Matouš 28,18-20


1.7.2001 Beroun

S čím souvisí křest ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví. Naše duše s touhou vzhlíží k Hospodinu, On je naše pomoc, náš štít. Z Něho se raduje naše srdce, my doufáme v Jeho svaté jméno. Tvoje mi-losrdenství buď, Hospodine, s námi; na Tebe s důvěrou čekáme! Amen

Žalm 33,12.20-22

Píseň: 170

Modlitba: Hospodine, Bože Abrahamův, Izákův a Jákobův, náš Otče v Pánu Ježíši Kristu, chválíme Tě za to, že vstupuješ s námi lidmi ve Smlouvu a kladeš na nás i její viditelné znamení, které ji má připomínat. Chválíme Tě, žes Abrahamovi a jeho potomstvu zpečetil Smlouvou, že jim budeš Bohem a dáš jim do vlastnictví zemi Kenaanskou, a vydal jsi jim obřízku. Chválíme Tě, žes v Kristově krvi ustanovil Novou Smlouvu, jejímž obsahem je hříchů odpuštění a život věčný. Chválíme Tě, žes v Kristu nazval nelid svůj lidem svým a nemilou milou a vydal jsi nám křest, aby nám dosvědčoval, že jsi nás všechny učinil účastníky této Nové Smlouvy, ať jsme z Palestiny, z Česka nebo z Ukrajiny. Chválíme Tě, že každá ústa na světě učíš volat Abba, Otče, a každý jazyk vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán. Oslavujeme Tě za to, že veškerou moc na nebi i na zemi jsi svěřil právě do Jeho ruky - do ruky Beránka obětovaného, jenž Tě byl poslušný až do smrti, do ruky Toho, v Němž jsi Láska. Děkujeme Ti, že jsi nás učinil Jeho vyslanci.

Prosíme, ukaž nám, že se jako vyslanci tak velkého Pána nemu-síme bát, ale můžeme se vší smělostí konat vše, co nám přikázal - zvát k učednictví, vyhlašovat Boží panství a vést k zachovávání Kristových přikázání. Prosíme, ukaž nám, že to vše není nadarmo, že za výsledek ručíš Ty sám a bude velmi slavný - bude jím neščíslný zástup ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, stojící před Tvým trůnem a před tváří Beránkovou. Prosíme Tě za zvěstování zde i v ostatních shromážděních Tvého lidu v tuto neděli: Mluv Ty sám v moci a dej Slovo věčného života všemu svému lidu. Prosíme Tě i za křest, kterým bude mezi námi poznamenán další člověk za Tvé a Beránkovo vlastnictví. Ať se děje v Duchu a v pravdě a stane se požehnáním a znamením Tvé milosti. Amen

Čtení z Písma sv.: Gn 17,1-10.13-14 + Dt 5,2-3.6 + Dt 6,4-9 (ekum.pk.)

Píseň: 425 426



Základ kázání: Matouš 28,18-20 (Flek-Hoffman)

Ježíš přistoupil, promluvil k nim a řekl: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte, dělejte učedníky ze všech národů a křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je za-chovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“

