Lukáš 11,1-13


29.7.2001 Beroun

Smysl a poloha modlitby

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
 Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy Jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu Jeho jméno. Dotázal jsem se Hospodina a odpověděl mi, vysvobodil mě od všeho, čeho jsem se lekal. Kdo na Něho budou hledět, rozzáří se, rdít se nemusejí. Tento ponížený volal a Hospodin slyšel, ve všem soužení byl jeho spása. Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k Němu. Amen          Žalm 34,2-7.9

Píseň: 167

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, chválíme Tě, že jsi dobrý a žes ve své lásce stvořil člověka, aby byl Tvým protějškem. Vše činíš moudře, dokonale a v pravý čas, a přece nic nechceš dělat bez nás. Snesl jsi Abra-hamovo smlouvání o osud Sodomanů, ačkoli jsi věděl, že mezi nimi není oněch 10 spravedlivých, a to proto, že ses s Abrahamem důvěrně sblížil. A také nás vedeš k tomu, abychom se vyslovili k Tvým záměrům jako Tvoji přátelé. Dobře víš, co potřebujeme, a přece stojíš o to, abychom prosili, hledali, tloukli a ukazovali Ti, na čem nám záleží. Tvůj Syn nás učil volat k Tobě jako ke svému Otci, který je vůči nám mnohem lepší než pozemští otcové ke svým dětem. Dal nám vzor pravé modlitby, abychom uměli naplnit tu převelikou výsadu, že s Tebou smíme mluvit. Budiž za to, Otče, chválen a veleben jak námi zde, tak každým lidským srdcem a každým jazykem i každým shromážděním Tvého lidu.

Vyznáváme však, že se nám často ztrácí důvěra v Tebe, a tím i důvěra v moc a smysl modliteb. Vyznáváme, že sami nevíme, jak a za co se modlit, a že často ve svých modlitbách zapomínáme na Tebe, na Tvou oslavu a na Tvé království. Prosíme, ujmi se nás a dej nám svého svatého Ducha, jenž by v nás prosil podle Tvé vůle. Ať skrze Něho obdržíme no-vé srdce, nové oči i uši, aby pak i naše ústa vynášela z dobrého pokladu slova, která se Tobě líbí. Amen
Čtení z Písma sv.: Genesis 18,17-33 (ekumenický překlad)

Píseň: 382 673



Základ kázání: Lukáš 11,1-13 (ekumenický překlad)

Bratři a sestry, milý sbore, všechny texty, které jsme dnes četli, mluví o modlitbě a ukazují to, co kdysi mistrně shrnul církevní otec Augustin: Člověk nic nezmůže bez Boha, ale Bůh nic nechce bez člověka. Z první knihy Mojžíšovy jsme četli, že Hospodin sice  rozhodl o osudu Sodomy, ale nechce svůj soud zatajit před Abraha-mem, protože to je Jeho přítel. A neurazí se, když s Ním Abraham smlouvá o množství spravedlivých, jež by ještě mohlo zadržet Jeho trestající ruku, i když se v tom smlouvání projevuje naivita a nein-formovanost. Naopak, líbí se Mu, že se Abraham zajímá o osud ce-lého města, a ne jen o osud svého synovce Lota; že se chová jako otec mnohých národů i v tom, že pro něho nikdo není cizí, nehodný zájmu, že ani těm Sodomanům neodpírá svou otcovskou starost. Z tohoto Abrahamova příběhu můžeme slyšet pozvání k přímluvám, povzbuzení, že se můžeme osmělit a hovořit s Bohem o Jeho díle a o osudu ostatních, protože On se nám otvírá jako svým přátelům. V oddíle z Lukáše sám Pán dovede svým příkladem učedníky k tomu, že modlitba je důležitá, což se projeví prosbou o vyučování pravé modlitbě. Jenže On jim nedává jen zaručeně správný text, který by všichni měli opakovat, aby se dostali až před Boží tvář. Tak si asi ono učení modlitbě představovali. Myslím, že když církev Modlit-bě Páně rozuměla takto, byla vždycky vedle. Že ona má být něčím víc než posvátnou formulí, totiž pozváním k zaujetí určitého posto-je k Bohu i pozváním k převzetí určitých témat a určitého žebříčku jejich důležitosti. Na správnost takového modelového uchopení Modlitby Páně ukazuje i to, že evangelista Lukáš ji zaznamenal v mnohem stručnější formě než Matouš a církev prvních dvou století vůbec nenapadlo, že by se s tím mělo něco dělat. Když se podíváte do poznámkového aparátu, kdo se rozhodl nastavit Lukášovo znění modlitby do Matoušovy krásně rytmizované a liturgicky oblíbené podoby, jsou to až opisovači z 5. století a ti starověcí překladatelé, kteří ještě počítali s tím, že jejich klienti si opatří jen jediné evan-gelium. Správnost modelového uchopení potvrzují i další slova Páně, v nichž své učedníky i nás povzbuzuje podobenstvími k vytr-valosti v modlitbě a také k důvěře v Boží otcovský vztah, v Boží ochotu obdarovávat. To by jistě neříkal, kdyby věc byla vyřízena opakováním správných slovíček. Aby toho nebylo málo, nakonec překvapivě odvrací zřetel učedníků od hmotných darů a řekne, že Bůh se projevuje jako dobrotivý Otec tím, že neodepře Ducha sv. těm, kdo Ho prosí. Neboť to, zda nás Bůh přijal nebo nepřijal za své děti se skutečně neměří podle blahobytu, který si vymodlíme, ale daleko spíš tím, že Bůh je ochoten vyslyšet naše prosby o život z Jeho moci, o sestoupení mezi nás a do nás, o sjednocení s Ním.

