DEUTERONOMIUM 26, zvl. v. 1.-11.      


15.10.2000 Beroun, Stodůlky

Proč slavit díkůvzdání se vzorky darů a s vyznáním víry

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vyku-puje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

Žalm103,1-5               Amen

Píseň: 103 169 179

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, v tento sváteční den Tě chceme velebit a oslavovat Tvé svaté jméno za všecka Tvá dobrodiní. Za to, žes nás stvořil, žes nás znovu nalezl, když jsme nastoupili cestu k zahynutí, žes nás smířil se sebou, uzdravil a povolal, abychom byli Tvým lidem zvláštním a obětovali Ti oběť chvály. Dnes Ti zvláště děkujeme za zemi a její úrodu, za dobré výsledky lidské práce, za ty, kdo pracují s námi, za zdraví a sílu, za možnost žít v míru a vůbec za všecko, co umožňuje náš každodenní život. Děkujeme Ti nejen jménem svým, ale i jménem těch, kteří Tě neznají a neumí Ti poděkovat, a přece jsou tu, protože je obdaro-váváš. Tobě patří dík, Tobě, který dáváš svítit svému slunci na zlé i dobré a déšť sesíláš na spravedlivé i nespravedlivé. My všichni užíváme jen to, co jsme dostali od Tebe. Chválíme Tě, že patříme mezi ty, jimž to bylo zjeveno a prosíme Tě, aby i mezi našimi bližními přibývalo těch, kdo za skvělými dary uvidí Tebe a Tvou nezměrnou lásku a připojí se k vděčným chvalám Tvého lidu.

 Vyznáváme, že nejsme hodni všech těchto Tvých dobrodiní. Připravils je pro nás dřív, než jsme se narodili, nečekal jsi, až si je vysloužíme svými výkony. Dostali jsme je bez podmínek, prostě proto, že jsme Tvoje stvoření. Chováš se k nám jako když maminka myslí na své děti. Ale my na to ve svém všedním dni často zapomínáme. Nedove-deme se vděčně radovat, bojíme se o sebe, když slyšíme zlé zprávy, nedokážeme na Tebe spoléhat, propadáme do nekonečných starostí, nemáme čas ani na Tebe, ani na své bližní, nenalézáme odvahu ke sdílení a dávání. Prosíme, slituj se nad námi a odpusť nám. Připomeň nám znovu touto slavností, že vděčnost nemusí být jen obtěžující abstraktní princip. U stolu svého Syna nám dej znovu okusit, jak jsi dobrý, a znovu v nás probuď zasunutou radost ze Tvé blízkosti. Sešli svého svatého Ducha, ať nám znovu ukáže slávu toho, jak jsi nás přijal, a tím nás naučí přijímat všecky: zvláště lidi, kteří mají nedostatek, a stvoření, jež lká. Amen

Zpovědní otázky

1/Vyznáváš, že nejsi tím vděčným příjemcem Božích darů, jakého v tobě chce Tvůj Bůh mít? Vyznáváš, že mnohé je pro tebe samozřejmé, mnohé připisuješ sobě a na mnohé zapomínáš? Přiznáváš, že ani ve tvém hospo-daření se svěřenými dary vždycky nevítězí láska a velkorysost po Božím vzoru? Přiznáváš, že tím bráníš šíření dobra ve svém okolí? Je-li tomu tak, odpověz: Vyznávám.                                          K: I já tak vyznávám.

2/ Věříš, že Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, aby i z tebe mohla být bytost, žijící k chvále Jeho slávy a zvěstující velikost Jeho milosti? Pakli ano, odpověz: Věřím.                                                K: I já tak věřím.

3/ Odpouštíš všem, kdo se proti tobě provinili? Máš-li v srdci upřímnou ochotu odpustit, vyznej: Odpouštím.        K: I já odpouštím.

