LUKÁŠ 6,27-38


18.2.2001 Beroun

Boží Syn přeťal řetěz zla odmítnutím odvety a nás zve k témuž

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, propastná tůň nezměr-ná jsou tvoje soudy; zachraňuješ lidi i dobytek, Hospodine. Jak vzácný skvost je tvé milosrdcenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Člověče, doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej věrnost. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého. Amen

Žalm 36,6-10 + 37,3.8

Píseň: 326

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, chválíme Tě za to, že ses rozhodl obnovit svět něčím jiným než mstou. Vsadil jsi na milo-srdenství i vůči nehodným, nevděčným a zlým. Tví svatí přemáhali zlo dobrem; zvláště Tvůj Jednorozený Syn Ježíš zastavil zlo tím, že se vzdal oprávněných nároků, unesl křivdu, nezlořečil zlořečícím, neradoval se z neštěstí bezbožných. Děkujeme, že On byl jiný než my všichni na zemi, protože miloval Tebe a Tvé stvoření víc než sebe. Děkujeme, že tato Jeho jinakost nám přinesla spásu a že nyní můžeme být podobni Jemu, a ne už jenom všem těm, kteří žijí na zemi a nedají na sebe dopustit.

 Prosíme, smiluj se nad námi a dej nám svého Ducha. Nauč nás svému umění milosrdenství a svému bojování proti zlu, aby-chom byli vskutku Tvými dětmi. Nauč nás, co je odvaha víry a co je poraženectví, co je ze Tvé lásky a co ze sobectví, co vytváří prostor naděje a co ponechává všecko při starém. Prosíme, zmocni nás znovu k následování Tvého Syna i v těch věcech, které se nám zdají uprostřed tohoto nespravedlivého světa šílené. Užij si k tomu i této neděle. Amen

Čtení Písma sv.: 1.Sam. 26,2.7-9.12-14a.16b-17.21-25 (ekum.pk.)

Píseň: 642 (379; 373; 247,3-6)

Základ kázání: Lukáš 6,27-38 (kralický revidovaný překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, toto Pán řekl lidem, kteří slyší, to jest, kteří pochopili, k čemu Bůh gratuluje a k čemu vyslovuje důrazné varování. Těm, kdo pochopili, že jistota blažených majících a život jako peříčko nejsou onou kýženou metou a nejsou ani předsíní světlých zítřků. A že naopak trpět není tragédie, když v tom utrpení zároveň jedná Bůh a spojuje nás se svým dílem záchrany. A právě těmto lidem odhaluje svůj způsob léčení nemocného, nespravedli-vého světa, ve kterém se krade, křivdí, proklíná a pomlouvá, ve kterém násilí je víc než právo, víc než úcta k životu. Pán ukazuje svým učedníkům, že Bůh léčí a zachovává svět nezaslouženým do-brodiním a doufá, že oni jednou, po Jeho ukřižování a zmrtvých-vstání pochopí a dají se pozvat, aby uprostřed světa byli milosrd-nými dětmi milosrdného Boha. Při pohledu do církevních dějin však zjistíme, že snad není jiného Ježíšova Slova, jež bychom se my křesťané tak vehementně zdráhali poslechnout. Zvláště reptá-me proti zásadě nastavení druhé tváře, nebránění spodního šatu před sebráním a nevymáhání svého majetku. Říkáme: „Kam by ten svět přišel, kdyby si slušní lidé nechali všecko líbit a nehájili svá práva?“ A každý úspěch, kterým si rozhodní slušní lidé vymohou v demokratické společnosti dodržování práv, nás jen utvrzuje v pře-svědčení, že máme pravdu a že náš Pán přece po nás nemůže chtít, abychom jednali úplně opačně. Jenže On nikdy nežertuje, nikdy nevyučuje něčemu, co by musel za chvíli vzít zpět. Takže musíme připustit, že si tyto zásady přál vidět uplatněné v našem životě. Ale co nám tedy doporučil a co nikoli, co z nás chtěl mít a co už ne? Myslím, že si nepřál, abychom byli puťky, které nepojmenují zlo pravým jménem a jsou zticha, když se křivdí bezmocným. Ale chtěl z nás mít lidi, kteří jsou odolnější než ostatní vůči typickým taktikám toho Zlého, nedopřejí zlu, aby se mohlo lehce šířit neko-nečným řetězem ukřivděnosti, nenávisti a msty. Chtěl z nás mít ty, kdo mají odvahu vítězit tím, že udělají první krok ke změně vzta-hů, ty, kdo obětují to své ve prospěch budoucnosti těch na druhé straně fronty, protože ti dnes sice otročí zlu a škodí, ale Bůh na ně nepřestal myslet v dobrém. To jasně vidíme i na příběhu Davida a Saule. David vedl nesčetné bitvy za pokojný život Božího lidu. Ne-byl poražencem, nekapituloval před kořistnictvím pohanů a neza-víral oči před tím, že kdo se dotýká Izraele, dotýká se zřítelnice Božího oka. Svou osobní bitvu však nevyhrál mečem, ale Duchem milosti: veden tímto Duchem jednal se zpronevěřilým králem tak, jak by se patřilo jednat s králem pravým, a nezneužil situace, která si o to přímo říkala. A tím vlastně předznamenal jednání dokonalé-ho Syna Davidova, Ježíše Krista, jenž nepoužil své moci proti hříš-níkům, nepřičinil se, aby si už konečně vypili, co si nadrobili urá-žením Boha, ale naopak: zastavil mocnosti smrti vlastním tělem, aby na ty hříšné už nemohly a aby se hříšníci mohli změnit.

