LUKÁŠ     6,39-49


25.2.2001 Beroun

Důslední v přijímání uzdravující moci Kristova Slova

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Dobré je vzdávat Hospodinu chválu, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy, hlásat zrána tvoje milosrdenství a v noci tvou věrnost. Hospodine, svý-mi skutky působíš mi radost, plesám nad činy tvých rukou: Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé, tvoje záměry jsou přehluboké! Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí. Svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemnosti rozkvétají, aby byli navždy vyhlazeni. Ty však, Hospodine, jsi na věky vyvýšený. Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Amen        Žalm 92,2-3.5-9.13-16

Píseň: 33 169 92

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, chválíme Tě a oslavujeme Tě za všecky Tvé skutky. Posíláš své Slovo, mocné a dobré, takže se k Tobě nevrací s prázdnou. Jako déšť činí zemi plodnou a úrodnou, schopnou vyživit dobré rostliny k potřebě Tvých tvorů, tak i Tvé Slovo činí lidské srdce hotové ke každému dobrému činu a život staví na pevný základ. Děkujeme, že to Slovo dáváš zvěstovat i nám. Děkujeme, žes poslal své-ho Syna Ježíše, v němž se Slovo stalo tělem a ubytovalo se mezi námi. Děkujeme, že On je Cesta, Pravda i Život, že skrze Něho nám předkládáš všechny poklady moudrosti a nabízíš nám moc k proměně, moc stát se Tvými dětmi. Vyznáváme, že často nezacházíme s Tím, co nám v Kristu dáváš, jak náleží. Že Jeho evangeliu nedovolíme dojít až do hlubin našich srdcí a stát se v nich mocí. Že Jeho příkladem a Jeho přikázáními měříme druhé, ale sebe ne. Že sice říkáme Ježíši ´náš Pane´, ale často nejsme ochotni dělat, co říká. Prosíme, odpusť nám; neuzavírej ještě lhůtu danou ke změně smýšlení, abychom i my dosáhli věčného života. Prosíme, smi-luj se nad námi i nade vším svým lidem a sešli nám svého sv. Ducha, aby nás naučil slyšet a poslouchat, aby tak život nás všech stál na Skále, jíž je Kristus. Prosíme, užij si k tomu i všech shromáždění této neděle. Amen

Čtení z Písma sv.: Izajáš 55,10-13 (ekumenický překlad)

Píseň: 417 421 372,1-7

Základ kázání: Lukáš 6,39-49 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, když jsem si vyhledala v evangeliu text, předepsaný liturgickým kalendářem na tuto neděli, moje první re-akce byla: Brr, to se nedá kázat! Kde v tom je nějaké povzbuzení? Co mne opravňuje tohle lidem vysypat na hlavu? Jsem snad lepší než oni? Což to slovo nesoudí zrovna tak mne jako je? A je ze vše-ho nejnutnější zvěstovat v Berouně tvrdé soudy? Ale pak jsem si vyhledala doprovodná čtení a můj odpor postupně opadal. Neboť žalm i čtení z Izajáše učinily opět zřetelným to, čeho je v samot-ném Lukášově textu pomálu, co je však jeho zásadním předpokla-dem. Totiž že to Slovo, zavlažující jako déšť, je zde právě v Ježíši, který tu káže a který na závěr svého kázání tak tvrdě varuje své po-sluchače před nedůsledností. Že právě v Něm, v tesaři z Nazaréta, je mezi námi Boží moc, díky níž místo trní a plevele může vyrůst něco krásného, ušlechtilého, voňavého, užitečného. Že jako Jeho učedníci a učednice máme jedinečnou příležitost. A pak i ta nejdů-raznější slova přestávají být osudkem a planým moralizováním a mohou se chápat jako projev lásky, které velice záleží na našem osudu. I milující musí někdy s milovanými zatřást, aby neprošvihli něco jedinečného, životně důležitého, co už se nebude opakovat. A proto nás všechny Pán Ježíš vede k důslednosti a varuje před kata-strofálními následky nedůslednosti při zacházení s Jeho Slovem. Máme úžasné možnosti, Bůh nám je v Kristu dal. Ale můžeme zů-stat i daleko za nimi. Můžeme být světlem světa i slepými vůdci slepých, můžeme být staviteli chrámu, který odolá všem náporům, nebo staviteli chýšek, které nevydrží nic. Záleží jen na tom, kam až pustíme Kristovo Slovo.

