1. SAMUELOVA 17,1a.4-11.17-26.31-49


25.6.2000 Beroun

Boj je Hospodinův a Hospodin nezachraňuje mečem

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Opásals mě statečností k boji; ty, kdo povstávají proti mně, sám srazíš. Živ je Hospodin! Buď požehnána moje skála, vyvýšen buď Bůh, má spása! Amen

Žalm 18,32.33.36.40.47

Píseň: 195 (18;188;201)

Modlitba: Hospodine zástupů, Bože náš, chválíme Tě za to, že jsi svému lidu vzkázal: Hospodin bude bojovat za vás. Děkujeme Ti za mnohá ujištění Tvých svědků, žes to také naplnil. Děkujeme Ti, že Izrael ve Tvé moci přemáhal stále znovu mocější pronárody, že David porazil Goliáše a Tvůj Syn Ježíš všechny mocnosti smrti. Děkujeme Ti také, že jsi zůstal stejný jako před věky a chceš dávat svému lidu vítězství nade všemi majiteli děsivých arzenálů i nade všemi, kdo pyšně staví na odiv jinou svou převahu. Děkujeme, že Ty sám vedeš boj a ujišťuješ nás, že není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem tmy. Děkujeme Ti, že vnější bez-moc těch, kdo v Tebe doufají, se vždy nakonec ukáže silnější, než všecky nástroje pyšných. Děkujeme, že Boží víra dokáže i dnes vítězit nad satanským zastrašováním. Pane náš, vyznáváme pokorně, že často jed-náme stejně jako izraelské řady před příchodem Davida. Bojíme se a nedokážeme se opřít o Tebe. Prosíme, smiluj se nad námi, když se příliš zahledíme na obrovitost a výbavu nepřítele, a obrať náš pohled k du-chovním veličinám. Ukaž nám, že Ten, kdo drží svou ruku nad námi, je neskonale mocnější, než ten, kdo je s nimi. Ujisti nás, že i my skrze víru můžeme pohybovat horami a přemáhat svět. Prosíme, užij si k tomu i všech shromáždění této neděle. Amen

Čtení z Písma sv.: 1.Samuelova 17,1a.4-11.17-26.31-49(ekum. pk.)

Píseň: 384 sl. 1.3.4. (419;415 sl. 5.-7.)

Základ kázání: přečtený oddíl z 1. Samuelovy 17, zvl. verš 45.-47.


Bratři a sestry, milý sbore, tvůrci liturgického kalendáře si tento oddíl vybrali jako první část svého seriálu o moci v lidských rukou - o moci uzdravující i devastující, požehnané i nepožehnané. Obě podoby moci tu skutečně potkáváme. A kdybychom k tomu při-brali ještě vyprávění o Ježíšově utišení bouře, jak nám radí tvůrci liturgického kalendáře, byl by onen kontrast mezi mocí ničící a vysvobozující ještě plnější. Myslím si však, že pro přehlednost je lepší sledovat jen jeden příběh. Vyprávění o Davidovi a Goliášovi je notoricky známé. Nejenže je zná každé dítě z nedělní školy, spojení obr Goliáš přešlo i do obecné mluvy. I v silně odcírkev-nělých vrstvách národa, jež nikdy neotevřely Bibli, utkvělo to vy-právění díky slavné politické písni Voskovce a Wericha z doby, kdy byla na spadnutí válka s nacistickým Německem. Každý mi-lovník jazzu vám zazpívá: „Samuelova kniha nám povídá, jak na Žida přišla veliká bída, jak ti bídní Filištíni válku vést nebyli líní až potkali Davida.“ Má to jen jednu vadu - David tohoto lidového podání se promění v prototyp kurážného trpaslíka, který si nedá ani od obra všecko líbit. Nenápadně - i když pochopitelně - to všecko přejde na zcela lidskou rovinu a zapomene se, že na stránkách kni-hy Samuelovy nešlo jen o obyčejnou válku, v níž „obr do pidimuží-ka mydlí, domnívaje se, že vyhraje“. Nechá se uplně stranou, od-kud čerpal David svou kuráž a kdo je vlastně pravým vítězem nad Goliášem a jemu podobnými. Neříkám, že v biblickém příběhu o Davidovi a Goliášovi není povzbuzení pro zastrašované silou. Jistě, že je. Nicméně je ho nutno hledat v něčem jiném než v tom, že každý harašící kolos má své slabé místo, a proto je porazitelný i nejprostšími prostředky. A když už jsme u těch předmnichovských politických souvislostí, dlužno podotknout, že mnohem věrněji než V+W tlumočil útěchu z příběhu o Davidovi a Goliášovi Karl Barth; ten o něj sice slůvkem nezavadil, ale napsal J. L. Hromádkovi, že „každý český voják, který bude bojovat a trpět, bude to činit i pro církev Ježíše Krista“ a boj proti Hitlerovi povýšil z boje o českou sebezáchovu na Boží boj o zachování Jeho lidu v Evropě, z čehož jasně vyplynulo, že Československo nemusí spoléhat jen na sílu své špičkově vyzbrojené, ale malé armády. Ale opusťme historické remniniscence a pokusme se vyslechnout, co text říká k dnešku.