 Milujte nepřátely své, dobře čiňte těm, kteříž vás nenávidí, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají; a modlete se za ty, kteříž vás hanějí. Tady bych chtěla upozornit na několik zakořeněných blu-dů. Mnoho zbožných lidí si myslí, že láska k nepřátelům je totéž jako láska k přátelům, že abychom nepřítele milovali, musíme k němu hýřit city obdivu a příchylnosti. Stýskají si, že jim to nejde, a aby si trochu pomohli, tak si nepřátele idealizují. Ale to je omyl. Láska k nepříteli nejsou žádné city. Láska k nepříteli nevyžaduje, abychom sami sebe přesvědčovali, že je to ve skutečnosti pašák. Tohle dělali někteří věřící lidé ve vztahu ke komunistům. Říkali si, že ti bolševici nám sice jdou po krku, ale jsou přece ušlechtilí, jde jim o sociální spravedlnost. A pak třeba dostali infarkt z toho, když zjistili, že to tak není, že rudým jde jen o vlastní moc a budou ji udržovat čímkoli: když na to nestačí chleba, tak klidně i tanky. Ne-ní zradou na přikázání lásky k nepřátelům, když vidíme pravdivě, co je protivník zač, že je to otrok zla a že od něho nelze čekat nic dobrého. Vždyť ani David si neidealizoval Saule, neztratil obezřet-nost a odvážil se do Saulovy blízkosti jen tajně v noci s někým, kdo mu bude krýt záda. A když pak mluvil se Saulovou ochrankou, držel se pěkně z dostřelu. Pravda je v lásce k nepřátelům důležitá. Láska k nepřátelům není v tom, že si pravdu o nich zastíráme, ale naopak v tom, že ji vidíme celou. Jak tu nelichotivou část, kterou nám prostředkují oni sami, tak tu, kterou nám zprostředkoval Bůh. A že také vždy jednáme s nepřáteli podle tohoto celostného poz-nání. Že vždycky pamatujeme: Ano, jsou to lumpové, ale lumpové, které Bůh ve své lásce hledá, které chce zachránit, které chce pro-měnit v dědice požehnání. A proto se nedáme mást nenávistí, pro-klínáním a pomluvami na naši adresu, ale snažíme se, aby přišlo ke slovu cosi z té budoucnosti, kterou pro toho zlem obsazeného člověka Bůh má, aby se ten svévolník o ní dozvěděl. My se přece nemusíme bát, že nás nějaké proklínání a pomluvy zničí. My přece víme, že Bůh je s námi, a proto nemá šanci nic, co se obrací proti nám. On nás ochrání svým štítem proti každému soptění toho Zlé-ho a nedopustí, aby nám někdo vzal to, co nám Jeho láska přiřkla. A tak se nemusíme zdržovat snahami o to, aby se zlo, vypuštěné na nás, vrátilo jako bumerang na hlavu svého vrhače. Nás chrání Bůh, který je Láska a my jsme svobodní pro to, abychom přiváděli i ty nejvzádlenější k této Lásce. Neboť Boží láska nezahrnuje jen ty, kteří nám jsou sympatičtí, zrovna tak i ty, kteří nám škodí. Pravda, taková příležitost, jakou měl David, se neobjevuje v našich živo-tech každý den. Málokdy můžeme zahanbit nepřítele tím, že proti němu nevyužijeme své momentální převahy. Ale denně se můžeme modlit za ty, kdo nás očerňují a píší o nás sprosté články do novin. Denně se můžeme trénovat v tom, že nenávistným bezbožníkům a sektářům nepřejeme roztopený kotel v pekle, ale to, co jsme sami od Boha již dostali. Duch svatý nás přece denně uvádí do veškeré pravdy.