 Může vést slepý slepého? Nepadnou oba do jámy? Žák není nad učitele. Je-li zcela vyučen, bude jako jeho učitel. Když si představíme někoho, kdo se pohybuje za pomoci slepecké hole, že vede ještě dalšího nevidomého, tak je nám to k smíchu. Dokon-ce i nevidomí sami si o tom vyprávějí vtipy. Třeba ten, jak šli dva na procházku v době povodně. A jak tak jdou, ten, který trochu viděl, povídá druhému: „Heleď, něco se tu leskne, to bude louže, udělej větší krok.“ A ten druhý poslechl a byl v tu ránu po pás ve vodě. Jako humorný nadhled nad vlastní bezmocí to od nich beru, ale nezdá se mi, že by se ta příhoda skutečně stala, že by se někdo svěřil za takových podmínek člověku, který na tom není o moc lépe. A přece se to děje, i když spíše mezi lidmi, kteří nemají žádnou oční chorobu. V přeneseném smyslu slova často vidíme, že slepý slepého vede. Čím je totiž kdo omezenější, zaslepenější, tím méně je schopen zvolit si skutečně dobrého vůdce. Omezenci a za-slepenci i ve volbách hlasují pro typy řvounů, kteří si nevidí na špičku vlastního nosu, natož aby měli nějaký nosný politický pro-gram. Neboť tito lidé sympatizují se sobě podobnými; člověk výrazně lepší je většinou jen dráždí. Lidé chytří, ale oslepení ma-monem, zase volí různé pseudoliberály, kteří jsou stejně sobečtí a slibují politiku pro silné, bezohledné dravce s ostrými lokty. Takže ve světě je téměř pravidlem, že slepé vedou slepí. A protože tomu tak je, jde to se společností od pěti k nule. Jenže o tom tady Pán Ježíš asi mluvit nechtěl, a když, tak ne na prvním místě. Jemu zde šlo předně o zbožné lidi, o ty, kteří Jej poslouchají. Reagoval na jejich pocity, konkrétně na to, že se považují za předurčené k ve-dení druhých. Však i dnes slyšíme z úst mnohých církevních před-stavitelů, že církev by měla uchovávat mravní povědomí v národě, protože je to ona, jíž bylo dáno správné povědomí o řebříčku hod-not. A také prostí členové církví jsou přesvědčeni o své nadřazeno-sti nad těmi, kdo Boha neznají. Ze členů některých denominací to přímo čiší a povyšují se i nad ostatní křesťany, vůbec s nimi nemů-žete normálně jednat, protože se pořád staví do pozice jediných vlastníků celé pravdy. Ale i my evangelíci si o sobě myslíme, že si se životem dovedeme poradit mnohem lépe než nevěřící spoluob-čané. Pán nám tu nevymlouvá, že máme určitou přednost před nevěřícími, protože známe Boží Slovo. Upozorňuje nás jen, že to Slovo z nás nenadělá prozíravé lidi automaticky. Že tomu můžeme i překážet svou pýchou, svou nepoddaností, a pak nebudeme svět-lem, ale slepými vůdci slepých. Že žák není nad učitele, a proto si nesmíme myslet, že stačí od Ježíše slyšet něco málo, a pak už jsme kompetentní pro to, abychom bez porad s Ním sami radili, sami poučovali, sami vládli. Možná jste se také setkali s limi, kteří si myslí, že ve chvíli svého obrácení snědli všechnu duchovní moud-rost, a teďka že už musí jenom apoštolovat, obracet jiné a vykládat těm, kdo nejsou plní svaté radosti z Ducha, co Pán chce. Já jsem jich potkala dost a vždy to byly karikatury skutečných zvěstovatelů, svědků a učitelů, které vně církve i přímo ve sboru nadělaly víc škody než užitku. Kdo chce být vůdcem slepých, musí se po celý život nechat sám vést tím jediným Mistrem, který přišel od Boha a zná všecko - Ježíšem. Kdo chce být moudrý a rozdávat moudrost, musí ji každý den hledat u Ježíšových nohou, znovu a znovu se ptát na Písma za pomoci všech ostatních, kdo věří. My nejsme promě-něni v podobu svého božského Učitele mávnutím kouzelného proutku při křtu nebo při svém prvním vyznání víry. My v Něj rosteme a celou Jeho podobu získáme až na konci svých učednic-kých let, to jest na konci svého pozemského života. Z právě řeče-ného plyne dvojí: předně, že prozíravým vůdcem slepých je teprve ten, kdo se nestydí za to, že sám je učedníkem ve škole Kristově, ten, kdo nemá hotové odpovědi, ale každý den se táže svého Mistra a Pána, který do všeho vidí, a pak přináší Jeho čerstvá řešení. Prostě že prozíravým vůdcem je člověk pokorný před Bohem a nenáročivý vůči lidem. A dále z toho plyne, že se nemusíme stydět za to, že ještě nejsme zcela dokonalí, každým coulem jako Boží Syn či lepší. Jsme učedníci a učednice, a ti se sice mají k dokona-losti nésti, nicméně se také počítá s tím, že při díle ledacos ne-zvádají, že mnohé za ně musí Mistr dodělávat a že Mu také občas něco zkazí.

