1. SAMUELOVA 1,1-20


19.11.2000 Beroun

Neplodné ženy a vyprošení synové v Božím plánu

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplod-nou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja Žalm 113,5-9

Píseň: 627 (553; 113)

Modlitba: Hospodine, Svatý Izraele, Bože náš, jak důstojné je Tvé jméno! Vyvýšils je nade vše svými podivuhodnými skutky. I my se chceme připojit k těm, kdo nad nimi žasnou a chválí Tě za to, že nejsi jako my. Jsi nade vše vyvýšený, ale není Ti lhostejný osud těch dole. Nespojuješ se se silnými, mocnými a inteligentními, abys využil jejich možností, ale vyvoluješ slabé, nemohoucí, poní-žené, abys svým dílem při nich zahanbil silné a aby bylo zřejmé, že ono pochází z Tebe, a ne z nás. Velké syny, velké nástroje svého požehnání dáváš neplodným párům, aby bylo zřejmé, že naplnění, budoucnost, záchranu a ráj si nevyrobíme, ale dostáváme je z Tvé milosti. Děkujeme Ti, že to tak je. Kde bychom byli, kdybychom měli jen to, nač sami stačíme? Ale naštěstí jsi tu Ty, bojuješ za nás a konáš pro nás své velké dílo. Prosíme, sešli nám svého svatého Ducha, aby nás učil i příběhem Samuelových rodičů, jak máme žít před Tvou tváří. Uč nás nedělat věci, které jsou sice legální, ale plodí bolest. Uč nás spoléhat na Tebe i tehdy, když se všecko zdá ztracené. Uč nás také přijímat Tvou milost a věrnost vděčně a věrně. Prosíme, učiň tak ke chvále a slávě svého jména i k užitku našemu, celé Tvé svaté církve i všeho stvoření pod nebem. Amen

Čtení z Písma sv.: 1.Sam 2,1-10 + Lukáš 1,46-55 (ekumenický pk.)

Píseň: 372,1-4 (371)

Základ kázání: 1. Samuelova 1,1-20 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, příběh o Samuelově narození není na tuto neděli vybrán náhodně. Za čtrnáct dní začne advent a v něm si připomeneme novozákonní příběh, který se tomuto velice podobá - totiž narození Jana Křtitele. Rozdíl bude jen v tom, že Zacharjáš nemá druhou ženu, Bůh mluví s ním, a ne s jeho ženou, a ohlášení Janova narození nenásleduje bezprostředně po modlitbě za syna, ta je tam pouze zmíněna. První a poslední z proroků přichází na svět za obdobných okolností. A ve SZ je téměř pravidlem, že matky těch, kdo jsou významnými duchovními pokračovateli Abrahama, jsou neplodné: Sára, matka Izákova, Rebeka, matka Jákobova, Ráchel, matka Josefova. To proto, že dědicové zaslíbení a nástroje Boží záchrany jsou tu vždy výhradně z Boží milosti, a ne proto, že my si je umíme vyrobit. Bůh, ne lidská síla, dává budoucnost Božímu lidu. Tak jsme to ostatně černé na bílém četli v Chanině chvalozpěvu. Tento způsob Božího jednání, jenž nám dává jasně poznat, že všechno je Jeho přičinění, Jeho milost, vrcholí ve vy-právění o narození Páně. A proto jsem vám četla i chvalozpěv Marie a ukazovala, jak Chana a Marie vzácně souzní ve své chvále. Ony obě poznaly Boha, jenž se milostivě sklání k člověku, který nemůže nabídnout žádné schopnosti, ale kdesi hluboko v nitru doufá v Hospodina. Ony obě poznaly Boha, jenž obdarovává ty, které lidský soud odpisuje, ba řadí mezi zavržené. Ony obě svědčí o Bohu, který povyšuje ponížené. A tak je příběh o Samuelově narození i jakýmsi vzdáleným odkazem k vánocům.

 Abychom se vyznali v konkrétních údajích příběhu, dlužno podotknout, že se odehrává na konci období soudců. Izrael sídlí v zemi, ale některá města jsou ještě v držení původních obyvatel. Izraelské kmeny žijí ve volném svazku, který je sice velmi demo-kratický, ale málo akceschopný. Stále znovu podléhají pokušení naodobovat své pohanské sousedy a stále znovu upadají do jejich područí. V tom si vzpomenou na svého Boha, a ten jim sešle cha-rismatického vysvoboditele. Ten zažene utlačovatele a pak soudí svůj kmen a udržuje Boží řád několik desetiletí. Samuel vlastně bude posledním z jejich řady. Jeruzalémský chrám v té době ještě nestojí a Jeruzalém je pohanským městem. Ústřední svatyní Izraele je Šílo na efrajimském území. Přinášení obětí tenkrát ještě není ve výlučné kompetenci lévijských kněží, obětníkem každé rodiny je její otec. Oběti většinou mají podobu obětního hodu, obětníci jedí a pijí před Hospodinem s celou svou rodinou. I z desátků se ve svatyni připravuje hostina, jíž se účastní kněží i plátci. Mnoho-ženství je v té době v Izraeli nejen legální, ale i dosti běžné. Je pravidlem dávat jím najevo své bohatství a postavení. Morálním problémem se mnohoženství stane téměř o tisíciletí později.

