MAREK 7,1-8.14-23


3.9.2000 Beroun

Jak se bránit před znesvěcením

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, dru-hému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, ne-mění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě, nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí. Amen               Žalm 15

Píseň: 166 (167)

Modlitba:
Hospodine, Bože svatý, věrný, pravdivý a spravedlivý, děkujeme Ti, že povoláváš svůj lid, aby byl svatý jako Ty jsi svatý, aby se od-dělil od každé nepravosti a žil ve Tvé pravdě. Děkujeme, žes proto vydal Izraeli skrze Mojžíše svá přikázání, a dosvědčils, že život po-dle nich činí národ velkým. Děkujeme, žes povolával proroky, aby k nim Tvůj lid navraceli a ukazovali, co znamenají pro přítomnost. Děkujeme, že jsi v plnosti času poslal svého Syna, aby nám všem sám na sobě ukázal, jak se naplňuje Tvůj Zákon.
 Pane, vyznáváme pokorně, že stejně jako Ježíšovi součas-níci často zapomínáme, co je ve Tvém Zákoně hlavní a největší, a lacino se utěšujeme tím, že přeháníme vnější slupku. Podezíráme  okolí, že nás znesvěcuje, a nedáváme pozor na své nitro. Prosíme, sešli nám svého sv. Ducha, aby v nás obnovil čistotu, kterou nám vybojoval Tvůj Syn, a aby nás každého dne učil užívat Tvé Slovo. Prosíme, osvoboď nás i všechen svůj lid k životu v odpovědné svo-bodě a znič vše, co mu stojí v cestě: volnomyšlenkářství, svévoli i svazující tradicionalismus s houštinou lidských zákazů a příkazů. Prosíme, užij si k tomu i všech shromáždění této neděle. Amen

Čtení z Písma sv: Deuteronomium 4,1-2.6-9 (ekumenický překlad)

Píseň: 442 (433; 438)



Základ kázání: Marek 7,1-8.14-23 (překlad prof. Františka Žilky)
Bratři a sestry, milý sbore, tento markovský oddíl volně navazuje na to, co jsme slyšeli posledně z Jana - Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. I zde jde o to, co je a co není Slovo života, jehož je nezbytně nutno se držet. Po mém soudu zde vůbec nestojí v popředí ten konkrétní problém, jak dalece praktikovat ob-řadné omývání a jak dalece se proviňuje ten, kdo je opomíjí. Tady se tenkrát pouze provalil zásadní rozdíl mezi Ježíšem a farizeji. Ukázalo se, že Pán Ježíš se s nimi neshodne v tom, co je možno považovat za závaznou aktualizaci Zákona, ani v tom, kde vede nejvlastnější fronta boje proti nečistotě a nesvatosti. A to už není nějaký archaický problém, který se nás nemůže týkat a kterým nemá cenu se zabývat, protože máme dost důležitějších otázek.

 Co se týče toho samotného omývání, každý starověký národ měl v tom směru své zvyky a každé náboženství obsahovalo očist-né obřady, při nichž se používala voda. Bylo velmi obtížné určit hranici mezi profánní hygienou a náboženským rituálem. V Mojží-šově Zákoně bylo také předepsáno omývání předmětů, praní šatů a mytí lidských těl. Jednak v souvislosti s předstupováním před Hos-podina: např. kněží se před obětní službou koupali, po ní též, i lid se měl připravit na shromáždění praním šatů a mytím. Dále byla přikázána očista vodou při styku s mrtvolou, s některými druhy nemocí, nebo při sexuálních potížích. V zásadě to mělo nejen hy-gienický význam, ale také duchovní: Mělo to upozorňovat Izrael na to, že jeho Bůh je svatý a žádá od svého lidu určitou čistotu života. Jenže všechno se dá přehánět a všechno se dá i vyprázdnit. A to byl právě případ farizejského hnutí. Oni se nazvali perizím - oddělení, jelikož nechtěli podlehnout obecnému zpohanštění a chtěli zůstat Hospodinovým lidem zvláštním. Domnívali se však, že Izraelce dělá Izraelcem předně dodržování soboty a rozlišování mezi čistým a nečistým. Vymysleli 613 zákazů a příkazů, jež měly v každé situ-aci zbožného Izraelce vést k tomu, co je košer. Svou oddělenost si chtěli uchránit přísnou karanténou: uzavřením se jak před těmi, kdo nejsou duchovně na výši, tak i před znesvěcujícími dopady všedního života. A proto třeba také rozmnožili požadavky omý-vání, dané v Zákoně, na spoustu dalších situací. Muselo je zákonitě pobouřit, když nějaký rabín nevedl své učedníky k úzkostlivosti v těchto věcech, neboť podle nich ta úzkostlivost patřila ke zbožnosti stejně, jako třeba půst nebo dodržování řádu denních modliteb. Když Ježíši vyčetli tento nedostatek v duchovním vedení, čekali, že jej okamžitě napraví. Ale On místo toho podrobil ostré kritice je-jich vlastní smýšlení a vyučování.

