LUKÁŠ 24,1-12


15.4.2001 Beroun

Ježíš mění hledání živého mezi mrtvými v ohlašování svého vítězství

Vstupní slovo:

Milost vám a pokoj od Toho, který jest, který byl a který přijíti má. Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným. Stalo se tak skrze Hospodina, je to div v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Halelujah  (Ž 118,22-24)

Píseň:  118 341 343

Modlitba: Hospodine, náš Bože, chválíme Tě a oslavujeme Tvé svaté jméno se všemi nebeskými zástupy, s proroky a s apoštoly, se všemi spravedlivými od počátku věků i s církví po celém světě, neboť se nad námi rozzářila tato neděle všech nedělí se světlem Tvého slavného vítězství. Chválíme Tě, žes nenechal duši svého svatého v pekle a nedopustils, aby viděl porušení. Oslavil jsi svého Syna Ježíše, jenž Tě byl poslušný až do smrti kříže. Jeho smrtí jsi smrt přemohl a zjevil jsi skrze Něho slávu nového života. Děkujeme, žes nenechal ženy u hrobu hledat živého mezi mrtvými. Děkujeme, že to nenecháváš dělat lidi ani dnes. Děkujeme, že své zapomnětlivé církvi připomínáš slova svého Syna o tom, že kříž není to poslední. Děkujeme, že i my nechápaví můžeme pochopit, že hrob Ježíše je prázdný proto, že Tvá moc je větší než moc hříchu a smrti. Děkujeme, že pak můžeme i kříž vidět ve správném světle.

 Prosíme, sestup mezi nás stejně jako tenkrát a dej, abychom přijali tu zvěst všech zvěstí. Zapal srdce tohoto shromáždění i celé své církve svou radostí, abychom také nemohli jinak, než ji šířit na ty, kdo dosud tápou a nerozumějí. Učiň tak ke chvále a slávě svého jména i k užitku našemu, celé své svaté církve i všeho stvoření pod nebem.  Amen

Zpovědní otázky: Agenda I, formulář B

Slovo milosti: Hospodin odpouští tobě všecky nepravosti, uzdravuje všecky nemoci tvé, vysvobozuje od zahynutí život tvůj. Amen Ž 103,3-4a

Čtení z Písma sv.: Zjevení 1,9-18 (ekumenický překlad)

Píseň: 622 419

Základ kázání: Lukáš 24,1-12  (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, Ježíš umírá a Jeho smrt je stvrzena po-hřbem. Ježíšův pohřeb je také největší vyznavačský čin, na který se kruh kolem Ježíše v těch dnech zmohl. Petr zapřel, učedníci kamsi zmizeli, s ukřižovaným Ježíšem zůstala až do konce jen skupina žen a známých, jež zatím tvořila nevýznamnou kulisu.  A k nim se nyní přidává ještě jeden okrajový kristovec: Josef z Arimatie, který se vzhedem ke svému postavení v synedriu učí u Ježíše jen tajně. Když nám evangelista ukázal, že Ježíš může být přijat i mezi zlo-činci, tak nyní totéž říká o elitě. Ani židovská rada není kompletně antikristovská. Její člen se přizná k odsouzenci Ježíšovi a jde prosit Piláta o Jeho tělo. Nabídne Ježíši svůj vlastní hrob a klade Jej do něho svátky nesvátky, zákaz pohřbů nezákaz pohřbů. Usoudí, že v této chvíli je něco důležitější než účast na Hodu beránka: totiž vyznat, že Ježíš je jeho bratr, s nímž chce být spojen v životě i ve smrti. A jsou to opět ženy zpod kříže, jež jdou po skončení sobot-ního klidu dodělat to, co Josef nestihl. Ve dnech Ježíšova utrpení a Jeho smrti se stávají viditelnými ti poslední v církvi, jsou to dny jejich vyznávání. Avšak jejich láska se neprojevuje bojovnými vý-stupy, nýbrž tím, že svému milovanému Mistrovi doslouží až do konce a zachovají se jako Jeho skutečná rodina. Jen hloubavý člověk může následně zjistit, kolik bylo k této službě třeba odvahy: že bylo velice nesamozřejmé znát se k popravenému politickému buřiči, neboť tehdy běžně trestali i provinilcovy blízké.