 Elkána, otec zde sledované rodiny, má velmi záhadný původ. Jména jeho praděda a prapraděda ukazují do oblasti pohan-ských kultů plodnosti, ale děd a otec již mají jména Izraelská. S největší pravděpodobností je tedy vnukem proselyty, přistouplého pohana. Až knihy Paralipomenon, sepsané po zániku království, z Elkány udělají lévijce, neboť jejich redaktoři nemohou unést, že by kněz a prorok Samuel neměl košer rodokmen, opravňující ke kněž-ské službě. To je pro ně skandál. A také se jim vůbec nelíbí, že jim starý text neschvaluje jejich klerikální tendence a nechá obětovat prostého venkovana. A konečně se jim nechce připustit, že celý Zákon nespadl z nebe najednou, ale že Bůh svůj řád v jednotlivo-stech dotvářel a aktualizoval. Ale lepší je text neopravovat a unést i to, čím pohoršuje. Např. to, že kněžství není kořist jediné kasty, ale milostivé vyvolení, jež může být rozšířeno i na ty, které k tomu nepředurčuje krev. Nebo to, že poslední mohou být v Božím lidu první a první poslední.

 Elkána tedy má dvě manželky. Jedna má děti, ale není milována, druhá má lásku svého muže, ale zůstává neplodná, stejně jako tomu bylo u žen Jákobových. Radost z manželství Bůh roz-dělil mezi obě rovným dílem. Zdětilá manželka dělá té bezdětné peklo na zemi, a nejvíc tehdy, když putují do chrámu. To asi mezi nimi kromě sporu o lásku muže propukne i spor o to, která je mi-lejší Bohu. A děti jsou v té hádce prvotřídní argument, vždyť byly pro každého viditelným znamením požehnání, zatímco bezdětnost byla běžně chápána jako Boží trest. Chana měla krásné jméno od-vozené od slovesa, které značí „být milostivý“. Ale asi si musela od své sokyně vyslechnout mnoho uštěpačných poznámek, že to jméno lže, protože na ni Bůh žádnou milost zatím nevylil. Elkána to nemohl žádným způsobem urovnat, nemohl svou Chanu ani uchlácholit poukazem na svou lásku k ní. Kdo si myslí, že může učinit šťastnými více žen než jednu, a přinutí milovanou bytost, aby se o něho dělila, ten jí vždycky způsobí neřešitelné utrpení. Jedno tělo mohou být skutečně jen dva. Ne všecko, co je legální, či tzv. přirozené, je zároveň dobré a mravné. Někdy i legální věci zraňují do hloubi duše. Dobré a mravné je to, co nestaví lidi do pozice konkurentů, ale dopřává jim dostatek místa na slunci, jedi-nečnou pozici, o kterou se nemusí každý den s někým prát. Není pravda, že naše svoboda končí tam, kde začíná trestní zákon. Naše svoboda končí mnohem dřív - už tam, kde to, co mohu, někoho bolí, trápí, otráví mu život. To si dnes v Česku málokdo uvědo-muje, a proto všelijaké ty Klekánice, Občanská juda, Na vlastní oči a Černé ovce mají pořád dostatek materiálu a my můžeme v televizi vidět nepřetržité defilé lidí, poškozených sprostotou, jíž paragrafy nebrání. A bohužel, nejen v televizi. Alespoň my tedy buďme na své jednání přísnější a měřme je zákonem lásky, která nedělá bližnímu nic, co by nám samým nebylo milé.

 Chana hledá vysvobození ze svého utrpení u Hospodina. Modlí se a vylévá před Ním svou duši tak, že sice nachází slova, ale její hlasivky je pro zármutek nedokáží proměnit ve zvuk. Je to tak neobvyklý pohled, že ji kněz Élí pokládá za opilou. Když ji neprávem plísní, že při hodu přebrala, dozví se celou pravdu. A Duch Hospodinův jej v té chvíli přiměje, aby jí zvěstoval vyslyšení. Zdání někdy velmi klame. I nám se často stane, že si těžce trpící lidi hodíme do nějaké nepatřičné škatulky. Ale když s nimi mluví-me, vše se vyjasní a často jim můžeme zvěstovat Boží rozvázání.

