JOZUE 5


25.3.2001 Beroun

Bůh dává nehodným druhou příležitost stát se Jeho dědici

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. Kdo na něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí. Anděl Hospodinův se položí táborem kolem těch, kteří se bojí Boha, a bude je bránit. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Amen          Žalm 34,4.6.8.19.23

Píseň: 607 167 614 694
Modlitba: Hospodine, Svatý Izraele, Otče náš, chválíme Tě, že jsi Bůh, který bojuje za svůj lid. Děkujeme Ti, že jsi věrný ve své Smlouvě a nevyměňuješ ty, kteří Tě zklamali. Děkujeme, že nemáš zalíbení ve smrti hříšníka, ale v jeho obrácení a životě. Děkujeme, že jsi nezavrhl Izrael, když Tě generace vyvedených z Egypta po-pouzela na poušti svou nevěrou, ale další generaci jsi dopřál vstup do Zaslíbené země. Děkujeme Ti, že v Kristově podobenství o Tobě otec z marnotratného syna neudělal nádeníka, ale přijal ho opět jako své dítě. Děkujeme, že Tvůj Syn trpěl, aby všichni ne-hodní mohli být znovu Tvým lidem, Tvými dětmi. Vyznáváme, že také my mezi ně patříme a že můžeme doufat jenom ve Tvé milo-srdenství, nikoli ve své skutky.
 Prosíme, dej i nám pravé pokání, abychom se s Tebou smí-řili, když tuto možnost otevíráš skrze svého Beránka, který snímá hřích světa. Prosíme, očisti všechen svůj lid i nás, abychom mohli slavit velikonoce ne se starým kvasem zla a špatnosti, ale s nekva-šeným chlebem upřímnosti a pravdy. Prosíme, užij si k tomu celý zbytek postu i zvěstování této neděle. Amen

Čtení z Písma sv.: Lukáš 15,11-21 (ekumenický překlad)

Píseň: 420 438 375 502 507

Základ kázání: Jozue 5,1-15 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, oba přečtené příběhy vyprávějí o tom, že Bůh nezavrhuje ty, kdo se Mu zpronevěřili, hned a navždy, ale odpouští a dává jim druhou příležitost, aby se stali Jeho pravými dědici. Podobenství o marnotratném synu zachycuje, jak to vypadá v životě jednotlivce, vyprávění z knihy Jozue, jak to vypadá v živo-tě lidu. Při srovnávání obou příběhů též přijdeme na jistý rozdíl v hloubce Boží amnestie před Kristem a po Kristu. Jako osnovu  zvěstování jsem zvolila méně známý text o Izraeli za Jozua, který budu dotahovat tím, co říká velmi známé evangelní podobenství.