 Na prvním místě napadl jako velmi ošidné, že farizeové vyměnili prosté Desatero s jeho zdůvodněním za soubor zákazů a příkazů. Oni tím původně nechtěli vymazat Boží přikázání ze života lidu, naopak, chtěli prostému člověku pomoci, aby plnil Zákon a příliš se nemusel namáhat s promýšlením toho, co Bůh od něho vlastně žádá. Mysleli si, že když obyčejný člověk bude vědět - tohle v této situaci musíš, tohle nesmíš, že bude nakonec jednat poslušněji, než kdyby si musel pokaždé hledat cestu sám, vyzbro-jen pouze základní směrovkou. Ale ouha! Opak byl pravdou. Tato záměna prostých přikázání za jejich závazné rozvedení pro každou situaci nevytvořila dokonalejší zbožnost, ale naopak odpoutala život Božího lidu od jeho základu. Zbožnost tím velmi zvnějšněla. Člověk získával dojem, že zbožnost není živý vztah k milostivému Vysvoboditeli, ale soubor různých úkonů. Výsledek přesně odpoví-dal citátu z proroka Izajáše: „Tento lid mě ctí svými rty, ale jejich srdce jest ode mne velmi vzdáleno.“ Nemysleme si ovšem, že tak pošetilí byli jen farizeové. I církev si mnohdy myslela, že je jedno-dušší a účinnější, když lidem od A až do Z nalinkuje, co mají a nemají dělat. I církev se bála jednat s prostým lidem tak, jak v Deuteronomiu jedná Mojžíš s Izraelem: Předložit mu Boží skutky a dobré, životadárné Boží směrovky, jež vydává Bůh nám blízký, který si nás zamiloval a učinil pro nás veliké věci; Bůh, jenž nás vysvobodil z otroctví a postavil nás do života svých svobodných vyslanců, k nimž nemá práva nikdo jiný, než právě On. Ani církev mnohdy neměla odvahu riskovat to, že Kristovy ovečky zůstanou svobodné a budou mít určitý prostor pro osobitou aplikaci zjevené Boží vůle. Nedůvěřovala moci lásky, že dovede lidi k odpověd-nosti. Nechtěla čekat, až si lidé Boha zamilují, pocítí vděčnost za jeho dobrodiní, a proto začnou dělat, co je v Jeho očích dobré. Chtěla to urychlit a dostat z lidí poslušné skutky dříve. Nechtěla jim dát ani možnost činit chybná rozhodnutí. A tak znělo i z křes-ťanských kazatelen samé musíš - nesmíš a mnoho se nedbalo na to, aby prostý církevník poznal svého Pána a otevřel Mu své srdce a aby věděl, z čeho ta musíš - nesmíš vlastně vycházejí. A lid křes-ťanský pak došel k názoru, že např. dobrý katolík je ten, kdo chodí v neděli na mši, nejí v pátek maso, nepoužívá antikoncepci a poslouchá autority, nebo že dobrý protestant je ten, kdo nesakruje, nekrade, nepracuje v neděli, nepije, nekouří, netančí a neutrácí za parádu. Sami vidíte, jak se to všecko soustředilo na vnější slupku. Následek takového soustředění na vnější věci, ať už důležité nebo podružné, je, že zbožnost zpovrchní a že se z ní vytratí to, co je jádrem každé pravé zbožnosti: Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Budeš milovat bližního jako sám sebe. Či slovy NZ: V tom je láska; ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Také my jsme poznali lásku, kterou má Bůh k nám a věříme v ni. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. Když se tedy v církvi vyučuje, nikdy se nesmí stát, že by pro lidské návody k dobrému jednání úplně zmlklo připomínání Božích skutků pro nás, radostná zvěst o tom, že jsme svobodni. Protože připomínáním Bo-žích skutků se buduje vztah, na němž všecko záleží. A když chce-me v církvi radit, tak vždy musíme vycházet z těch rad, které nám dal sám Bůh na cestu do darované svobody. Ty v našem napomí-nání musí přijít ke slovu, a ne být zakrývány nějakými lidskými nápady. Neboť v Božích radách je moudrost a moc. Ty jsou jako ostrý, dvousečný meč, pronikající až na rozdělení duše a ducha. Z nich poznáme jasně, kdo je kdo a co je co, ty nám rozdělí neomyl-ně všechno na dobré a zlé, potřebné a balast. A dále nikdy nesmí-me nikoho mlátit po hlavě nějakými zákazy a příkazy, odtrženými od faktu, že nás Bůh miluje a postavil nás do svobody svých dětí. Když člověk vychází z jistoty, že je Bohem milován, pak přijme jako evangelium i to, že některé věci se nedělají. On pochopí, že je nemá za potřebí, jelikož Bůh mu dal dost. Také se v tomto markov-ském oddílu dozvíme, jaké místo má mít v životě církve tradice. Nejen ta židovská, ale i ta naše vlastní. Nejen židé měli midraše a Výroky otců. My je přece máme také - jsou jimi naše dogmatiky, konfese, katechismy, etiky, komentáře, postily, zpěvníky, příručky. Co je v nich, to můžeme dávat dál jen tehdy, když to obstojí při poměřování pravidlem víry, Písmem. Vždycky to musíme Písmem prověřit. A pak to můžeme použít, abychom byli bohatší o pohledy těch, kdo byli před námi. Ale rozhodně nesmíme přestat číst Bibli a živit se jen z literární produkce reformačních otců a současných myslitelů. Musíme se stále vracet k pramenům. Jinak bychom se podobali za chvíli jehovistům, kteří čtou Bibli jen očima Strážné věže, ale ne Strážnou věž očima Bible.

