GENESIS 15,1-12.17-18


18.3.2001 Beroun

Za svou Smlouvu ručí Hospodin sám

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Chválu vzdávám Hospodinu celým srdcem, v kruhu přímých, v shro-máždění. Činy Hospodinovy jsou veliké, vyhledávané všemi, kdo zálibu v nich našli. Velebné a důstojné je jeho dílo, jeho spravedlnost trvá na vždy. On zajistil památku svým divům; Hospodin je milostivý, plný sli-tování. Dal potravu těm, kdo se ho bojí, navěky je pamětliv své smlou-vy. Svému lidu ohlásil své mocné činy, že mu dá dědictví pronárodů. Činy jeho rukou jsou pravda a právo, všechna jeho ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy, pravdou a přímostí vytvořená. Seslal svému lidu vykoupení, ustanovil navěky svou smlouvu; svaté, bázeň bu-dící je jeho jméno. Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy! Amen     Ž 111

Píseň: 111 191

Modlitba: Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův, náš Otče, chválíme Tvé svaté a vyvýšené jméno. Ty jsi Stvořitel a Pán všeho, ale skláníš se k člověku, voláš jej na cestu za Tebou, dáváš mu své sliby. Tvoříš si na zemi svůj lid, aby byl Tvým královským kněžstvem. A navíc sis k tomu nevybral silné, mladé, úspěšné, ale povolal sis bezdětného starce, protože Ty jsi Bůh, který tvoří z ničeho a povyšuje ponížené. Slíbil jsi mu, že jeho potomstva bude jako hvězd na nebi a že mu dáš zemi od Nilu až k Eufratu. Počítals mu za spravedlnost, když se Ti nesmál, ale uvěřil Ti. Zpečetils svůj slib smlouvou a ukázals, že za ni ručíš jen Ty sám - Ty svou božskou mocí, Ty svou věrností. Děkujeme, že smíme vědět o tom, jak jsi splnil svůj neuvěřitelný slib. Děkujeme, že jsi Bůh věrný, který uskutečňuje své Slovo, i když my jsme nevěrní. Děkujeme, že jsi včera i dnes i na věky tentýž. Děkujeme, že jsi poslal svého Syna, aby svou krví zpečetil Novou Smlouvu a skrze ni umožnil všem být dětmi Abrahamovými. Děkujeme, že i tato smlouva je pevná díky Tvé moci a věrnosti. Děkujeme, že i nám udílíš svou moc, abychom mohli být Tvými smluvními partnery. Prosíme, odpusť nám, že jsme stále znovu tak hloupí a chceme stavět na sobě, a pak nedostojíme ničemu. Prosíme, odpusť nám všechny naše zpronevěry Tvé Smlouvě. Prosíme, sešli znovu svého svatého Ducha na nás zde i na všechen svůj lid, abychom pochopili, že všechno je Tvůj dar milosti, a že chceš být štědrý ke všem, kdo Tě vzývají. Prosíme, zmocni nás svým sv. Duchem, abychom byli Tvými odpovědnými protějšky a spoludědici Tvého jednorozeného Syna. Amen

Čtení z Písma sv.: 2. Korintským 1,21-22 + 3,4-6a + 4,6-7

Ten, kdo nás spolu s vámi staví na pevný základ v Kristu a kdo nás pomazal, je Bůh. On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil. Od-važujeme se to říci, protože důvěřujeme Bohu skrze Krista. Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě to-ho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha, který nás učinil způ-sobilými sloužit nové smlouvě. Neboť Bůh, který řekl „ze tmy ať zazáří světlo“, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Tento poklad máme však v hliněných ná-dobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.