Přechod Jordánu ve čtvrté kapitole i příběh, který jsme četli z kapitoly 5., se odehrávají ve stejném měsíci, v měsíci nísanu (řádově náš březen až duben). Ale přesto se dá předpokládat, že mezi nimi existuje roční časová prodleva. Neboť se tam také píše, že po onom památném prvním hodu beránka začali Izraelci jíst z výtěžku Zaslíbené země. Nezdá se pravděpodobné, že by hned dru-hý den po přechodu Jordánu byla jejich první činností žeň ječmene na cizích polích. Spíše to asi bylo tak, že Hospodinův div zastavení rozvodněné řeky vyhnal z hlav původních obyvatel jakoukoli myš-lenku na válku, takže se Izrael mohl kolem Jordánu v klidu utá-bořit, zabrat pozemky a dočkat se i první úrody na obsazeném území. A když lid takhle okoušel alespoň závdavek slíbeného dědictví, Hospodin vyzval Jozua, aby lid připravil k bohoslužbě, ke slavení pesachu, hodu vysvobozených. Ano, Jozue má lid znovu zasvětit Hospodinu a definitivně zpečetit, že tito lidé už nejsou ani otroky Egypta ani hříčkou démonů pouště, ale účastníky smlouvy Hospo-dinovy, služebníky Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. Ačkoli mají Izraelci za zády Jordán a není kam ustoupit, a před sebou opevněná města, neodehrává se v jejich táboře žádné zbrojení, žád-ná příprava na válku. Nedostanou rozkaz, aby si vylepšili své pra-bídné vojenské postavení. Naopak, v jejich táboře se odehrává pří-prava duchovní, jež je z hlediska obranyschopnosti společenství vyloženě ochromující. Neboť zde platí, že Hospodin bojuje a vítězí svou mocí a my k tomu nemáme co přidat. Co bude s nepřáteli, to není naše starost. Nám dává Hospodin na starost jediné, totiž zvidi-telnění své milosti mezi námi samotnými. Naše práce není vybojo-vat Boží království, ale přimknout se k Bohu, který je pro nás vy-bojovává, plně přijmout nástupnictví v Jeho Smouvě po těch, kteří tu již nejsou. A pamatovat, že lidský hřích není nikdy tak velký, aby zhatil Boží plány. Ti, kteří tu mají na sebe přijmout znamení smlouvy s Abrahamem, nemají zase úplně prázdné ruce. Stojí na počátku naplnění této smlouvy. Na něco si již mohou sáhnout, něco je teprve před nimi, ale blízko, na dosah, blíže než při vyjití z Egypta. A ti zde mají zaujmout jednoznačný postoj. Asi jako v rané církvi dospělí křtěnci, které apoštol vyzývá: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. Proto má Jozue provést onu hromadnou obřízku. Kdyby se to mělo převést do křes-ťanských souřadnic, asi by tomu odpovídal hromadný křest dospě-lých a dospívajících lidí, kteří vyrostli ve všelijak nevěrné církvi v období zkoušek a soudů, křest vysloužený krátce po ukončení tohoto období těmi, kdo se i v oné nevěrné generaci vyznačovali úctou k Božím řádům a slibům. Když Bůh z milosti dává okusit naplnění svých slibů, tak také ze svého lidu vymetá libovůli. Od lidí, kteří tak dlouho zlobí Boha, až mají jisté, že nevejdou do Jeho odpočinutí, od těch se nedá očekávat, že budou na své děti posluš-ně vkládat znamení Boží Smlouvy. Možná, že to Bůh od nich ani nechtěl, aby odlišil generaci těch, kdo pohrdli Jeho zemí, od té následující. Že těm nevěrným ani nechtěl dát do rukou tak svaté dílo, jako je označování dědiců Smlouvy, když z ní sami vypadli. V každém případě ovšem nyní očekává od těch, kdo se z milosti dočkali toho, co si otcové nevěrou uzavřeli, jiný postoj - poslušný vstup do řádu Smlouvy. V onom příkazu k hromadné obřízce neby-lo jen Boží puntičkářství, ale také radostná zvěst. Na prahu Zaslí-bené země tak Bůh sděloval všem, kdo se tam dostali: „Já s vámi počítám. Vy, děti zavržených hříšníků, nejste pro mne špinaví par-chanti, ale považuji vás za legitimní dědice smlouvy. Nechci vám připočíst hříchy vašich rodičů, ale naopak spravedlnost vašeho pra-otce. Jemu jsem slíbil, že jeho potomstvu dám tuto zemi, a vám to vyplním, neboť jsem milostivý, odpouštějící a z milosti vás přijí-mám jako potomstvo Abrahamovo. Chci, abyste byli mým zvlášt-ním vlastnictvím a já budu vaším Bohem.“ To byla velkorysá Boží nabídka smíření a nové budoucnosti, kterou každý ze zúčastněných mohl přijmout, ale také odmítnout. Něco podobného se také každé-mu z nás nabízí při křtu. Bůh i nám říká, že nejsme pod Jeho sou-dem, že nás dále nevidí jako zlořečené vzbouřence, ale chce nás proměnit ve své vlastnictví a pro oběť svého Syna z nás učiní dědi-ce svého království. A když se někdo dá pokřtít a konfirmovat, tak přitakává k této milostivé nabídce, přivlastňuje si ji a vřazuje se do lidu Nové Smlouvy, zpečetěné Kristovou krví. Kdyby nebylo té Boží amnestie, která všechno naše konání předchází, neměly by ty-to symbolické úkony smysl. Ale ta amnestie tu jest, a proto smysl mají. Proto Bůh vyžaduje, abychom jimi odpověděli na Jeho mi-lost. Ano, dokonce je to tak, že ten, kdo se jim schválně vyhýbá, brání Bohu, aby mu připsal dědický podíl mezi Jeho svatými. I když na nás naše spása nevisí, Bůh přece chce, abychom skrze Jeho svátosti jasně demonstrovali, že o ni stojíme, abychom vyznali, ko-mu chceme svěřit svůj život. Dnes se stalo módou nikde se nevá-zat, ale Bůh tuto módu neschvaluje. Jemu se zaslíbit musíme, když toužíme po Jeho pokladech. On si nás sice dokáže dlouho namlou-vat, ale nabízí nám výhradně smlouvu, nikoli nezávazné koketo-vání prodloužené na neurčito.