 A udeřil-li by tebe kdo v líce, nasaď mu i druhého; a tomu, kterýž tobě odjímá plášť, ani spodního šatu nebraň. Plášť byl jediný cenný předmět, který měli ti nejchudší. V Zákoně bylo ovšem věřitelům přísně zakázáno ponechat si jej jako zástavu, pro-tože tak dlužníka vystavovali zápalu plic z prochladnutí. Přesto se to dálo. Kdyby se dlužník vehementně bránil, že plášť nemusí dát, neboť tak je psáno, byl by v právu. Ale lichvář by si dál mohl hrát na chudáčka, který investoval peníze a teď nemá žádnou záruku. Když člověk řekl: „Tak si vem i košili“, mohlo mnohé lidi trknout, kdo je tu bezohledný, kdo dře z kůže bez nože, a kdo hájí život. Facka je naproti tomu výzva, aby se člověk postavil do boje, aby se porval o svou čest, o své právo, o svůj prostor. Vkládá-li se do ní veškerá verva, pak právě proto, aby vyzyvatel demonstroval svou sílu. Každý trochu soudnější člověk ví, že ti, kdo si takhle začínají třeba v hospodách, jsou většinou jasně v neprávu a při normální výměně názorů by propadli. Chtějí se buď bavit na cizí účet, nebo si léčit midráky, nebo lacině dělat dojem. Když ovšem napadený vyskočí jako čertík z krabičky a začne bránit svou osobu před újmou stejně, tak žene vodu na útočníkův mlýn. Nikdo pak vlastně neví, kdo měl pravdu, a útočník může provést i ty nejnižší choutky pod rouškou „čestného chlapského boje“ a zůstat při tom hrdinou. Ať vyhraje kdo vyhraje, jen co rvačka skončí, už oba účastníci v nitru připravují druhou. Každý si říká: „Já jsem nedotknutelnej, mě nikdo mlátit nebude, a už vůbec ne takovej nýmand.“ Spirála po-citů ukřivděnosti a potřeby odplaty se skvěle roztočí, zlo se neuká-že jako zlo a ďábel si mne ruce. Když se však protějšek vyhecovat nedá, tak mu sice chvíli někteří nadávají srabů, ale vyústění je jiné. Zlo se musí zastavit a navíc se odhalí. Žádné další kolo se nekoná a násilník z toho vyjde jako zavrženíhodný blb, a ne jako hrdina. A stejně to funguje i tehdy, když nejde o hospodskou rvačku, ale třeba o mezinárodní násilnou provokaci. Když napadený stát hned vypoví válku, nikdo se nedozví, že jde o sprostou agresi. Ve válce se pak rozpoutá hotové peklo, a někdy musí všechny válečné ge-nerace vymřít, aby zmizela nenávist mezi oběma válčícími strana-mi. Ale když napadený stát vyčkává, zda se bude útok opakovat, může se mnohým kolem vyjasnit zrak. Pak už většinou nelze krást pod rouškou „spravedlivé války“. Ve skutečnosti ono nastavení druhé tváře není vůbec zbabělé, vyžaduje mnohem větší zralost osobnosti, sebeúctu, jistotu. Ale tu my přece můžeme mít. Můžeme ji čerpat u Krista, u Toho, který nemusel vracet rány, protože vě-děl, že Jej oslaví Otec, a to právě tehdy, když si všichni budou myslet, že mu veškerou slávu sebrali. Dokud člověk nic neví o tom, že jeho důstojnost je od Boha a nezáleží na jeho dravosti, tak mstí i ten nejmenší šrám. Myslí si, že se tak uchrání před zlovůlí jiných, že se tak udrží na společenském žebříčku v patřičné výši. Ale my, kdo jsme od Pána dostali z milosti bohatství důstojnosti a požehnání, nemusíme tuhle hru hrát. Můžeme být těmi posledními, kdo schytají ránu a nepustí zlo dál, neboť nejsou krátkozrací sobci, ale spolupracovníci Krále pokoje. Můžeme být těmi, na nichž si zlo vyláme zuby, protože jsou ochotni obětovat svou image nedotk-nutelných pro vítězství dobra. My skutečně nemusíme nikomu dá-vat pocítit, že jsme nedotknutelní. Neboť na rozdíl od druhých lidí nejsme sami svoje stráž, ale máme Zastánce, z jehož ruky nás nikdo nevytrhne a od něhož nás neodloučí ani život, ani smrt, ani pronásledování nebo meč, ani co jiného v celém tvorstvu. Pravda, neodplácení zla zlem nemusí vždycky dopadnout tak pěkně, jako jsme to četli v příbězích krále Davida. Důkazem toho je Kristovo utrpení a zástup mučedníků, lemující celé dějiny církve. Můžeme dostat od agresora druhou ránu, můžeme být svlečeni věřitelem i ze spodní košile, bezohlednost se nemusí zabrzdit hned, ale teprve až se na nás vyřádí. Ale náš Pán vstal z mrtvých a svou smrtí přemohl smrt. Mučedníci ještě mluví, ač zemřeli v ponížení, a díky nim je ve světě mnoho zlého méně možné. I my budeme vítězní navzdory všem nepříjemnostem, neboť jsme se posílili v moci svého Pána a zlu jsme nedovolili, aby se pořád dokola vracelo a otravovalo vztahy znovu a znovu.