 S oním důrazem na učednictví, které nás zbavuje slepoty a umožňuje nám vést druhé, souvisí i to další, co je řečeno. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku ne-pozoruješ? Jak můžeš říci svému bratru: „Bratře, dovol, ať ti vy-jmu třísku, kterou máš v oku“, a sám ve svém oku trám nevidíš? Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého vlastního oka, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Když má někdo v oku třísku, tak o ně může přijít, ale když v něm má trám, tak se o žádném koukání nedá mluvit. Ten trám se ani ne-vejde dovnitř do oka, ale tíží a ohrožuje celou hlavu. A takovou situaci trpí lidé, kteří jsou vnímaví k chybám jiných, pořád by chtěli jinde léčit a umravňovat, ale sami v sobě neuklízejí, či lépe, sami nedovolí Ježíši, aby v nich uklidil. Na druhých ty chyby vždy vidíme lépe, protože to jsme také my, kdo trpíme jejich důsledky. Když jsou druzí pyšní, nespolehliví, sobečtí, nepoctiví, necudní, poživační, líní, vzpurní, prolhaní, pomlouvační, závistiví, atd., vždycky se to doktne nás, kdo s nimi přijdeme do styku. Ve většině případů už s tím mnoho nenaděláme, jenom tiše trpíme. A proto se nám zdá chvályhodné, když je někdo ohrožován nějakým svodem, který mu hrozí zatemnit zrak, hned přiskočit a poukazovat na nebezpečí. Myslíme, že tak sloužíme všem, aby neměli ze života větší peklo, než je nezbytně nutné. Že prospíváme pokoušenému, sobě i okolí; dokonce si myslíme, že sloužíme i Bohu, jelikož uka-zujeme na Jeho vůli. Ale ono to má jeden háček - většinou ten, že si vybíráme právě toto pole boje s hříchem,  jelikož nás zápas na něm téměř nic nestojí a bez velkých trampot zvyšuje naši sebeúctu. Když tomu druhému řekneme, že je v osidle ďáblově, hned trochu poporosteme - my v něm přece nejsme! A je to on, kdo musí zapřít sám sebe a vybojovat duchovní boj, my se jen z povzdálí díváme, a přece máme dobrý pocit, že jsme na Boží straně. Před Pánem to však je pokrytectví. On nám ale přesto nezakáže, abychom se na-vzájem napomínali, vždyť pravé napomínání je velmi potřebná služba a Duch svatý dává umění napomínat jako dar milosti. Pán nám napomínání nezakáže, jen nám řekne, že má-li být přijato jako pomoc, musí být provozováno důvěryhodnými pomocníky. A těmi se staneme, když první fronta, kde se utkáváme se svody, bude pří-mo v nás, v našem srdci, když budeme sami sebe střežit a držet v kázni Páně, když budeme sami sobě odhalovat pravou podstatu našich zlozvyků a úletů Slovem Božím a když budeme podstupovat vnitřní zápasy o svou vlastní věrnost Kristu a o plnější zrcadlení Jeho podoby. Řečeno slovy apoštola Pavla: Podmaňuji tělo své a ve službu podrobuji, abych snad jiným káže, sám nebyl nešlechet-ný. Vidí-li lidé při nás zápas o čistý život podle Kristova příkladu, pak snáze uznají, že jim máme co říci. Nevidí-li jej, pak se vůbec ani nepokoušejme jim něco říkat. Církev, která pranýřuje zlodějnu, a přitom se v ní záhadným způsobem ztrácejí peníze z dobročin-ných sbírek a z účtů, je k smíchu. Církev, která brojí proti sexuální nezřízenosti všeho druhu, a přitom se v řadách jejích farářů vysky-tují skandální rozvody nebo pokřivené konkubináty a pletky s ne-zletilými dětmi, je rovněž k smíchu. Církev, která mluví o službě, a přitom nevychová své členy, aby byli platní obcím a neziskovým organizacím, aby rádi přikládali ruku k dílu, kde jde o potřeby nejslabších, dělá Pánu Ježíši Kristu veřejnou ostudu. Naproti tomu církev, jež je ostrůvkem lásky uprostřed sobectví, ostrůvkem úcty k životu uprostřed sprostoty, ostrůvkem úcty před pravdou uprostřed rozplizlosti, ostrůvkem věrnosti Kristu a lidem uprostřed nezodpo-vědnosti, taková církev si zjednává důvěryhodnost a když se někdy bude chtít vyjádřit k určitým otázkám, nikdo ji nebude moci jen tak lehce poslat do háje. Naopak mnozí k ní budou přitahováni a najdou v ní lék na svá bloudění, na své nemoci, na svůj hřích. Pán Ježíš přece také nepřišel mezi nás jenom s mentorováním. On nás učil předně příkladem svatého života. Nevěstkám a celníkům nevy-sypal na hlavu spousty výčitek, i když by na ně měl právo, protože sám byl bez hříchu. Nepovyšoval se nad ně, zvěstoval jim Boha, který je nepřestal mít rád, který jim odpouští a hledá je. Rozsvítil mezi nimi záři Božího života, a to je přemohlo. A proto také nám, kteří už za ním chodíme, ukazuje, že Ho můžeme při jednání s těmi, kdo nám připadají málo svatí, důsledně napodobit. Když pů-jdeme na léčení neduhů tohoto světa tak, že začneme u sebe, pus-tíme si Ježíše Krista k tělu, přijmeme jeho milost a necháme Jej soudcovat ve svém srdci, tak se to obrátí k dobrému nejen těm kolem nás, ale také nám. I když třeba nevyjmeme všecky třísky z očí svých bližních, tak zjistíme, že jsme nežili nadarmo, že náš ži-vot byl plodným chozením s Bohem a byl plný Božího požehnání, jež jsme mohli také prostředkovat druhým.

