LUKÁŠ 23,32-49    


Velký pátek 13.4.2001 Beroun

Že ukřižovaný Ježíš je Král a Mesiáš, to se dá uchopit různě

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista, o němž je psáno: „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spra-vedlnost mnohým: jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. Amen   Izajáš 53,11b-12

Píseň: 320

Modlitba: Hospodine, Svatý Izraele, Bože náš, Ty jsi zjevoval svým  žalmistům a prorokům, že Tvůj Mesiáš bude trpět, aby mezi Tebou a lidmi nestála propast hříchu. Rozpomínáme se v tento velký den, že jsi tyto sliby naplnil a vydal jsi pro nás svého Syna Ježíše Krista, aby trpěl a zemřel na kříži, aby vzal na sebe naše prokletí a vysvobodil nás z moci zla a hříchu. Před Tebou nám sluší stud, vždyť i my jsme od Tebe zblou-dili a učinili Kristovo obětování nezbytným. Ale přesto se můžeme odvá-žit Tě chválit se všemi nebeskými zástupy za Tvé milosrdenství, jež sahá až do nebes, neboť ses v Kristu rozpomněl i na nás, vyhledal jsi nás a jámu zmaru kolem nás jsi proměnil v skálu, v cestu života. A proto zvedáme i dnes svůj hlas k oslavě Tvého jména a Tvých velkých skutků.
     Pane Ježíši Kriste, Ty jsi kvůli nám sestoupil do nejhlubší temnoty. Vytrpěl jsi zradu nejbližších, nespravedlivé odsouzení, trýznění, ponižo-vání posměch malých i velkých. A přece ses modlil k Otci za odpuštění pro ty, kdo to na Tobě páchali. Řekls, že nevědí, co činí. Přijal jsi zločin-ce, protože se v poslední chvíli svého pochybného života změnil a odhod-lal se vzít vážně, že Ty, bezmocný a posmívaný, jsi Král a že smrt Tě ne-udrží ve své moci. Chválíme Tě za to. Děkujeme, žes nepřišel hříšné od-soudit, ale zachránit, a žes neváhal s nimi učinit podivuhodnou výměnu: co měli nést oni, vzals na sebe Ty. Co bylo Tvé dědictví, dals jim. Ježíši, odmítnutý Králi, který jsi skrze smrt kříže vystoupil do svého království, pamatuj i na nás. Dej, ať Tvá oběť pro nás i Tvé vzkříšení se v nás stane mocí. Ať Tě přijmeme v pokoře za Krále Izraele i Krále svých životů. Ať se nezdráháme vykročit za Tebou a dosáhneme věčného života. Prosíme, sešli i nyní svého sv. Ducha, aby nás i celou Tvou církev utvrdil v tom, že slovo kříže není bláznovství a skandál. Prosíme, dej nám svým stolem účast na své životadárné oběti. Amen

Zpovědní otázky: viz Agenda I, formulář B

Slovo milosti: 1. Jan 1,7-9

Čtení z Písma sv.: Žalm 22,2.5.7-11.15-20.22b-23.27-28 (ekum. překlad)

Píseň: 312 483,4-7

Základ kázání: Lukáš 23,32-49 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore,
v neděli jsme otevřeli příběh utrpení Páně podle Lukáše a ještě u něho zůstaneme. Z prvního obrazu přeskočíme na předposlední, neboť je v něm jedna podrobnost, kterou ostatní evangelisté neza-chytili: totiž rozdíl v chování mužů popravených spolu s Ježíšem. Proč tam třetí evangelista tu podrobnost vtělil, pochopíme jednak z atmosféry, naplňující celou scénu na popravčím vrchu, jednak z důrazů, které se ozývají v Lukášově svědectví stále. Napětí té po-pravčí scény tkví v tom, že ten Ježíš, který mluvil a jednal jako Boží vyvolený, ten Ježíš, o kterém se tu píše na tabuli, že je Král Židů, visí bezmocně na kříži a umírá. A člověk má na vybranou, co s tím udělá. Někdo si s tím neporadí vůbec, někdo polovičatě, ale je také možné si s tím poradit dobře. Neboť i umírající Ježíš je stále mocné, oslovující, vysvobozující Slovo Boží, když člověk má oči k vidění a uši k slyšení. A jelikož třetí evangelista stále zdůraz-ňuje, že v Kristu jsou první poslední a poslední první, tak to dělá i zde. Ke zvěstování této zákonitosti mu nepostačí postava velícího setníka, neboť ten sice je outsider náboženský, ale ne sociální. Dů-stojník legií byl přece jen pohan na úrovni, měl být z vážené rodi-ny, mohl patřit i k tehdejšímu rytířstvu. Zatímco Ježíšovi společní-ci v trestu jsou k zvýraznění této zvěsti vhodnější, jelikož jsou vy-vrženci v každém směru. Když se jeden z nich zachová k Ježíši správně, pak to znamená, že nikde není člověk tak hluboko, aby nemohl změnit smýšlení a stát se tím posledním, který předejde zaslepené členy elity do Božího království. Tak ani v samém cen-tru evangelia nepřestane Lukáš obhajovat opomíjené a nedovolí církvi, aby některé lidi odepsala předem jako neoslovitelné.