Když ženy šly prokázat Ježíši poslední službu milosrdenství, tak najisto počítaly s tím, že jejich cesta s Ježíšem je u konce. Ani ony, ani Josef, ba ani nikdo jiný nevidí dál za tento pohřeb, ač by mohli. Nikdo tu nevzpomněl na Ježíšovo Slovo vyučující, že tento pohřeb nebude to poslední. Jaksi je pustili druhým uchem ven, jako tolik jiných Mistrových slov, která jim nešla do hlavy a nezapadala do jejich navyklých schémat. A toto je důsledek pře-slechnutého Slova. Proto tu nyní skupinka žen vykračuje pohřeb-ním krokem ke hrobu s myslí vdov, jimž smrt jednou provždy odňala vše krásné. Proto se domnívají, že nezbývá, než nebožtíkovi poděkovat balzamováním jeho těla, a pak se začít nějak vyrovnávat se ztrátou. Evangelista Lukáš tu skupinku ani nenechá dospět až k úvahám, zda se dostanou či nedostanou přes kámen k mrtvému tělu a budou moci uskutečnit ten poslední projev vděčnosti. Hned vpad-ne se zjištěním, že na místě je všecko jinak a ani tohle neodpovídá původnímu předpokladu.

Otevřený hrob vyvolává v ženách bezradnost, zmatek. Bez-radnost a zmatek, nikoli víru. Ano, i tak blízké a milující bytosti mu propadají. Člověk nemusí být zrovna Ježíšovým úhlavním nepřítelem, aby se u Jeho hrobu choval jako dokonalý hlupák. Nikdo z nás lidí neví sám od sebe, co si o tom má myslet. Dohady se to zde jen hemží. Ten nejjednodušší, totiž že jde o krádež mrt-voly, se líbí stejně veleradě jako Marii z Magdaly. Dokud neza-sáhne Bůh, děláme u tohoto hrobu všichni totéž - hledáme nějaké vysvětlení, které by nepřesáhlo hranici smrti, protože tu máme za nezvratitelnou. Všichni jsme zvyklí na to, že co smrt uchvátí, to už nevrátí, a tak přemýšlíme, co kdo mohl udělat s mrtvým Ježíšem. Řečeno slovy andělů: Hledáme živého mezi mrtvými. Ale Bůh nás nenechá napospas té naší bezradné uhranutosti smrtí. Ani tehdy, ani dnes. Ti poslové v hvězdně zářivém oděvu zvěstují stejně hvězdně zářivé Slovo, které není z tohoto světa, stejně jako oni nejsou z tohoto světa: Není zde, byl vzkříšen. Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji, že Syn člověka musí být vydán do rukou hříšných lidí a třetího dne vstát. A byl-li Ježíš vzkříšen, pak netriumfovala zrada, nenávist, davová posedlost, zbabělost a lhostejnost, ale triumfovala Boží láska. Byl-li  Ježíš vzkříšen, pak  se k Němu Bůh přiznal a ukázal se mocnějším, než všichni výše jmenovaní běsové dohromady. Je-li Ježíš živ, pak je živ z Boží mo-ci a pak platí všecko, co On kázal o Boží podobě jako palestinský rabbi.Je-li Ježíš živ, pak platí, že Bůh je láska, pak Jím vyhlašova-né odpuštění nebylo rouháním, ale oznámením skutečné Boží vůle, pak cesta, na niž nás zve, není slepou uličkou. Je-li Ježíš živ, tak všecky naděje do Něho vkládané jsou pravé, došly nebo dojdou svého naplnění. Je-li Ježíš živ, pak mezi nás přišlo království Boží a svět je obnoven. Je-li Ježíš živ, pak nic nekončí, ale naopak, vše teprve plně začíná. Není-li Ježíš mezi mrtvými, ale mezi živými, pak to znamená, že to, co jsme my považovali za velmi neslavnou konečnou stanici, je něčím zcela jiným. A pak to také znamená, že ani pro nás není smrt konečnou stanicí, v níž se všechno rozpadá. Andělé toho k ženám v otevřeném hrobě mnoho nenamluví, jedno se však snaží učinit jasným: Ježíšův kříž není prohra, nýbrž součást předem daného Božího plánu. Není zmařením Boží vůle a Božích záměrů, ale jejich naplněním. Není pádem nadějí do nicoty, ale otevřením dveří do nového věku, v němž se tyto naděje změní ve skutečnosti. Ten, který šel cestou kříže, není proklatcem ani pora-ženým snílkem, ale Božím vítězným služebníkem. Vzkříšení také není náhoda, ale uvedení v úřad pro toho, v Jehož oběti Bůh nalezl zalíbení, aby On mohl rozdílet vydobytou spásu. Ženy sice neměly u hrobu čas na rozvádění hlubokých theologických úvah o smyslu velikonoc, jedno však pochopily - že tu byl velký Boží plán spásy, který v těchto dnech došel naplnění skrze Ježíše. Že Ježíš není v jejich životě uzavřenou kapitolou, ale že je vítěz, jenž s nimi neskončil, a Jeho Slovo platí.