 Následující podobenství o stromech a jejich ovoci také ukazuje stejným směrem, totiž tím, že dobro a zlo nejsou nahodilé, ale souvisí s podstatou člověka, s tím, co má v nejhlubších hlu-binách své bytosti. Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce. Každý strom se pozná po svém ovoci. Vždyť z trní nesklízejí fíky a z hloží hrozny. Dobrý člověk z dobrého pokadu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká. Proč mne oslovujete ´Pane,Pane´, a nečiníte, co říkám? To podobenství také ukazuje bláhovost některých dnešních představ. Ukazuje, že je bláhové si myslet, že dobro mezi lidmi může být výsledkem nějakého spole-čenského tlaku, či nějakých vnějších podmínek. Je bláhové si mys-let, že lidé budou jednat dobře, když se budou bát skandálu nebo trestu za zlo. A je stejně bláhové předpokládat, že stačí lidem dát slušnou životní úroveň, existenční jistotu a oni se sami zřeknou protispolečenského chování. Dobro se mezi lidi vnáší z dobrého pokladu srdce. A ten dobrý poklad srdce zase v člověku tvoří Bůh svým Slovem, když mu to člověk dovolí, když přijme jeho nové stvoření. Prorok Izajáš nám dosvědčil, že Bůh v našich dnech skutečně nové činí všecko. Že nic není neměnné, že nikdo nemusí zůstat trním a hložím, jehož plody se k ničemu nehodí. Každý se může obnovit, znovuzrodit. Neboť Hospodin posílá to zavlažující Slovo, z jehož moci může vyrůst místo trní cypřiš a místo plevele myrta, a to i na tom nejhorším úhoru. Nikdo už není odsouzen k tomu, plodit jen to zlé, na co stačí jeho lidská malost a odcizenost Bohu. Každý do sebe může nechat nasáknout životadárnou vláhu evangelia a moc Ducha svatého a být zemí, která má plodivou sílu, ratolestí, která nese dobré ovoce. Stačí přijmout Ježíše jako Pána, potvrdit i ze své strany ten svazek, který On nabízí, a vyjadřovat mu svou oddanost nejen slovy, ale také poslušnými činy. Stačí celý život a celou bytost zapojit do vztahu k Němu, sjednotit se s Ním, a On z nás stvoří ty, které radostně přivítá všecko stvoření, ty, kdo v sobě nesou požehnání, ty jimž srdce přetéká dobrem. Udělá to k oslavě Hospodinova jména, jako trvalé znamení, které nebude vymýceno. Kdo však postaví pronikání Ježíšova Slova nějakou hranici, ten se toho zázraku na sobě nemusí dočkat. Jako když na půdu s tvrdým jílovým příkrovem na vrchu sice spadne déšť, ale odteče. Bůh skrze proroka slibuje, že Jeho Slovo se k Němu nevrátí s prázdnou, ale vykoná, co chce, vykoná, k čemu je poslal, neboť On je vytrvalejší než letní příval vody. Spíš se podobá sněhu, který napadne a pomaloučku taje, uchází se o nás dlouho, dlouho nahlo-dává tvrdou kůru našich srdcí. Ale někde se přece nedoklepe dál než do předsíně. Někde Jej člověk pustí jen do neděle a do všed-ního života už ne, nebo si myslí, že se Ježíš přece nemůže zlobit, když si něco zvlášť citlivého nechá ve své režii. Někde také lidé teoreticky přijímají, že je Ježíš zachránil, ale neuvědomují si, že za to mají prokazovat vděčnost tak, že přenechají otěže svého života Jemu. A všude tam pak Pán nemá dostatečný prostor na vytváření dobrého pokladu srdce, dobro a zlo se tam dále mísí, Boží vůle je dále přehlušována hlasem svévole, až je nemožné, aby se dobro nějak projevilo. Spasení Boží se určitě nezarazí, ale lidská nedů-slednost v důvěře vůči Ježíši přece může způsobit, že určitý člověk se okrade o Spasitelova dobrodiní. A proto je velice nebezpečná.

