LUKÁŠ 4,14-30     


28.1. 2001 Beroun

O létu milostivém slyší každý rád, o Boží svobodě pominout nevěřící už méně rád

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Mojžíš přece řekl otcům: „Pán váš Bůh vám vzbudí z vašich bratří proroka jako mne, toho budete poslouchat ve všem, cokoli vám řekne.“ Vám jako prvním vzbudil Bůh svého služebníka Ježíše a poslal ho dobrořečícího vám, aby každého odvrátil od jeho nepravostí. Proto uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Amen

Sk 3,22.26 Ž 95,7b-8a

Píseň: 292

Modlitba:

Hospodine, náš Bože a Otče v Pánu Ježíši Kristu, chválíme Tě za to, žes skrze proroky ohlásil příchod milostivého léta a žes tento slib naplnil sesláním svého Syna Ježíše. Chválíme Tě za to, žes právě v Něm dal svému lidu Izraeli i celému světu toho, jenž vyhlašuje radostnou zvěst, rozvazuje pouta, dává odpuštění, léčí zraněná srdce, vítězí nad slepotou. Chválíme Tě, že v Něm je pro každého připravena velkolepá restituce všeho, co nám hřích vzal a zničil. Že nám vracíš své dědictví, které naši předkové hříšně promrhali, ale také to, oč jsme se připravili sami. Děkujeme, že nabytí toho všeho je prosté: stačí se přimknout vírou k Ježíši a nechat navzdory všemu platit Jeho Slovo.
 Prosíme, sestup v moci do všech shromáždění, v nichž se vzývá Tvé jméno, i mezi nás. Prosíme, přemáhej všechny zde i jinde svým sv. Duchem, aby nikomu nebránily v přijetí Tvé spásy ani předsudky, ani zatvrzelost ve svévoli, ani samospravedlnost a falešná náročivost vůči Tobě. Prosíme, dej, aby nás neurážela Tvá svoboda při prokazování milosti. Dej, abychom se nebouřili proti tomu, že velké věci konáš jen tam, kde jsi přijat vírou. Ať nám není zatěžko být před Tvou tváří omilostněnými hříšníky a ničím víc a přijímat jako posla Tvé milosti poníženého Ježíše i ty, kdo přicházejí v Jeho jménu a vypadají zcela všedně. Amen

Čtení Písma sv.: Iz 61,1-3 + Lv 25,8-10.39-42.47-49.54 (ekum.pk.)

Píseň: 373



Základ kázání: Lukáš 4,14-30 (ekumenický překlad)

Bratři a sestry, milý sbore, minule jsem se věnovali textu určenému pořadateli Týdne modliteb za jednotu křesťanů, a tak máme dnes příběh o Ježíšově návštěvě v Nazarétě před sebou celý a nemusíme jej trhat na dvě pokračování. Budeme muset projít šestnáct veršů, ale zato se nám nevytratí ona krásná a silná vstupní část, jak by se mohlo stát, kdyby nás od ní dělila týdenní odmlka.