Každá věta, jíž evangelista líčí Ježíšovu popravu, má dvojí funkci: jednak popisuje obvyklou rutinu při podobných příležitostech, jednak ale odhaluje, jak se naplňuje Písmo. Ježíše věší mezi dva zločince, načež můžeme zacitovat z Izajáše: byl počten mezi nevěrníky. Popravčí četa jako obvykle losuje o šaty popraveného, jako obvykle se najde dost lidí, kteří se sběhnou na tu podívanou, ale nám zaznívají slova žalmu 22.: Pasou se na mně svým zrakem, dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. Bylo úplně normální, že žalobci i kati si vychutnali prohru popraveného posměchem, ale  posměch, který tu provozují členové rady a vojáci, zcela odpovídá jiným veršům z 22. žalmu: Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: „Svěř to Hospodinu!“ „Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!“ Jako každý popravený dostává i Ježíš octový lák, aby se příliš nepotil, ale my si můžeme k tomu připomenout slova žalmu 69.: Když jsem žíznil, dali mi pít ocet. Všechny prorocké a žalmové texty, které nám zaznívají zpod evangelistovy zprávy, se rozpomínají na pra-dávnou novoroční liturgii, při níž král Izraele vzal na sebe hříchy lidu, byl ponižován a bit v uličce hanby, aby se nakonec vrátil ke svému lidu ospravedlněný a zachráněný a ujal se vlády. Ale ty texty zároveň po staletí učily Izraelce vyhlížet pravého, věčného Krále, jenž to neprovede už jen symbolicky, ale doopravdy a jed-nou provždy. A všechna Mesiášova utrpení, o kterých se mluví v prorocích a v žalmech, lze v Ježíšově příběhu objevit, neboť Ježíš je tím očekávaným Králem, Služebníkem Hospodinovým, jenž trpí za svůj lid. Ale ti, kdo se tu chovají tak rutinně a obvykle, nevědí, co činí. Nevědí, že naplňují odvěký Boží plán spásy lidstva. Nevě-dí, že obětují Beránka Božího, který snímá hřích světa, Služebníka Hospodinova, jenž snáší trestání pro náš pokoj a jehož ranami jsme uzdraveni. Vojáci plní rozkaz a je jim jedno na kom. Ti, kdo si tu popravu vymohli, si myslí, že právě zachránili Izrael před nebezpečným rouhačem. Ostatní si čtou, že mají tu čest s neúspěš-ným nápadníkem trůnu, s povstalcem proti Římu. Nikdo neví, že křižuje Spasitele světa.