Evangelista Lukáš svědčí, že Pán Ježíš učil své učedníky oslovovat Boha prostým Otče. Dokonce bez přívlastku náš, který jsi v nebesích, který známe od evangelisty Matouše a jenž nás odkazuje do patřičných mezí. A učil je to proto, že to sám umožnil. Že On, Jednorozený syn Boží, se stal dobrovolně člověkem a naším bratrem. Že svou obětí překlenul propast hříchu, která nás oddělovala od svatého Boha, odcizovala Bohu. Že těm, kteří Ho přijali a věří v jeho jméno dal moc stát se Božími dětmi. Pán Ježíš nás učí osovovat Boha Otče, protože v Něm nám přišel sám Bůh nabídnout adopci, přesahující každé pomyšlení: adopci do své domácnosti a rodiny se vším, co k tomu patří. I s darem Ducha, jenž nás učí mys-let a jednat jako Boží děti. I s dědickým podílem ve svém království. Ano, připouštím, že v sobě máme díky našim pozemským ot-cům někdy i velmi nevábné obrazy otcovství, ale v podvědomí všichni nosíme i otcovský ideál. Že otec je ten, který se k dítěti vždy-cky zná, který se ho zastane, když se mu děje příkoří, který mu sice také občas naplácá a vynadá, ale stará se o ně, dává jeho životu jistotu a dobrý řád, vychovává je a je pro ně i prvním učitelem růz-ných dovedností. A proto v oslovení Boha Otče je vlastně převeliké povzbuzení k důvěryplnému vztahu. Bůh už nechce být děsící mo-cí, ani policajtem, sčítajícím naše lumpárny. Chce být Bohem blíz-kým, jehož přítomnost posiluje a rozradostňuje, u něhož se cítíme doma, a zárověň Bohem, jehož vůle není pro nás nepřátelský dik-tát, ale něco tak přirozeného, jako pro dítě řád jeho domova.