V celém tom příběhu ovšem zaznívají i temné tóny, a to když se mluví o těch, kteří v oné chvíli s Izraelem v Gilgálu nejsou. Čtyřicet let chodili Izraelci pouští, dokud do jednoho nezmizel celý ten pronárod bojovníků, kteří vyšli z Egypta, protože nepo-slouchali Hospodina. O nich se Hospodin zapřisáhl, že jim nedo-volí spatřit zemi, o které přísahal jejich otcům, že nám ji dá, zemi oplývající mlékem a medem. V oněch temných slovech poznává-me, že hřích není peříčko, že odplata za hřích je smrt, že nevěra vylučuje z dědictví Boží země, z obecenství svatých. Stejně to však můžeme poznat i v Ježíšově podobenství o marnotratném synu, ne-boť ten na svém útěku od řádu otcovského domu přišel o všecko a umíral hlady mezi nečistými zvířaty. Rozdíl mezi oběma příběhy není v hodnocení hříchu, nýbrž v míře, v jaké si hříšník svou pře-vrácenost odnese. Nevěrci na poušti do jednoho pomřeli, došli na konec své slepé uličky a stali se výstrahou příštím generacím, kdežto marnotratný syn nezemřel, ale šel do sebe (či kralicky přišel sám k sobě) a objevil hodnotu otcovského domu. Bůh totiž nemá zalíbení ve smrti hříšníka, ale v tom, aby se obrátil a byl živ. Proto nenechá všechny hříšníky dojít až na konec jejich zlořečené cesty. Poslal svého Syna, aby je zavolal zpátky a aby odnesl jejich trest. když se teď jedna generace Božího lidu úplně zblázní a chce strčit hlavu zpátky do chomoutu, ze kterého ji Bůh dostal, tak On se jí úplně nezřekne, ale ještě jí dá šanci, aby se vzpamatovala a vrátila se tam, odkud vypadla. A když to udělá jednotlivec, také ho ještě staví do situací, kdy může prohlédnout, poznat hodnotu Božího domova a obnovit se v pokání. Ano, i dnes mohou hříšníci z řad Božího lidu dostat tvrdou lekci, třeba skrze čtyřicet let nesvobody nebo skrze úplný osobní krach, ale platí, že Bůh je chce vychovat, vychvátit ze spárů smrti, nikoli odepsat. Každý se může vrátit ke svému nebeskému Otci a poznat, že byl celou dobu, kdy chodil po křivolakých cestách, Otcem očekáván. Že po všechny dny, kdy on na Boha nemyslel, na něho nebeský Otec myslel jako na milované dítě. A že má úžasnou radost, když toto ztracené dítě je zase doma.

