LUKÁŠ 22,14-34


8.4.2001 Beroun

Hod Nové Smlouvy je připomínkou, ale je též zacílený do blízké, vzdálenější i poslední budoucnosti

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Toto praví Hospodin, vykupitel Izraele, jeho Svatý, tomu, který je v opovržení, jehož má kdejaký pronárod v ohavnosti, služebníku vládců: Odpovím ti v čase přízně, pomohu ti v den spásy, dám tě za smouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům: „Vyjděte“, těm, kdo jsou v temnotách: „Ukažte se!“ Jak mnozí ztrnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumí tomu, o čem neslyšeli. Amen

Izajáš 49,7a.8.9a + 52,14-15

Píseň: 308

Modlitba: Hospodine, Vysvoboditeli Izraele i náš Vykupiteli, velebíme Tě za to, že jsi stále týž, že zachraňuješ z moci smrti ty, kdo nemají žádného zastánce a nemohou Ti nic dát. Ty jsi vyvedl svůj lid z otroctví a na věčnou paměť tohoto svého skutku jsi ustanovil hod beránka. Všichni účastníci První Smlouvy si rok co rok připomínali, že žijí v Tebou daro-vané svobodě a zemi; že sis je vybojoval, aby byli Tvým královským kněžstvem a pronárodem svatým; že chceš být jejich Bohem a bojovat za ně po všechna pokolení. Když pak přišla plnost času, dokonal jsi vysvo-bození z otroctví sil zmaru a poslal jsi svého Syna, aby se stal smírčí obětí za hříchy židů i pohanů. V Jeho krvi jsi ustanovil novou, nezrušitelnou Smlouvu. Děkujeme, že i dokonání Tvého vysvobození mají vykoupení zpřítomňovat hodem až do skonání tohoto věku. A že i my se budeme moci o svátcích u stolu Kristova ujistit, že nás zahrnuješ do své Smlouvy, že naše vykoupení je hotovo a že nám připravuješ své království.

 Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že ses ve své nekonečné lásce celý rozdal svým. A nejen jim, ale všem, kdo kdy v Tebe uvěří. Dej, ať Tvůj stůl vždy vítáme jako příležitost Ti dobrořečit za Tvou vítěznou oběť i za všechny dary, které z ní pramení. Pane, Ty jsi snesl i to, že Tě Jidáš zradí a Petr 3x zapře, že ani ostatní neobstojí v Satanově tříbení. A přeces za Petra prosil a všem těm kandidátům na propadnutí jsi řekl, že jim uděluješ království. Dej, abychom poznali, že Ty miluješ nehodné a zmocňuješ bezmocné. Dej, abychom se po všech selháních dovedli k To-bě vrátit, neboť Ty jsi s námi zůstal a chceš nám dát svou spásu. Prosíme, ať nám k tomu slouží  i všechna shromáždění tohoto svatého týdne. Amen

Čtení z Písma sv.: Exodus 12,1-8.11-14 (ekumenický překlad)

Píseň: 680 312 622

Základ kázání: Lukáš 22,14-34 (Flek - Hoffman)



Bratři a sestry, milý sbore, dnes je Květná neděle a pro ni jsou předepsány celé Lukášovy pašije. Kdybychom je chtěli provést, museli bychom si přizvat několik čtenářů odjinud a několikrát se sejít. Tak jsem od toho letos upustila a dnes se omezíme na vstupní část pašijového čtení, která se odehrává ve večeřadle. Tím se záro-veň společně připravíme na slavení Kristovy večeře.