 „Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho poskvrnit, poněvadž mu to nevchází do srdce, nýbrž do břicha a vychází do stoky a tak vyčišťuje všecky pokrmy?“ Dodal pak: „To, co vychází z člověka, znečišťuje jej. Z nitra, ze srdce lidí vycházejí zlé myšlenky, necudnosti, krádeže, vraždy, cizoložstva, lakoty, zloby, lest, nestřídmost, závistivý pohled, rouhání, pýcha, lehkomyslnost. Toto všecko zlo vychází z nitra a poskvrňuje člověka.“ Tímto už Pán Ježíš odpovídá přímo na vznesenou výtku. Není první, kdo říká, že se předpisům ohledně jídla nemusí přiklá-dat tak zásadní důležitost. Již před ním existovali myslitelé, kteří se snažili je vykládat eticky. Jeden z nich např. řekl: „Není nám vlastně přikázáno nejíst vepřové, ale nepřipodobňovat se vepřům.“ I když tady vlastně nešlo o prohřešek proti přikázaným omezením v jídelníčku, ale proti vžitému ritu stolování. Pán Ježíš tu navíc - také v nejvlastnější linii Zákona - bojuje proti zakořeněné magické představě, že to, co člověk jí, má vliv na jeho charakter. (Že se třeba může získat síla snědením medvědího srdce, nebo naopak nepěkné vlastnosti snědením vnitřností jiných zvířat. A že obecně ústa jsou branou, kterou snadno mohou vcházet do těla démoni, a tak je přísná ostraha čistoty potravin nutná.) Říká zcela realisticky, že s tím, co do úst vchází, si břicho poradí. Jako by ani nežil ve starověku. On totiž nechce být učitelem, který ve svých žácích vzbuzuje dojem, že ohrožení jejich svatosti, náboženské čistoty a přijatelnosti před Bohem přichází z vnějšku. To pěstovali - možná nechtěně - právě ti hlasatelé úzkostlivé karantény, s nimiž se dostal do konfliktu. Ti vyučovali své žáky, že se nesmí stýkat s pohany ani s domácími odpadlíky, aby se neznesvětili, že nemohou podat ruku nikomu jinému než souvěrci, že co je na trhu, je znečištěno pohanstvím, že před jídlem si musí umýt ruce, aby bylo jisté, že svatý Boží dar neberou do poskvrněných rukou - vždyť na ulici je tolik příležitostí se poskvrnit: nečistá zvířata, nečistí lidé, věci, znečištěné jejich dotykem, a člověk se jim vždy nemůže vyhnout!  Jejich jednání se podobá vystupování dámy z televizní reklamy na Bref či Domestos, jen jejich nepřítelem tenkrát nebyly mikroby, nýbrž démoni a duchovní nečistoty. S touž vervou, s jakou ona  desinfikuje tělesně, oni se desinfikují kultovně, aby svatému Bohu mohli na oči. Ale tahle jejich horlivost je zavádí do bludných konců. Jednak má ten stálý střeh proti znečištění vnějšími vlivy za následek podezřívavý a nepřátelský vztah k okolí. Všichni jsou v jejich očích hříšníci, kteří ohrožují jejich čistotu, a proto téměř s nikým nejsou s to normálně komunikovat. Lidé ten jejich strach a štítivý odstup samozřejmě vycítí a také se k nim nehrnou. Zapíší si je jako protivné nadutce, kteří se bezdůvodně povyšují. A to by se Božím lidem stát nemělo. Boží člověk by neměl stavět hradby, ale bořit je. Neměl by