Bratři a sestry, milý sbore, jelikož v tomto shromáždění má být vysloužen křest svatý, vybrala jsem za základ kázání právě závěr Matoušova sepsání evangelia, kde je křest ustanoven jako nedílná součást poslání Kristových učedníků. A protože křest je uvedením do Nové Smlouvy, četli jsme si od stolu Páně o smlouvách předcházejících. Podobá-li se forma všech těch Božích Smluv něčemu ze starověkého světa, pak smluvním aktům ve smyslu politickém, kde smlouvu vydával svr-chovaný pán svým poddaným a její obsah byl vyjádřením jeho pa-novnické vůle. To je také jeden z důvodů, proč se na začátku všech  Božích smluvních aktů Bůh představuje ve své moci a slávě - aby ti, kdo Smlouvu dostávají, věděli, že vstupují do vztahu se svrchovaným Pánem vesmíru. Ale na rozdíl od politických smluv starově-ku není tento vztah vynucený a neznamená pro druhou smluvní stranu žádnou újmu, žádné neunesitelné břemeno bez užitku. Bůh se tu nechvástá proti pravdě, že je Spasitel a Dobrodinec. Naopak, On formuluje svou Smlouvu vždy tak, aby prospívala předně nám lidem a čeká na naše ANO. A přestože nám ukládá povinnosti, sám předem vytvořil podmínky pro jejich realizaci a sám ručí za to, že Smlouva dospěje ke svému - pro nás velmi žádoucímu - cíli. Dar země, vyvolení k úkolu královského kněžstva, odpuštění hříchů, ži-vot věčný, nové nebe a nová země to vše jsou navýsost dobré věci. Ale přejděme již přímo k oddílu z Matoušova sepsání evangelia.
 Pán Ježíš si po svém zmrtvýchvstání smluvil s apoštoly schůzku v Galileji - tam, kde začal hlásat evangelium, tam, kde je povolal k následování. Oni tam jdou, spatří Jej tam v Jeho oslavené podobě, klaní se Mu, a zároveň pochybují, protože si stále nemohou srovnat v hlavě, že smrt je překonatelná a zvratitelná. A právě jim, uctívajícím i pochybujícím následovníkům, se Ježíš představí jako Ten, jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Nejen tedy jako vítěz souboje s veleradou a Pilátem, nejen jako vítěz souboje se zradou, zaslepeností, pýchou a lhostejností k pravdě,  ale rovnou jako vladař celého vesmíru. A On jím skutečně jest, tato nepředstavitelná pravomoc Mu byla dána. Byla mu dána Tím, ko-mu skutečně patří. Ne ďáblem, který ji sám ukradl a prodává ji do-časně a vysoko nad cenou, ale Stvořitelem a Pánem všeho viditel-ného i neviditelného. Ten ji svěřil do Ježíšových rukou právě pro-to, že Ježíš po ní nedychtil, nepovažoval ji za kořist, jejíž dosažení by posvěcovalo jakékoli prostředky. Ježíš dostal od Boha Stvořitele veškerou moc, protože před panováním dal přednost službě, před sebeprosazováním dal přednost poslušnosti Boha až do smrti kříže. Stal se bezmocným, byl posmívaný, zbavený důstojnosti, kdekdo se Ho zřekl, ale nyní má právě On jméno nad každé jméno, před nímž se bude sklánět každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí. Protože tomu tak jest, protože Bůh oslavil Ježíše z Nazaréta a přiznal se k Jeho cestě, proto i my, Jeho církev, nemusíme zůstat za zavřenými dveřmi. Když tento vesmír už není pod vzdorovládou temných sil, ale vládne mu náš milující Pán, tak se všude můžeme cítit doma a v bezpečí, ne v cizině. Všude kráčíme po území našeho Krále Ježíše Krista jako Jeho heroldi. A když vyhlašujeme evangelium o Jeho vítězství nad smrtí a o jeho panství, nemusíme se bát ani o sebe, ani o výsledek - vždyť za naší službou přece stojí Ten, jenž má veškeré výkonné pravomoci Boha Stvořitele, Ten, jenž je Stvořitelovou pravou rukou. I když nám se může postavit na odpor leckdo, kdo může překazit to, co On činí? My přece nejsme na nic sami. On nám slíbil, že bude s námi po všechny dny až do skonání tohoto věku.