Slovo milosti: Žalm 103,11-13

Čtení z Písma sv.: Deuteronomium 26,1-19 (ekumenický překlad)

Píseň: 425 162



Základ kázání: Deuteronomium 26, zvláště v. 1-3 a 8.-11.
 Bratři a sestry, milý sbore, četli jsme si ustanovení, jež učila Izrael projevovat vděčnost za zemi a její úrodu. Četla jsem je schválně obě, i když dnešní slavnosti se týká vlastně jen to první. Chtěla jsem totiž výrazněji připomenout dvojí: Jednak motiv Boží svrchovanosti nad zemí, jednak důraz sociální. Nejhlubším důvodem placení desátku totiž bylo, že pravý vlastník země a její plnosti je Hospodin a přeje si, aby Jej Jeho lid tak vnímal; aby vyznával, že to, co má, má pouze svěřeno od Hospodina. A když to nájemné, které hospodář oddělil Bohu jako výraz své podda-nosti, měl předat lévijcům a chudým, učil se tak ctít všechny Hospodi-novy vyslance. Učil se, že podíl na Hospodinově požehnání patří nejen jemu, ale i těm, kdo uprostřed lidu pracují jinak než rukama, kdo obdělávají duše. A také se učil, že Hospodin je zastánce bezprávných a že přichází právě v nich, aby dostal svou oběť vděčnosti. Dále jsem schválně dočetla až k závěru kapitoly, v němž Hospodin slibuje Izraeli, že bude-li celým srdcem a celou duší dodržovat Jeho nařízení a ustanovení, bude Jeho chválou, věhlasem a okrasou, svatým lidem Hospodina. Ten závěr se sice týká celého souboru, od první do 26. kapitoly, ale neméně též ustanovení o díkůvzdání. Tato slavnost není tedy žádná hloupost, kterou může Boží lid klidně vynechat a nic se nestane. Umění prokazovat vděč-nost patří k podstatě života Izraele s Bohem, a také k podstatě naší existence jako lidu zvláštního. Ostatně vy starší věkem jste se ještě učili nazpaměť moudrá slova Heidelberského katechismu: Duch svatý mi ukazuje můj hřích, jak jsem z něho vykoupen a jak mám za to Pánu Bohu vděčnost prokazovati.

