2. Korintským 13,5-8


8.7.2001 Beroun, Hořovice

Nezáleží na obhájení prestiže, ale na tom, zda nás má vtělená Pravda - Ježíš Kristus

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká mraků. Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, propastná tůň ne-změrná jsou Tvoje soudy. Jak vzácný skvost je Tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu Tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z Tvého domu, z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. U Tebe je pramen žití, když Ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Amen     Ž 36,6-7a.8-10

Píseň: 84 399 397
Modlitba: Hospodine, náš Bože, Ty jsi Světlo, jímž světlo povstalo, Ty jsi Život, jenž dává život všemu, co jest, Ty jsi Láska, milující bez ome-zení, Ty jsi Pravda spojená s věrností. Chválíme tě za to a děkujeme, že tohle všecko smíme vědět, protože jsi nezůstal ve své dokonalosti sám, ale stvořil jsi člověka pro obecenství s Tebou a zjevuješ se mu. Povolal sis svůj lid Izrael, častokrát a mnohými zůsoby jsi mluvil k otcům skrze proroky a oni poznali, že jsi Bůh věrný, pravdomluvný a spolehlivý, že Tvé Slovo je život, ale nedokázali podle toho vždy jednat. V plnosti času jsi k nám poslal svého Syna, který byl s Tebou dokonale zajedno, takže mohl říci: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. V Něm jsme spatřili Tvou tvář a zároveň všechno, co je dobré a božské. On vydal svědectví Tvé pravdě a svým křížem přemohl hřích a smrt, abychom my lidé mohli při-jmout Jeho podobu a vyjít z otroctví smrti a lži. Těm, kdo v Něho uvěřili, dal Ducha svatého a vyslal je do světa se svým evangeliem. Děkujeme, že Duch dával a dodnes dává mnohým sílu být věrni Kristu až na smrt. Děkujeme, že evangelium neuvázlo někde daleko od nás či v dávné minu-losti, ale dostalo se až k nám ve stejné moci a slávě, jakou mělo v ústech apoštolů. Děkujeme, že jsme spolu s ním obdrželi i příklad víry těch, kdo vytrvali až do konce. Děkujeme dnes zvláště za příklad víry apoštola Pavla, věrozvěstů Cyrila a Metoděje a kostnického mučedníka Jana Husa.

Vyznáváme, že nežijeme tak, aby bylo všem kolem zřejmé, že naším Pánem je Tvůj Syn a našimi předchůdci tito věrní svědkové. Prosíme, sestup mezi nás nehodné v Duchu sv. a proměň nás zde i svůj lid na jiných místech ke Kristově podobě. Dej, ať si nás zajme On, vtělená Prav-da a Láska, tak jako měl v moci svědky, které v tyto dny oslavujeme. Dej, ať o nich jen nemluvíme, ale také následujeme jejich víru. Prosíme, užij si k tomu i dnešního zvěstování a slavení Kristovy Večeře. Amen

Zpovědní otázky

Slovo milosti: Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás Hospodin vzdaluje naše nevěrnosti. Amen                  Žalm 103,12

Čtení z Písma sv.: Jan 14,1.6 + Jan 18,36-40 (ekumenický překlad)

Píseň: 680 622 370



Základ kázání: 2.Korintským 13,5-8 (překlad prof. Františka Žilky)

Zkoumejte sami sebe, zdali jste ve víře, osvědčujte se sami. Což nerozeznáváte sami na sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? - leda že jste se snad neosvědčili. Doufám však, že poznáte, že my neosvěd-čeni nejsme. Modlíme se k Bohu, abyste se nedopustili ničeho zlého, ne abychom se my jevili osvědčenými, ale abyste vy konali dobro, i když bychom se ukázali neosvědčenými. Vždyť nic nedo-kážeme proti pravdě, ale jen pro pravdu.

Bratři a sestry, milý sbore, v pátek celá naše země slavila připomínku Husovy mučednické smrti pro věrnost poznané Pravdě. Pořad o Husovi na ČT 2 byl po mém soudu dobrý pokus o při-blížení Husova zápasu dnešním lidem mimo církev. I z přímého přenosu bohoslužeb v Betlémské kapli si bylo co odnést - hlavně to, že Husova památka nás reformační křesťany nemá vést jenom k vzpomínání na minulost, ale také k vydávání svědectví Pravdě, které se inspiruje jak u apoštolů, tak u Husa. A protože velmi často ve spojení s M. J. Husem zazníval pojem pravda, zvolila jsem texty, které jej vyslovují v novozákonních souvislostech. Z Janova sepsání evangelia jsem přečetla jen dvě místa, ale mohla bych přidávat další - např. o Synu plném milosti a pravdy, o pravdě, jež činí svobodnými, a o rozdělení na děti Abrahamovy a ďáblovy po-dle vztahu k Ježíšem dosvědčené pravdě, dále o Duchu Přímluvci, jenž přichází ve jménu Ježíše a uvádí do veškeré pravdy, o posvě-cení učedníků pravdou, totiž Slovem Ježíšova nebeského Otce. Ve čtvrtém evangeliu je pravda jeden ze stěžejních pojmů. Slyšíme-li jej často i od Husa, pak proto, že velmi rád četl janovské spisy a čtvrtému evangelistovi říkal mazlivě Janúšek. Jenže Husovi nešlo o to, aby měl pravdu proti celé církvi, nýbrž o to, aby celá církev žila v Pravdě Páně. Proto jsem vybrala za základ kázání část Pavlova dopisu  Korinťanům, v němž apoštol zaujímá totéž stanovisko.