 Každému pak prosícímu tebe dej, a od toho, kterýž béře tvé věci zase nežádej. Proti tomu máme námitek hned několik. Nám se někdy zdá, že bychom mohli rozdávat dnes a denně, až by nám nezbylo vůbec nic, a přece bychom ještě neuspokojili všech-ny, kdo nám pošlou leták o své akci a složenku. I celocírkevních sbírek je stále víc a víc. I když nejsme lakomí, musíme si z té zá-plavy vybírat. A nadto kolem pořád obcházejí zpustlé zjevy, které prochlastají první poslední a jimž není radno dát něco jiného než šaty a jídlo k okamžité spotřebě. Opravdu bychom za takových okolností měli dát každému? Myslím, že to každému nám nemá nasadit do hlavy, že když někdy projevíme pochybnosti nebo ne-máme, tak jsme hříšníci. Myslím, že nás spíš chrání před tím, aby-chom odmítali svůj majetek sdílet nebo byli ochtoni investovat jen do těch, kdo nám to oplatí. Majetek je nám jen svěřen, jeho pra-vým účelem je služba veškerému životu v našem dosahu a upevňo-vání vztahů lásky. Majetek nesmí vytvářet mezi námi a ostatními svár. Když bychom nedávali, ostatní by nám záviděli a měli za zlé, že si užíváme a nekoukáme, na to, že za dveřmi našeho domu leží Lazar, který si nepomůže. Kdybychom tak lpěli na majetku, že by-chom tomu, kdo nám něco sebere, nikdy neodpustili a pořád by-chom mu opakovali: „vrať, cos ukradl, a pak se teprve budu s te-bou bavit“, tak bychom se sami sobě mohli sice zdát spravedliví, ale ve skutečnosti bychom úplně znemožnili vznik normálního vztahu. Když tohle říkám, nemohu nemyslet na problém církevních restitucí. Proviňujeme se proti příkazu svého Pána, když na nich trváme? Na první pohled se zdá, že ano a že bychom měli nade vším velkoryse mávnout rukou. Ale při detailnějším rozboru je tomu jinak. Pokud vím, církve v ČR nikdy nemluvily o navrácení svého majetku s těmi, kdo jej ukradli, ale s těmi, jimž bylo alespoň na začátku silně proti mysli spravovat kradený majetek. S lidmi, kteří vyhlásili restituci jako jednu z cest k dosažení právního státu a k dosažení občanské společnosti, kde se stát nebude míchat do věcí, které si mohou občané spravovat sami. A těm se už patřilo říci, že restituce nesmí být výběrová, ale má se týkat všech, jinak nic nevybuduje, ale vyvolá jen nové křivdy a novou nenávist. Nás evangelíky navíc ten restituovatelný majetek ani moc nevytrhne. Usmíření s bývalými zloději tedy nebráníme my svou chamtivostí, ale brání mu oni sami svou nekajícností. Ale i když to tak je, škodí nám celé to restituční tažení u nezúčastněných lidí převelice. Oni podle sebe soudí nás, podezřívají nás z chamtivosti a neberou váž-ně, když jim vysvětlujeme, že pole, lesy a budovy v našich rukou budou financovat a umožňovat službu lidem.