 Když se Pán Ježíš v domovské synagoze ujal čtení z pro-roků, nikomu to nepřipadalo divné. Byl dospělý muž nad třicet a měl na to právo, jako všichni ostatní dospělí muži. Když Mu Nazaréťané vyhověli a tuto čestnou službu Mu přenechali, byl to z jejich strany určitý projev uznání. Říkali Mu tím, že Jeho skutky chápou jako příspěvek k vytváření dobrého jména obce jinde. Ale Pán Ježíš se nepřihlásil o čtení proto, aby si ověřil své postavení na žebříčku popularity v Nazarétě, nýbrž proto, aby svým bývalým sousedům zjevil, kým On skutečně je. Podali Mu svitek Izajáše a On Jej přijal. V určitých kruzích to byla nejoblíbenější prorocká kniha, protože obsahovala tak jasný výhled ke spáse. Klidně to však mohla být jediná prorocká kniha, kterou chudá venkovská synagoga vlastnila. Ovšem i v této jediné knize je ledacos. Že ji Pán Ježíš rozvinul právě na začátku 61. kapitoly, to už nebyla souhra okolností, ale promyšlený výběr, zacílený právě k tomu, aby On mohl zjevit sám sebe, svůj královský program. Aby mohl říci, že přišel naplnit proroctví o Hospodinově spáse. A evangelista Lukáš nám tuto podrobnost zachoval, aby nás upozornil, že právě prorok Izajáš vydává Ježíši to nejplnější svědectví ze všech pro-roků. Potřebujeme to uporornění, neboť my už nemluvíme hebrej-sky a nám to nenapoví jména sama. My říkáme po latinsku Izajáš, a ne už Ješajahú, říkáme Ježíš, a ne už Jehošua. Už nepoznáme, že obě jména jsou složena z týchž slov, jen v obráceném pořadí, a že obě vyznávají Hospodin je spása. A tak nám evangelista ukazuje, že to, co Ješajahú zahlédl, se naplňuje v tom, jenž dostal od anděla jméno Jehošua, Spasitel. Skrze Něho to přestává být jen výhled, ale začíná to být na dosah. V Něm je království Boží mezi námi. Ujiš-ťování, že to tak jest, se vždycky líbí - Nazaréťanům stejně jako nám. Kdo by rád neslyšel, že se všecko od základu změní k lepší-mu. Nazaréťanům se však už nechce líbit, že někdo, kdo vypadá tak obyčejně a komu od malička koukali do talíře, se tu vytahuje, že On je ten vyvolený. A těm ostatním se nelíbí, že jako Naplnitel skvělých Izajášových zaslíbení tu vystupuje někdo, kdo mimo veš-kerou pochybnost skončil na kříži. A ještě méně se líbí, že Bůh je svobodný, že nedělá zázraky na objednávku, aby si vynutil víru, ale naopak dělá velké věci tam, kde je Mu důvěra nabídnuta bez pod-mínek; že nabízí milost všude, že nerozděluje lidi podle původu, ale podle ochoty přijmout Jeho posly, což někdy může dopadnout tak, že první jsou poslední a poslední první a milost se uskuteční venku, ale uvnitř Božího lidu ne. Za to je Ježíš málem lynčován, ale ti, kdo k tomu lynči sáhnou, nijak nezmění onu pravdu, že to k uskutečňování Božích slibů všecko patří.