Evangelista Lukáš výslovně uvádí, že si Pán Ježíš toužebně přál jíst s učedníky beránka, než bude trpět. I Matouš a Marek uvá-dí poslední večeři Páně do přímé souvislosti s tímto izraelským ho-dem, zpřítomňujícím vyjití z egyptského otroctví. Evangelista Jan jde poněkud jinou cestou: v jeho sepsání evangelia totiž Ježíš umí-rá přesně v tu chvíli, kdy se v chrámovém okrsku zabíjeli beránci. Ale účel je týž - zdůraznit souvislost s hodem, při němž se každý Izraelec stával účastníkem exodu. Komentátoři NZ tak mají po-řádný vykladačský oříšek a také se stále přou o to, zda a jak bylo  možné, aby Pán jedl se svými učedníky beránka. I když se nám ne-podaří rekonstruovat, jak to tehdy bylo, ode všech svatopisců si můžeme odnést, že vše, co Pán Ježíš dělá při poslední večeři, nějak navazuje na hod Smlouvy, jejž slavil Izrael. Že chtěl, aby se pro společenství Jeho učedníků stala Jeho Večeře týmž, čím byl pro Izraelce beránek: hodem Smlouvy, věčnou připomínkou jejich vy-vedení z otroctví. A že si tudíž přál, aby církev v Jeho díle viděla nové vyvedení, nový exodus, završení toho, co vyjitím z Egypta začalo. Aby si po všecky budoucí dny zpřítomňovala Jeho dílo, pamatovala na Jeho lásku, přivlastňovala si to, co bylo učiněno dávno. Když je tedy tato souvislost nesporná, je třeba zhruba načrt-nout, jak takový hod beránka tehdy probíhal. Předně to byl hod velice radostný, prostý moralizování i jakéhokoli pošmourného vzdychání po zašlých časech. Směl se konat jen v Jeruzalémě, beránek byl zabit v chrámovém okrsku, a pak doma připraven a sněden. Základ stolovníků tvořila rodina, často podstatně rozšířená o hosty a poutníky. Celá hostina se otevírala modlitbou s požeh-náním prvního kalichu s ředěným vínem. Pak následovala omáčka s hořkými bylinami na znamení hořkosti útlaku v Egyptě. Poté se nejmladší u stolu otázal, čím se tato noc liší od ostatních, načež nejváženější člen stolní společnosti odpovídal velmi osobně ladě-ným svědectvím o vyvedení z Egypta: Egypťané nás zotročovali, Hospodin nás vyslyšel a vyvedl nás z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží. Pak se chválilo žalmem 113. a 114. a pil se druhý pohár vína. Pak zahájil otec modlitbou nad nekvašeným chlebem vlastní jedení beránka. Následovala modlitba nad třetím pohárem vína. Uzavíralo se chvalozpěvem ze žalmů 115. až 118. a díků-vzdáním nad posledním, čtvrtým pohárem. V líčení evangelií už z tohoto liturgického pořádku moc nezbylo, jen Lukáš zmiňuje dva kalichy vína a Matouš závěrečný žalm. Dá se říci, že slavení berán-ka je tu jakoby přetrženo v půli. Proč? Protože místo toho, aby se učedníci stali účastníky vyvedení z Egypta tím, že se pustí do sko-pové pečeně, jsou přímo vtaženi do jiného exodu - do Ježíšova utrpení na kříži, které začíná bezprostředně poté, kdy Pán Ježíš rozlomí chléb a podá kalich. Obrazně řečeno, ten Beránek s vel-kým B, který musí být připraven v této Smlouvě, neleží zatím u nich doma na pekáči, ale užívá si pár posledních chvil svobody. A ještě téže noci začne být pečen ve výhni ponížení a utrpení, kterou mu připravujeme všichni, učastníky Večeře Páně nevyjímaje.