Píseň:  417 419 673 680

Základ kázání: Genesis 15,1-12.17-18 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, tento starozákonní oddíl je v liturgickém kalendáři předepsán jako 1. čtení. Hlavním čtením  je příběh o proměnění Páně v lukášovském podání. Tentokrát jsem ale autory kalendáře neposlechla, protože příběh o proměnění Páně na hoře nebývá užíván v postním období, je dostatečně známý a souzní se sz čtením jen v jediné věci, totiž v tom, že Abram i učed-níci ve chvíli vrcholného Božího zjevení tvrdě spí. A tak se dnes budeme věnovat příběhu o smlouvě s Abramem, jenž není hitem kazatelen, ale říká něco, co je dobré si v postě připomenout: říká, co po nás Bůh chce a co bere jen na sebe.

Abram se právě vrátil z války, vysvobodil synovce Lota ze zajetí a dostal požehnání od Malkísedeka, krále šálemského. Nevzal si žádnou válečnou kořist, aby nikdo nemohl říkat, že to on udělal Abrama bohatým. A vzápětí nato se mu zjevuje Hospodin a říká mu: Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Hospodin tak patrně chtěl Abramovi naznačit, že nedávné vítězství je ovocem Jeho, Hospodinovy moci a ochrany a také chtěl schválit Abramovo rozhodnutí vzdát se kořisti. Ujistil ho, že to mohl s klidem udělat, protože On, jeho Bůh, mu dává neskonale bohatší mzdu, než jsou nějaké sodomské cennosti. Dává plnost všeho dobrého, ano, dává mu sám sebe, On sám chce být cílem Abramova putování i napl-něním jeho života. Ale Abram nechce jen tak naslouchat. Začne se s Bohem naopak hádat. Ne snad proto, že by byl v té době nema-jetným tulákem, to jistě nebyl, ale to slovo se dotklo velmi citlivé-ho místa. Abram si uvědomil, že má sice početná stáda i čeleď, ale to nedůležitější dosud nemá. Chybí mu dědic, v němž by se začalo uskutečňovat Boží zaslíbení, že se Abram stane velkým národem a že v něm dojdou požehnání veškeré čeledi země. A tak to Bohu sice uctivě, avšak důrazně připomene. Stěžuje si, že bude muset adoptovat svého šafáře, aby měl vůbec dědice. Šafář se sice jmenu-je Elíezer, Můj Bůh je pomoc, ale Abramovi připadá ubohé, ne-hodné velkých Božích slibů, že by Bůh měl pro něho jen pomoc ve formě adopce otroka, a ne řádnou budoucnost založenou na sku-tečném potomku. Říká: „Bože, když mi dáš teď cokoli, přijde to za chvíli vniveč, když zůstanu bezdětný. Jsi-li můj štít a přehojná odměna, tak mne zaštiť v tom nejdůležitějším: ochraň mé jméno a mou památku před smrtí, dej mi budoucnost, jež přesáhne trvání mé chatrné tělesné schránky. Vyřeš tento nejbolestnější problém, na který sám nestačím, jinak si budu dál připadat jako zavržený. Ochraň to, co jsi započal, když jsi mne poprvé oslovil, a dej mi potomka, s nímž by to mohlo pokračovat a dojít naplnění.