Ezechiel 37,1-14 


3. 6. 2001 Beroun

Boží Duch tvoří velké vojsko i z koster vydaných věčné smrti

Vstupní slovo:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a účastenství Ducha svatého se všemi vámi. Náš Pán nám slíbil: Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Poněvadž já jsem živ, také vy budete živi.  Amen      Jan 14,18.19b

Píseň: 362,1-14   604

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, oslavujeme Tě, že jsi naplnil všechna svá zaslíbení o Duchu svatém, která jsi dal Izraeli skrze proroky. Chválíme Tě za to, že se dnes smíme rozpomínat na první jeruzalémské letnice, v nichž jsi z hloučku ustrašených lidiček za zavřenými dveřmi učinil pevné společenství svých svědků, kteří nesli dobrou zprávu o vítěz-ství Tvého Syna Ježíše od Jeruzaléma až do posledních končin země. Dě-kujeme za slova Tvého Syna, že On i Ty jste se rozhodli být nám v Duchu svatém tak velice blízko, že si v nás činíte svůj příbytek. Děkujeme, že na lidu Staré i Nové Smlouvy smíme vidět stále týž div Tvé lásky, věrnosti a moci - přicházíš tam, kde je po lidsku všechno na odpis a svým Duchem tam vzbuzuješ nový život; a tento nový život je už svou podstatou připra-vený ke Tvé službě. Tvoříš nejen z ničeho jako na počátku, ale dokonce i z mínusu. Nevadí Ti, že Ti nenabídneme lepší materiál, než suché kosti. Oblékáš je masem, naplňuješ Duchem, obdarováváš veškerým bohatstvím své moudrosti a moci. Kde byly trosky, hlásající věčnou smrt, jsou náhle vyslanci a vyslankyně Věčně Živého, překypující pokojem a prostřed-kující nezrušitelný život. A tato proměna není nikomu předem uzavřena.

Prosíme, dej, ať se nám tyto letnice stanou novým znamením na-děje. Ať poznáme, že jsi mocný i dnes a zde a že ani náš sbor není na odpis. Že nemusíme naříkat a pohřbívat společenství věřících, protože Tvůj Duch Obživitel vane a stačí se Mu otevřít. Prosíme, požehnej dnešní slyšení Slova i společenství Stolu Kristova nám i všem ostatním, kdo se shromážďují ke Tvé oslavě. Otevři naše srdce, přemoz naši mrtvost a zařaď si nás do svého velmi velikého vojska. Amen

Zpovědní otázky

Slovo milosti: Izajáš 57,15.16.19a

Toto praví Vznešený a Vyvýšený, jehož přebývání je věčné, jehož jméno je Svatý: „Přebývám ve vyvýšenosti a svatosti, ale i s tím, jenž je zdeptaný a poníženého ducha, abych obživil ducha ponížených, abych oživil srdce zdeptaných. Nechci vést spory na věky, nebudu trvale rozlícen, jinak by přede mnou každý duch zemdlel; vždyť vše, co dýchá, jsem učinil sám. Stvořím ovoce rtů. Pokoj, pokoj dalekým i blízkým.“ Amen

Čtení z Písma sv.: Ezechiel 37,1-14 (ekumenický překlad)

Píseň: 675 (372; 381)



Základ kázání: Ezechiel 37,1-14 zvláště v. 3.až 6. a 10.

Bratři a sestry, milý sbore,
letošní nabídka od tvůrců liturgického kalendáře u příležitosti svátku seslání Ducha sv. mne neuspokojila. Navržený janovský oddíl se tématicky kryl se zvěstováním předminulé neděle a na Skutky apoštolské jsem kázala o loňských i předloňských letnicích. A tak jsem se uchýlila k tomuto oddílu z Ezechielova proroctví, v němž je rovněž velice podmanivé svědectví o moci Ducha Obži-vitele a jenž není tak často užívaný. Svatodušní důrazy textu jsou v tom, že Hospodin se rozhodl tvořit tam, kde my lidé vidíme jen dokonalý zmar, a to s překvapivým výsledkem. Zvěstuje se v něm, jak Slovo a Duch přinášejí nový život do nesporného panství smrti, i to, jak velice Hospodin chce, aby se Jeho lid odvážil počítat s Jeho novým stvořitelským dechnutím. Navíc v tomto Ezechielově vidění povstává mocí Ducha Božího velké Hospodinovo vojsko, připravené bojovat dobrý boj víry, stejně jako o letnicích v Jeruza-lémě povstávají apoštolové, aby bez zábran svědčili o Ježíši ukři-žovaném a zmrtvýchvstalém. A proto se patří číst tento oddíl o svatodušní neděli. Jenže on nechce být jen historií, ba nechce být ani pouhou upomínkou na děje poněkud pozdější. Nechce nám jen sdělit, co kdysi Izrael a co kdysi apoštolé. Chce nám také zvěsto-vat, že i pro nás zde je skrze Ducha svatého připraveno podobné procitnutí z mrtvosti a vřazení do vojska Páně.