První, co má církev činit, je jít a dělat Pánu Ježíši učedníky ze všech národů. Bez tohoto vyjití za druhými s pozváním k učednictví není nic - bez něho se neuskuteční žádné křty a nevznik-ne žádné společenství, zachovávající Kristova přikázání. A proto je na prvním místě. Dospovně ten příkaz Páně zní: Poučedničujte všechny pronárody. To ale v češtině nezní zrovna přirozeně, a tak se, žel, musíme spokojit s opisem. Jsem zde vděčná novodobým překladům, že všechny svorně opustily kralické učte, aby zdůraz-nily původní obsah, totiž pozvání národů k učednictví. Představy o tom, jak poučedničit národ, se samozřejmě lišily, a to nejen v růz-ných dobách, ale i v době jediné. Když pohanští Češi a Ukrajinci poprvé poznali křesťanství, mnoho theologů si myslelo, že stačí pokřtít knížete Bořivoje nebo Vladimíra s jejich vladyky a oni že už si zařídí, aby celý jejich národ poslouchal Krista. Ale naši věro-zvěstové Cyril a Metoděj věděli už tenkrát, že je to složitější. Že Kristovo pozvání k učednictví se musí vyřídit každé jednotlivé duši, v palácích i v nejposlednější vesnické chýši. Že národ se stane učednickým, když každý člověk v něm uslyší evangelium o Boží lásce v Kristu a o Kristově vítězství nad smrtí a když mnozí toto evangelium přijmou a stanou se Kristovým vlastnictvím. Že Bůh Otec Ježíše Krista sice volá celý národ, aby byl Jeho vlastnictvím, ale zároveň nechce, aby nějdo rozhodoval v této nejdůležitější volbě za jiné. Každému nabízí osobní vztah, potvrzený osobním rozhodnutím. Boží partner není jenom panovník, ale také každý prostý člověk. Takže když má dnes společenství Kristových násle-dovníků dostát svěřenému poslání, musí jít s pozváním k učed-nictví za každým jednotlivým člověkem, který dosud stojí mimo Boží lid. A nemůže přijít s profesorským poučováním, ale v po-koře, protože nikdo z nás není v Kristově škole víc než učedníkem a bez Boží milosti by i naše společenství bylo jenom pronárodem. Když chceme z něhoho udělat učedníka Páně, měli bychom před ním vykreslit obraz svého Pána, naději, k níž jsme povoláni a nakonec vyřídit Jeho výzvu: Následuj mne! Jen tak může člověk přilnout ke Kristu celým srdcem a na celý život. Náš Pán nechce mít z lidí nic jiného než učedníky. Už jsme řekli, že nechce mít poddané, kteří poslouchají ze strachu a slouží jen naoko, ale v skrytu duše oblibují jiné cesty. Nestojí ani o obdivovatele, u nichž si obdivovaný musí denně přiživovat svou popularitu buď stále novými senzacemi, nebo chlebem a hrami. Nechce ty, kteří dnes obdivují jeho, ale zítra mohou se stejnou vehemencí obdivovat někoho jiného. Chce mít kolem sebe ty, kdo Jej skutečně poznali, kdo s Ním navázali osobní vztah, kdo se Jím dali znovu stvořit, kdo se rozhodli, že jen On bude utvářet jejich život, ty, kdo vědí, že On, Ježíš je Cesta, Pravda i život, ty, kdo na Jeho lásku chtějí odpovědět svou láskou. Tak jsme to ostatně slyšeli i z Deutero-nomia ve slavném Slyš, Izraeli. A to, co Hospodin chtěl uskutečnit s Izraelci, k tomu Jeho Syn zve všechny lidi. Tedy vše, co nazý-váme misií, má vést k životnímu zavěšení lidí na Ježíše. Každý sbor je jako celek povolán k misijnímu působení. Nelze říkat, že to tenkrát Pán poručil jenom apoštolům, a proto i dnes na to stačí duchovenští profesionálové. Apoštolé tenkrát představovali celek církve. Byli jediní, kdo se na vlastní oči přesvědčili, že Ježíš žije. A když se prvotní církev rozrostla, nenechala svědeckou službu jen na apoštolech. Všichni, kdo uvěřili, se stali svědky, každý svým způsobem. Církev si také nemůže adresáty své zvěsti vybírat, ne-boť Pán ji poslal úplně ke všem. Apoštolé přece byli židé a museli přijmout, že mají poučedničovat pohany - ty, o nichž si mysleli, že jsou z Božích věcí vyloučeni. Ježíš Kristus je Pán nade všemi a my jako Jeho heroldi nemáme právo to někde říci a jinde člověku jeho pravého Pána zatajit, protože se nám nelíbí. Náš Pán přece svou obětí postavil cestu nazpět i z těch nejhorších bloudění. On chce být následován všemi. A nejenže chce mít v každém národě své učedníky, on také chce, aby byl díky těmto učedníkům proměněn z pronároda, ze svévolné sebranky, sledující sobecké cíle, ve věřící společenství podobné Izraeli, ve společenství, které se řídí Boží vůlí. K dosažení tohoto cíle nemá jiná ústa, jiné ruce a jiné nohy než právě ty, jež patří jeho věrným. A tedy na Berounsku také naše ústa, naše ruce a naše nohy a život tohoto sboru. My strašně rádi nadáváme na to, jak to v našem národě vypadá. A ještě raději kriti-zujeme národy sousední. Náš Pán nám ukazuje jinou cestu - udělat všechno, co můžeme udělat proto, aby se náš národ stal společen-stvím Kristových učedníků. Přijíždět i do jiných zemí nejen za rekreací či za výdělkem, ale vždy také jako Kristovi vyslanci. (V tom musím našeho nového bratra z Ukrajiny dát za příklad, protože on se nebojí zvát české dělníky ke svému Pánu.)