 Ale sledujme nyní, co nás Pán cituje a k čemu se hlásí jako Bohem pomazaný Naplnitel. Je to začátek onoho oddílu, který jsme četli od stolu Páně. Evangelista jej ocitoval v řecké, poněkud rozšířené verzi. Pán tu slovy proroka říká, že je poslán přinést radostnou zvěst chudým: Těm, které ve světě čeká jen bludný kruh bídy, těm, kdo v budoucnu mohou čekat jen stále se horšící útlak, těm, které dnes každý odstrkuje a po kterých šlape, těm, kteří ani zítra nemohou být ničím víc než ždímanou masou. Těm On přináší naději, důstojnost, vysvobození. V Něm Bůh z prachu vyzdvihuje nuzného a z hnoje vyvyšuje chudého, aby jej posadil s knížaty, s knížaty lidu svého, jak o tom zpívá 113. žalm. Už v samém NZ čteme, že příchod Ježíše Krista proměnil chudé a opovržené v hlasatele zvěsti o spáse a v hospodáře s největším bohatstvím, jaké kdy bylo člověku svěřeno. A tak je tomu dodnes. Sám Pán vypráví podobenství o veliké večeři, aby ukázal, že On zve všechny ty, kdo si nemohou v tomto světě dopřát žádnou radost, k radosti, kterou připravil sám, k radosti nevýslovné a oslavené. V Kristu se stávají ti, kteří nic nemají a nic nejsou, sourozenci jednorozeného Syna Božího, On je hostí u svého stolu, v Něm jim Bůh připisuje zemi za dědictví. Podle nakládání s nimi Pán jednou bude soudit jednot-livce i národy. Ať jim kdo chce dál nadává chátry, lůzy a ulice, Bůh je přijal, je v Kristu jejich zastáncem, bratrem, dobrodincem. Dává jim budoucnost, jakou těm nahoře, co si stačí sami, nemohou zajistit ani sebetučnější konta. Dále Pán říká, že přišel jako Spasi-tel dát zajatcům a zdeptaným svobodu. Přišel ukončit nesmyslná nepřátelství a vrátit volnost jejich obětem. Přišel ukázat, že všeho do času, Pán Bůh na věky, jak stojí krásně napsáno na Plzeňské bráně v Berouně. Ale nejen to. Přichází také otevřít budoucnost před zoufalými, zraněnými, utlučenými, otrávenými a uštvanými. Přichází nás definitivně vyvázat z otroctví hříchu i ze všech sváza-ností, jež s ním souvisejí - ať jsou to drogy, závist, mamonářství, břemena vlastní minulosti, chorobná závislost na práci nebo klády, které na nás navalili druzí lidé. A všem svázaným a hříchem ubi-tým lidem nabízí svobodu Božích dětí, které si nedají ničím překážet v milování Boha a lidí, slouží celým svým životem svému Otci a svou sílu hledají v Jeho veliké moci. Všem svázaným a ubitým nabízí vstup do Božího království, vstup pod svou dobrou vládu, občanství v nebesích. Dále přichází navrátit slepým zrak, takže už nikdo nemusí být natrvalo odloučen nemocí od Boha a od plného života a nikdo nemusí být slepý ani v přeneseném smyslu slova. Pán Ježíš přišel, aby ze světa mohla zmizet i veškerá zasle-penost vůči Božím věcem, vůči pravému poslání člověka, vůči lásce, vůči bližním, vůči ostatnímu stvoření. Přišel nabídnout vy-svobození ze slepoty všem, kdo nyní nemají oči k vidění. Nakonec Pán říká, že přišel vyhlásit léto milosti Hospodinovy, doslova vítané léto Páně. V loňském roce jsme slýchali do omrzení spojení milostivé léto, ale z většiny toho mluvení vůbec nebylo zřejmé, že jde o léto Páně, o rok Hospodinův, ve kterém se hmatatelně pro-jeví, že Hospodin napravuje život jednotlivce i celého svého lidu svým odpuštěním. Z Leviticu jsme četli, co to konkrétně zamená: navrácení všeho, oč člověk přišel buď sám, nebo co prohospodařili jeho předkové; vrácení svobody otrokům a nevolníkům, návrat všech rodin do jejich původních dědických podílů, které jim v Zaslíbené zemi přiřkl Hospodin, odpuštění dluhů a nevědomých hříchů, navrácení k původnímu řádu. Hospodin to ustanovil, aby Izraelci nepřišli o svobodný život Božích služebníků, jejž jim vydobyl vyvedením z Egypta. Léto milostivé, jež nastává v Kristu, má stejný účel. Znamená však předně narovnání mezi Bohem a člověkem, kdy Bůh ruší dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, tím, že jej přibíjí na kříž, a už nikdy nehodlá připomínat žádnou z našich nepravostí. Neboť to byla a jest největší překážka našeho svobodného života před Boží tváří. Pán Ježíš přišel a polo-žil život za to, abychom se - řečeno slovy Zákona - všichni dostali zpět ke svému podílu, totiž zpět k slavnému poslání Božích obrazů a k neporušitelnému životu v Boží blízkosti. A z toho může vyplý-vat i ono hmotné majetkové a sociální narovnání mezi lidmi, neboť vykoupení lidé už přece nemohou připustit, aby vnukové pykali za hazard, viny, neschopnost a prohry svých dědů. Vždyť Hospodin je milostivý! Ti, kteří zapomínají na svého Boha a nepocítili na své kůži Jeho odpuštění, ti budou stále v pokušení léto milostivé ze života vynechávat. Prý se to často dálo v Izraeli a o tzv. křesťanské civilizaci Evropy víme přesně, že se v ní žádné svaté restituce ne-konaly. Ale ti, kdo vědí, že jim bylo z milosti vráceno zcela vše, mají přece moc odpustit svým dlužníkům jako Bůh odpustil v Kristu jim. A výrazní křesťanští svědkové to také dělali a dělají. Touto výzvou milostivého Boha byli přemoženi i ti, kdo se dnes angažují v iniciativě Léto milostivé 2000 a prosazují oddlužení nejchudších zemí světa. Kdyby Pán Ježíš dokonale neoddlužil je, nebojovali by dnes za Afričany, dusící se v hmotných dluzích, jež nadělali a utratili jejich minulí bossové. Takže nemají pravdu ti, kdo říkají, že Ježíš přinesl jen duchovní odpuštění, ale hmotné léto milostivé ne. On přinesl obojí, jenže my jsme většinou nebyli dostatečně citliví, abychom to druhé od Něho přijali. Vraťme se však zpět k Ježíšovu vystoupení v Nazarétě.