 Ač my evropští křesťané to máme se vztahem k naší zemi nepochybně složitější než Izrael, tak církve pochopily, že se slavnosti díkůvzdání nemohou jen tak vzdát a odbýt ji jako židovský přežitek, z jehož chomoutu nás Kristus osvobodil. Inspirují se tímto textem Zákona někdy až překvapivě přesně. Například ruští pravoslavní. Ti říkají slav-nosti díkůvzdání spás (podle počátku staroslověnské modlitby při ní) a mají jich několik, jak se postupně sklízejí jednotlivé plodiny. Jedna se, pokud vím, týká dokonce i medu. Možná jste někteří viděli v létě v te-levizi křesťanský pořad o ruských zvycích, který byl z větší části věnován právě slavnostem díkůvzdání. Rodiny tam skutečně přinášely do kostela koše s plodinami a kněz je při bohoslužbě světil. Po bohoslužbě z nich duchovní dostali svůj díl a zbytek byl pojídán při radostné slavnosti před kostelem. Tak byla celá úroda přijata jako dar z Boží ruky a posvěcena, aby byla požehnáním. Jen vyznání o Božím vykoupení uprostřed slav-nosti se netýkalo egyptského otroctví, ale otroctví smrti, přemoženého Kristem. Při sledování toho pořadu mi svitlo, jak je ustanovení slavnosti díkůvzdání moudré a jaká je škoda, že si my evangelíci nedáváme víc záležet na jeho provedení. Neboť koš plodů z mé zahrady a z mého pole je velmi osobní a konkrétní. Jsou to jedinečné vzorky Božích darů, takové rostou právě jen na tom jednom místě a nikde jinde. Jsou to vzorky Božích darů, jichž se dostalo právě mně. A věřící člověk je přináší jako svou osobní oběť vděčnosti, dotýkanou jeho rukama, osobně vybranou, provázenou osobní radostí z obdarování. Vděčnost tak přestává být jen abstraktní princip, všichni mohou předmět vděčnosti vidět, cítit nahmatat a ochutnat. Když vás před slavností díkůvzdání prosím, abyste přinesli vaše vlastní plody, tak to není můj podivný vrtoch. Chci, abyste díků-vzdání opravdu prožili, abyste o svých vlastních úrodách vyznali, že vám je dal váš milující Bůh. Chci, abyste je tím posvětili, aby vaše radost a vděčnost prodchnula váš vztah ke konkrétním statkům. Když po celý rok dáváme do sbírky jako projev vděčnosti peníze, je to velmi neosobní. Bankovky jsou stejné pro všecky obyvatele této republiky, odložíme je beze slova do košíku u dveří a když je pokladní počítá, už vůbec za nimi nevidí jednotlivé dárce a jejich jedinečné osudy. Když se to např. v Ame-rice lidé snaží prolomit tím, že dávají podepsané šeky, dopadá to spíš jako pyšná přehlídka jejich finanční úrovně, ale přehlídku jednotlivých důvodů k vděčnosti se z toho již udělat nedaří. To se spíš daří tam, kde se v ohláškách oznamuje, že bratr či sestra X.Y. slaví narozeniny, a proto věnuje sboru tolik a tolik, nebo že X.Y. zdárně ukončil to a to, a proto odevzdává Pánu část výtěžku. Ve většině sborů je to tak, že po celý rok nemáme příležitost veřejně  před Bohem i bližními artikulovat, zač kon-krétně jsme vděčni. A pak slyším stesky typu: „Sestro farářko, já když se modlím, tak ani nevím, zač mám Bohu poděkovat.“ Slavnost díkůvzdání nám dává určitou šanci si to uvědomit, abychom to následně mohli vnést do svých vztahů k věcem a lidem, jak je prožíváme po celý rok. Když tak obhlížím toto naše shromáždění, uvědomuji si, že jsme na tom vlastně dobře, protože téměř nikdo z nás nepřišel díky moderní civilizaci o možnost prožívat radost z vlastní úrody. Grunt mezi námi sice mají jen Stehlíkovi a pět z nás žije v nájemním bytě, ale každá rodina má ve vlastnictví aspoň kousek zahrady. A tak se snad každý z nás může ra-dovat, že jeho oblíbený strom měl tolik a tolik plodů v takové a takové kvalitě, či že ta a ta sadba udělala letos to a to, a poděkovat za to Pánu. Horší je to s lidmi, kteří žijí ve velkých městech a musí všecky potraviny, a dokonce i květiny, koupit v obchodě. Ti jsou velmi ochuzeni. Produkty země jsou pro ně zboží jako každé jiné. Platí za ně vykutáleným obchod-níkům, a to jim zakrývá zázrak Božího obdarování. Oni už nevnímají, jak úžasný dar je plodná země a jaký zázrak je vzrůst jejích plodů. Nehledí úzkostně k nebi, když se žene bouře, nevyhlížejí déšť. Nevědí též, co dá pole a zahrada práce a že ta práce je kazdoročně ohrožena. Neprožívají ono dobrodružství se šťastným koncem, jež prožívá každý, kdo obdělává půdu. Navíc málokdo z nich má zaměstnání, v němž vidí konkrétní vý-sledky své práce. A i když něco vyrábí, okouší spíš to, jak působí různé lidské dovednosti, než to, jak je náš život od A až do Z umožněn Boží milostí. Když se tohle pak vyznává v kostele, připadá jim to nepravdivé a nadsazené. Čím víc je lidský život uvolněn ze svazku s půdou, tím více prostoru v něm dostává falešná pýcha: „Já si všecko zařídim, já si všecko zaplatim, já od nikoho žádný milosti nepotřebuju.“ Ale víme, že i lidé na venkově jsou naváděni tím Zlým, aby děkovali sami sobě např. že vyhráli boj o zrno. A aby si osvojili názor, že vše, co mají k životu, si urvali díky vlastní síle na nepřátelské přírodě. Jak z toho? Asi ne tím, že všichni bu-dou povinně muset pomáhat v zemědělství. Spíše ukazuje cestu vyznání, jež pronášel izraelský hospodář v chrámě nad prvotinami své úrody.