A tím se ocitáme u prvního výroku Páně, který podle Lukáše pronesl při stole: Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět; neboť vám říkám, že už ho ne-budu jíst, dokud nedojde naplnění v Božím království. Symbolika beránka, jehož krev brání před dotekem zhoubce, se naplní velmi brzy - hned v dalších dnech, kdy se tím Beránkem stane ukřižovaný Ježíš. Jeho krev bude chránit před smrtí nejen jedinou noc, ale vždy; nejen uvnitř domu, ale všude, protože touto krví budou doko-nale usmířeny hříchy těch, kdo uvěřili, že jej Bůh poslal. Králov-ství Boží jest mezi námi právě v Ježíši, takže i Jeho oběť na kříži patří do dějů Království. Všechno, co v předešlém Božím jednání s Izraelem bylo naznačeno, dostává nyní v Ježíši plnou podobu. Pro nás už dále nebudou znamením Boží milostivé záchrany hříšných veřeje omazané krví, ale Kristův kříž. Ona plná záchrana krví Be-ránkovou nám je dosažitelná od chvíle, kdy Pán zemřel a vstal z mrtvých. Ale počet těch, které tento Beránek zachrání, se naplní až v nejposlednější den, tehdy, až Kristovo kralování bude zřejmé všem. Takže to naplnění v království Božím je při nás a zároveň před námi; žijeme nový život, nad nímž smrt nemá moci, ale sou-časně běžíme k cíli a čekáme na doplnění počtu všech našich sou-rozenců. A s tím souvisí i bezprostředně následující výrok Páně, pronesený nad prvním kalichem: Vezměte jej a rozdělte mezi sebou; neboť vám říkám, že už nebudu pít z plodu vinného kmene, dokud nepřijde Boží království. I tento výrok nás učí če-kat. Když totiž důkladně prohlédneme všechna evangelia, zjistíme, že se Pán skutečně nenapil vína ani z Večeře, kterou nyní vyslu-hoval, ani před svou popravou, dokonce odmítl i vinný ocet na kříži. Nenapil se vína ani při žádném stolování s učedníky po svém vzkříšení. On se ho odřekl, protože víno je nápoj radosti a rozhod-ně nepatří do dnů smutku, utrpení, do dnů válečných. On nyní šel do rozhodující bitvy, po svém zmrtvýchvstání z ní vítězně přišel k těm, kdo v Něho věřili, ale boj trvá a skončí až tehdy, kdy Bůh bude všechno ve všech. Pak zasedneme se svým Pánem k večeři Jeho nebeské svatby a On si s námi opět zavdá vína - nejvýborněj-šího vína, schovaného až pro tuto chvíli. Kdykoli tedy nyní stoluje-me se svým Pánem, má být náš pohled upřen nejen k minulým skutkům Božím a k přítomnému smíření, ale také k příchodu Božího království v plnosti. Když ode mne při většině vysluhování slyšíte: Blahoslavení, kdo jsou k večeři svatby Beránkovy povoláni, není to moje hloupá manýra. Snažím se po vzoru našeho Pána upřít váš zrak také k přicházejícímu Božímu království. Víra, jež ztratila výhled k posledním věcem, k nové zemi a k novému  nebi, je velmi křehká. Snadno se dá svést, aby se zabydlela v tomto světě, snadno podléhá zmatkům, snadno se mění v pouhý zvyk nebo v pouhé mo-ralizování. A proto Pán naznačuje svým učedníkům, že před nimi je něco vzácného. Nechce dosáhnout, aby všichni křesťané byli ab-stinenti: kdyby to chtěl, nenechal by kolovat víno, které sám nemů-že přijmout. Chce docílit, aby ti, kdo jsou s Ním, neztráceli naději.

