Genesis 22,1-19


19.3.2000 Beroun

Oběť syna zaslíbení

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.

Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až k smrti. Hospodine, prosím, já jsem tvůj služebník, syn tvé slu-žebnice. Ty jsi mi rozvázal pouta. Tobě obětuji oběť díků a budu vzývat Hospodinovo jméno. Haleluja. Žalm 116,15-17

Píseň: 166 (196)

Modlitba: Hospodine, Bože Abrahamův, Bože náš, děkujeme Ti, že naše budoucnost je závislá jen na Tobě a na ničem jiném. Děku-jeme Ti, že od Abrahama až podnes vedeš svůj lid tak, aby poznal, co je ten nejvzácnější dar, o který za žádnou cenu nesmí přijít - že to není nic z tohoto světa, ba ani nic, čím jsi nám zpečetil svou věrnost, ale jen Tvá láska a Tvůj milostivý příklon.

Pane, Ty říkáš, že neposlušnost narušuje vztah k Tobě a po-slušnost jej upevňuje. Prosíme, dej nám sílu poslechnout i tam, kde to vyžaduje bolestnou oběť, a také tam, kde Ti hned nedokážeme rozumět. Vyznáváme pokorně, že nám chybí abrahamovská víra ve Tvou spolehlivost, schopnost rozlišovat i ochota k oběti. Prosíme, dej nám čisté srdce, které by si nečinilo modlu ani z nejsvětějších darů, jež jsi nám dal na znamení, že s námi počítáš ve svém krá-lovství. Prosíme, užij si i tohoto dne a tohoto shromáždění, abys v nás i ve všem svém lidu roznítil svým Duchem vychladlou lásku. Prosíme, dej nám všem prohlédnout až k pravému Beránkovi, který byl obětován, aby naše budoucnost v Tobě byla zachována. A toto prozření nechť se v nás všech stane pramenem nového chvalo-zpěvu, jímž budeme oslavovat Tvé svaté jméno. Amen

Čtení z Písma sv: Jan 1,29 + 3,16 (ekumenický překlad)

Píseň: 559 (440)



Základ kázání: Genesis 22,1-19 (ekumenický překlad)

Bratři a sestry, milý sbore, tento příběh si Izrael vyprávěl, aby poznal, co jeho Bůh chce a co již nikoli. Že Hospodin žádá na svých vyznavačích poslušnost, která je ochotná vzdát se pro lásku k Bohu všeho,dokonce i záruky budoucnosti, kterou On jim dal. Že učí neviset na darech, nýbrž na Dárci. Ale na druhé straně že roz-hodně nechce lidské oběti ani smrt svého lidu. Izák i celý Boží lid může žít, jelikož Bůh dává jiný život za jeho život, jelikož opatřuje beránka k oběti zápalné. Izrael navíc odedávna věřil, že místo, na němž Abraham obětoval, je totožné s jeruzalémským chrámovým obětištěm. A tak mu tento text promlouval nejen o blahoslavenství poslušnosti na slovo, ale také o smyslu toho, co se koná v chrámě. A my, lid Nové Smlouvy jej můžeme dotáhnout v tom smyslu, že ne ten první, ale ten poslední syn zaslíbení je ta pravá, neposkvr-něná a Bohu milá oběť. Dále pro nás zůstává v tom vyprávění ona výzva k abrahamovské poslušnosti. A pro to dvojí se vyprávění o obětování Izáka čítá na druhou postní neděli.