 Goliáš navrhuje rozhodnutí mezi dvěma reprezentanty boju-jících stran. To by bylo přijatelné, vždyť obdobné návrhy vznášejí jindy i svatí mužové. Legendární podání je např. připisuje i knížeti Václavovi a velmi jej chválí za jeho statečnost a úctu k životům vojáků. Jenže když dělají dva totéž, není to totéž. Každé bitvě předcházela „válka nervů“, psychologické oslabování nepřítele. A Goliášův návrh nebyl veden milosrdenstvím, nýbrž právě snahou upravit si co nejvýhodnější pozici pro vedení psychologické války. Dokud stál šik proti šiku, bylo zcela zanedbatelné, že v jednom z nich čouhá obr vysoký přes tři metry, kdežto ve druhém ne. Ale v boji jednoho proti jednomu už se to jevilo jako osudová převaha. Goliáš tak chytře podkopal sebevědomí izraelských řad, neboť ani král Saul, skvěle vyzbrojený dlouhán, který o hlavu převyšoval lid, mu nebyl rovnocenným soupeřem. Každý Izraelec si musel sebe-kriticky přiznat, že nemá takové fyzické fondy, aby mohl na sebe vzít odpovědnost za další osud svého lidu a pustit se do souboje. Goliášova deptací taktika byla dokonalá. A všichni zpupní sluhové satanovi ji dodnes s oblibou kopírují. Vždy se snaží vytvořit tako-vou situaci, aby se jejich dílčí výhoda proměnila v drtivou převahu, a tou pak zastrašují. Přesně v tomto duchu vyvinuly technicky vy-spělé mocnosti jaderné zbraně a pak po desetiletí praktikovaly po-litiku jaderného odstrašení. Nadnárodní společnosti zase zastrašují jednotlivce i vlády tím, kolik toho dokáží svým kapitálem kontro-lovat, aby je nikdo nevolal k zodpovědnosti za ničení životního prostředí či za jiné asociální praktiky, a aby se jim nikdo neodvážil konkurovat. A úplně na konci řady Goliášových napodobitelů stojí teroristé, kteří zastrašování silou praktikují pomocí pumových útoků. Ti všichni zneužívají nabytých možností, aby vzbudili v druhých strach a donulili je hrát svou hru. Ale takto užívaná moc nakonec zničí i své nositele. To Pán Ježíš zachází se svou mocí a zřejmou převahou jinak. Užívá ji ve prospěch druhých, ne k jejich zdeptání a znevýhodnění. Nechce, aby se lidé před Ním chvěli strachy, ale říká ohromeným: Nebojte se! A dokonce jim ukazuje cestu, jak nabýt podobné moci: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší. Budete-li mít víru jako zrnko hořčičné, řeknete této hoře: „Přejdi odtud tam“, a přejde; a nic vám nebude nemožné.