 A jakž chcete, aby vám lidé činili, tak podobně i vy jim čiňte. Nebo jestliže milujete ty, kdo vás milují, jakou máte mi-lost? Nebo i hříšníci milují ty, kteříž je milují. A budete-li dobře činiti těm, kteříž vám dobře činí, jakou máte milost? Však i hříš-níci totéž činí. A budete-li půjčovati těm, od kterýchž se nadějete zase vzíti, jakou máte milost? Však i hříšníci hříšníkům půjčují, aby tolikéž zase vzali. Nýbrž milujte nepřátely své, a dobře čiňte a půjčujte, nic se odtud nenadějíce, a budeť odplata vaše mnohá, a budete synové Nejvyššího. Neboť on dobrotivý jest i k nevděčným a zlým. Protož buďte milosrdní jako i Otec váš milosrdný jest. Svět se řídí zásadou: „Jak ty mně, tak já tobě, jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Ježíšova zásada zní podobně, a přece radí něco úplně jiného. Jednat s lidmi tak, jak si to sami přejeme od nich dostat. A to konkrétně znamená, že když si přejeme od nich dobro, musíme jim je nejprve dát, musíme je dobrem předejít a někdy i přemoci. Dát je nezaslouženě, napřed, bez záruk. David přece také řekl Saulovi: Hle, jaký význam jsem dnes přikládal tvému životu, takový význam ať přikládá Hospodin životu mému a vysvobodí mne z každé úzkosti! Toužil po milosrdenství, a proto je byl ochoten prokázat i tam, kde se nabízelo docela jiné řešení. Když dokážeme jen opětovat to, co ti ostatní dělají nám, tak to není vůbec milostiplné jednání. To jednáme jako hříšníci, kteří nechávají vše při starém, ale vůbec ne jako lidé, kterým je přítom-na Boží milost. Pán se schválně třikrát důrazně ptá: Jakou máte milost, či doslovně jaká jest vám milost? Jaká milost vám je pří-tomna a jaké milostiplné přijetí myslíte, že je vám připraveno? Omilostnění a milostí zahrnutí lidé obdarovávají milostí druhé - ty nehodné a neschopné, kteří v sobě nemohou vydolovat nic na zlep-šení vztahů. A tak omilostnění přeměňují ve skutek moc, kterou jim Pán při uvěření dal, moc stát se Božími dětmi. Neboť nebeský Otec hledá děti, které by se mu podobaly tím, že přemáhají hříš-níky nezaslouženým dobrodiním. Tak Boží děti zároveň podávají důkaz, že jsou z Boha i činí svět snesitelnějším a ovzduší kolem sebe dýchatelnějším.

 A konečně, když se Kristovi učedníci a učednice nechají přemoci milostí a dávají ji dál, nemusí se bát, že přijdou nakonec sami zkrátka. Ty, kdo nesoudí, neodsuzují ale promíjejí a vyvazují, ty ani Bůh neodsoudí, ale nedovolí jim upadnout do nových pout a přikryje je pláštěm svého odpuštění. Těm, kdo hojně rozdávají, dá také On štědrou míru všeho zde i v nebesích. Nebudou tu sice žádnými milionáři, ale také nebudou mít nouzi. A v novém nebi a na nové zemi se stanou dědici přebohatého podílu věcí, jakých oko nevídalo, ucho neslýchalo a srdce lidské nevymyslelo. Amen



Píseň: 479 477 509 684

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: 1. Kor. 15,45-49 nebo 1. Petrova 3,8-18

Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen                     2. Tesalonickým 2,16-17

Píseň: 486 489