Ale Pán se za ně za všecky modlí: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. Nemodlí se tak proto, že beze zbytku platí, že nevědomost hříchu nečiní. Kdyby hříchu nečinila, nebylo by třeba vyprošovat Boží odpuštění těm, kdo si tu nejsou vědomi pravé po-doby svého jednání. Záměrná nevědomost, jež je důsledkem toho, že lidé přehlíželi Boží znamení zjevující Ježíšovu pravou podobu, hříchu činí. Ale Pán Ježíš nechce, aby za Jeho smrt někdo pykal. Vždyť je to smrt zachraňující. Jak by mohla tedy být pro jedny zá-chranou a pro druhé prokletím? Platilo by ještě, že smazává hřích Izraele i pronárodů, kdyby z toho existovaly výjimky a kdyby hříš-níkům, kteří ji způsobili, byl předložen účet? A tak přestože je spravedlivé, aby smrt spravedlivého byla potrestána, Ježíš se toho zříká a prosí o milost pro ty, kdo Jeho smrt způsobili. Tím zjevuje, že On zemřel proto, aby všichni vzbouřenci proti Bohu bez vý-jimky dostali šanci smířit se s Bohem a přejít ze smrti do života. On umřel nejen za ty hodné, kteří Jej tenkrát přijali a obrátili se, ale i za ty, kdo to neudělali a kdo byli tak zaslepeni, že nepoznali, koho se zřekli. Za všecky ty Kaifáše a Piláty a Herody, i za všecky ty malé hajzlíčky, co si bez váhání přiložili polínko, když Mu ti velcí zatápěli. On i jim tady na Golgatě vybojovává příležitost začít znovu a stát se Božími přáteli a dětmi. Vybojovává ji stejně svým nepřátelům jako svým učedníkům. A chceme-li přece zobecnit i slova našeho Pána, vzdyť nevědí, co činí, můžeme to učinit s apo-štolem Pavlem: Neučíme moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté od věčnosti pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto světa nepo-znal, neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by Pána slávy ukřižovali. Je-li někdo Ježíšovým nepřítelem, nikdy pořádně neví, co činí. Vždy to má v hlavě přeházené, zlu říká dobro a dobru zlo, Spasi-tele považuje za škůdce a svůdce, nebo si dokonce myslí, že bojem proti Ježíši slouží Bohu. I nepřátelé církve nikdy nevědí, co vskut-ku dělají, po pravidle vidí boj s církví jako boj proti lidem, nakaže-ným nebezpečnou infekcí. A proto je třeba nepřátele spíše litovat než proklínat, je třeba se za ně modlit, aby jim Bůh odpustil a dal jim prohlédnout. Protože to je v Kristu možné, to je pro ně připra-veno. Náš Pán ani nejhorší nepřátelství vůči své osobě neopětoval, nepustil je znovu do oběhu, aby dopadlo na své původce jako bu-merang. Zastavil je obětí svého těla a Otcovým odpuštěním, a tak nad ním zvítězil. Ono se vyřádilo na Něm, na svatém a nevinném, ale zároveň ztratilo možnost řádit dál na nás provinilých.

Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“ Nad ním byl nápis: „Toto je král Židů. Nad Ježíšovou hlavou trčí nápis, který jako u všech provinilců oznamoval, zač byl odsouzen. Členové rady i vojáci si ovšem myslí, že když někdo visí na kříži, nemůže být Král a Me-siáš. Žádají na Ježíši, aby sám sobě pomohl z kříže, je-li skutečně Mesiáš. U Lukáše už ani neříkají, že v takovém případě v Něho uvěří, protože o to už vůbec nejde. Oni jsou si jisti, že Ježíš je v koncích, že Ho doběhli, že je jednou provždy konec s Jeho nároky, že je usvědčen ze lži, a tak to už zůstane. Jsou přesvědčeni, že se Ho Hospodin nemůže zastat, protože On není Boží vyvolený. Sku-tečný zaslíbený Král Izraele, Syn Davidův, by podle nich nikdy ne-mohl dopadnout takhle žalostně. Židovské špičky i okupační vojáci jsou v tom podivuhodně zajedno. Jedněm je ukřižovaný král skan-dálem, druhým bláznovstvím. A dodnes najdou spoustu následov-níků, kteří odmítají věřit ve spasitelské poslání někoho, kdo nebyl s to ochránit sám sebe a skončil na šibenici. Jsou mezi nimi lidé ná-boženští i světáci. Ale všichni si spojují s Králem a Spasitelem sílu, která si dokáže zjednat úspěch, moc, která svého nositele opevní proti všem útokům nepřátel. Jenže Ježíš je Král a Mesiáš, i když nic z toho neužívá - nebo spíš právě proto. Je Pomazaný Boží, který nemyslí na sebe, ale jen na to, aby se dála Boží vůle, a po-drobuje se všemu, co je o Něm psáno v Prorocích a davidovských žalmech. Je Pomazaný Boží, neboť je tu až do posledka pro druhé. A to, co stálo nad Jeho hlavou jako výsměch, je Boží pravda. Jak je psáno v hymnu z listu Filipským: Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno. Když Mu Jeho soudci a kati nabízejí, aby zachránil sám sebe, je to jen ono ďábelské pokušení z pouště: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať je z tohoto kamení chléb, vrhni se odtud dolů, využij své synovské moci pro svůj prospěch. Změnilo se jen balení. Pán Ježíš na ně vůbec neod-povídá. Prostě beze slov zůstane, kde je, a myslí na druhé až do konce. Pána Ježíše také ani nenapadne, aby některým lidem umetl cestu k sobě odstraněním skandálu kříže. Protože právě v tom kříži je Jeho sláva Spasitele. On nás právě svou smrtí na kříži zachra-ňuje z moci smrti. Kdo chce Krista bez kříže, nebude mít žádného.