“ Abram není hrdina, jenž by nikdy nezakolísal a neznal mučivé otázky. A Pánu Bohu nevadí, že takový není. On si ty jeho výlevy dá líbit, ne-urazí se, ale rozptyluje tu člověčí úzkost, do níž Abram upadl, když už celé desetiletí chodil s Bohem a bezvýsledně čekal. A tak nějak jedná i s námi. Když vidí, že nám skutečně jde o to, co On řekl, tak se neurazí, když si stěžujeme, že to nejde kupředu. Bere naše ná-mitky a obavy vážně. Jenže naříkající Abram tu není vyléčen tím, že by mu hned vzápětí jeho žena přišla říci, že bude chovat. Na-opak, Bůh jej léčí tím, že jej sám ujišťuje, že transakci s adopto-váním správce nebude mít zapotřebí, že bude mít syna ze svého lůna. A následně tím, že jej vyvede pod hvězdy a přirovná k nim jeho budoucí potomstvo. Hospodin tu Abramovi opět nedává víc, než pouhé Slovo. Žádnou hmatatelnou jistotu, jen jasnou slovní odpověď na jeho otázky. A Abram se s tím spokojil, uvěřil Bohu, že to pro Něho je skutečně možné. Jak říká apoštol Pavel v listu Římanům: On uvěřil a měl naději, kde už žádné naděje nebylo; tím se stal otcem mnohých národů podle slova: „Tak četné bude tvé potomstvo.“ Neochabl ve víře, když pomyslel na své již neplodné tělo i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to bylo „počítáno za spravedlnost“. A také v našem vztahu k Bohu to chodí vždy tak, že v rozhodujícím okamžiku nemáme nic v ruce, ale musíme se spole-hnout na to, co nevidíme. Musíme se rozhodnout, zda budeme dů-věřovat Bohu, i když všecko kolem mluví proti tomu, co On říká. Musíme najít odvahu udělat nezajištěný krok, proti kterému se vše-cko v nás bouří. Po nás sice Bůh většinou nechce, abychom ve sta-řeckém věku věřili, že zplodíme dítě, ale chce po nás víru ve zvěsti neméně šílené, např. že ukřižovaný Ježíš je živ a je Spasitel, nebo že vnějšně bezmocná církev je založená na skále a brány pekel ji nepřemohou. A potažmo že berounský sbor může ještě mít duchov-ní děti a pokračovatele, i když tělesné děti stávajících členů se jimi nestaly. Spolehnout se, že je to tak a že Bůh má moc to učinit, je asi stejně těžké jako pro Abrama věřit, že bude mít syna. Vztah k Bohu není nikdy prost této obtíže plynoucí z napětí mezi lidsky utvářenou přítomností a Boží budoucností, mezi tím, co je možné u nás a co u Boha, mezi realitou a nadějí, mezi lidskou moudrostí a Božím bláznovstvím. Kdo chce mít na počátku své cesty víc, než šíleně nepravděpodobné Boží Slovo, a není schopen dát Bohu za pravdu bez důkazů, ten se mine s Božím dílem a s Boží spásou. Na druhé straně Bůh po nás nechce víc. Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Nemusel Boha ničím uplá-cet, ani obětmi, ani výkony dokazujícími mravní úroveň. Bůh ho uznal za přijatelného, za svého přítele právě jen proto, že byl ocho-ten Mu věřit, dát Mu za pravdu, uznat Ho za spolehlivého, věrného, pravdomluvného. Stejně i my se staneme Božími přáteli, když Mu dáme jedno jediné, totiž když vezmeme vážně Jeho bláznivou zvěst o spáse v Kristu, když se chopíme toho, co skrze Krista slibuje a spolehneme se, že je mocen to dokonat ke své slávě i k užitku na-šemu. Živý Bůh se uchází o důvěru hříšníků a hříšnic, ne teprve o důvěru dokonalých lidí. To, že nám něco připravil a zvěstuje, je milost. Kdyby se tak sám nerozhodl, nemohli bychom Jej k tomu nijak navnadit. A důvěra je to jediné, co Bůh od člověka chce, ne-boť z ní všecko dobré vyplyne, a mimochodem právě opak důvěry stál u pádu člověka a dodnes člověka od Boha odcizuje.