 Bůh má Chanu vysvobodit tím, že i jí dá syna. Dnešní člověk asi těžko pochopí, proč chtěla zrovna syna, když sám děti třeba ani nechce, považuje je za přítěž a svou společenskou vážnost si vybojovává na zcela jiném poli. Ale tehdy žena měla čest jen jako matka synů. A každý člověk měl v dětech, a zvláště v synech, hmatatelné ujištění, že s ním Hospodin počítá, že nechce zahladit jeho památku ve svém lidu a zbavit ho podílu na svých zaslíbeních; když měl někdo syna, byl si jist, že mu Bůh vytváří budoucnost, jež sahá za hranice životnosti jeho tělesné schránky. Proto chtěla Cha-na syna. Neměl být Elkánův, měl zůstat Hospodinův. Nešlo tu tedy o to, aby její muž poznal, že není blázen, když ji miluje, nešlo vposledu o vítězství v oné nechutné ženské přetahovačce. Šlo o Hospodina, o to, aby On nějak zpečetil svou lásku. Chana byla vyslyšena a dostala syna, za něhož prosila. Nikdo jí pak už nemohl říci, že Bůh ji nemá rád a že její život nemá smysl a cenu. A my můžeme novozákonně pokračovat, že stejně Bůh učinil i nám. I nám dal syna mimo normální běh věcí, totiž svého jediného Syna, narozeného z Marie Panny. Protože Ho máme, ani my už nikdy nemusíme být na pochybách, že Bůh nás má rád a že náš život má před ním smysl a cenu. Vždycky už budeme mít čím obhájit svou důstojnost, byť nám ji upíral třeba celý svět. Dává nám ji Boží sklonění, Boží ochota investovat do naší záchrany to nejdražší, co má. Dává nám ji přátelství Ježíše Krista, Jeho ochota přijmout nás za své sourozence a spoludědice. A dává nám ji i tehdy, když námi ostatní lidé pohrdají pro naše postižení, pro naši slabost či pro naše provinění.

 Chana nejen prosí o milost a zastání, o vysvobození z hanby; také od počátku Hospodinu naznačuje, že se bude cítit omi-lostněnou už tím, že syn přijde, že jej odnosí, porodí a odkojí. Jasně se vzdává toho, co obvykle maminky chtějí - mít syna pro sebe, uhníst jej ke svému obrazu a lajnovat mu pokud možno celý život. Říká, že toho, o něhož prosí navzdory všem lidským před-pokladům, ponechá jeho Stvořiteli, aby celý život sloužil výhradně Jemu. Nejde o zoufalý pokus o obchod s Bohem. Je to jasnozřivost víry, jež tuší, že k darům Boží milosti nemáme vposledu dispoziční právo. Že když nám Bůh daroval zástavu své lásky, tak ji prostě nemůžeme donutit, aby sloužila našim záměrům, ale spíše jí ne-smíme překážet, aby uskutečňovala ty Boží. I potom budeme do-statečně obohaceni - lépe řečeno, teprve potom. V Izreaeli vykonal Samuel i ti ostatní zázračně darovaní synové velké Boží dílo. Nik-do z lidí nemohl říkat ani v Samuelově, ani v jiném případě: „To mně za to vděčíte, to já jsem vám ho takhle zplodil, vymyslel, vy-choval, připravil.“ A přece se všichni, i ti nejbližší mohli hřát v Božím světle, které tito z milosti darovaní synové šířili. Tak nějak je to i s Marií: ona je milostí zahrnutá, i když svého syna nikdy nebude vlastnit a komandovat. A právě tehdy, když Mu nechá volnost, aby poslouchal svého nebeského Otce, uvidí slávu Boží spásy. Na pouti do Jeruzaléma Jej bude sice s pláčem hledat, ale pak uvidí Jeho slávu Učitele. Na svatbě v Káně bude muset ustou-pit, ale také okusí vodu, proměněnou ve výborné víno. Při Jeho ukřižování její srdce pronikne meč, ale potom je také naplní radost z Jeho vítězství, jistota spasení a moc Ducha svatého. Její jedineč-ný syn odejde k Otci, ale nechá ji až do smrti prožívat zázrak, že Jeho učedník je jí novým synem, ač je s ní spojen pouze duchovně. Ač nikdo z nás nefiguruje v rodokmenu patriarchů, proroků či Spasitele, přece se od jejich matek můžeme něčemu naučit. Něco platí pro nás stejně jako pro ně - totiž to, je lepší stavět na tom, co dělá Bůh, než spoléhat na sebe. I to, že ze zaslíbeného Syna, z Pána Ježíše, budeme mít nejvíce tehdy, když se k Němu budeme vždy-cky chovat jako k nezaslouženému Božímu daru, který má na povel jen Bůh Otec. A dále to, že i ty naše děti, na jejichž zrození nebylo nic neobvyklého, nejsou naše, ale Boží, a že uděláme nejlépe, když je Bohu opět předáme. Když je nebudeme formovat mocí mermo k obrazu svému, ale necháme Boha, aby z nich učinil své obrazy, své protějšky, své služebníky, své spolupracovníky, přátele, své děti a dědice. Amen



Píseň: 246 (289)

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: 1. Petrův 1,3-5.13-16.22-25 (ekumenický překlad)

Požehnání:
A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen 1.Pt 5,10n

Píseň: 550 (559)