Když chtějí andělé posvítit ženám na cestu, tak prostě připomínají to, co Ježíš řekl za dnů svého těla. Rozpomínají je na Boží Slovo, které mělo zůstat v jejich srdcích, ale nezůstalo. Dbají, aby je nyní vyslechy celé a nepokrácené, a  spojují jim je s tím, co se děje. A poté ženy porozumějí Bohu i všemu kolem a stanou se svědkyněmi. I s námi dnes Bůh zachází stejně. Připomíná nám, co řekl, co předem oznámil jako svou vůli. A pak nás nechá znovu po-dívat na Golgatu a prázdný hrob. A my už tam pak také nevidíme jen nesmyslné řádění sil chaosu, ale vidíme to, co Bůh - dokonání díla spásy. Pak se můžeme zaradovat, pak můžeme uvěřit, že pravdomluvný Bůh plní své Slovo právě zde, v Ježíšově příběhu. A tento pravdomluvný Bůh se nám neztratí ani v běhu našich všed-ních dní. Ono propojování Ježíšových slov s tím, co máme před očima, totiž pokračuje. Vrhá světlo také na naše osudy a dává nám pochopit, jak nás Bůh formoval a k čemu nás vede. Tisíce nesmy-slných nepříjemností se náhle promění ve smysluplnou cestu. Vidíme: Ano, Bůh mne povolal k tomu a k tomu a daroval mi tyto zkušenosti, vybrousil mne v těchto zkouškách. Pak vidíme jasně i to, co Bůh mezi námi dnes koná. Evangelista Lukáš schválně psal velikonoční příběh tak, aby vynikla zásadní úloha Kristova Slova. On totiž měl ve sboru lidi, kteří posmutněle kňourali: „Jo, apošto-lé, těm se to věřilo, ti viděli Vzkříšeného, ti měli andělská zjevení, těm Bůh ukazoval svou moc. A máme snad my něco takového? Na čem my můžeme postavit víru, která hory přenáší?“ A také dnes jsou v církvi lidé, kteří přeceňují význam neobvyklého, myslí si, že není pravé církve tam, kde se nedějí zázraky, kde se nemluví jazy-ky a nepronášejí různá zjevení. Chtěli by víru stavět právě na nich. A jak svým současníkům, tak a těm dnešním nadšencům evange-lista odpovídá: Ne, nemáte pradvu. Obě Marie a Jana se staly svěd-kyněmi proto, že se rozpomenuly na slova, která jim Ježíš pověděl. Ta slova vy máte také a Duch sv. vás na ně rozpomíná každou neděli. Každou neděli, ne jednou jedinkrát. Máte totéž co první svědkové, možná jste ještě bohatší, protože těch slov Páně můžete vidět naplněných víc. Aby sbor žil velikonoční radostí, k tomu mu včera i dnes stačí jediné - živé Slovo Boží, živý hlas evangelia.