Když na Ezechielovi spočine ruka Hospodinova, tak se před ním objeví obraz dokonalého zmaru a konečného zavržení. Kdyby alespoň viděl hřbitov, ale on vidí pláň, na níž už není, kdo by po-hřbíval. Vidí spousty nepohřbených kostí, a vzhedem k tomu, jak úzce byl v tehdejším myšlení spojen řádný pohřeb a věčný úděl nebožtíka, můžeme říci, že vidí poslední zbytky těl těch, kteří ne-byli po smrti připojeni ke svému lidu, pozůstatky těch, kdo byli odsouzeni k věčné smrti. Ten pohled nebyl žádný uměle vykonstru-ovaný horror. Starší z Ezechielových posluchačů mohli něco po-dobného vidět na vlastní oči v okolí Jeruzaléma krátce po dobytí města Babylóňany. I v žalmu 79., určeném k bohoslužebné připo-mínce zničení chrámu, se líčí právě takové mrtvo bez pokoje. Myslím, že to Hospodin takto Ezechielovi ukázal záměrně, aby vyvolal vzpomínku na svůj strašný soud, který si Judejci na sebe přivolali. A nad tímto ponurým obrazem se Hospodin proroka ptá, zda z těch kostí může ještě něco být. Lidskému pohledu se zdá tato otázka nadbytečná. Člověk má nutkání říci: Ne, to je úplný konec, tady už není ani nejmenší naděje na další dějství, tady se už nic nenarodí, dokonce ani ti mrchožrouti si tu už nepřijdou na své. Ale prorok je přece jen příliš trénovaný Boží blízkostí, naž aby si dovolil takové jednoznačné NE. On neodepisuje, protože ví, že dokud je Hospodin přítomen, dotud není nic uzavřeno. Dokud Hospodin ještě mluví, nelze vyhlásit žádnou definitivní smrt. Ani tak žalostná skutečnost, jakou vidí, není bez pokračování, když  do ní vstupuje Hospodin, neboť On sám je to pokračování, On sám je budoucnost. Jeho vstup přináší život všude. V tušení této pravdy se prorok neodváží mluvit o konci, ale říká své velké: Panovníku Hospodine, Ty to víš. A Panovník mu  na to odpovídá právě Slo-vem, které brání odepisování a předčasnému pohřbívání Božího lidu - ať je to odepisování v módě v Babyloně šestého století před Kristem, nebo v Berouně 21. století po Kristu. Prorok tím Slovem může ujistit všechny schlíplé hloučky přesídlenců, kteří považovali Izrael za mrtvolu a Boží lásku a moc za záležitost minulosti, že Bůh Abrahamův bude jednat. A také nás, kteří skuhráme, že náš sbor vymírá, ujišťuje, že není všemu konec. My jsme v pokušení počítat jen s tím, co je před očima, a to je velice žalostné. Ale pro-rok nás učí vidět víc. Biblickým obrazem řečeno, učí nás vidět ne-jen vody chaosu, ale také Božího Ducha, vznášejícího se nad nimi. Nad suchými kostmi nezůstane prázdno, ale zní nad nimi Slovo Hospodinovo a vane nad nimi Boží Duch. A proto i my můžeme ve víře spatřit nad církví Boha, který se k ní zná jako Otec, nevzdá se jí, ručí za její život a stále znovu jej tvoří z ničeho. Boha, který o ostatcích po svém soudu neřekne: tohle už se k ničemu nehodí, ale postaví se i nad spouští a obnoví ji k původní dokonalosti, neboť je Pán života i smrti, má své stvoření rád a trvá na tom, že zde bude mít svůj lid jako znamení svého kralování. Ani naše největší ubo-host mu není překážkou. On umí tvořit nejen z ničeho, ale i z mí-nusu. Není závislý na naší zachovalosti, čteme tu, že umí postavit své vojsko i ze zbytků, jež nejsou k užitku ani mrchožroutům. Bylo by sice krásné, kdybychom Mu k Jeho stavbě mohli nabídnout neporušené lidství, jak vyšlo z Jeho ruky šestý den stvoření. Ale On od nás přijme i lidství mrtvé ve vinách a hříších. Nikdy Mu nic ji-ného nenabízíme a On přesto staví z toho, co jsme, protože se roz-hodl obnovit v nás svůj obraz. Stále se opakuje stvořitelský zázrak, že