 Vyznávám dnes Hospodinu, tvému Bohu, že jsem vstoupil do země, o které přísahal Hospodin našim otcům, že jim ji dá. Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým, zdatným a početným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě nás zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vy-slyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Obětující předně vyznává věrnost svého Pána, který v daru země splnil svou přísahu. Dále si připomíná spasitelné skutky Hospodinovy, počínaje záchranou Jákobovy rodiny před hladem a konče vysvobozením z otroctví. A zase se obloukem vrací k zemi, proto-že osvobození Hospodinovi dostali od svého Vysvoboditele dědictví, v němž nic nepostrádají. Takže pro Izraelce tenkrát byla země prvním z důkazů Boží věrnosti a lásky, nikoli nepřítelem, kterému se teprv musí všecko urvat. Oni žili v domově, který jim připravila láska jejich Boha. A když je vlast Boží dar, není problém vyznat, že také její plody jsou dar. I dnes každý Izraelita miluje zemi Izraelskou, protože je svatá Hospodinu, protože je to Bohem nejmilovanější kout stvoření. A cítí se vyznamenán tím, že to je zároveň jeho dědictví. V této vděčné lásce pak dokáže dělat pro Svatou zemi pravé divy: umírat při odvodnění malarických močálů kolem Chulského jezera, vynakládat astronomické částky na zavlažování a zalesňování pouště a vůbec podnikat všecko to, co nám zasvěceně pro-středkuje obrazem sestra Langhansová. My to máme se vztahem k České zemi nepoměrně složitější. Nevíme nic o tom, že by nám ji byl Bůh pře-dem slíbil. Víme jen, že praotec Čech umíral kdesi za Tatrami hlady a byv vyobcován z kmene pro zabití ve rvačce, vydal se hledat lepší bydlo a zalíbilo se mu tady. Nevíme ani přesně, jak se vyrovnal s původními obyvateli. Víc nám naše pohanské pověsti neřeknou. To nedává moc šan-cí považovat tuto zemi za důkaz Boží lásky. Nadto i námi přijaté křes-ťanství je universalistické náboženství. Evangeliem má být naplněn stejně Jeruzalém jako nejvzádlenější končina planety. Učí nás očekávat nové nebe a novou zemi, ne lpět na staré. A co se týče dobrodiní Kristovy oběti, ta jsou podstatně méně zemitá než dobrodiní vysvobození z Egypta. Zasahují spíš duši a vztahy. Je těžké spojit Boha tak těsně s naší zemí, jako to dělají Izraelci. A přece i v apoštolském vyznání víry říkáme: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. A tudy se můžeme dostat k vědomí, že Bůh nám jako milující Otec připravil tuto krásnou planetu i Českou zemi, o níž v hymně zpíváme, že je to zemský ráj na pohled. Kdo vidí na všem kolem Boží podpis a Boží věnování: MÝM DĚTEM, a je si jist, že je jedním z nich, ten už se vždycky ubrání náporu bezbožectví, které nabádá, aby člověk všecko vydával za své při-činění a nebyl nikomu vděčný. A žije ve vděčnosti, ať má dvacet hektarů nebo jen truhlík za oknem.