Když ženy pochopí, že Slovo Páně se naplnilo a že jejich milovaný Pán neprohrál, tak to jdou bez odkladu vyřídit těm, kdo by o tom měli vědět a nevědí. Připomínají to svým bratřím, kteří to přeslechli stejně jako ony a zbytečně vzdávají naději spojenou s Ježíšem. V Lukášově sepsání evangelia jim to ani nikdo nepřikáže, udělají to samy od sebe, protože nemohou jinak. Stejně jako bet-lémští pastýři na začátku téhož evangelia sami od sebe nemohou jinak, než rozhlašovat, co jim bylo řečeno o tom děťátku. Neboť když se nad někým rozzáří Spasitel, je to tak velká radost, že si ji nelze nechat pro sebe. Ve chvíli, kdy uvěříme, že Ježíš je vítěz a smrt je přemožena, stáváme se svědky. Takovou věc není možno si nechat pro sebe, ta se musí sdílet. Jedno srdce je na takovou radost příliš malé. A kdo by se odvážil naložit se zprávou o vítězství Lásky sobecky? Když přece někdo pochopí, že Lásce s velkým L patří poslední slovo a má z toho radost, tak z toho může vyvodit jen jediný důsledek - prokazovat lásku dál, dávat dalším a dalším to, co dala Láska Boží mně, vysvobozovat ty, kdo o jejím vítězství nevědí a zbytečně trpí. Když sami víme, co Bůh v Ježíši Kristu pro nás učinil, tak s tím přece musíme za těmi, kdo jsou dosud stejně bezradní, jako kdysi my. I když oni nás třeba nepřijmou a poklepou si významně na čelo, protože se jim nebude chtít měnit názor na nezvratitelnost smrti. I když musíme počítat s tím, že předání této radosti nikdy nebude v naší moci, ale že to zůstane na našem Pánu, který neviditelně vstoupí a dá se do díla. Zdravá církev je vždycky jako ty ženy od hrobu. Když ze zdí sboru vůbec žádná radost z Kristova vítězství neproniká, či když jeho členové spoléhají na to, že předávání této zvěsti za ně zařídí profesionálové, tak v tom sbo-rečku cosi závažného není v pořádku. Tam se sbor vzdaluje od Krista i od zůsobu Jeho věrných. Sice se tam dál říká: Ježíš žije, Bůh naplnil své Slovo, Ježíš je Mesiáš a Pán, chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista, ale ta slova tam ztratila onu životní důležitost, jakou měla pro skupinku žen v nedělním jitru, i jakou měla v ústech apoštolů, kteří je roz-hlašovali až do posledních končin země. Tam jsou termíny jako vysvobození z otroctví hříchu, přemožení smrti a smíření s Bohem dokonale bezobsažné. Kde však obsah neztratily, tam vyzařují ven.

Že nás nikdo svědčit neučil a že si netroufáme? Že naši současníci mají jiné starosti? Ale což ty první ohlašovatelky zvěsti všech zvěstí někdo trénoval? Vždyť ony byly ty nejposlednější, neměly právo svědčit ani v obyčejném soudním sporu, natož o sva-tých věcech. Společnost je nikdy nepustila k ničemu jinému, než k domácím pracem. A přece šly a zvěstovaly. Pán Ježíš svěřil své evangelium těm nejmenším, aby první byli poslední a poslední první. A chce v tom i dnes pokračovat. Chce, abychom tento po-klad nesli ve svých hliněných nádobách my nepatrní. Jistě ne proto, aby nás ztrapnil, ale proto, aby ten poklad zářil svou krásou, a ne tím, co my k němu přidáme. Marie a její družky Pánu své hliněné nádoby s radostí propůjčily a ta radost v nich přemohla všechno, včetně pocitů méněcennosti, včetně ostychu a neobratnosti. Ony šly a vydaly svědectví a dnes se po celém světě čte na jejich památ-ku o tom, co učinily. Nejsou před Bohem zapomenuty, patří k pří-běhu Jeho slavného vítězství. Když my nebudeme bránit vítěznému Spasiteli, aby nás strhl do proudu předávání svého života, tak ani naše jména nebudou před Bohem zapomenuta. Je jedno, že Bible je již dopsána, kniha života Beránkova dopsána není a naše jména v ní budou. Když se vydáme do služby zvěsti všech zvěstí, také nám bude dopřána nesmírná důstojnost - důstojnost vyslankyň a vyslanců Božích před lidmi. A každý na nás uvidí cosi, co přesahuje rámec běžné člověčiny a patří k onomu životu, který přinesl Pán Ježíš mezi nás o velikonočním jitru. Amen



Píseň č. 171 663

Služba stolu Kristova: pozvání - Zjevení 19,9
            propuštění - I. Petrova 1,3-9 + 2,6-10

            Píseň č. 258

Díkůvzdání, přímluvy a Otčenáš

Poslání: I. Korintským 15,54b-58 (ek. pk. s korekturami pod čarou)

Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši nyní i na věky. Amen (sr. Fp 4,7)

Píseň č. 346 685