LUKÁŠ 6,17.20-26


11.2.2001 Beroun

Proč Pán učedníkům gratuluje k tomu, co svět děsí, a naopak

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž na věky zachovává věrnost. Utištěným dopomáhá k právu, hladovým chléb dává. Hospodin osvobozuje vězně. Hospodin otevírá oči slepým, Hospodin sehnuté napřimuje. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy, svévolným však mate cestu. Hospodin bude kralovat věčně, Bůh tvůj, Sijóne, po všechna pokolení. Haleluja.             Žalm 146,5-8a.9-10

Píseň: 170 632 146

Modlitba: Hospodine, Pane náš, ve Tvé jménu je naše pomoc. Nezměr-ným bohatstvím darů zahrnuješ svůj lid. Každého dne znovu až podnes jsi nám dovolil okoušet Tvou věrnou péči. Tebou žije, hýbe se i trvá všechno stvoření. Jsi věrný ve svém milosrdenství a díla rukou svých nikdy neo-pustíš. Vytváříš budoucnost všem lidem, bez ohledu na to, jaké výkony mohou podávat a co jsou schopni si zajistit. Všechny bez rozdílu zveš do svého království a dáváš je darem těm, kdo se umí nechat obdarovat. Gra-tuluješ těm, kteří nemohou prožívat žádnou pohodu, protože jim nic ne-brání ve výhledu k Tobě, ale vyslovuješ své běda nad těmi veleúspěšný-mi, neboť si chtějí vystačit sami a netouží po ničem jiném než po tom, co už mají. Pane náš, jak vyvýšené jsou Tvé cesty, jak podivuhodné jsou Tvé soudy! Chválíme Tě za ně, ale veškerá naše slova nestačí na to, aby vy-stihla Tvou moudrost, moc a lásku. Ve vděčném úžasu nám nezbývá než umlknout a v tichosti přijmout, že u Tebe je všechno jinak.

 Vyznáváme, že na to nedokážeme vždycky pamatovat. I nám se vtírá do myslí a srdcí duch doby. I my jsme v pokušení považovat za štěs-tí jen to, co je příjemné, zajišťovat se vlivem a majetkem místo spolehnu-tím na Tebe, užívat dne místo žít pod zorným úhlem věčnosti. Prosíme, sešli svého sv. Ducha a obnov nás jeho mocí, abychom poznali, co je sku-tečná šířka a délka, výška a hloubka a dali se prostoupit vší Tvou plností. Prosíme, dej všemu svému lidu novou odvahu být posledními, které Tvá milost učiní prvními, být nepřijatelnými, které Ty přijímáš, být trpícími, kteří dostávají darem nejhlubší radost, být chudými, kteří mnohé oboha-cují, být nezajištěnými, kterým patří vše. Amen

Čtení z Písma sv.: Jeremjáš 17,5-10 (ekumenický překlad)

Píseň: 442 383



Základ kázání: Lukáš 6,17.20-26 (překlad O. Petrů)

Bratři a sestry, milý sbore, asi jste si všimli, že jsem sice zvolila  novočeský překlad, ale zároveň takový, jenž zachovává slovo bla-hoslavení, a nemá v textu místo něho blažení nebo dokonce blaze těm. Protože zde jde o Boží gratulaci lidem v určitém rozpoložení, a nikoli o konstatování, že je jim úžasně. Když pláču nebo mi kručí v žaludku, tak mi není blaze a jsem také daleko od pocitů nějakého nadpřirozeného blaženství. A Pán
Ježíš nám nepřišel tvrdit, že to obojí není bolest, ale rozkoš. On říká, že navzdory té bolesti je naše situace nadějná, že z ní může vzejít požehnání. Že v naší bídě ne-spějeme k nezadržitelné katastrofě, ale můžeme poznat, že Boží blahovůle nám otvírá slávu. A to je něco zcela jiného, na to se žád-ná slova vyjadřující pocity nehodí.