Jozue dostal rozkaz obřezat Izraelce nejen proto, aby tu zas byla plnoprávná generace Božích bojovníků a kněží. Všechno, co se tenkrát v Gilgálu odehrávalo, bylo také přípravou na slavení ho-du beránka. Oni přijímali na svá těla znamení Smlouvy, aby mohli stolovat s Hospodinem a připomínat si Velikou noc Jeho vyvedení, noc, při níž anděl zhoubce přeskočil všechny domy, pomazané krví beránka; aby mohli vyznávat, že oni jsou ti, které Hospodin vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží z egyptské země, z domu otroků. Obecenstvím u tohoto stolu všechny ty očistné přípravy a smluvní rity vyvrcholily. Ti, kdo došli alespoň na kousek Zaslíbené země, si nyní slavnostně zpřítomnili Boží vykupitelský skutek, který umož-nil to, co nyní okoušejí, a umožní ještě slavnější věci. Celý jejich život v Zaslíbené zemi byl předznamenán Božím vysvobozením a celé to společenství vyznávalo, že nejsou sami svoji a že chtějí žít k oslavě svého Vykupitele. A stejně tak my, kteří jsme byli očištěni Kristovým slovem a omyti vodou křtu, stojíme kolem Kristova stolu a zpřítomňujeme si Jeho vykupitelskou oběť pro nás. Láme-me chléb a naléváme víno a vyhlašujeme: To je mé tělo, které se za vás láme. To je krev má nové smlouvy, která se za vás a za mnohé vylévá na odpuštění hříchů. A hodujeme s Pánem jako ti, jimž tato krev umožnila nový život, vyznáváme to a radujeme se z toho, že náš Pán proti nám nic nemá, že staré věci přestaly a nové se začaly, že náš Pán sám se nám stává hostitelem i pokrmem, že z nás tvoří své tělo, a že nás uchová až ke zjevení plnosti svého kralování. A obětujeme a vydáváme svému Pánu své duše i svá těla v živou a svatou oběť, přísaháme na prapor Kristův a vycházíme opět do svě-ta jako svědkové těch velikých věcí, které s námi učinil Pán. I když Večeře Páně se neslaví jen jednou za rok, tak oba hody smlouvy fungují podobně - tvoří obecenství lidu Smlouvy, které nežije samo ze sebe ani samo sobě, ale z darů svého Boha Vysvoboditele a pro Jeho slávu. Náš nebeský Otec se u toho stolu raduje, že nás má zase v pořádku doma, a my mu vzdáváme díky, že nás v našem bloudění vyhledal, zastavil, že se nás zastal, ač jsme si to nezaslou-žili, a bohatě nás obdaroval, ač jsme všecko ztratili. To je opravdu jedinečný životní postoj. Rozhodně nejde jen o připomínání velké minulosti bez vlivu na přítomnost a budoucnost. Vždyť náš Vyku-pitel je tentýž včera, dnes i na věky. Tam, kde se ohlašuje Jeho vykupitelský skutek, který se stal dřív, než jsme se narodili, tam On je přítomen se vší svou mocí a dokonává své vysvobození, proměňuje nové a nové lidi a upíná jejich pohled také k tomu, co dal nyní a co připravuje.

Druhého dne po hodu beránka začali jíst nekvašené chle-by a pražené zrní z výtěžku země, právě toho dne. Toho druhého dne, kdy začali jíst z výtěžku země, přestala také mana; teď už Izraelci manu neměli, ale toho roku jedli z úrody kenaanské země. Hned po tom připomenutí Hospodinových minulých vykupi-telských skutků přichází na řadu oslava Jeho přítomné péče. První jídlo z plodů zaslíbené země, to byl určitě slavný okamžik. Vždyť ti všichni, co tu jsou, kromě Jozua a Kálefa, se narodili na poušti a nepoznali, co to je mít zemi, která živí své obyvatele. Teď ji mají, ale také ji zahrnují mezi obdarování svého Boha Vysvoboditele. Zároveň s tím přestává mana. Nečteme ale, že by toho lid zvlášť litoval. Neboť nic nekončí, jenom jedna forma Boží péče plynule přechází v jinou, méně bezprostřední, ale ještě štědřejší. Mana přestává až tehdy, když lid má úrodu, ne dřív. Bůh neřekne: „teď už nejste na poušti, teď se starejte,“ dřív, než to skutečně jde. Nikdy nejsme bez Božích darů k zachování našeho života. Jenom ta bezprostřední, až mateřská forma piplání přestává být nutná, když už nejsme na poušti. Bůh už splnil svůj slib, a tak s lidem přechází na dospělejší režim. Ten bude vyžadovat jinačí lidskou námahu než sběr many, ale zase bude mnohem napínavější a dá každému větší prostor. O sycení manou se později zpívalo v mnoha žalmech, sycení manou byl také argument pro Mojžíšovu jedineč-nou autoritu, ale nikoho nenapadlo, že podíl v Zemi zaslíbené je méně než ta mana. Pro všechny byl více. Když proroci slibovali nové vyvedení na poušť, říkali to v jiné souvislosti, v souvislosti očisty zpohanštělého lidu a jeho znovuzasnoubení Hospodinu. Ale nikdo z nich tím nechtěl zpochybnit vzácnost země, kterou dostali do dědictví, ani to, že smět z ní dobývat svůj chléb je vyznamenání. A tak ani my v církvi se nemusíme trápit nad tím, že něco u nás probíhá třeba složitěji než v době apoštolské, že s námi třeba Pán Ježíš nechodí tělesně, ale je s nám duchovně, že kázání na člověka nespadne v prorockém vytržení, ale kazatel se musí připravit. Pros-tě dospíváme, pokračujeme na cestě k Božímu království a Bůh jeden způsob péče o nás nahrazuje jiným. Příběh však nepokračuje dále o zemi a jejích úrodách, ale o něčem jiném, protože konec manny je vlastně odbočka pro úplnost. Obloukem se vrací ke své-mu začátku, kde se hovořilo o tom, že Emorejci a Kenaanci se ulekli Hospodinovy moci a přešla je chuť na výpad proti Izraeli.