Poté Hospodin důvěřujícímu Abramovi stvrzuje, že s ním nemluvil nikdo jiný, než právě ten Bůh, který jej povolal na cestu za novou zemí a za požehnáním. Připomíná mu, že On, který právě obdržel jeho důvěru, je jeho Vykupitel. Opakuje mu zaslíbení z počátku cesty, zaslíbení o daru země. Abram se zeptá: Podle čeho poznám, že ji obdržím? Zřejmě chce znát nějaké okolnosti, které budou předehrou k uvedení do vlastnické držby Kenaanu. Nebo chce nějaké věštebné znamení. Nám, lidem odchovaným zásadním odporem novozákonních svědků proti znamením se to zdá krajně nevhodné, ale Hospodin to kupodivu nekvalifikuje jako nedověru;  On z toho neslyšel zpochybnění svého slibu. Jde přece o vlastnic-tví, a každé vlastnictví je pečetěno smlouvou. A tak souhlasí, aby i země zaslíbená byla předmětem smlouvy. Přikáže Abramovi, aby připravil všecko k obvyklému obřadu při uzavírání smluv. Aby po-razil a rozpůlil dobytčata, zařízl ptáky a položil proti sobě, prostě aby připravil smluvní uličku, jíž ve všech případech procházejí smluvní strany se slovy: „Ať se každému, kdo poruší tuto smlouvu, stane jako těmto zvířatům.“ Abram si nemá prohlížet vnitřnosti po-ražených zvířat, aby mu potvrdily, zda k naplnění slibu dojde. On má jen připravit prostor pro přísahu. Tak to tedy udělá. Až do zá-padu slunce dokáže udržet ten prostor neporušený, odhání dravce, kteří představovali zlé znamení, ale pak unaven usne. On není tím, kdo může zamezit ohrožení smlouvy. Nedokáže se dočkat v bdě-lém stavu ani jejího uzavření. Když k němu má dojít, spí těžkým, mrákotným spánkem, podobně jako první muž, když dostal pomoc sobě rovnou, ženu. Abram nemá nic, co by do smlouvy vnesl. Smlouva je darem, který k němu sestupuje shůry, darem, jehož ne-ní hoden, darem, k němuž nemůže nic přidat. Když Ten, jenž se uvolil Abramovi zavázat smlouvou, konečně přijde, padne na Ab-rama přístrach a veliká temnota. V tomto stavu pak Abram uslyší Hospodinovo slovo předpovídající celou cestu jeho potomků k zemi zaslíbené. (To jsme při vymezení základu kázání vynechali.) A nakonec Abram spatří jako znamení Hospodinovy přítomnosti dýmající pec a hořící pochodeň. Smlouva mezi Bohem a jeho vy-voleným rozhodně není smlouva mezi sobě rovnými partnery, kteří se před ní halasně přivítají a poplácají se po zádech. Bůh ji přichá-zí uzavřít ve vší své stvořitelské svrchovanosti, a ta děsí. Kdyby otec věřících nespal, vůbec by tak blízkou přítomnost svého smluv-ního partnera neunesl. On je Pán pánů a Král králů, zatímco my jsme prach země. A On, suverén, dává smlouvu svým služebníkům jako svrchované vyjádření své vůle. My se ani v nejmenším nemů-žeme s Pánem Bohem dohadovat o tom, co bude jejím obsahem.