 Pokud vím, na tento Lukášův text se mnoho nekáže; Matou-šova verze blahoslavenství je mnohem oblíbenější, protože je pod-statně propracovanější a zdá se nám také kladnější. Mnohé je tam dořečeno, a tak předem ochráněno před nedorozuměním. Blahosla-venství tam zahrnují větší šíři života. Dále je tam osm Božích gra-tulací, a ne čtyři gartulace a čtyři strohé soudy. A tak jsem autorům liturgického kalendáře zase jednou vděčná, že mne přiměli sáhnout po této stručnější a méně vábné verzi, z níž i při prvním poslechu slyšíme sociální důraz. To, že evangelista Lukáš v Ježíši poznal Spasitele, který chudé naplnil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. Určitě je dobře, že v Písmu zůstaly obě podoby blaho-slavenství. Ta Lukášova sice čekává léta a desetiletí v pozadí, ale když nastane taková vypjatá doba, jako je nyní, tak se probudí, aby svou úderností odrazila nápor modlářské oslavy bohatství, úspěchu a blahobytu. Dlouhá desetiletí u nás nebyly křiklavé sociální roz-díly a nebylo ani možno bohatnout tak, aby peníze dělaly další pe-níze a udělaly z někoho majitele pohádkových možností a vládce nad lidskými životy. Ale teď to opět možné je a ze všech stran se na nás valí, že to je jediné skutečné štěstí. Ideálem světa se stal úspěšný podnikatel, který si může dovolit luxusní život, a nezajímá ho, co zbude na ty druhé. Dokonce se objevují i lidé s biblí v ruce, kteří ten ideál sdílejí a hlásají takzvanou theologii prosperity - že opravdový křesťan musí být zdravý, úspěšný, bohatý. A v této situ-aci zaznívá ze svědectví evangelisty Lukáše varující i povzbuzující prorocký hlas: „Ne, Kristova církvi, u našeho Pána je to jinak.!“