naše mrtvost je překonána a z Boží moci povstávají noví lidé a nová společenství. Nejsme to totiž my, na kterých závisí stavba a její výsledná kvalita. My nejsme ty sloupy, které tu musí zařídit vy-budování Božího království, a když to nedokážou, tak to padá. Tím budovatelem, na kterém to opravdu závisí, kterým to opravdu stojí a padá, je Bůh se svou nekonečnou mocí. Můžeme se z toho rado-vat a můžeme se proto ve vděčném úžasu sklonit před svým Bo-hem. Můžeme přijmout evangelium, že Hospodin je věrný i tam, kde člověk už nevidí nikoho, komu by Boží věrnost mohla patřit. Že Hospodin je mocný i tam, kde nám se zdá, že žádné důkazy Boží moci nevidíme a neuvidíme. Když čteme v Písmu, jak Hospo-din slíbil Izraeli, že promění jeho pokoření soudem znovu ve slávu Božích bojovníků, tak smíme věřit, že i zdecimované sbory ČCE povstanou Jeho mocí k téže slávě. Na rozdíl od Ezechielových po-sluchačů jsme dostali od Boha i určitý závdavek, který ukazuje, že čas soudu minul - například politickou svobodu, kterou oni neměli. Nebo možnost představovat se veřejnosti ve sdělovacích prostřed-cích, působit ve školách, v sociálních službách a ve vězeních. V našich berounských poměrech je takovým závdavkem několik no-vých tváří, které tu nebyly, když jsem mezi vámi na tento text kázala poprvé. Jistě, můžete mi namítnout, že se tu mluví o velmi velikém vojsku, a to nikde vidět není. Žádné velké probuzení zatím nenastalo, vnější svoboda, ve které žijeme, nás spíš bolí než těší, lidé se honí za penězi a Slovo Hospodinovo neslyší, masy papíro-vých členů církve nepovstaly k novému životu s Pánem. Ale což se Izrael dočkal té prorokované proměny hned, jako mávnutím kou-zelného proutku? Když čteme Starý Zákon, tak naopak zjistíme, že to byl velmi pozvolný proces. Nejprve se stal ten zázrak, že přesíd-lenci dostali duchovní potomky - ze svých dětí, ale i z těch, kdo neměli izraelský rodokmen. Pak se hloučky věrných navrátily do země otců. Dvacet let trvalo, než se přestaly starat o holé přežití a v síle Hospodinova Ducha postavily chrám. A ještě osmdesát, sto let po návratu musí Ezdráš a Nehemjáš zápasit o to, aby společen-ství navrátilců bylo lidem Knihy, aby se všichni podřizovali normě Božího Zákona. Na to velmi veliké vojsko, které je ochotno položit život za to, aby Izrael směl ctít jedině Hospodina, čekala Zaslíbená země až do dob Makabejských, dlouhých 370 let od příchodu prv-ních navrátilců. A dalších 190 let trvalo, než přišel Spasitel, usmířil hřích Izraele a celého světa a vylil na apošoly Ducha sv.. A zase uplynul nějaký čas, než jejich kázáním povstaly po celém Středo-moří křesťanské sbory jako jednotky odhodlaného vojska Kristova, ochotné nést evangelium až do posledních končin země. Takže žá-dné masy ze dne na den, spíš trpělivé pěstění maličkého seménka ve veliký strom. Bratři a sestry, já vás samozřejmě nechci strašit, že i v našem případě bude Pánu Bohu trvat šest století, než nás pl-ně obnoví, a jít proti duchu zvoleného textu. Ale chci vás uvarovat netrpělivých zkratů typu: „Už na to čekáme dvanáct let a pořád nic, tak se nás to asi netýká. My už nemůžeme věřit, že tu Pán něco udělá. Možná že jinde, ale na Berounsko asi zapomněl.“ Nezapo-mněl. I zde na Berounsku připravuje velké a slavné zjevení svých synů a dcer, stvořených z těch, kdo jsou mrtvi ve vinách a hříších. Chce, abychom Mu to věřili, a tak nám to dává v malých dávkách ochutnat. Jen mít oči k vidění a uši k slyšení, když nasloucháme svědectví těch, s nimiž nás Pán teprv nedávno spojil.