 Z dalšího vyprávění vidíme, že v izraelských šicích nikdo nenachází zbraň proti Goliášovu zastrašování. Ani král, ani kněží, ani velitelé, ani lid. Všichni ji totiž hledají v sobě, a proto dopadá jejich hledání tak žalostně. Nepomůže ani královo vyhlášení bo-haté odměny pro toho, kdo se Goliášovi postaví a sejme z Izraele potupu, protože v nás, členech Božího lidu, ta síla skutečně není. A kde nic není, ani smrt nebere. Ale to není jen omyl Saulova vojska. Církev se ho dopuští stále znovu také. Vždy se totiž najde nějaký nepřítel církve, který má drtivou převahu. Někdy jsou to vojáci, jindy bezbožná a propagandisticky obratná inteligence, opět jindy aparát totalitního režimu a opět jindy architekti ekonomiky. A cír-kev si vždy myslí, že jim musí vzdorovat stejnou silou z vlastních řad, že na tu převahu nepřátel musí najít nějaký lidský fígl. Ale Bůh to tak nezařídil, a proto ty pokusy končí velmi směšně a spíše srážejí církev ještě hlouběji do strachu a pocitů bezmoci, než by ji od nich osvobozovaly. (Např. pokusy o státní převrat skončily u nás vždycky ještě dřív, než skutečně začaly. Pokusy dokázat lidský-mi prostředky lež konstruktérům různých pochybných teorií vyvo-lají vždy vlnu proticírkevní nevole, stejně jako zápas proti hmot-nému zbídačování církví.) Drtivé převaze nepřátel - ať skutečné nebo zdánlivé - se musí vzdorovat jinak. Jak, to se dozvídáme v příběhu od Davida. Od toho, kdo sem přišel jako pouhý zásobovač, protože ho nikdo neuznal za dorostlého vojenské služby. Od toho, kdo nese panu plukovníkovi pozornost, aby slušně zacházel s jeho velkými bratry - vojáky. Od toho, kdo od svého nejstaršího bratra dostane ostře vynadáno už za to, že si vůbec dovolil sestoupit k šiku. O živém Bohu tu mluví on, zatímco výkvět mužů Izraele si na Boha vůbec nevzpomene. Tak jsou poslední první a první poslední. Ale Bůh je milostivý. On nejen zahanbí silné, a donutí je, aby přijali jeho poučení z úst těch nejmenších, ale vždy též svému lidu připomene to jediné nezbytné. Dá svému lidu sice vysvoboditele v tom, s nímž nikdo nepočítá, ale ten skutečně vysvobozuje.

 Zprvu se zdá, že Davida láká zmíněná odměna, protože se na ni několikrát vyptává. Ale při důkladnějším poslechu zjistíme, že mu jde o čest Božího vojska, a tedy o čest Hospodina samého. Pro církev vždy mnoho znamenají ti, kdo se hrozí toho, že by kvůli nám církevníkům mohlo přijít v porouhání Boží jméno a přejí si opak - aby se Pán skze nás oslavil. Ti se totiž nedají zaslepit, když nepřátelé staví na odiv svou převahu, ať už je to ve válce s Peliš-tejci, nebo v životě města. Vědí, že člověk nesmí klesat na mysli a počítají s tím, že Bůh může skrze ně jednat. Ten mocný Bůh, který vyvedl Izrael z otroctví, ten mocný Pán, jenž svou smrtí přemohl smrt a zjevil slávu vzkříšení. A protože jsou připraveni být vodiči, jimiž vstoupí do situace proud Boží moci, také se stanou vyvolený-mi Božími nástroji. Nedejme se mýlit tím, že David v rozhovoru se Saulem poukazuje na své pastýřské zkušenosti. To bylo nutné, aby král upustil od mínění, že David je zcela bojově nezkušený chlape-ček, kterému nelze důvěřovat, natož svěřit do rukou osud celého lidu. Ale není to to jediné, co David řekne. Po své objhajobě přece prozradí jak vidí nastávající boj: že jednak nepodceňuje protivníka, ale hlavně, že nespoléhá na své zocelené tělo, ale na svého Boha: „Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrh-ne i ze spárů tohoto Pelištejce.“ Když církev dospěje k témuž spo-léhání, teprve pak je dostatečně moudrá a připravená pro Boží dílo. Někdy se nedočkáme dlouho velkých Božích vítězství, protože me-zi námi není nikdo, kdo umí spoléhat na Pána a učí tomu druhé.