Ve vyprávění o poslední večeři se rovněž stále opakuje motiv díkůvzdání: A když vzal kalich, vzdal díky a řekl... A když vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim ho se slovy... To jistě není jen dodržení liturgické zvyklosti. Pán Ježíš vždycky za všecko děkoval Otci a učí to i nás. Není tam napsáno, jakými slovy zrovna  děkoval, ale my můžeme přijmout, že k Večeři Páně neoddělitelně patří díkůvzdání. Děkování Bohu za chléb, který lámeme, za víno, jež naléváme, za Boží stvořitelskou štědrost i za to, že se nám tyto stvořené věci mohou stát pokrmem a nápojem duchovním. Ale předně sem patří děkování za Jeho veliké skutky pro nás i za Smlouvu, kterou nám dal, za lid Boží, do něhož smíme patřit. V mnoha částkách církve se Večeře Páně jmenuje právě podle toho, že se při ní pronášejí modlitby díků - totiž eucharistia, vděčnost, děkování, díkůvzdání. Není to hra se slovíčkem. Večeři Páně přece neslaví ti, kdo nic nedostali, ale ti, jejichž prázdné ruce a prázdné životy Bůh skrze Krista bohatě naplnil. Slaví ji ti, kteří byli odsouzeni k smrti a dostali milost, protože Bůh si je zamiloval. Slaví ji lidé Kristem vykoupení, zbohacení Kristovou chudobou. A ti přece mají proč děkovat a též vědí, že mají komu. Nic jim ne-ubere na důstojnosti, když připustí, že si všecko nezařídili sami. Neboť jejich důstojnost nestojí na soběstačnosti, ale na tom, jak si jich cení milující Bůh, co všecko investoval, aby se mohli stát Jeho dětmi. Není jim zatěžko dávat najevo, že mají z darů radost, kdo by nechtěl milujícímu dopřát radostné vědomí, že nám udělal dobře?
 Můžeme děkovat, protože je tu ten, který obdarovává. To slyšíme i ze slov ustanovení. Tam Pán Ježíš přece rozlamuje a dává, dává úplně všecko a sám si nenechá nic, dává a rozdílí, a my nemůžeme než přijmout. Nic k tomu nemůžeme přidat, jen si vzít to, co už je skze Něho hotovo. A když vzal chléb, vzdal díky, rozlomil a dal jim se slovy: „To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku.“ K tomuto textu vyslovuje prof. Pavel Filipi ve své knize Hostina chudých zajímavou myšlenku. Všiml si, že na místě českého „tělo“ je řecké slovo sóma, jež značí celou bytost, úhrn všeho, co k člověku patří, čím jest. A dovozuje, že Ježíš nad chlebem říká: „To jsem já, já celý, se vším, co jsem řekl a vykonal, se vším, co říkám a konám, se vším, co řeknu a vy-konám. Já sebe celého a všechna svá slova a skutky dávám za vás - investuji do toho, abyste vy mohli žít a být svobodni. Když tento chléb přijímáte, máte podíl na všem, co pro vás jsem, vstupujete se mnou do nejužšího společenství.“ A zároveň také platí, že Kristovo obdarovávání se děje ve společenství a společenství také vytváří. Beránka ani sv. Večeři nikdo nemůže jíst sám a nemůže je ani slavit nějaká náhodná sešlost. K hodování s Kristem a k přijímání Jeho spasitelných darů patří vždycky lidé vedle mne, ti, které spolu se mnou povolal, abychom tvořili Jeho tělo. Vždycky minimálně dva neb tři, spojení Jeho jménem. Těm je také svěřena péče o ne-ustálé připomínání toho, co Pán Ježíš učinil. Oni jako společenství si to mají zpřítomňovat, vstupovat do toho, přivlastňovat si to, stále to obnovovat jako moc, z níž žijí, aby to následně mohli společně dosvědčovat světu. Pán Ježíš nám dal zvláštní výsadu: Nepřipojil k ustanovení hodu Nové Smlouvy žádné pevné datum, abychom jím mohli obnovovat společenství víry stále, třeba každou neděli nebo i každý den, jak potřebujeme, aby neustýdala naše láska k Pánu ani k bratřím a sestrám. On neříká nadarmo: To je mé tělo, které se dává za vás. To čiňte na mou památku. Když se někde vysluhuje tak, že si přistupující stoupnou do fronty, vůbec si nevidí do tváří a každý odejde, sotva na něho přijde řada, tam se tato pravda zastírá. A kde po skončení slavnostních bohoslužeb vůbec nenásleduje zájem o druhé, sdílení ve všedních věcech, přímluvné modlitby a pomoc potřebným, tam se zastírá též. A kde se vysluhuje čtyřikrát do roka a lidé jsou otrávení z toho, že se to halt o svátcích musí, tam snad ani žádné společenství vykoupených nestačilo vzniknout.

Tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je ta nová smlouva v mé krvi, která se prolévá za vás.“ Těmito slovy Pán obracel zřetel učedníků k tomu, co tenkrát bylo nejbližší budoucností a co my už rovněž vnímáme jako hotové, totiž ke své smrti. Říká že Jeho krev, prolitá na kříži, umožňuje Novou Smlouvu, o níž mluvil prorok Jeremjáš: Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským a s domem judským novou smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsme je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu zrušili, ale já jsem zůstal jejich manželem. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským a s domem judským po oněch dnech: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Tato smlouva je nová, protože ještě nevídanější než sinajská; takovou dosud nikdo neuzavřel. Není už jenom další v řadě, je definitivní. Nemůže ji zrušit lidská nevěra, protože za všechny hříchy proti ní zaplatil předem svatý, nevinný Beránek, Boží Syn a pravý člověk Ježíš. Ne náhražkové zvířátko, které dává ze svého provinilec, neschopný odevzdat Bohu svůj život, ale pravý Berá-nek, jenž se obětuje dobrovolně a který pochází z nejdražšího Božího vlastnictví. Ano, jak jsme hned při vstupu slyšeli z Izajáše, Ježíš je ten Služebník Hospodinův, kterého dá Hospodin za smlou-vu lidu, ten, který pokropí mnohé pronárody krví, aby zase byly před Bohem čisté. Když Pán Ježíš prolil svou krev na popravčím dřevě, nebyl Bohem zavržen, ale nesl za nás naše prokletí, aby-chom my mohli bez překážek vstoupit do Boží Smlouvy, která znamená věčný život. Kdo přijímá kalich při Večeři Páně, stále znovu vstupuje jako smluvní strana do této nové Boží Smlouvy. Pečetí ze své strany to, co již vyznal při křtu - že je hříšník omytý Kristovou krví, že chce být vlastnictvím a obrazem Otce, Syna i Ducha sv.. A pro Boha je partnerem Smlouvy každý, kdo takto věří. Proto u Matouše Pán navíc říká: Pijte z něho všichni. A proto také bylo správné, když naši reformační předkové tak bojovali o to, aby každý věřící mohl přijmout tento kalich a pít z něho. Neboť tak je každému věřícímu umožněno uzavřít s Pánem Ježíšem osobní svazek jako s Ženichem své duše a obnovovat jej Jeho odpuštěním.