Tím dopisem apoštol připravuje svůj třetí příchod do sboru, který mu připravil mnohá trápení. Tu zpochybňoval jeho apoštolskou autoritu a tříštil se podle obliby jednotlivých osobností, ondy přeceňoval nápadné projevy Ducha, tu si v něm někteří mysleli, že je jim všechno dovoleno, ondy zase, že už jsou oběma nohama v ráji. Byl to sbor rozporuplný - na jedné straně výrazné projevy du-chovních obdarování, na druhé pýcha a mohutné holdování nebez-pečným bludům. V dopisech do Korintu je tedy nejen vylíčení apo-štolových zápasů, pobídka k solidaritě, svědectví o bohatství daro-vaném v Kristu a vyznání lásky ke sboru, ale též tvrdá kritika toho, co se ve sboru děje. Proč, to nám nelépe poví apoštol sám: Bojím se totiž, abych vás snad, až přijdu, neshledal takovými, jakými vás nechci míti, a abyste vy mne neshledali, jakým mne nechcete míti: aby se neukázala řevnivost, žárlivost, hněvy, osobní zaujatost, svá-ry, pomluvy, našeptávání, nafukování, zmatky. Bojím se, aby mne, až přijdu, můj Bůh zase ve vás nepokořil a abych nemusil naříkati nad mnohými, kteří dříve zhřešili a nekáli se ze své nečistoty, necudnosti a nezřízenosti, kterých se dopustili. Apoštol tedy poznal, že sbor v Korintu je vážně nemocen a snažil se ho zachránit pro život v Kristu i pro účast na Kristově slávě. Tuto snahu můžeme také rozpoznat za kritikou reformátorů. Oni kritizovali ne proto, že církev nenávidí a chtějí ji zesměšnit, ale proto, že ji milují, přejí jí jen to nejlepší a mají obavy, že ztrácí kurs vedoucí k onomu po-žehnanému cíli. Oni jí nevyčítali nevěrnost z pilátovské pozice lho-stejnosti k pravdě, ale jako ti, kdo se sami chtějí podřizovat Kristu jako jediné Pravdě svého života. V tom jsou reformátoři plně apo-štolští - přejímají zápas apoštolů o krásnou církev včetně jejich osobní vydanosti Pánu. Kritici ovšem nikde nejsou oblíbeni a cír-kev také ve své většině hned nepozná, kolik lásky stojí za nesmlou-vavým napomínáním, jehož se jí dostává. Pokud víme, apoštol Pa-vel nikdy nedosáhl toho, aby ho korintský sbor miloval. Hus byl populární, dokud říkal věci, které si většina jeho současníků i něk-teří jeho nadřízení stejně mysleli. Ale jakmile přesáhl tuto mez a začal bořit falešné jistoty středověkých lidí, stal se jim nepohodlným. (Např. když napadl vžité pojetí církve jako instituce, v níž ti nahoře zařídí spásu těm dole.) To pak i mnozí jeho přátelé obrátili a šli na něho do Kostnice žalovat. Svatá kritika je tedy nejen ve-dena láskou k Pánu a k církvi, ale také se nikdy nezabývá úvahami o tom, co bude ještě přijato kladně a co už s nelibostí. Vypoví vše, co Pán Ježíš ukazuje jako nezbytné, ať přijde vhod nebo nevhod. Opravdu duchovní kritikové se nezabývají vlastním úspěchem ani v jemnějším smyslu. Apoštol sice doufal, že sbor v něm a v jeho spolupracovnícíh rozpozná osvědčené Kristovy služebníky, ale zá-roveň píše, že se nemodlí za korintský sbor a za jeho rozhodování proto, aby se on a jeho spolupracovníci ukázali jako hvězdy, které to tam fantasticky vedou; jde mu výhradně o to, aby sbor konal dobro. Ať už si o nich třeba pomyslí to nejhorší, jen když půjde správnou cestou. Také M. J. Hus klidně snesl pohanu kacíře a pro-klatou smrt, jen když jeho milovaní v Čechách zůstanou na cestě Páně. Doufal, že jeho bývalí posluchači pochopí jeho cestu jako věrnost Kristu až na smrt, ale mnohem více než na osudu vlastní památky mu záleželo na osudu kázaného evangelia v srdcích českých lidí. Teď si možná říkáte: „No dobře, taks tam toho Husa zase našla, ale co my s tím?“ Myslím, že to hodně říká i do vztahů faráře a sboru dnes. Farář nesmí myslet na to, že za to či ono jej už sbor nebude mít rád, ale má připomínat celou vůli svého Pána. A na druhé straně, když má sbor faráře, který na něm takzvaně pořád něco vidí, tak by jej neměl bezmyšlenkovitě zavrhnout a považovat to za tragedii. Měl by si najít způsob, jak se ujistit o farářově lásce a když si jí bude jist, tak všechny jeho výtky brát vážně jako výtky Páně. A my faráři bychom měli umět nejen napomínat, ale také chválit sebemenší pokrok v životě sboru.