V onom Ezechielově vidění se stále znovu vrací ještě jedna věc, důraz na Slovo. Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: „Slyšte, suché kosti, Hospodinovo Slovo!“ A ještě několikrát se tam líčí, jak Ezechiel poslušně prorokuje, vyřizuje Boží rozkaz, a tu se dějí z Boží moci ony zázraky: kompletuje se tělo, přichází Duch. Z toho plyne, že Boží moc se prosazuje skrze zvěstování evangelia. Toto zvěstování jí dělá patřičný prostor, ono je tím ve-dením, kterým proud Božího života přichází k člověku. My nejsme nehybné kosti, ale osoby, a tak to má Bůh s námi trochu složitější. Jeho slova procházejí naším vědomím, a teprve když je přijmeme, stávají se v nás mocí k záchraně, mocí k novému životu. Proto nás Pán Ježíš vyzývá: Čiňte pokání a věřte evangeliu. Nenechte mé životadárné Slovo projít jedním uchem tam a druhým ven, ale pusťte si ho dovnitř, do srdce a do mysli. Vezměte je vážně.

Když po Ezechielově prorockém slově zavanul Boží Duch a mrtvá těla pokrytá masem a kůží ožila, tak z nich vzniklo převelmi veliké vojsko, doslovněji moc moc velká branná moc. A branná moc, to je velmi spořádané seskupení, plně k dispozici tomu, kdo si ji postavil. Duch Boží nikdy nezasahuje polovičatě, nedává nový život, aniž by jej zapojil do řádu služby. Z těch mrtvol na pláni už nepovstává chaotická sebranka, jakou byli před pobitím, sebranka svévolníků, hledajících jen svůj sobecký prospěch, sebranka, kte-rou udrží pohromadě tak nanejvýš společný strach, společná neřest nebo společný nekalý podnik. Povstává z nich naopak duchovně jednolitá moc, připravená sloužit svému Pánu a Bohu jako jeden muž, konat Jeho vůli a bojovat Jeho boj. Povstává tu armáda statná a statečná, vyzbrojená k mocným činům ve jménu Toho, který si nás zamiloval. Ani k nám Duch Boží nepřijde konat veliké věci, aby nás následně nechal sedět za pecí a mlčet. Když se apoštolé, ženy a Ježíšovi příbuzní před letnicemi modlili o odění mocí z výsosti, tak už předem věděli, že mají být Pánu svědky. A když my si řekneme, že se budeme modlit za totéž, tak budeme vyslyšeni, jen když se při té modlitbě pokoříme, vyznáme svůj hřích, svou bezmoc i svou touhu a budeme při tom všem počítat s tím, že se staneme součástí Kristova vojska. Když Duch Boží na takové pozvání přijde, pak učiní nejen naše společenství krásnějším, ale udě-lá též přítrž každému hraní jednotlivců a rodin na svém písečku. Vyžene nás na vinici Páně, napíše nám Boží Zákon na srdce, a my budeme zcela samozřejmě stát ve službě Kristově. Půjde nám vždy o to, aby Jeho dílo bylo skrze nás konáno, aby On byl oslavován a stával se Pánem dalších a dalších lidí. Bratři a sestry, o takovouto proměnu si říkáme, když se modlíme slovy staré modlitby: „Přijď, Duchu Svtořiteli.“ Nemusíme se ji bát vyslovit. Jejím uskutečně-ním rozhodně nepřijdeme o svou osobnost ani o radosti života. Ne-ní nic radostnějšího, než celým životem sloužit Pánu, ať se to děje na kazatelně nebo pod ní, protože kdo se rozdává v Kristově jmé-nu, ten nejvíc dostává a vidí veliké věci Boží. Může se radovat z duchovních darů i z toho, co Pán skrze něho koná, z toho, že nás Otec slyší jako své děti, z toho, že má mnoho bratří a sester. A tuto radost světští lidé neznají. Není svobodnějšího a uvloněnějšího tvora nad vojáka Kristova, neboť ten všecko může odevzdat svému Veliteli, který neprohrává. Není lépe vybudovaných osobností, než jsou Kristovi následovníci, lidé vedení Duchem Božím. Nikde není více originálů než v Kristově společnosti. Protože náš Pán je pravý člověk, nechává nás růst ve svou podobu, je bohatý ke všem a každému dává zvláštní dar.