 Pán schválně necituje onen Izajášovský oddíl celý, umlká na začátku druhého verše a pomíjí ve výčtu den pomsty našeho Boha, protože ten On vyhlásit nepřišel, alespoň ne při svém prvním příchodu. Bůh přišel v Kristu odpouštět, ne mstít. I pohanské národy přišel pozvat k hostině s Abrahamem, Izákem a Jákobem v nebeském království. Nepřišel naúčtovat pohanům všechna příkoří, kterých se kdy dopustili na Izraeli, ale přišel zbořit hradbu dělící narůzno, na vyvolené a nevyvolené. Proto Pán přestává číst upro-střed perikopy. On nepřišel předložit lidem účet za hřích, přišel ten účet zaplatit sám. Mstí-li Hospodin v Kristu za hřích, pak to činí na Jeho těle v den Jeho ukřižování. On není prostředníkem této po-msty, ale tím, kdo ji na sobě odnáší. On dobře věděl, kde přestat číst, k čemu Jej Bůh už nyní pomazal, a k čemu nikoli.

 Nazaréťané nejprve horlivě přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z Ježíšových úst. Ale pak se v nich probudila stará člověčina. Začali si říkat: „Co tenhle tady ze sebe dělá, vždyť my ho přece známe, my víme, co v něm je! Cožpak by svatý a svr-chovaný Bůh, Stvořitel a Pán světa, vložil to nejdůležitější poslání do rukou syna místního tesaře? Mesiáš přece musí být jinačí! Musí to být král z rodu Davidova, musí být silný a vznešený, nesmíme o něm vědět první poslední, musí být od nás oddělen rouškou tajem-ství jako Boží anděl, musí, musí musí.... A když chce tenhle syn tesařův, abychom mu důvěřovali, ať se nám prokáže! Ať udělá ně-jaké mocné znamení! Když pomáhal jinde druhým, ať teď pomůže vlastní pověsti!  Nebyli ochotni změnit škatulku, do které si Ježíše jednou zastrčili. A svými předsudky a nevěrou si zcela zatarasili přístup k Boží milosti a spáse. Jako ti Izraelci za Elijáše a Elíši, o nichž bude řeč níže. Jistě, nebylo lehké věřit bez důkazů někomu, koho znají od plenek, někomu, jehož rodině koukají desetiletí do talíře. Ale což víra v Ježíše nebyla těžká i pro ostatní? Pastýři měli přijmout za krále někoho, kdo byl ještě větší chudák než oni. Dnešní lidé musí přijmout Spasitele, který skončil na kříži. Naza-réťané na tom nejsou hůř než druzí, nezaslouží si žádné zvláštní úlevy. A jako na všech ostatních, ukazuje se i na nich, že věřit Ježíši dovede jen ten, kdo je otevřený, kdo Bohu nic nepřikazuje, kdo pokorně přijímá Boží Slovo a pozná je i tehdy, když je Bůh nezabalí do staniolu. Nazaréťané mezi takové lidi nepatřili, a proto se jim stalo, co se stalo. I nám se ovšem může stát, že se pro samé předsudky mineme s životně důležitými a vzácnými věcmi. I nám se může stát, že nedovolíme našim bližním, aby nám byli tím, k čemu nám je Bůh poslal, protože je zaženeme do nějaké své zasta-ralé škatulky, která na ně seděla před lety, ale z níž oni už dávno vyrostli. Může se nám dokonce stát, že nepoznáme Boha, když bude skutečně blízko, protože budeme mít plnou hlavu svých před-stav, jak musí vypadat a co musí dělat. A na druhou stranu může-me být obětmi předsudku. Např. jako svědkové a svědkyně Kristo-vi. Ostaní si pyšně umíní že jim takové potrhlé ženské a praštění chlapi nebudou nic povídat, že jsou to nuly, a my jim nebudeme moci předat radostnou zvěst o jejich spáse v Kristu. Předsudky jsou smrtelně nebezpečné. I rozumní světští lidé se jim brání, protože vědí, že překážejí pravému vztahu k druhým lidem. Ale my navíc víme, že skrze lidi k nám přichází Bůh a že předsudek může překážet ve spojení s Ním. Buďme tedy dvojnásob ve střehu!

 Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Elijášo-vých, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel velký hlad. a k žádné z nich nebyl Elijáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman. Takto Ježíš odpověděl na nevyslovenou touhu svých sou-sedů po znameních a důkazech. Takto provokativně, že to muselo každého přítomného Izraelce pořádně rozčílit. Když se někdo moc nenamáhal z porozuměním, tak od Ježíše uslyšel, že Bůh je krutý, bída jeho lidu je mu lhostejná, a přestože Jej přímo zoufale potře-bovali v Izraeli, On najust předváděl svou moc jinde. A jediný zá-věr pak mohl znít, že takové zacházení s Písmem hraničí s rouhá-ním a rouhání musí být po zásluze potrestáno. Ale myslím, že Pán Ježíš tohle říci nechtěl. Nechtěl vytvořit obraz Boha, s nímž by Jej posluchači museli poslat k čertu. On chtěl ukázat, že proroci si nik-dy nevynucovali patřičné přijetí znameními na objednávku, zname-ními k ohromení nevěry. A On že to tudíž také nemíní dělat. Že nebude přemlouvat ty, kdo nechtějí, ale obdaruje ty, kdo věří, ať jsou jacíkoli. Když Elijáš nedošel víry u vyvoleného lidu, protože ten měl okoralé srdce a nechtěl se vzdát hry na obě strany, Bůh mu nepřikázal, aby si dělal silnější reklamní kampaň; poslal ho jinam, aby ho zachránil před doléhajícím soudem. A tam venku se našla žena, která jej poslechla, rozdělila se s ním o poslední sousta a Hospodin jí dal podíl na své záchraně. Když působil v Izraeli Eli-jášův žák Elizeus, nikdo z Izraelců nebyl schopen věřit, že Hospo-din je vítěz i nad malomocenstvím, ale syrský Náman to své izrael-ské otrokyni věřil, šel do Izraele, poslechl nakonec i podivný roz-kaz, aby se umyl v Jordáně, a byl uzdraven. Pán Ježíš chtěl svým sousedům ukázat, že když neslyší ti, kdo mají všechny předpokla-dy, klidně je mohou předběhnout ti, kteří nemají žádné, ale rozhod-nou se riskovat a důvěřovat Slovu. Chtěl ukázat, že víra nevzniká tam, kde se vyrojí spousta velkých znamení, ale obráceně - velká znamení Bůh koná tam, kde je předem přivítán bláznivou důvěrou bez podmínek, kde to s ním prostě člověk zkusí, ač všecko mluví proti tomu. Nazaréťané to tenkrát nepochopili a chtěli drzého syna Josefova zlikvidovat. Pochopili jsme my? Odvážíme se s důvěrou přijmout Ježíše, na němž není nic, proč bychom Ho žádostivi byli, přestože nemáme nic než Slovo, nic než svědectví Písma, nic než nezajištěné pozvání pojď za mnou? Otevřeme si takovou vírou přístup k létu milostivému, k velkým věcem Božím? Budeme umět i v tomto sboru více spoléhat na to, co On řekl, než na to, co máme před očima? Pakli ano, určitě se nám nestane, že nás Bůh vynechá a bude svou milost rozdávat jinde. Amen



Píseň: 446 673

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: Kdo slyší Ježíšovo Slovo a věří tomu, který Jej poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro pohany bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano, vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedl-ností a vykoupením.

 Jan 5,24(upraveno) + 1. Korintským 1,22-24.27-30

Požehnání:
A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši nyní i na věky. Amen

Píseň: 647 489