My to celé známe jako příběh se šťastným koncem. Ne tak Abraham. Pro toho byla Boží výzva k obětování Izáka uvedením do dnů temnoty, v nichž ničemu nerozuměl a v nichž se mu vše-chno hroutilo. Vždyť ten, kdo měl být obětován jako celopal, nebyl nikdo menší, než čtvrt století očekávaný syn zaslíbení, ten, z něhož mělo být povoláno Abrahamovo potomstvo, dědic Boží smlouvy a Božích slibů, pokračovatel v kněžském poslání být požehnáním. Nešlo jenom o ztrátu milovaného dítěte. Ten příkaz byl tak doko-nale proti smyslu všeho, co se na cestě za Hospodinem odehrálo, že Abrahama muselo napadnout, že Bůh bere všecko zpět. Musel se ptát, zda Bůh tímto příkazem nechce odvolat všechny své přede-šlé sliby, zda neškrtá všechnu tu slavnou budoucnost, kterou před ním rozprostíral ve svých dřívějších zjeveních. A v tom byla zvlášt-ní tíže této zkoušky. Cestou do země Mórija Abraham rozhodně nešel s lehkostí toho, jenž je přesvědčen, že všecko je jenom hra - sice hrůzná hra, ale pořád hra, s níž Bůh nakonec přestane. Byl naopak zvyklý, že jeho Bůh míní svá slova smrtelně vážně. Když tento Bůh chtěl vrátit Izáka, nebyla to legrace. A hrůza bylo do-myslet, jaké to může mít souvislosti. Těžko se mi hledá v životě nás českých evangelíků něco, co by této zkoušce svou tíží odpo-vídalo. Muselo by při tom totiž být v sázce to nejsvětější, co od Boha máme, to, o čem si právem myslíme, že je stvrzením naší věčné budoucnosti, že je prostředkem, který nám ji otevírá. Tak hroznou pochybnost, zda s námi Bůh neskoncoval, jsme prožili my, čeští protestanté jen jednou - když po třicetileté válce zmizela z českého prostoru církev, o níž jsme doufali, že bude tou pravou nevěstou Kristovou bez poskvrny a vrásky. Když se naše ilegální hloučky musely vzdát nadějí na politický zvrat a nevěděly kudy kam pod tíhou Božího rozhněvání. Neboť tehdy se skutečně věřilo, že účast pravá na Kristu v jeho církvi jistotně nám dává naději na vítězství, jež věčně zůstává. Když ta církev byla rozmetána, muselo naše otce a matky zákonitě napadnout, že Bůh se s nimi rozvádí. Kdyby Bůh chtěl uvést do podobně těžké zkoušky nás dnes, měl by to složitější, protože my nemáme žádného Izáka ani nic jiného, do čeho by byla cele soustředěna naše jistota, že Bůh pro nás tvoří svou slavnou budoucnost. My jsme o tom ujišťováni mnoha částeč-nými znameními. Nejen tím, že máme děti, které rostou v bázni Boží (ty ostatně mnozí z nás nemají), ale také tím, že patříme do sboru, že chodíme ke sv. Večeři Páně. A někteří z nás také tím, že byli ordinováni ke službě Slova a svátostí. Kdyby tohle všechno Bůh chtěl najednou zpět, možná bychom se pak ocitli ve stejně hluboké krizi, jako zde Abraham.