Jestli z výše řečeného někdo dostal závrať na napadlo ho, že toho stolu není hoden, tak ať čte dál. Následující řádky jej z těchto pocitů vyléčí. Pán Ježíš totiž pokračuje: „Ale pohleďte, ruka mého zrádce je se mnou u stolu. Syn člověka jde vskutku tak, jak je určeno, ale běda člověku, jímž je zrazován.“ A oni se začali mezi sebou dohadovat, kdo z nich se to chystá udělat. Tehdy také nastal spor o to, kdo z nich je největší. Pán Ježíš věděl, že s ním stoluje jeho zrádce, a přece ho předem nevyhodil. Vysloužil mu jako ostatním. Že to ví, naznačil až po večeři. Ukázal všem, že je s touto skutečností smířen, protože tak je to psáno. Varoval svého zrádce, že se vydává na cestu, která končí ve smrti. ale nic víc. V Lukášově podání ani nezjevil ostatním jeho totož-nost. Neboť On miluje i své nepřátele. Jeho obhájí nebeský Otec, a proto se odmítá mstít svému zrádci veřejným zostuzením. Kdyby se Jidáš neodsoudil po činu sám, Pán by mu asi neodmítl své odpuštění. Učedníky nenapadne nic chytřejšího, než koukat na všechny druhé a ptát se, kde je onen nepřítel, a ještě hádat se, kdo je největší, protože ten největší má nejpevnější alibi. Ale Pán Ježíš jim v tom nepomáhá. Ve své církvi nechce žádné čistky. A vůbec nás chce vyléčit z domnění, že hříšníci, to jsou ti druzí. Církev bude od počátku až do konce smíšený organismus, kde jsou dobří i zlí, kde to musí spolu vydržet a kde pravdu zná jenom Pán, který ji nezjeví před časem, protože lhůta milosti dosud trvá.

Hádka o postavení ve skupině mohla mít i dobrý důvod. Vždyť přece bylo nutno postavit někoho do čela, když Pán odejde. Ale Pán přesto všechny napomíná, že Jeho zůsob je jiný než způ-sob tohoto světa. Že On je první, a proto slouží všem. A z toho plyne, že v církvi ti první budou první v odpovědnosti, první na řadě, když jde o práci pro druhé, o osobní nasazení, o oběti. Čím větší úřad, tím větší okruh těch, kterým se jeho nositel má roz-dávat. Nejčestnější název, který může učedníka Kristova zdobit, je služebník Božích služebníků. A služba má zaslíbení: kdo ji koná, bude účasten i Kristova kralování.

Petr z té hádky o pořadí vyšel asi nadmíru dobře. Je si sám sebou jistý a vůbec nechápe, proč by se právě za něho měl Pán modlit, aby jeho víra nezahynula. Netuší, že ho jeho nafoukanost přivede do situace, kterou ostatní neriskovali, a v níž nelze uspět z vlastní síly. Že hanebně zapře, když uvidí soud nad svým Pánem. Pán mluví o jeho selhání bez výčitek, protože ví, že sami ze sebe na nic jiného nemáme. To selhání však nemá Petra zničit, nýbrž má posloužit k dobrému jemu i celé církvi. A proto se Pán modlí za Petra i za všechny jemu podobné, aby si i při pádu na tvrdo zachovali víru v Jeho odpuštění. Protože pak je lekce nezlomí, ale udělá z nich pokorné svědky Kristovy milosti, kteří umí přijímat chybující, a proto mohou být první. Modleme se za ně s Pánem. Ono je dobré, když poznáme, že sami nic nejsme, aby v nás mohla přebývat moc a mírnost



Kristova. Amen

Píseň: 462,7-20 326 319

Přímluvy a Otčenáš

Poslání: Židům 9,11-15 + 10,19-25 (ekumenický překlad)

Požehnání:

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen  Žid 13,20-21

Píseň: 331 486