před ním ti, kdo vědí, že si svůj život dokonale zpackali a litují toho. Protože oni se už neschovávají za své výkony a nebrání se, když jsou vyzýváni, aby se spolehli na Boží milost. Nic jim nepřekáží, aby se viděli tak, jak je vidí Bůh a je pro ně fantastické, že mohou vidět Boha jako milostivého. Svázanost hříchem a omilostnění pro ně nejsou prázdné pojmy. Bože, smiluj se nade mnou hříšným dovedou volat stejně upřímně, jako onen celník v chrámě. A stejně jako on odcházejí s jistotou, že všecko, co vycházelo z jejich vzpoury, Bůh smazal. Tito lidé se dokáží radovat z toho, že je Bůh v Kristu miloval dřív, než na něho byli schopni pomyslet, dokáží žasnout nad velikostí Jeho milosti, dokáží Mu prokazovat vděčnost. Ale všichni se nemusíme ocitnout až v galerce, abychom se to také naučili. Bůh nás zastavuje i v našich spořádaných životech a dává nám v nich prožít chvíle, kdy bychom si nejraději plivli do vlastního obličeje, třeba takové chvíle, jako prožil Šimon Petr, když šel za svým zatčeným Pánem. A v těchto chvílích nás také svým Duchem ujišťuje, že nás nepřestal mít rád. A pak už nám také zvěst o milosti nezní jako jazyk mimozemšťanů. Všimněte si ovšem - Bůh nám dává poznat náš hřích pouze jako propast, kterou chce překlenout. Biskup českých podzemních katolíků Jan Konzal však podotýká cosi velmi pravdivého o lidské ochotě věřit v milostivost Toho, jenž s námi vstupuje ve smlouvu s jasnou přesilou na své straně. Říká, že člo-věku nelze najednou uvěřit tomu, že v Boží Smlouvě není žádný fígl trestajícího Boha. Že ta víra je zpočátku jen jiskřičkou a musí se pěstovat a šlechtit, až zahoří plamenem, že z počátku bereme velmi nejistě to, co Bůh o sobě říká, až pak nadejde chvíle, v níž jsme dokonale ochotni důvěřovat, že Pán Ježíš má takového Otce, jakého skutečně má. Jiskru víry v milostivého Boha pěstí a šlechtí předně Duch svatý a pak teprve my. Nechť k tomu pěstění slouží i všechny sbory. Prosím, máte-li ji v sobě, ať jakkoli malou, neu-hašujte ji, ale nechte ji sílit. Posilujte ji i letošním postním zvěs-továním o smyslu kříže a moci vzkříšení. Neboť království Boží se otevírá právě těm, kdo jsou ochotni se dovolat Kristovy milosti a činí to s pokorou a uctivostí vůči Pánu nebe i země. Amen



Píseň: 504 (505; 507)

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: Řím 3,21-28 + 5,1-5

Požehnání: Filipským 4,7

Píseň: 551 (553; 486; 451)