Ale proč ji Bůh vlastně vyvolával? Nemohl se bez ní obejít? Což Mu nemohlo stačit, že se Abraham dokonale rozešel se svou pohanskou minulostí a že se viditelně poučil ze svých poklesků na cestě následování? Což mu nemohlo stačit, že Abraham vyrostl do podoby přímluvce a kněze, který bojuje za druhé a je ochoten věřit neuvěřitelnému? Což se nemohl spokojit s tím, že Abraham vydě-dil nepravého syna na důkaz toho, že nemíní zároveň doufat jak v Boží sliby tak ve svou sílu? Jakou odpověď Hospodin po Abraha-movi ještě chtěl, že jej uvedl do této zkoušky? Byla opravdu ne-zbytná? Ano, byla. Hospodin se v ní totiž tázal: “Máš budoucnost proto, že máš v ruce syna, nebo proto, že máš mou milost? Co je pro tebe poslední jistotou? Dar, nebo dárce? Oč myslíš, že nesmíš přijít? O zázračně zrozeného pokračovatele, nebo o mou přízeň?” Aby na tohle mohl Abraham skutečně odpovědět, nemohl sedět v klidu za pecí. V klidu za pecí se opakují dogmatické poučky, ale bytostnou odpověď z hloubi srdce dává člověk až když se věci dějí, když jde o všecko. Musela tedy nastat situace buď - anebo. Buď Izák, nebo Bůh Všemohoucí. I nás se Bůh táže podobně jako Abra-hama. Proto nám nechává vyprávět tento příběh. A proto také tvoří v našem životě situace, kdy se poslušnost Jeho Slova bolí, a někdy žádá i přinesení zdánlivě nesmyslné oběti, jež zasahuje stavbu na-šich životů u samých základů. Budeme se s ním v té chvíli prát o Jeho včerejší dary, budeme si je chtít zachovat i Jemu navzdory, a nebo se skloníme pod jeho nepochopitelné vedení? Dokážeme Mu svým vzdorem, že nám jde vposledu jen o náš prospěch, či Mu dokážeme svou poslušností, že jej máme nade všecko rádi a že Jej nechceme zranit ani tehdy, když vůbec nechápeme, oč Mu jde? Jen milující člověk si totiž dokáže zvolit ze dvou možností tu, která zraní jeho, a ne tu, která by zranila srdce Boží. A když my, věřící lidé, jsme ochotni trpět, aby náš vztah s nebeským Otcem a s naším Pánem Ježíšem Kristem zůstal neporušený, pak je to neklamnou známkou, že jsme svou naději upnuli správně. Kdo však trucuje, když Bůh něco žádá zpět, a vydupává si na Něm, aby se choval stejně štědře a pohodově jako včera, ten o sobě zjevuje, že si udělal modlu, byť z posvěceného materiálu. Tady nelze nevzpomenout stoupence různých sekt, kteří poslouchají jen to, jak budou z Boží milosti prosperovat, ale nic o nesení kříže. Jsou přesvědčováni, že Bůh z nich udělá zdravé, úspěšné, bohaté lidi, a na to se upnou. A když tentýž Bůh dělá něco jiného, sesílá zkoušky, žádá oběti, ne-uzdravuje na počkání, jsou tím zaskočeni a odpadají. Abychom však nemetli jen před cizím prahem a nevytvářeli si lacino dojem, že my v tomhle Božím zkoušení vždycky obstojíme: Také mnozí z nás evangelíků myslí a jednají silně neabrahamovsky. Např. nejsou ochotni vzát se ničeho, co jednou od Boha dostali, jako by to tím okamžikem přestalo být Božím vlastnictvím a jako by si s tím už Bůh nemohl dělat, co uzná za vhodné. Mají to za kořist, ať je to církevní úřad, osobní schopnosti nebo život jejich dětí. Že Ježíš Kristus nepoložil toho sobě za kořist roven býti Bohu a že by jej v tom měli napodobit, to si nepřipustí. Jsou mezi námi dokonce i ta-koví, kteří lpí na něčem, co vůbec přímo nesouvisí s Božím povo-láním a se směřováním k Božímu království, a jsou s Bohem za-dobře jen když jim to chrání. Ti obojí také na sebe prozrazují, že nejsou zakotveni v dynamickém vztahu lásky s živým Bohem. Takže nemáme proč se povyšovat nad jiné. Ale také je nutno říci, že i v ČCE Duch sv. dává lidem moc nebýt modláři a duchovními kořistníky, ale milovníky Boha, kteří visí jen na Něm, vždy Mu dokáží důvěřovat a ponechávají Mu svobodu.

Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: “Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.” Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba spolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: “Otče!” Ten odvětil: “Copak, můj synu?” Izák se otázal: “Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?” Nato Abraham řekl: “Můj synu, Bůh si sám vyhlédne beránka k oběti zápalné.” A šli oba spolu dál. Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví.” Abraham se tedy rozhodl provést ten nesmyslný příkaz, protože je to příkaz jeho Boha, který jej vyvolil. Rozhodl se ochra-ňovat vztah, přestože bylo v sázce všechno. Když se však přiblížili k místu oběti, začalo vycházet najevo, že nejde o obvyklou pouť. Služebníky šlo odbýt. Ti nemuseli tušit nic, mohli si myslet, že je všecko v pořádku a že panstvo si obětní zvíře ještě někde pod ho-rou koupí. Ale Izák si všiml, že se otec k ničemu takovému nemá. I když připustíme, že Abraham říkal slova pak se k vám vrátíme již s plnou jistotou, že Bůh má moc obětovaného Izáka vzkřísit a vrátit mu ho, byla tu závažná nenormálnost, vzbuzující chlapcovy po-chybnosti. Ze zkoušky jednoho se nyní stala zkouška dvou. Jako si Abraham musel probojovat, zda bude i nyní důvěřovat Bohu, tak i Izák si probojovává, zda bude navzdory podezřelým okolnostem důvěřovat svému otci - knězi svého rodu, prostředníkovi Božích věcí. Na tom jasně vidíme, že každá zkouška, v níž jde o to, co je pro nás nejprvnější z prvního, v určitém okamžiku přestane být záležitostí jen mezi Bohem a námi a začne se týkat také námi milovaných. A to i tehdy, když je zrovna nevedeme k obětišti jako Abraham Izáka. Oni se zúčastňují téhož zápasu o poslušnost Boží vůle na jiné rovině a trápí se neméně bolestnými otazníky. A přece v té společné zkoušce může jeden pro druhého mnoho znamenat. Abraham věděl, že jeho syn má být obětován. Izák možná tušil. Kenaanci děti obětovali, a tak se mu ta myšlenka mohla vetřít do hlavy snáze než nám. Ale Abraham věděl též, že oběť není konec, že v ní nejde jen o smrt, že to není zmaření, ale navrácení Božího vlastnictví Bohu. A tato jiskérka poznání přeskočila na Izáka, takže on nakonec klidně jde dál s otcem, nechá se svázat a položit na dříví. Židovští vykladači se tu obdivují Izákově úctě k otci, obdi-vují, že Izák dokáže dodržet páté přikázání, byť je ohrožen jeho život. A dodávají, že pro dospívajícího hocha nebyl problém setřást starého Abrahama a utéci. Jenže Izák se proti všemu očekávání násilně nevyprostil. Proč to neudělal? Protože také začal věřit vše-mu navzdory, a to nejen v otcovu dobrotu, ale také v pevnost Božího milosrdenství. Ono je to nakažlivé a na tuto blahodárnou infekci se můžeme spolehnout i my dnes. Když zkusíme v temných chvílích přece jen věřit všemu navzdory, zkusí to i jiní s námi.

I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Vtom na něho z nebe volá Hospodi-nův posel: “Abrahame, Abrahame!” Ten odvětil: “Tu jsem.” A posel řekl: “Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.” Abraham se rozhlédl a vidí, že vzadu je beran, který uvízl svými rohy v houští. Šel tedy, vzal berana a obětoval jej v zápalnou oběť místo svého syna. Tomu místu dal Abraham jméno “Hospodin vidí”. Dosud se tu říká: “Na hoře Hospodinově se uvidí.” Nůž je v poslední vteřině zastaven, syn zaslíbení nemusí umřít. Bůh Abrahamův je Láska, nelibuje si ve zbytečném ničení. Stačí Mu, když Mu dokážeme, že na ničem modlářsky nelpíme. Nemusí vidět téci lidskou krev, chce vidět pravdu srdce. Nechce zpátky náš život, nechce zpět naši účast na svém království, nechce si vzít zpět požehnání pro všecky národy. Ale na hoře v zemi Mó-rija se přece nakonec obětuje. Izák není beze všeho sebrán, ale je vyměněn za jinou obětinu. Tak je ukázáno, že naše účast na Božím království přece jen něco stojí. Ta oběť, která na horském oltáři nakonec skutečně shoří, však nepochází z Abrahamova, nýbrž z Božího vlastnictví. Za Izáka je obětován beran, který nikdy nepat-řil do žádného lidského stáda a nemohl být koupen za peníze, ný-brž byl opatřen Bohem. A rovněž tu jedinou neposkvrněnou oběť za nás připravuje Bůh sám ze svého nejvzácnějšího, ne z našeho. Jak jsme četli z Janova evangelia: Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. Je jím Ježíš, ten poslední syn zaslíbení, jemuž je Ot-cem sám Bůh. Ten umírá jako oběť, ne onen první syn zaslíbení, jímž řada teprve začíná. Umírá ten poslední, jenž je završením abrahamovské cesty, a tak vzniká slíbené požehnání pro všechny národy. Bůh si nerozmyslel své plány hned v první generaci, ale trpělivě na nich pracoval a slavně je dovršil. A právě až dovršitel Božích plánů je zároveň obětním beránkem, přinášejícím sama sebe v oběť, která je Bohu příjemná. On přináší Bohu oběť života v plné oddanosti i oběť úmrtí v zastoupení všech hříšných, aby se mohlo stát skutečností, co Abraham z dálky pozdravil. On je tím, kdo umí předřadit lásku k Bohu všemu ostatnímu vždy, a proto v něm všichni mohou dojít života. Vidění z hory Hospodinovy je dvojí: Hospodin vidí, co skutečně je v lidském srdci. A my lidé vidíme, co je v Jeho srdci: že On si nepřeje, aby hříšník zahynul, aby hříšník ztratil věčnou perspektivu, ale naopak, že se sám roz-hodl zaplatit za to, aby hříšník mohl žít. Novozákonně dořečeno - nejenže se rozhodl, ale také v plnosti času své rozhodnutí provedl.

Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: “Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.” Abraham řekl svým činem: “Pane, dělej si se mnou co uznáš za dobré, na ničem netrvám, od Tebe přijmu vše a věřím, že při mně zůstaneš.” A právě proto jsou mu potvrzena všechna předešlá zaslíbení. V tom je zvláštní para-dox Božího jednání: Bůh se přísahou zavazuje právě tomu, kdo Mu ponechává naprostou svobodu a svrchovanost a k ničemu jej ne-nutí. A je to přísaha slavná, je to závazek žehnat, být milostiv, dá-vat mnohé pokračovatele, kteří povedou vítězný boj. Bůh tu Abra-hamovi slibuje nejen, že bude mít potomstvo, které nejde spočítat, jako nejde spočítat hvězdy a písek na mořském břehu. Slibuje mu také, že bude otcem těch, kteří budou světu hvězdami, kteří budou zastavovat síly chaosu, jako písek zastavuje bouření moře. Slibuje mu, že jeho potomci se stanou soudci nad svými nepřáteli a za-hanbí je. A nakonec že v jeho potomstvu dojde celé lidsvo po-žehnání. To všechno proto, že uposlechl a úplně se vydal Bohu. Naplnilo se to tak, že se Abraham stal otcem izraelského lidu i otcem všech věřících z pohanů. Naplnilo se to tak, že z Izraele povstal Boží Pomazaný Ježíš, a ti, kdo abrahamovsky věří, Jej přinášejí až do posledních končin země a s Ním Boží požehnání a věčný život. A těmi požehnanými a svítícími potomky Abrahama přece můžeme být i my. Boží láska nás přece předešla stejně jako kdysi Abrahama. Ježíš Kristus si nás zamiloval, zavolal nás ze svě-ta a očistil nás. On se rozhodl pro nás a tím vytvořil podmínky, v nichž my můžeme radostně naplňovat prvé přikázání: Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Udělal všecko proto, abychom mohli vstoupit do nového života, kde je důležité jen jedno: nenarušit ni-čím vztah lásky, který On založil. Když se do něho dáme pozvat a učiníme lásku k Bohu opravdu tím nejprvnějším z prvního, tak skutečně obdržíme vítězný věnec života a brány pekel nás nepře-mohou. Skutečně budeme zahanbovat své nepřátele plností svého lidství. Odevzdáním všeho do Boží ruky se skutečně staneme těmi, kdo mohou říci s apoštolem: Máme proč se rmoutit, a přece se stá-le radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemá-me, a přece nám patří vše. Když se pokoříme pod mocnou ruku Boží, obdržíme skutečně největší možnou důstojnost. Ale bude to vždy nový zázrak, který nelze vykalkulovat předem. Nedosáhne ho ten, kdo si řekne: “Já budu poslušný, protože za to budu nakonec velmi dobře zaplacen.” Ten totiž v Božích očích propadne a nej-těžší zkoušku nevydrží. Něco o tom, jak se onen zázrak naplňuje, bude vždy vědět až ten, kdo se odváží abrahamovského bezpodmí-nečného: “Tady mne máš, dělej se mnou, co za dobré uznáš, já na ničem netrvám. Cokoli si přeješ, přijímám, chci být stále Tvůj a věřím, že Ty chceš být můj.” Lhostejno, zda člověk žije za faraónů nebo za římských císařů či na přelomu 2. a 3. tisíciletí po Kristu; Bůh je v tom stále týž, včera i dnes i na věky. Amen



Píseň: 383 (473; 248; 551)

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: Židům 11,1-2.17-19.39-40 + 12,1-2 (ekumenický překlad)

Požehnání: 2. Tesalonickým 3,5

A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově. Amen

Píseň: 489