A nakonec nenechme zapadnout ani to, že Ezechiel viděl převelmi veliké vojsko. Duch Boží se dotýká mnohých srdcí, probuzení nikdy nekončí u malilinkých hloučků vyvolených, ač u těch malilinkých hloučků často začíná. Jednou bude církev tvořit nesčí-slný zástup ze všech národů, ras a jazyků. Ani zde nebudou pořád vojíni Kristovi menšinou, kterou je nutno hledat pod lupou a jejíž dílo není vidět. Nadto my, kdo se necháváme postavit do Kristovy služby, budeme velcí i něčím jiným: propůjčenou mocí a posláním, které nám Pán svěří. On nás v žádném směru nenechá nahé a bez-mocné. A čím ochotněji se budeme stvavět do služby Bohu a bližním, čím odvážnější a otevřenější budeme, tím více obdarování dostaneme, tím více možností se nám otevře. To už přece máme zkušené i v našich poměrech. Ti, kdo Pána milují a drží se Jeho Slova, jsou živým chrámem Toho, jemuž není nic nemožné. Tak proč nepočítat s tím, že Ten, který v nás přebývá, bude ze svého chrámu činit velké věci? Amen



Píseň: Svítá č. 50 nebo EZ 551

Služba stolu Kristova

Pozvání: Blahoslavení, kdo jsou k hostině svatby Beránkovy povoláni.

Propuštění: 2.Kor 3,5-6.18+4,1.6.13 (ekumenický překlad)

Píseň: 510

Díkůvzdání + přímluvy + Otčenáš

Poslání: Efezským 2,1-10

Požehnání:

Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti. Amen  Izajáš 41,10

Píseň: 443
 

Divné to věci dnes
Refrén:                      1.    2.
Divné to věci dnes   V tom hřbitovním údolí      Posel Boží pospíchá
dějou se v údolí,          kosti suché zbělely,         aby volal do ticha,
dějou se v údolí,       v tom hřbitovním údolí,     posel Boží pospíchá,
divné to věci dnes        mrtvé kosti bez duší        mocným hlasem pronese:
dějou se v údolí,          nic a nikdo nevzruší        „kosti líné, vzbuďte se“
tam dole v údolí.         mrtvé kosti bez duší.       mocným hlasem pronese.
            Refrén   Refrén
3.                                    4.                                   5.
Žebro, čelist, rameno,    Už to masem obrůstá      Když Duch Boží zavěje,
loket, kotník, koleno,      od paty až po ústa,        vstane z mrtvých naděje,
žebro,čelist, rameno,      už to masem obrůstá,     když Duch Boží zavěje,
už si běží naproti,          a tentam je mrtvý klid,    i v tom našem údolí
chrastí to a rachotí,        srdce zase začlo bít,        probudí se mrtvoly,
už si běží naproti.          a tentam je mrtvý klid.    i v tom našem údolí.
Refrén                            Refrén                            Refrén
 
 
 

Divné to věci dnes
Refrén
Divné to věci dnes dějou se v údolí, dějou se v údolí, dějou se v údolí,
divné to věci dnes dějou se v údolí, tam dole v údolí.
1.                2.            3.
V tom hřbitovním údolí     Posel Boží pospíchá,      Žebro, čelist, rameno,
kosti suché zbělely,            aby volal do ticha,          loket, kotník, koleno,
v tom hřbitovním údolí,     posel Boží pospíchá,      žebro, čelist, rameno,
mrtvé kosti bez duší       mocným hlasem pronese:   už si běží naproti,
nic a nikdo nevzruší,       „kosti líné, vzbuďte se“,    chrastí to a rachotí,
mrtvé kosti bez duší.      mocným hlasem pronese.   už si běží naproti.
                     Refrén                                   Refrén                            Refrén
 4.                                              5.
 Už to masem obrůstá                Když Duch Boží zavěje,
 od paty až po ústa,                    vstane z mrtvých naděje,
 už to masem obrůstá,                když Duch Boží zavěje,
 a tentam je mrtvý klid,              i v tom našem údolí,
 srdce zase začlo bít,                  probudí se mrtvoly
 a tentam je mrtvý klid. Refrén   i v tom našem údolí. Refrén