 Ale jak jinak? Na adresu bohatých, nasycených, smějících se a oblíbených nezní z úst Páně žádné pochvaly. Pán jim tu nevy-kládá, že si to bezvadně zařídili, a proto je už vždycky potká jen to nejlepší. Naopak, tyto prototypy šťastlivců musí od Něho slyšet běda. Běda, už jste své potěšení dostali, běda, budete hladovět, běda, budete naříkat a plakat, běda, právě tak to dělali falešným prorokům. A naopak ti, kteří podle lidských měřítek prohráli, jsou na dně, nedostávají od života, co by měli, jsou vyvrženi, slyší úžas-ná zaslíbení: vaše je Boží království, budete nasyceni, budete se smát, totéž dělali prorokům. Když se nad tím zamýšleli středověcí scholastici, tak z toho vyvodili, že každá světská slast zde se musí zaplatit na onom světě pekelnými mukami, a nebo v lepším přípa-dě, že každý člověk má přesně odměřen počet životních radostí a strastí, a když si ty radosti neprozřetelně vyplýtvá zde, na věčnost mu už žádné nezbudou. To obojí je hloupost, sice přísně logicky vyvozená, ale hloupost, protože logika, která je na to vyvození po-užita, není logika Boží. Bůh je náš milující Otec, On si přeje, aby-chom žili plný život, stvořil nás pro něj. Neodměřil nám jeho krásy lékárnickou odměrkou. Nemusíme je draze zaplatit utrpením, do-stáváme je darem. Když trpíme, trpí Jeho otcovské srdce též. Proč Jeho Syn jedněm gratuluje a na druhé křičí varovné běda, a navíc úplně jinak, než bychom to udělali my lidé, má jinou příčinu. Něco jsme se o ní dočetli u proroka Jeremjáše: Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina... Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. To dělítko tedy zní: život s Bohem nebo bez Boha, život z Božího obarování nebo z jiných jistot. Bohatství, do-statek ani veselá pohoda nejsou nebezpečné samy o sobě, ale tím, co mohou vyvolat za životní postoj. A na druhé straně ani chudoba, utrpení a zármutek nejsou slibnou hodnotou samy o sobě, ale do-tvářejí-li určitou situaci, v níž člověk může být otevřenější k tomu, co Bůh přináší. Člověk, který má veliké jmění, si může začít říkat: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nikoho nepotřebuji. Nepotřebuji ani Boha, můj život je dostatečně zajištěn, všecko si zaplatím, mohu se ochránit přede všemi nepříjemnostmi. Pozvat k Boží záchraně se nenechá, má přece svou. Jak říká opět prorok Jeremjáš: Bude jako jalovec na pustině, který neokusí přicházející dobro. Člověk, který má dostatek, neusiluje o změnu, o lepší svět, neprosí Boha, aby za-sáhl a nastolil plnost svého království. Svět je mu naopak dostateč-ně dobrý a on usiluje jen o to, aby ještě dlouho trvaly ty poměry, za nichž se má dobře. Hladovým nevěří, revolucionáře ani reformá-tory nesnáší. Často úplně znecitliví vůči takovým hodnotám, jako je právo, svoboda, lidskost, solidarita, úcta k životu, životní pro-středí. Pán Ježíš se k němu nedotluče, jelikož zve k nesení kříže a k oběti, zato všelijací duchové nesvatí ano, jelikož neváhají slíbit vy-sokou životní úroveň. Člověk, který se směje, bývá v pokušení cho-dit s hlavou v nebesích a nestát nohama na zemi, vytěsňovat ze svého života všechno, co mu chce připomínat, že tento svět ještě není rájem, žít v jakési virtuální realitě. Je pak na štíru s pravdou a miluje každého, kdo mu nabízí nějakou iluzi, ať je to politik, dea-ler drog nebo televizní bavič. Lidé, kteří žijí jen ve veselé pohodě, bývají také velmi mělcí a přelétaví, neboť všecko vzácné v člověku roste v zápasech. Všem výše jmenovaným se to jejich pracně udr-žované štěstíčko může kdykoli rozsypat, neboť v něm nepočítají s Tím Jediným, který činí život plným - s Bohem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem. Nepřijali nic darem od Něho, a proto mají jen mrtvý materiál. Všichni poznají, že ani ten největší komfort a nej-větší injekce humoru nejsou s to uchránit jejich život, aby nebyl  vyprahlou pustinou, neboť úplně zapomněli oživit jej vztahy lásky. Nejprve vztahem s Bohem jako Dárcem a Zachráncem, a pak i vztahy s lidmi jako od Něho darovanými bližními.

 Lukáš nás ovšem vede k tomu, že jako protiklad k těmto blaženým majícím, kteří jsou ve skutečnosti nejhloupější a nej-ohroženější lidé na zemi, tu nemá být vnímána jakákoli chudoba, jakékoli hladovění, jakýkoli zármutek a jakákoli neobliba, nýbrž životní styl Kristových učedníků, kteří tím vším procházejí. Pán totiž pozdvihl oči a zahleděl se na učedníky, než s těmi Božími gratulacemi začal, a narozdíl od Matoušova podání je nevyslovuje obecně, nýbrž ve druhé osobě: blahoslavení vy chudí, vaše je Boží království, budete nasyceni, budete se smát, blahoslavení jste, když vás budou nenávidět kvůli Synu člověka, vás čeká v nebi velká odměna. To vše nás má upozornit, že ne kteříkoli chudí, hladoví a zarmoucení mají otevřenou cestu k Božímu naplnění, ale právě ti, kdo jdou za Ježíšem a tohle je přepadlo. Po mém soudu evangelista Lukáš dobře věděl, že existuje i chudoba silně neblahoslavená, v níž člověk smýšlí úplně stejně hmotařsky jako ti bohatí, jenom nic nemá; je plný závisti a nenávisti vůči úspěšnějším, Boha obžalová-vá, že je nespravedlivý, když je nechal zbohatnout a jeho ne, když jim dal zdraví a jemu ne. A takové smýšlení je stejně uzavřené evangeliu a Božímu obdarování jako sebejistota těch nahoře. Aby nedošlo k nedorozumění a k idealizaci všech chudých bez rozdílu, sahá evangelista k onomu nepřehlédnutelnému soustředění těch slov na učedníky. A pak vše vyzní jinak, totiž tak, že je-li tedy Ježíš uprostřed nás a povolal nás, pak nás už nemusí děsit to, čeho se děsí lidé ze světa.