Nyní se konečně dostávají ke slovu oba spoluodsouzení. Lukáš už je ani nenazývá teroristy, ale prostě zločinci; zřejmě neu-znává rozdíl mezi tím, jestli někdo zákeřně vraždí kvůli politice, nebo kvůli lehkému živobytí. Obojí je přece před Bohem smrtelný hřích. Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Nedá se říci, že by jeden od Ježíše nic nechtěl a druhý něco chtěl. Pomoci chtějí asi oba. Jenže ten první se nechává určit stylem Ježíšových nepřátel. Provokuje, i když situace je beznadějná. Říká si: Co když by to mohlo vyjít? Nedává Ježíši ovšem zhola nic. Žádnou důvěru, žádné přiznání vlastních chyb. Prostě má právě Jeho po ruce, a tak mu nadává a komanduje Ho, protože byl celý život zvyklý za svůj malér nadávat těm druhým a nutit je, aby ho řešili místo něho. Možná v něm zahlodal červík pochybnosti, zda skutečně nemá vedle sebe člově-ka nadaného napřirozenou mocí. A tak hecuje, aby tu moc mohl využít pro sebe a pokračovat v tom, co dělal před popravou. Ale evangelista říká, že tohle není ta správná vlna. Že ten první zloči-nec sice něco chce, ale nevyslovuje modlitbu, nýbrž rouhání. Možná se teď ptáte, proč vám to říkám, když nikdo z nás na Ježíše takhle sprostě neřve. Bohužel, k Pánu Ježíši je vysílána i spousta  spořádanějších projevů ve stejném duchu. Jenom jako hecování bez skutečné víry v Ježíše, jenom jako pokus využít Ježíše pro své spády, z nichž smrdí starý Adam na sto honů. Nejvíc se dají slyšet v nemocnici, občas i v kostele. Ale takové žádosti, v nichž chybí důvěra k Ježíši, pokání a odevzdání do Jeho vůle, nikdy nejsou v očích Páně víc než rouhání a nemohou být splněny. To druhý zlo-činec jedná úplně jinak, ač se nedá předpokládat, že by se s Ježí-šem z dřívějška znal. Možná o Něm slyšel, ale neměl kdy se s tako-vými řečmi zabývat. Spíš se s Ním setkal až nyní, až při cestě na popraviště a při umírání. A přece mu to stačilo, aby vytušil pravdu a jednal s Ježíšem jinak než ostatní. Neboť Ježíš snáší své utrpení pokorně, přijímá je v hlubokém vnitřním míru a zříká se msty, cho-vá se úplně jinak než běžní odsouzenci. I v Jeho umírání je zname-ní toho, kým skutečně jest, a vnímavé srdce k němu pronikne. Druhý spoluodsouzenec předně okřikne prvního, že by se měl bát Boha, zamyslet se nad sebou a nepřidávat si před Bohem viny hanobením nevinného. Pak také vyzná, že je odsouzen právem.  Nakonec řekne větu plnou přesvědčení, že v Ježíšově případě ne-bude smrt to poslední, a plnou pokorného odevzdání do Ježíšovy vůle: Ježíši, pamatuj (rozpomeň se) na mne, až přijdeš do svého království. Tahle věta už ukazuje ke vzkříšení, i když se z ní nedá vyvodit, jak si přesně onen trestanec představoval Ježíšův přechod z popraviště na trůn. A také je obdivuhodná v tom, že nechce po Ježíši záchranu hned teď a podle vlastního střihu, ale pouze to, aby se On, Král rozpomněl a v budoucnu udělal pro svého souputníka něco, co uzná sám za vhodné. A to je v očích Páně pravá modlitba, na tohle Pán Ježíš odpovídá - nejkrásněji, jak je možno. A stvrzuje, že to, co říká, je před Bohem pravdivé, nezrušitelné. Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. Protože já ještě dnes dokonám spásu a takovým, jako jsi ty, na ní mohu dát podíl. Takovou moc jsem přijal od svého Otce. Ať má člověk jakoukoli minulost, když přijde k Ježíši v pokoře, s vyznáním vlastních vin a s pevnou důvěrou, že On je i v ponížení Král a Svatý Boží, jehož si smrt nemůže podržet ve své moci, bude spasen. Ať byl člověk jakkoli daleko, když prosí Ježíše v odevzdání do Jeho vůle, nebude oslyšen a zapomenut. Ať má člověk na této zemi jakkoli málo času, stále není pozdě na změnu smýšlení. Na postavě druhého spoluodsouzeného se nám má zalíbit právě umění pokání, ochota důvěřovat v ukřižovaného Ježíše jako v Krále, schopnost doufat v Ježíšovo vítězství a prosit ve vší odevzdanosti do Jeho vůle. Byla v církevních dějinách období, kdy se lidem na této postavě zalíbilo něco jiného - jak snadno přišel ke spáse v poslední hodince. A pak si dávali s obrácením na čas, promarnili svůj život v bohaprázných věcech a dávali se křtít na smrtelné posteli. Ale takoví z evangelistova svědectví neměli zhola nic a často skončili navždy vzdáleni od Boha.