Ti, kdo se rozhodnou pro učednictví, mají být křtěni. I my dnes křtíme bratra, který se již rozhodl pro Kristovu cestu. To je vlastně prvotní forma křtu. Církev by jí měla dávat přednost, a to zvláště tam, kde nejsou žádné věřící rodiny, kde děti vyrůstají v domově prodchnutém Kristovým Duchem. České slovo křest je odvozeno od Krista, od toho, že jde o uvedení pod Kristovo pan-ství. Řecké  baptisma  je naproti tomu slovo z obecného slovníku a zamenalo původně omytí. Je tedy přivlastněním Kristova očištění konkrétnímu člověku. On pro nás všechny připravil očistnou lázeň tím, že se obětoval na kříži. On zvěstuje své evangelium, které se stává očistnou mocí v našem nitru i v celém našem životě. U evangelisty Jana Pán řekl: Vy jste čisti pro Slovo, které jsem k vám mluvil. A přece jim ještě všem umýval nohy, aby každému z nich hmatatelně dosvědčil, že se ho tohle očištění týká. Takže křest není jen nepodstatný přívažek, bez kterého může věřící člověk klidně být. V tomto svátostném dění se obecné stává osobním, člověk se z posluchače stává vyznavačem a Božím smluvním patrnerem, do-stává hmatatelnou pečeť na to, že je dědicem toho, co Bůh zaslíbil. Četli jsme, že za První Smlouvy byl dědicem Božích slibů daných Abrahamovi ten, kdo byl s vírou v ně obřezán. A podobně za Nové smlouvy je účastníkem odpuštění a dědicem věčného života ten, kdo věří a je pokřtěn. Křestní voda sice oschne a nevytvoří jizvu jako obřízkový nůž, ale Bůh křest bere stále vážně - stejně jako opravdový manžel bere doživotně vážně své svatební ANO i bez prstýnku. Každého z nás, kdo jsme byli pokřtěni, si pamatuje jménem jako své vlastnictví. Motiv vlastnictví je vyjádřen také tím že máme křtít ve jméno. Křtít ve jméno totiž znamená uvádět do oblasti vlády toho, jemuž jméno náleží. Je-li to jméno celé Nej-světější Trojice, pak už k nám nemá práva nikdo jiný, než Bůh Otec, Syn a Duch svatý, a ti tři jsou zajedno. Nejsme jen Synovi proti Otci. Otec i Syn nám sesílají Ducha svatého a činí si v nás příbytek. Přiznává se k nám Hospodin Vysvoboditel z Egypta i Ježíš ukřižovaný a vzkříšený. To, co mluvil Hospodin k Izraeli je stejně Slovo pro nás jako to, co mluvil Pán Ježíš ke svým apo-štolům. Jsme stejně potomstvo Abrahamovo jako spoludědicové Kristovi. Jsme doma v Božím stvoření, jsme započteni do díla vykoupení a do Kristova království, i do díla Ducha Posvětitele v lidských srdcích. Jméno také znamená charakter. Křtem je tedy nad námi vyhlašováno, že jsme určeni k tomu, abychom přijali celý Boží charakter, tak, jak nám jej zjevují všechny osoby Trojice. Jsme určeni k tomu, abychom zrcadlili Boha Otce a Stvořitele. A uskutečňujeme to tím, že jsme sami rodiči, umíme tvořit dobré věci a střežit Boží svoření. Jsme určeni k tomu, abychom zrcadlili Božího Syna Ježíše tím, že se navzájem milujeme jako On miloval nás, že náš život je služba, stejně jako Jeho život, že přinášíme Jeho pokoj, Jeho smíření, Jeho vysvobození svému okolí. Jsme ur-čeni k tomu, abychom vyzařovali Ducha svatého, a skutečně se tak děje, když Mu dovolíme učinit si v nás příbytek, posvětit nás a řídit nás, vyzbrojit nás k duchovnímu boji svými dary. A jako On je Přímluvce a Utěšitel a uvádí do veškeré pravdy, tak i nás zmocňuje k vydávání pravého svědectví, k pozdvihování bližních napomí-náním a k modlitbě. Každý pokřtěný má veleslavné určení: v jeho slovech a skutcích mají ostatní jako v zrcadle spatřovat Boží tvář. Nemusí to být zrcadlo rozpraskané a zašlé, může být i zřetelné a čiré. Kdo se nechá proměnit k podobě Boží Trojice, ten bude zářit jako hvězda; a navíc dosáhne i toho, co připravil Pán těm, kdo Jej milují. Rozhodně mu nebudou zavřeny dveře do plnosti Božího království, nového Jeruzaléma a k hostině svatby Beránkovy.