  Mnoho lidí dnes odmítá ideu Boha Stovřitele. Ne snad proto, že by byla hloupější než jiné hypotézy o vzniku světa, ale proto, že ona kla-de nárok. Je-li tu Stvořitel, má právo se každého zeptat: „Co děláš s mým stvořením?“ A dnešní světští lidé nechtějí nikomu vydávat žádný počet, chtějí být sami neomezenými pány. Věřící člověk naproti tomu vyznává, že neomezeným pánem není. Přiznává se k tomu, že byl vyveden ze smrti do života a že teď patří svému Vysvoboditeli. A má radost, že i ta země je od jeho dobrého Vykupitele a že tudíž nemusí žít rozdvojený život a slou-žit dvěma pánům. Proto se v liturgii díkůvzdání nad košem prvotin plodů nemluví jenom o půdě, a už vůbec se tam třeba nemluví o dešti, ač by-chom to čekali. Zmiňuje se tam Boží spásné jednání s lidem jako celek a obětník se sám označuje za jednoho z účastníků toho jednání. Tak boho-služba brání tomu, aby se z Hospodina v myslích Jeho vyvolených stal jen nějaký pochybný pánbíček, který dává deštíček, a nic víc. Hospodin tak zůstává Bohem, který Izrael tvoří, dává mu vyrůst, vyslýchá jeho nářek, vysvobozuje jej ze smrti, aby mu mohl splnit dané slovo a dopřát mu dobrý život v dostatku. A tedy analogicky když my slavíme díků-vzdání, patří k němu sv. Večeře Páně v níž zvěstujeme smrt Páně. Patří k němu i písně, modlitby a vyznání, v nichž se připomíná, že Pán Ježíš zemřel, abychom my přešli ze smrti do života, abychom se znovu na-rodili, abychom se ze vzbouřenců stali Božími domácími, a že Pán Ježíš vstal z mrtvých a má v rukou celý svět. A teprve když máme před sebou celou šíři Božího jednání pro nás, tak se patří do toho toku zapojit i naši letošní úrodu a říci: „Pane, Tys byl u všeho: u našeho počátku, u naší záchrany ze smrti, i u našeho dokonání ve Tvůj lid. Tys nám dal život, který už smrt nezničí, i krásný prostor k němu, oplývající vším potřeb-ným. Připravil jsi nám i dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí, které se nám uchovává v nebesích. Hle, přijímáme od Tebe i tuto úrodu jako další důkaz Tvé převeliké lásky. Jsi náš Pán a Bůh, dej, ať ve všem vděčně konáme Tvou vůli.“ Ono je to vlastně tak: Teprve ten, kdo věří v mocného a dobrého Boha, objímajícího celý náš život, ten také bez potíží přijme, že od Něho je to, čím život udržujeme a zpříjemňujeme -  jídlo.