Pak už přichází Ježíšova poslední hodinka a s ní podivné úkazy - slunce se zatmí a chrámová opona se roztrhne. Myslím, že tyto podrobnosti v Lukášově líčení mají předně náboženský smysl. Výklad, že se Slunce zatmělo, jelikož Otec oplakával Syna, je po-měrně pozdní. Slunce a planety měly podle pohanů moc nad lid-skými osudy, a když se Slunce zatmělo, tak podle nich ztrácelo moc a síly chaosu měly volné pole. Evangelista na to trochu nava-zuje a říká, že od chvíle Ježíšovy smrti už nejsme otroky vesmír-ných mocí, nevládne nad námi žádná železná nutnost psaná ve hvězdách, ale jen Ježíš. A když se zároveň píše o tom, že se roztrh-la opona mezi svatyní a svatyní svatých, tak se doříkává, že od téže chvíle nejsme ani pod Zákonem, nýbrž pod milostí, že svatý Bůh už se neodděluje od hříšných lidí, protože hřích je smyt. Tohle asi tehdy nikomu nedošlo, ale mnoha lidem došlo, co řekl setník: Tento člověk byl vskutku spravedlivý. Neboť oni věděli, že pravda o člověku se zjevuje v jeho poslední hodině.  Mnohým z nich bylo líto, že se podíleli na zabití nevinného. Ti po Kristově vzkříšení byli s to přijmout, jak to s tímto ukřižovaným skutečně je. Ač byla jejich lítost slibná, Bůh je v ní nenechal. I k našemu pohledu na kříž tedy patří, že se v lítosti zahrnujeme mezi viníky Ježíšovy smrti, ale neměli bychom u toho zůstat. Měli bychom se dostat až k radosti z drahé milosti, již nám Bůh v Kristu udělil.
 Na rozdíl od ostatních evangelistů Lukáš říká, že ukřižování viděly nejen ženy, ale také všichni Ježíšovi přátelé, doslova známí. Neříká učedníci, říká známí - asi též počítá s tím, že učedníci byli rozehnáni v zahradě, ale oni přece nebyli jediní, kdo Ježíše přijali. Na jejich místo nastoupili ti, kterým Ježíš prokázal dobrodiní, kteří Ho přijímali v domech, a také ženy, které mu sloužily. I v kruhu Ježíšových následovníků jsou na Velký pátek první poslední a po-slední první. Právě poslední jsou schopní oplatit Ježíši Jeho lásku i v Jeho nejtěžší chvíli. I když sloupy církve jsou kdoví kde, tak lás-ka k Ježíši dala církvi dost spolehlivých svědků a svědkyň, kteří viděli smrt Páně a až pochopí, budou moci vydat svědectví Pravdě. A tak to Duch svatý zařizuje i dnes. Amen



Píseň: 309  492,1-10.16-18

Služba stolu Kristova

Pozvání: Já jsem chéb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hla-dovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Jan 6,35

Propuštění: Jan 6,37-40

Píseň: 462,8-20

Díkůvzdání + přímluvy + Otčenáš

Poslání: 1. Korintským 1,18.26-31

Požehnání:

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí, to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen Žd 13,20n

Píseň: 658  647