 O tom ostatně hovoří poslední a nejznámější podobenství z tohoto kázání Páně, podobenství o dvou stavitelích. Myslím, že není třeba je citovat, že z něho stačí vyzdvihnout to nejpodstat-nější. Plnitel Kristova Slova se dře se základy, zatímco svévolník rychle a bez velké námahy bydlí. Všechno mluví v jeho prospěch, ale pak přijde krize, která nastolí otázku po základech. Plnitel Kris-tova Slova obstojí, zatímco tomu, kdo si dělá, co ho napadne, se všechno zhroutí. Opravdu, dokud svítí sluníčko a všechno klape, tak si mohou lidé, kteří neberou Pána Ježíše moc vážně, vyskako-vat a dávat sami sebe za vzor moudrosti. Mohou těm poslušným a odpovědným, kteří se v každé chvíli ujišťují že konají vůli Páně, nadávat fanatiků, a doporučovat jim, aby si nekomplikovali život. Ale jakmile přijde do tuhého, tak musí zmlknout, protože jim do-jde dech. A ti, kdo si zapsali na srdce i to nejmenší slovíčko svého Pána, nyní zjišťují: Všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu. Hospodin dokoná za mne. Pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, hájí naše srdce i mysli v Kristu Ježíši. Máme světlo života, i když je kolem nás nepřehledný chaos. Neztratili jsme perspektivu, ani sílu ke každému dobrému činu i slovu. Protože náš život, to už není pomíjivý lidský výtvor, ale pevné dílo živého Boha, jež si On sám režíruje a také obhájí. Ano, my nejsme sami svoji, nežijeme už my, žije v nás Kristus. Ale toho také nic neumlčí, neumrtví, ne-zbaví moci. On se prokáže jako vítěz i nad tou nejhorší bouří a dá nám podíl na svém vítězství. Haleluja! Někdy je cesta dost bo-lestná, ale těm, kteří plní Slovo Pána Ježíše, na ní tentýž Pán vy-chází vstříc a dává jim vítězný věnec života. Dělí se s nimi o slávu z povedené stavby Božího chrámu, i když jen On byl architektem, dodavatelem i původcem veškerých schopností dělníků. Amen



Píseň: 408,1-7

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Nácvik písně: 633 410

Poslání: Efezským 5,8-10.15-17 + 6,13-17 nebo Zj 3,7b-8.13

Požehnání:  Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen                     2. Tesalonickým 2,16-17

Píseň: 624 489