Křest však není tečka, ale spíše dvojtečka. Není vrcholem našeho křesťanství, ale spíše dveřmi, jimiž vstupujeme. Jako za dveřmi následuje prostor, tak i za křtem má následovat učednický život. A proto má sbor Kristových následovníků i třetí poslání: učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. I v Deuteronomiu jsme četli o tom, že účastník Smlouvy má mít slova Božích přiká-zání v srdci, má je vštěpovat svým synům a stále o nich rozmlou-vat, že si je má uvázat na ruku a mezi oči, napsat nade dveře pří-byku a na brány svých měst, aby řídila rozhodování, myšlení, pohledy, jednání, aby utvářela další generaci, aby určovala život rodiny i obce. Máme tedy také pracovat k tomu, aby pokřtění měli na srdci napsaná Kristova přikázání. Máme si navzájem sloužit po-znáním Boží vůle, máme si připomínat z Písma, co nám náš Pán svěřil, jakými mantinely ohradil naši svobodu, aby se nezvrtla v nové otroctví. V učednictví totiž přicházíme na stále nová rozcestí a bez stálého navracení ke Kristovu Slovu se může lehce stát, že ztratíme směr. Nadšení samo nestačí, i v nadšení se dá zabloudit. Víra také musí léčit své nebezpečné nováčkovské choroby, pýchu, sudičství, spoléhání na vlastní sílu. Ale zdravý sbor, kde jsou noví členové vedeni a kde i ti zkušenější si navzájem slouží připomí-náním způsobů Páně z Písem, takový sbor si s duchovními chorobami poradí. Kde se však nedbá na biblické vzdělávání, kde se nezkoumá, co je vůle Páně a nebuduje jasné povědomí o ní, tam se ti, kdo měli být poslušnýmu učedníky Páně, jimi nestanou. Naopak, snadno se dostanou na scestí. Ze třetího úkolu, který Pán svěřuje své církvi, vidíme, že křesťanský život nezáleží jenom v radování z toho, jakého mám Pána, co pro mne učinil a co mi při-pravil. Jeho součástí také je přijetí Kristova rozkošného jha. Kdo chce jít za Kristem a dosáhnout cíle, musí umět přijmout nejen Jeho milost, ale také Jeho nárok. Apoštol Pavel správně říká, že v Kristu jsme nová stvoření, ale nemáme Boží milost přijímat na-prázdno, a že Kristem vykoupení nemohou již žít sami pro sebe, ale jen pro toho, kdo za ně zemřel i vstal. Ovšem o nárocích mluv-me až s těmi, kdo poznali milost, ne s těmi, kdo o ní nic nevědí. Co po nás Ježíš žádá, to mají slyšet ti, kdo Jej už přijali jako Pána a vyznali ve křtu, že Mu chtějí patřit. Ti to přijmou s radostí, při-rozeně a ponesou to lehce. Od milující a milované osoby přece zní úplně jinak, když nám sděluje svá přání. Když o Kristových nárocích vykládáme těm, kdo ještě neuvěřili, házíme hrách na zeď a moralizujeme. Oni nemají důvod nás poslechnout. Navíc si vytvoří představu, že křesťanství je samé musíš - nesmíš. Ale v životě omi-lostněných účastníků Nové Smlouvy mají přikázání Páně znít. Mi-lující totiž nedělá nic, co je milovanému proti mysli, a neopomene nic, co si milovaný přeje. A proto to má vědět. Viděl-li by milující a milovaný Pán rád, abychom se oprostili od čehokoli, má to mít. Viděl-li by od nás rád jakoukoli službu, má ji mít. Jen proto, že to žádá On. To je láska. Toto smýšlení nás určitě dovede k cíli učed-nictví, k dědickému podílu svatých. Nemusíme se bát, že nedo-jdeme nebo že nedovedeme ty, kdo nám byli svěřeni. Náš Pán je přece stále se svou církví a nese ji svou mocí. Byl s našimi před-chůdci ve víře, je s námi, bude i s těmi, kdo přijdou po nás, dokud Ho všichni neuvidíme tváří v tvář při Jeho příchodu  v slávě. Amen