 Církev je a zůstane chudá, ale nemusí si z toho dělat mindrák. Tento svět na ni díky tomu nebude brát pražádný ohled, často jí vynadá chátry a ulice, ba někdy ji bude beze všech skrupulí utiskovat, jako i jiné bezmocné. Ale to ji nezničí. Právě tato chudo-ba, bezmoc, vydanost ji naučí nespoléhat na sebe, ale přijímat svou moc a ochranu od Boha. A právě ti, kdo jsou ostatním za rohožku, se stanou dědici Božího království. Neboť Bůh nedrží s mocnými, silnými a výkonnými, nýbrž s těmi, kdo nemají co nabídnout, ale naučili se přijímat Boží dary. Bůh není Bohem těch, kdo si všecko zaplatí, ale těch, jimž není trapné, že prosí a dostávají jako děti. S těmi chce sdílet nové nebe a novou zemi, neposkvrněnou hříchem, těm chce být Králem a Otcem dnes i tehdy, až Ho uvidí každé oko.

 Učedníci často neměli co do úst, mnoho křesťanů v roz-vojových zemích dodnes hladoví; ale i my, kteří si můžeme koupit dostatek potravin, patříme mezi ty, kterým v tomto světě stále něco podstatného chybí - kteří ve společnosti bolestně postrádají např. spravedlnost, čistotu, lásku, toleranci. A Pán říká, že nemáme tou-žit po zabydlené spokojenosti, která nic nepostrádá. Že naopak ten náš bolestný půst, v němž cítíme sami na sobě, co všecko v tomto světě není, má smysl. My tak známe pravdu, víme, zač prosit a Pán naše prosby vyplní, ano, dá nám neskonale víc, než co prosíme a chápeme. Částečně už to prožíváme nyní, ale jednou budeme nasyceni dokonale a žádné nouze už nebude. Má smysl se jí teď vystavit a předkládat ji Pánu. To souvisí i s další gratulací, v níž Pán blahoslaví nás, kdo nyní pláčeme. Neboť my nebrečíme ani jen jako vzteklé děti, co vřeští, dokud není po jejich, ani jen proto, že nás třeba někdo milý opustil a nechceme si hrát na železné muže, které nic nezaskočí. I když i osobní utrpení ve zkouškách nás dělá hlubšími lidmi a též v něm pociťujeme Boží věrnost, která nás pozdvihuje. Společenství Ježíšových věrných pláče mnohem víc než ostatní lidé; a nejčastěji tehdy, když se ostatní svět raduje, jak si to fantasticky zařídil, protože my víme, že právě tehdy si za-dělává na smrt. My pláčeme, když ostatní halasně vítají vypovězení války, čistky, nástup diktátorů. My pláčeme, když ostatní odmítají Krista a umlčují Jeho Slovo. Tehdy pláčeme nad světem, protože Kristova láska nám nedovolí říci: „Dobře vám tak!“ Pláčeme i s ostatními plačícími, kterým se přihodilo nějaké neštěstí, protože Kristův Duch v nás působí lásku ke všem tvorům. Sdílíme bolest Božího srdce. A konečně pláčeme a vzdycháme i proto, že náš Pán stále nepřichází. Ale nejsme blázni, kteří si nepochopitelně sami otravují život, místo aby všecko pustili z hlavy a žili jako motýli. Pán nám k tomu gratuluje jako k nanejvýš vhodnému postoji. Ne-boť v tom pláči se stáváme Božími spojenci a proto se také dočká-me Božího potěšení. Potěšení, že Ježíš je vítěz nad smrtí a že ti, kdo umírají v Pánu, nezahynuli. Potěšení, že Slovo Boží se nedá pohřbít. Potěšení, že všechny mocnosti se nakonec musí podrobit moci Kristově. Potěšení, že Bůh Otec si nedá vytrhnout stvoření ze své ruky. Už teď k nám Pán přichází a přináší s sebou radost a útě-chu, která všechno přesahuje, radost vykoupených, kterou nám nik-do nevezme. A jednou nás potěší dokonalou obnovou ráje, našeho života i všeho stvoření. Když pláčeme před Bohem a spolu s Bo-hem, není to hloupost, protože On také slíbil, že nám nakonec setře každou slzu s očí a nechá nás účastnit se Boží radosti.