mrazit strachem a odstupem, ale měl by naopak vyzařovat klid, harmonii, lásku, a tím zvát lidi ke svému Bohu. Proto Pán Ježíš neučí své učedníky, aby se stále strachovali o svou přijatelnost před Bohem. On jim naopak vštěpuje, že jsou přijatel-ní, protože Bůh se nepochopitelně rozhodl je milovat - je nesvaté. Nezahání je do karantény, do nějakého duchovně bezinfekčního ústraní, protože podle Něho je naše přijatelnost před Bohem dar, milost, ne výsledek naší úzkostlivé péče. Očišťuje nás sám svou krví, abychom se nemuseli bát špíny světa. A proto se jeho násle-dovníci nakonec dokážou setkat s každým, dosvědčit mu Boží lásku a zůstat při tom Božími lidmi. Druhý bludný konec farizejské horlivosti pro kultickou čistotu je, že jejich žáci mají velmi špatně vymezeno, kudy vede fronta boje se zlem. Hříšníci a prašivé ovce, to jsou ti druzí, oni ne. U nich vevnitř je všecko O. K.. Zapomínají na to, že ten Zlý v každém z nás má svou pátou kolonu, jež pracuje pro něho. Jak je psáno: Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléči-telné. Kdopak je zná? A právě našemu srdci, našemu centru roz-hodování, on našeptává, že Bůh to s námi nemyslí dobře, že nemá pravdu, že si nemáme nechat od Něho nic zakazovat, že účel - naše štěstí - světí prostředky, a že se za ním dá jít i přes mrtvoly, že budeme šťastní, když si vezmeme to, co patří jiným, že místa na slunci není dost, že hřích je krásný. My mu to baštíme, a to nás znesvěcuje v Božích očích. Zápas o svatost se odehrává tady, v našem srdci. Je to zápas o to, zda dáme přednost důvěře v Boha a spolehnutí na Jeho Slovo před vábením Pokuštiele. Proto už prorok Joel volal k pravému pokání slovy: Nyní tedy, je výrok Hospodi-nův, navraťte se ke mně celým srdcem. Roztrhněte svá srdce, ne oděv. Tedy ne my dobří proti těm zlým venku, ale zápas s vlastním nitrem, s jeho úskoky a sklony k hříchu. Ani ne dodávání si sebe-vědomí tím, že bez velkých vnitřních investic dostojím vnějším předpisům, ale tětí do živého, volba, která často trhá srdce. Umírá-ní starého člověka, aby mohl povstat nový. Když vedeme tenhle zápas, stane se z nás všecko jiné, jen ne pyšní borci se štítivým odstupem vůči druhým lidem. Neboť v tomto zápase poznáváme často svou bezmoc a vítězíme-li, víme moc dobře, že to Hospodin bojoval za nás. Že když se nás ten Zlý ani nedotkne, není to proto, že my svatí mu naháníme hrůzu, ale proto, že Boží Syn za nás zemřel a všem ostatním odňal na nás právo. Je to proto, že On nám dal nové srdce a do něho nám vložil svého Ducha. A ten Duch nás vede, abychom si přáli totéž, co si přeje náš nebeský Otec a náš prvorozený Bratr Ježíš Kristus. Amen



Píseň: 379 (247)

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: Koloským 2,20-3,17 nebo I. Pt 1,18-2,5

Požehnání:
Sám pak Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.
       I. Tesalonickým 5,23-24                              Amen

Píseň: 489 (443)