Přímluvy + Modlitba Páně

Píseň: 423 350 351
Ohlášení

Uvedení křtěného, vyznání, křest
Píseň: 681

Poslání: Římanům 6,3-11

Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Ten, který vás povolal, On to také učiní. Amen

Píseň: 388 551 443

Modlitba k posvěcení křestní vody:
Hospodine, Ty jsi na počátku stvořil nebe i zemi a nad vodami se vznášel Tvůj Duch. Zachránil jsi také Noacha a jeho rodinu v arše nad vodami potopy. Svůj lid Izrael jsi na cestě do zaslíbené země provedl Rákosovým mořem i Jordánem jako po souši. Svého Syna Ježíše jsi nechal vstoupit do vod Jordánu s Janem Křtitelem, který nad ním uviděl Ducha jako holubici a dosvědčil, že Ježíš je Mesiáš a křtí Duchem svatým. Šimona Petra jsi nechal běžet vodou k Pánu, jehož předtím zapřel, a v této vodě jsi pohřbil starého Šimo-na s jeho chvástavostí a vyvedl jsi z ní nového, jenž přijal Kristovu milost. Prosíme, Otče, posvěť tuto vodu, aby se stala našemu bratru Sergejovi branou do nového života a znamením účasti na Kristově smrti i zmrtvýchvstání. Amen