 Nakonec je přikázáno, že hospodář se má radovat ze všech Bo-žích dobrodiní spolu s lévijcem a bezdomovcem, který bude mezi vámi, tedy s místními lidmi, kteří nemají žádnou půdu. Pravděpodobně to probíhalo tak, že hospodář sice přinesl koš prvotin do svatyně a odevzdal jej jejímu personálu, ale zároveň pozval doma bezzemky ke slavnostnímu stolu. Tím říkal: „Já jsem obdržel Boží požehnání, ale to nemám jenom pro mne, nýbrž i pro vás. Radujte se proto také z dobroty našeho Boha.“ A vlastně se jim tak zavazoval, že i jindy než ve svátek s nimi bude sdílet prostředky k životu. Je-li člověk vděčný Bohu za dary, nebo pyšný na své přičinění, to se pozná také v tom, jak s hmotnými statky zachází. Všichni kolem se na zacházení s majetkem dívají ostřížím zrakem. To neříkám jen jako varování. To je také výhoda. Když ne jinde, zde si lidé všimnou naší jinakosti. Pyšný světák chamtí hmotné statky pro sebe. Vděčný věřící člo-věk je sdílí prokazuje jimi lásku dál a umožňuje tak, aby přibývalo chval na Boží adresu. Protože on má dost místa na slunci a ví, že ostatní lidé jsou také Bohem milováni a stvořeni k užívání Jeho dobrodiní. Když je někdo lakomý, ať nelže, že je Bohu vděčný, protože vděčnost vždy res-pektuje záměr dárce. A ten zní: obohatit a rozradostnit všechny. V našem světě strádá polovina lidstva a spravedlivé rozdělení darů země je neřeši-telný problém, protože všichni ještě nevzhlížejí k Hospodinu a nechápou nabyté statky jako Jeho dar. Lidé nechají za sebe rozhodovat tržní mecha-nismy, a pak se někde pálí obilí, zatímco jinde řádí hladomor. Kdyby se všichni drželi Boží výzvy ke sdílení všech Božích dobrodiní, uměli by si s tím poradit. Můžeme mít radost z toho, že charitativní organizace jsou čím dál tím vynalézavější a schopnější dostat se s pomocí až do center krize. A uděláme dobře, když svou vděčnost za dary země projevíme i podporou jejich práce. Ovšem v Zákoně se po hospodářích nechce, aby vymýšleli složité projekty, jak dostat své požehnání k chudým na druhém konci světa. On je činí citlivými pro nouzi hned vedle jejich dveří. A i nás chce Pán dovést k tomu, co je nejjednodušší: ke sdílení svého požehnání s těmi, které potkáváme - s uprchlíky a cizími dělníky, kteří bydlí tady v Berouně. S opuštěnými starými lidmi, s matkami samoživitelkami, s dětmi z ústavů a tak dále. Zákon také vede hospodáře k tomu, aby sdíleli své požehnání s lévijci. To byli nejen chudí bezzemci, to byli i duchovní. Vděčnost Bohu tedy znamená i ochotu investovat do hlásání evangelia, nedopustit, aby sbor neměl na faráře, na provozní náklady či na evangeli-zaci. V minulosti se často stávalo, že majitelé polností si užívali, ale v rodině jejich faráře umíraly děti na podvýživu. To rozhodně nesvědčilo o probuzeném sboru. Kdo miluje Boha a raduje se z jeho požehnání, ten ví, že je jedno tělo s tím, kdo je oddělen pro službu Slova a svátostí a že to požehnání nemá jen pro sebe, nýbrž také pro něho. Ví, že duchovní ne-jsou darmojedi, oni jen pracují na jiné roli, než je ta hmotná. Požehnání Boží nikdy není celé určeno k osobní potřebě toho, kdo je sklidil, ale je určeno, aby bylo puštěno do oběhu. V Božím jménu si pro ten oběhový díl přicházejí vždycky ti, kdo si nemohou nic vymoci, ať jsou duchovní nebo chudí laici. A přece Pán za nimi stojí a podle sdílnosti k nim měří naši lásku a vděčnost. A ti, kdo ji v sobě mají, si ani neuvědomují, že dělají něco zváštního, když se s nimi dělí o Boží požehnání: nemohou prostě jinak. Když mluvím o tom oběhu požehnání, tak mne napadá, že alespoň v církvi máme účinný nástroj i proti již zmíněné městské degra-daci potravin na zboží. Kdyby tak ti, kdo mají zahrady a pole, přijeli do sborů tvořených bezzemky s ukázkami svých úrod a dali jim je darem se svědectvím o své radosti! Bezzemci by se stali účastníky té radosti a ote-vřely by se jim oči! Jablíčka, která dostali z lásky, by jim chutnala úplně jinak. A když by si pak přece kupovali ovoce, neříkali by si jen: „To je hrozná cena!“ Ale možná také:

„Takové jsme už někde viděli, na tako-vých požehnal Pán našim bratřím a sestrám z N.!“ A byli by zase blíž prastaré moudrosti ve vnímání všeho, co klademe do úst.

 A nakonec zaslíbení: Známe-li se celým srdcem k tomu, že Hos-podin nás obdarovává a žijeme-li celý život jako Jím darovaný a zacho-vávaný, a proto také jím směrovaný, pak z nás skutečně bude zářit sláva Božích vyslanců a Božích dětí. Budeme rozdávat, a přece budeme stále bohatí, když správně užijeme malé požehnání, dostaneme příště k rozdílení větší. Budeme přinášet radost a pokoj do svého okolí. Nebude možné nás zviklat nějakými lidskými výmysly, nebude možné nám vzít radost a naději a naše svědectví o Bohu bude mít moc. Amen



Píseň: 604

Služba stolu Kristova

Pozvání:

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je.  Ž 81,11

Propuštění:

Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. 2. Kor. 8,9

Píseň: 258 627

Díkůvzdání + přímluvy + Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: 2. Korintským 9,8-15 (ekumenický překlad)

Požehnání:

A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši nyní i na věky. Amen

Píseň: 510