 Vůbec poslední Boží gratulace se týká neoblíbenosti církve ve světě kvůli jejímu Pánu. Když je někdo všeobecně oblíben, a to se týká církve zrovna jako všech dalších společenství i jednotlivců, tak většinou proto, že neříká, co by lidé měli slyšet, ale pouze to, co chtějí slyšet. Kdo říká pravdu, málokdy souzní s míněním celé-ho národa. A kdo říká pravdu, i když je nevítaná, dělá si automa-ticky nepřátele v řadách těch, jichž se dotkl. V našich dějinách jsme sice též zaznamenali výjimečné okamžiky, kdy pravda Boží strhla zástupy a kdy její kazatelé byli váženi, ale i tehdy měli tito lidé nepřátele na život a na smrt - alespoň venku, když ne přímo mezi svými. Takže pro církev je její neobliba něco jako spolehlivý barometr toho, zda věrně plní své poslání. Když ji její okolí ne-návidí proto, jak následuje Krista a jak Jej zvěstuje, když ji po-mlouvá, vylučuje a štítí se jí, tak by neměla svolávat synodní rady a mediální komise na porady, jak to změnit. Je-li církev, která netají evangelium, nenáviděna a haněna, může to být její radostí. Neboť to ji staví do jedné řady s proroky. Když se na nás všichni v nějaké vypjaté situaci vrhnou proto, že se nestydíme za Krista, pak to není tragédie, ale důkaz, že vedeme smysluplný zápas. A nemusíme se bát, že to prohrajeme - náš Pán se nás nezřekne, i když někdy svou věrnost věru draze zaplatíme. On nás povzbuzuje: Buď věrný až na smrt a dám ti vítězný věnec života. Církev tedy nemá trénovat na chameleona, který se vždycky přizpůsobuje. Má si nechat vtisknout charakter svého Pána a nebát se, že s ním bude ve společnosti cizím tělesem. Chameleoni stojí pod Božím soudem jako falešní proroci. Ano, řeknete, máš pravdu, ale což si církev musí vysloužit odpor jen svou věrností? Což nejsme často pohoršením proto, že se chováme nekřesťansky? Jistě, i to se děje. I když naši veřejnost od nás nejvíc naštvaly restituční nároky, které jsou přinejmenším spra-vedlivé, a mravní selhání zas až tak ne. Musíme pokorně sami sebe měřit Božím Slovem a dbát na to, aby všecko, cokoli mluvíme a děláme, bylo k chvále Páně a neslo Jeho pečeť. Nesmíme provo-kovat povýšeným jednáním a nesrozumitelnou hantýrkou. A když pak přece narazíme, nezoufejme, ale potěšujme se výhledem k nebeské koruně, kterou nám dá Pán v onen den. Amen



Píseň: 62 257 472 258

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: 2.Kor 4,1-18 nebo 1. Kor 15,12.16-26

Požehnání: I. Petrova 5,10-11
A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží sláva a panství na věky věků! Amen

Píseň: 216,2-6  559