Ale Hospodin Abrama po svém příchodu vůbec nebudí, nepřikazuje mu, aby vstal a prošel uličkou mezi půlkami zabitých zvířat. Jednoduše jí projde sám v podobě hořící pochodně. Z toho plyne, že Hospodin je také ten jediný, kdo za Smlouvu ručí. Ona stojí a trvá Jeho věrností, nikoli naší vírou. A On si navíc nepřeje, abychom my při jejím uzavírání nabízeli svůj život jako výkupné za její porušení. Ví, že si to nemůžeme dovolit, že jsme hříšníci a byla by to naše jistá záhuba. A On nám svou Smlouvou nechce přinést smrt, nýbrž život a pokoj. Tato smlouva s Abramem je ještě jednostrannější než pozdější smlouvy. Bůh v ní ukládá povinnosti jen sám sobě, zatímco ve Smlouvě obřízky i ve Smlouvě sinajské musíme něco dodržovat i my lidé. Ale i o nich platí, že tím jedi-ným, kdo zaručuje jejich trvalost, je Hospodin sám. A proto se také při jejich porušení zachoval jako jediný ručitel. Nezahladil provini-lý lid, ale zůstal jejich manželem. Dal ze svého nejdražšího vlast-nictví Beránka, jenž odnesl trest za všechna přestoupení Smlouvy na svém těle, Ježíše Krista. Jeho krví zpečetil Novou Smlouvu, jež už není napsána písmeny na kamenných deskách, ale Duchem svatým na deskách lidských srdcí, a daroval ji židům i pohanům, aby se ze všech stali potomci Abrahamovi skrze víru. A tu jsme u dnešního čtení z 2. listu Korintským, z něhož jsme vyslechli, že způsobilost k službě Nové Smlouvě není z nás a že co konáme v souladu s Bohem, konáme z Jeho moci. Také za Smlouvu v Kris-tově krvi, jejímž obsahem je přemožení hříchu a život věčný, ručí  Bůh sám. To Boží moc nás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Lidé, a zvláště zbožní lidé, však propa-dají stále stejné hlouposti. Chtějí postavit svou víru a své zbožné skutky na místo, které náleží výhradně Boží věrnosti. A pak se potkáváme s lidmi, kteří odsuzují své rodiče za to, že se odvážili dát je pokřtít v dětství a zkazili jim šanci přinést Bohu křest jako oběť vlastní poslušnosti. Tito lidé vám s vážným obličejem tvrdí, že křest není platný, dokud víra křtěnce není dokonalá, že jen dokonale věřícího Bůh tímto obřadem přijme jako své vlastnictví. A pak se dají i několikrát překřtít, protože si nikdy nejsou jisti onou dokonalostí své víry. Nebo se setkáme s lidmi, kteří křečovitě zachovávají abstinenci, nekouří a nedají si ani kafe, protože si myslí, že jinak nezůstanou naplněni Duchem svatým. Jako by Du-chu Kristovu na nás vadilo, co jíme a pijeme, a ne jiné věci, třeba pýcha. Či se setkáme s jim podobnými, kteří by Pánu Bohu pořád něco zařizovali, ale o zmocnění Jej už nepoprosí, protože to přece musí být jejich činy. A nepochopí, že Bůh je tak dobrý, že nám připíše k dobru i činy vykonané jasně v Jeho moci. V té souvislosti už ani nemluvím o všelijakých sektářích, kteří jsou přesvědčeni, že nevejdou do království Božího, když si to předpisově neodpracují. Jak pokřivenou podobu nasazují všichni jmenovaní Bohu! Jako by byl nějaký úředník, který nás vyhodí, když naše žádost není do nej-menších detailů bezvadná, a ne Láska. Člověk se jim ani nemůže smát, protože to pokřivení má tragické následky. Všichni jsou to-tálně nesnesitelné bytosti, protože se nenaučili základnímu umění Božích lidí: všechno přijímat jako dítě, darem, z milosti. I svou přijatelnost před Bohem i vykoupení i posvěcení i sílu ke službě. Možná někdy slyšíte mé farářské stýskání, že na tu milost zdech-neme, že ji sice zvěstuji jako drahou, ale všichni přijímají lacino, naprázdno a nikdo nic nechce dělat a dávat. Ale přesto bych nikdy neustoupila od toho, že za všecko ručí jedině Bůh a všecko je nese-no jen Jeho věrností a mocí. Přesto bych nikdy nemohla Boží mi-lost nějak zamlžovat, protože to není cesta kupředu. Zamlžování milosti je cesta zpět - zpět do strachu, z něhož nás Bůh vyvedl. Člověk si musí být vědom, že Bůh ho nezaslouženě zamiloval, obdaroval a povolal do své krásné budoucnosti, aby z toho mohla vyrůst touha odpovědět na tuto lásku. A ti toužící zas musí od Pána slyšet varování: beze mne nemůžete činit nic, aby se naučili nepře-kážet Bohu, otevírat se Jeho veliké moci a nechat Jej jednat v nás a dokonávat za nás. To, že Bůh jediný je ručitel Smlouvy a naší cesty, není alibi pro lenochy, ale radostná zvěst pro ty, kdo hledají jistotu, že dojdou, a vystřízlivěli z každé pýchy. Amen



Píseň: 551 246

Přímluvy + Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: 1. Korintským 1, 21-31 (ekumenický překlad)

Požehnání:
Sám pak Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní.    1. Tesalonickým 5,23-24      Amen

Píseň: 544 443 685 448