S kritikou je to ovšem tak, že je nejlepší, když žádná nemusí zaznít, když je jednotlivec i sbor dostatečně kritický sám k sobě. Přestože si apoštol Pavel myslel hodně o své apoštolské auto-ritě, vůbec nechtěl na sbor přijít s holí a všecky srovnat do kočáru mocí svého úřadu. Věděl, že napomínání z odstupu je potřebné jen v největší krizi sboru a církve, ale jinak dával přednost tomu, aby se sbor napravoval sám: Zkoumejte sami sebe, zdali jste ve víře, osvědčujte se sami. Korintští se měli jeho kritikou vzpamatovat, rozpomenout se na příklad svého Pána a pak sami přikládat měřít-ko Páně na svůj život. Stejně tak Hus a ostatní reformátoři. Oni se ozvali vesměs v neřešené krizi církve, která hrozila úplným du-chovním rozvratem. Navzdory tomu nikdo z nich nikdy neřekl, že církev nepotřebuje lidskou autoritu, spíš jí přáli takovou, která studuje Písmo, v pravý čas rozezná pobloudění a bije na poplach. Ale kromě toho vedou každého jednotlivého křesťana, aby přemýš-lel o své cestě sám, aby nechal vanout Ducha sv. svým svědomím a nešel slepě tam, kam mu někdo nadřízený ukazuje. Neboť každý jednotlivý křesťan se stal křtem Božím smluvním patrnerem, je v jedinečném vztahu k Ježíši Kristu a ten ho zcela osobně volá k následování a k dosažení spásy. A když je poznání pravdy dáno i tomu nejposlednějšímu ve společenství, nemá se podle reformátorů bát s ním vystoupit, protože před Pánem jsme si všichni rovni a Duch vane, kam chce. I tato demokratizace církve u reformátorů je plně apoštolská. Apoštol Pavel totiž také nechápe církev jako py-ramidu, nýbrž jako společenství bratří a sester, kde každý visí jen na Ježíši, každý má svůj dar a každý přímou odpovědnost za cestu, kterou jde. I naše společenství bude probuzeným sborem, když budeme všichni odpovědně uvažovat o tom, zda jsme plni důvěry a lásky vůči Kristu a zda to dokazujeme následováním Jeho příkladu.