 Když David získá Saulovu důvěru, je navlečen do Saulovy zbroje a připne si i jeho meč. Saul to myslel dobře: Ať hoch vypa-dá jako král, když jde bojovat za celý Izrael! Ať se vyrovná svou výbavou tomu pelištejskému nafoukanci! Ať je vidět, že my Izra-elci nejsme žádní chudáčci zaostalí! Jenže David v té vší skvělé vojenské plechárně neumí chodit, protože na ni není zvyklý. Má v sobě dost moudrosti a pokory na to, aby ji odložil a vzal si to, s čím je srostlý a s čím umí zacházet. Ví, že Hospodin se k němu přizná, i když nevypadá jako prvotřídní bitec. Někdy církev provází ne-úspěchy proto, že tohle neumí po Davidovi zopakovat. Že přijme něco, s čím nesrostla, jen aby se vyrovnala nepřátelům. Např. se nutí do velkolepých evangelizačních shows, aby se vyrovnala  pompézní reklamě duchů nesvatých, i když její bohoslužby jsou prosté. Výsledkem je nepřirozený trapas, který degraduje Slovo. Kdyby se bývala nestyděla a vyšla ven se stejnou prostotou, jakou má doma, možná by jí někteří pohrdali, ale pro zbytek by vydala ryzí vnitřně pravdivé upřímné svědectví. Jiný příklad - církevní představitelé si často dají vnutit určité velkopanské manýry, ač sa-mi nejsou aristokraté, ale děti z chudých rodin. Kdyby zůstali sami sebou, udělali by lépe. Neříkám, že se nemáme učit zacházet s vymoženostmi civilizace. To je jistě užitečné. Ale když vedeme Hospodinův boj venku, tak jedině s tím, s čím jsme dokonale srostlí jako s přirozenou výbavou svého povolání.

 Když se David ke Goliášovi přiblíží, obr jím pohrdne. Je to ryšavý mladíček, do postele by se možná hodil, ale jako soupeř je zcela nerovnocenný. A přece on bude vítěz. Izrael vlastně také po celé své dějiny stojí jako malý chlapeček mezi siláky, hrstka Izraelců se přece stýká a potýká s velkými pronárody s vyspělou kulturou. A přece přežil všechny tehdejší velmoci. Ani Ježíš se neliší od svého praotce Davida, jak jej vidíme zde. Také pohoršuje svou vnější bezmocí. Nemá nic, umírá na kříži v slabosti, ale je živ mocí Boží. A po Něm i církev stojí s téměř prázdnýma rukama proti mnohem mocnějším protivníkům ale oni ji nezničí, protože je založena na skále. Je chudá, a přece mnohé obohacuje, nic nemá, a přece jí patří vše. Nás nemusí děsit, že pohanstvo v našem okrese se podobá obrovi, zatímco my kristovci jsme podobni spíš borci muší váhy. Vždyť vítězství nezáleží na mase, která je před očima. Záleží na moci Ducha Božího. Ten, kdo jde ve jménu Hospodina, jím zmocněn, jím sformován, jím prodchnut, ten bude vítěz. Co proti němu staví svět, to neobstojí. Ale zároveň platí, že Boží lidé se v Boží moci musí vzchopit k činu. David musel jít a vystřelit z praku a křesťané se také musí utkávat s Božími nepřáteli o životy bližních, vypouštět Slovo pravdy, které trefuje do černého.

 Před samotnou střelbou z praku David odpovídá na obrovy výhrůžky a my se v té odpovědi dozvídáme, co David sleduje svým bojem. Neříká: „Já zvítězím a všichni mne budou oslavovat. Já budu jednička, které se všichni budou bát.“ Naopak říká, že bojuje proto, aby všichni pohané poznali moc Boha Izraele a aby Boží lid věděl, že Hospodin nevysvobozuje mečem. Síla a vítězství, jež z Boha pochází, vždycky přináší totéž ovoce. Nezneužívá je člověk, ale je jím oslaven živý Bůh. Nezastrašuje, ale dává poznat Boha Vysvoboditele. Nevede věřící k žádnému kultu násilí, nýbrž k víře v Boha, jemuž nikdy nedojdou možnosti, k víře v Boha, jenž ne-potřebuje naše meče ani jiné nátlakové prostředky v našich rukou, ale naši oddanost. Amen



Píseň: 427 (469)

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: 2. Korintským 6,1-10 nebo Efezským 6,10-17 (ekumenický pk.)

Požehnání: Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Amen

Izajáš 41,10

Píseň: 550 (170)