Když byl Jozue v Jerichu, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: „Patříš k nám, nebo k našim protivníkům?“ Odvětil: „Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel. I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: „Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?“ Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpově-děl: „Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté.“ A Jozue tak učinil.  Asi bychom neměli předpokládat, že Jozue šel nyní o své vůli do města Jericha. On byl odpovědný vůd-ce lidu, a ne hazardér. Spíše si připomeňme, že v Gilgálu později vznikla svatyně, u níž byla jakási zmenšenina Zaslíbené země se všemi dobytými městy včetně Jericha, kde se připomínaly všechny Hospodinovy boje. Čili něco ve stylu dnešních křížových cest. A to vidění se tedy pravděpodobně odehrálo na tom místě, kde později stál jakýsi model Jericha. Ovšem ať se odehrálo kdekoli, bylo do-statečně výmluvné. Ještě než začala válka, Jozue poblíž tábora po-tkává ozbrojence, který k jeho překvapení není z tohoto světa, ale představí se jako velitel Hospodinova zástupu. A tenhle velitel ne-dává Jozuovi válečný rozkaz, nýbrž vede ho k tomu, aby neznesvě-coval místo budoucí svatyně. Písmáka nemůže nenapadnout, že totéž uslyšel Mojžíš na hoře Oréb a že tím pravděpodobně má být podtržena spojitost mezi oběma muži. Ale ten nejpádnější důvod, proč velitel Hospodinova zástupu říká Jozuovi právě tohle, je ještě jinde. Jozue si má všimnout, že velitel Hospodinova zástupu chrání svaté - ať to je svaté místo, nebo lid oddělený Hospodinu. A také si má všimnout, o čem s ním ten nebeský velitel schválně nemluví, že odmítá vydat rozkazy, týkající se dobývání země. Jozuovi tím má být sňata z ramen tíže, kterou by neunesl - představa, že dobývání země záleží na něm. Od této chvíle Jozue ví, že je vzal do ruky sám Hospodin. Že ti, kdo skutečně dobudou zemi, nejsou z řad Izraelců, nýbrž z řad andělů. A od této chvíle se také už nemusí bát o vý-sledek. My asi neuvidíme žádné velitele nebeských zástupů, ale smíme si být také jisti, že Hospodin bojuje za nás, kráčí před námi a dokonává za nás. A přestože jsme vidět na poli vydávání svě-dectví a podmaňování této země Hospodinu jenom my a naši bratři a sestry v Kristu, tak přesto si smíme být jisti, že toto naše poslání je záležitost Boží, záležitost, do které se On investuje svou mocí.
Amen



Píseň: 635 551

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: 2. Korintským 5,14-21

Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dob-rému činu i slovu. Amen                            2.Tesalonickým 3,16-17

Píseň: 452 450 486 647 693