Pro vše, co apoštol dosud vyslovil, má jediné odůvodnění: Vždyť nic nedokážeme proti pravdě, nýbrž jen pro pravdu. Naši současníci by se ho asi zeptali po pilátovsku: Co je pravda? Každý máme nějakou: vládnoucí i ovládaní, bohatí i chudí, barevní i bílí, muži i ženy, nájemníci i domácí, zaměstnanci i zaměstnavatelé, většinová společnost i menšiny, materialisté i náboženští lidé, dokonce i vrah a jeho oběť. A všechny ty pravdy mají stejné právo na uznání, protože všichni jsme stejně lidi. Ale bibličtí svědkové jednomyslně odmítají, že pravda je jakýkoli lidský názor. Podle nich pravda je předně vztah Boží k nám: Jeho věrnost, spolehli-vost, stálost, která není zviklána ani lidskou nevěrností, platnost a spolehlivost Jeho Slova. A následně je pravda i naše víra a věrnost, jíž na to odpovídáme. Apoštol Pavel by na otázku: co je pravda? odpověděl: To, co je v Ježíši, Jeho slova i skutky, v nichž k nám přišel sám Bůh a zachránil nás, to je pravda - totiž plnost Boží věrnosti i soubor všeho pravého. Evangelista Jan by otázku: co je pravda? odmítl jako nepatřičnou. Podle něho je Pravda někdo, a to konkrétně Ježíš z Nazaréta. A nikdo není silnější než tato vtělená Pravda, neboť ona zvítězila nad smrtí i hříchem. Když stojíme proti ní, nic nezmůžeme, cíl našeho snažení se rozplyne někde v nená-vratnu, i kdybychom nakrásně umlčeli všechny své kritiky. Když se však vtělené Pravdě - Ježíši podřídíme, tak On nám dá podíl na svém vítězství i na svém neporušitelném životě. Jako ti, kdo jdou za vtělenou Pravdou, sice projdeme lecčíms ponižujícím a bolest-ným, i lecjakou vemi nepříjemnou ozdravnou kúrou, ale jsme spolupracovníky na novém nebi a nové zemi, jež se rodí z Boží moci, na něčem trvalém, slavném, věčném, co už raší a čemu patří budoucnost. To si uvědomovali i husité, když psali na své korouhve: Pravda Páně vítězí. I když oni tou pravdou mysleli hlavně to, co tak NZ nazývá odvozeně: vše, co Pán Ježíš řekl a co nám ukázal jako následováníhodné. Oni věděli moc dobře, že všechno, co je podle Krista, trpí pronásledování. Ale tímto heslem vyznávali, že má přece smysl dovolit tomuto Ježíši, aby se stal vládcem našich životů. Možná, že to heslo svádělo i k mylnému výkladu, totiž že my tu pravdu Páně vlastníme a zařídíme její prosazení, byť i ranami mečem po hlavách těch druhých. Ale odvažuji se tvrdit, že to tak nebylo míněno. Po mém soudu je to ozvuk právě těchto apoštolových slov. A ta nás nabádají, abychom se nestarali o to, jak vždycky vyhrát každý spor a jak si udělat image neomylných, ale abychom se naopak starali o to, jak souznít s Tím, který je Boží vtělená Pravda. Vyjádřeno spolu s Emanuelem Rádlem: Nechtějme být těmi, kdo mají pravdu, ptejme se raději, zda Pravda má nás. Zda jsme se nechali Ježíšem zajmout, zda se Mu podřizujeme jako jedinému Pánu. Když ve sboru každý kouká, aby si uhájil pozici bezchybného, jehož všichni musí respektovat, tak je tam nedýcha-telno a žádná pravá ctnost tam nekvete. Všechno udusí pýcha a pokrytectví. Ať se tam káže co chce, lidi zpod toho vždycky utečou, že oni jsou ti dobří, kterých se to přece netýká, že hříšníci jsou ti druzí. Ale tam, kde se každý odevzdává Pravdě, která je nad námi, je to jiné. Tam se lidé navzájem přijímají jako pomocníci na cestě následování, a proto je tam vstřícné ovzduší. Tam spíš přijmou, že ke škole Kristově patří i nějaké to zahanbující kárání, neboť jsou z pravdy a slyší hlas Páně i za hlasem lidským. Jde jim o to, aby Pán měl radost a byl stále víc jejich prostřednictvím oslavován. Vytvoří tak církev stále reformovanou, jež přetéká požehnáním a je svět-lem. A nejen to, také sami dosáhnou cíle víry, nebeské svatební hostiny Beránkovy. Amen



Modlitba podle M. Jana Husa:
Nejsladší Kriste, jenž jsi Cesta, Pravda i Život, Ty víš, jak málo je těch, kdo Tebe, svou hlavu, napodobují v pokoře a tichosti, v chudobě a čistotě, v pracovitosti a trpělivosti. Otevřela se cesta satanova a mnozí po ní kráčejí. Přispěj maličkému svému stádci, aby Tě nezrazovalo, ale úzkou cestou Tě následovalo až do konce. Táhni nás slabé za sebou, poněvadž když Ty nás nepotáhneš, nemůžeme Tě následovat. Dej statečného ducha, aby byl pohotový, a je-li tělo mdlé, ať předchází, prostředkuje i následuje Tvá milost, protože bez Tebe nemůžeme činit nic, a dokonce ne pro Tebe jít na ukrut-nou smrt. Dej ducha odhodlaného, srdce nebojácné, víru pravou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom za Tebe nasadili nej-trpělivěji a s radostí svůj život. Amen

Píseň: 500 467 673 383

Služba stolu Kristova

Pozvání: Zjevení 19,9a
Blahoslavení, kdo jsou k večeři svatby Beránkovy povoláni.
Propuštění: Filipským 2,1-12
Píseň: 308 258 510

Díkůvzdání + Přímluvy + Otčenáš
Sborová ohlášení

Poslání: Galatským 5,24-26 + 6,1-3.5.8
Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní. Amen             1. Tesalonickým 5,23-24
nebo jako poslání i požehnání 1. Tes. 5,8-24

Píseň: 580 489