A tím jsme u další oblasti, kterou navozuje vyznání Božího otcovství. Dovoláváme-li se skrze Krista toho, že Bůh je náš Otec, musí být Jeho otcovství také na nás rozpoznatelné. A proto nás Pán Ježíš učí, abychom se v modlitbě ztotožňovali s Božími záměry. Proto máme na prvním místě prosit Otce: buď posvěceno Tvé jméno. Ta prosba v našich ústech vyjadřuje, že my posvěcení Božího jména sami ze sebe nezařídíme, že musí být posvěceno Boží mocí. Ale také vyjadřuje, že my osobně toužíme, aby nám bylo Boží jméno svaté, aby pro nás byl nedotknutelný charakter našeho Otce, prosazoval se v nás a demonstroval se skrze nás slavně vše-mu světu. Abychom nekydali hanbu na jméno svého Otce, aby si kvůli nám ostatní nemysleli: ten jejich pánbíček asi taky za nic ne-stojí, když má takovouhle čeládku. Pravým modlitebníkům tedy má v prvé řadě jít o Boží čest, o Boží věci, o přijetí a vyvýšení Boha v každém lidském srdci, nikoli o sebe. Proto Modlitba Páně pokračuje druhou prosbou: Přijď Tvé království. U Matouše přece Pán vyzývá: Hledejte nejprve Boží království. A Boží království, to není cosi neurčitého, nýbrž věk Božího kralování. On již v Kristu započal, ale ještě tu není ve své plnosti. Dnes ještě mnohé zakrývá Boží vládu nad celou zemí, ano, jsou tu i síly, které jí dosud kladou odpor, ač byly Božím Synem poraženy v rozhodující bitvě. Jsme-li Boží děti, měli bychom věřit svému Otci, že chce chaos tohoto svě-ta nahradit dokonalou harmonií ve své režii. A měli bychom svému Otci denně dokazovat slovy i skutky, jak velice nám záleží na tom, aby to již uskutečnil, aby celý svět byl Jeho bezpečným a harmo-nickým domovem, kde On bude všemi respektován jako Pán a Otec. Když nějaký pozemský otec slíbí své mizerně bydlící rodině, že jí postaví nový dům, tak děti, dokud to berou vážně, na něho na-léhají: „A tatínku, kdy už to uděláš, pojď už stavět, my ti budem nosit cihly.“ A těší se na to tím víc, čím víc vidí, že se v tom směru něco děje. Tak i my křesťané bychom neměli zamítat smělou na-ději, do níž nás uvedl náš nebeský Otec, naopak, můžeme a máme jí žít a pod jejím zorným úhlem formovat své postoje, protože náš Otec mluví pravdu. Vždyť naplnění této naděje bude znamenat ne-jen Otcovo vyvýšení, ale i slavný dědický podíl pro nás. Myslet v modlitbě nejprve na Otcovo jméno a na Otcovo kralování, to není pouhá zdvořilost, jakou prokazujeme třeba svým přátelům tím, že se při setkání nejprve zeptáme: „Jak se máš?“ Ano, platí, že máme-li svého nebeského Otce skutečně rádi, myslíme na Něho víc než na sebe. Ale zároveň platí, že posvěcení Božího jména a Boží vlá-da jsou nejdůležitější podmínky pro plný život a že dostávají před-nost, protože jsou důležitější než cokoli jiného.

Jenže Pán Ježíš nedělí život na oblast svatou, která do mod-liteb patří, a oblast všední, s níž nesmíme Boha otravovat. On nás učí modlit se tak, abychom si uvědomili, že všechno v našem živo-tě je Boží dar a že našeho nebeského Otce zajímáme celí, i s potřebami svého těla. A proto následuje prosba: Náš denní chléb nám dávej každého dne. Učí nás však vyprošovat si to základní a neprosit o zásobu, ale o to, co potřebujeme na dnes, prosit stále znova, abychom každý večer mohli nově s povděkem zjistit, že nám Bůh dal náš denní vojenský příděl, abychom mohli pokračovat v tažení s Jeho vojskem.

Dále nás Pán Ježíš učí pamatovat na to, že jsme potřební stále nové milosti. Že neobstojíme bez Otcova odpuštění a bez Jeho ochrany před zkouškami, které by byly nad naše síly. Proto v závěru Modlitby Páně stojí: A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás do pokušení. Denně se prohřešujeme proti vůli Otce, narušu-jeme vztah s Ním svou neposlušností. On je hotov nám odpouštět, smazat všechno krví Kristovou, ale my musíme pojmenovat své jednání jako hřích, litovat toho, že jsme svého Otce zklamali. A hlavně musíme být sami připraveni dávat odpuštění dál. Kdo vlast-ní neochotou odpouštět zabetonovává narušené vztahy vůči lidem a brání jejich obnově, ten dělá přesný opak toho, co dělá Bůh v Kris-tu. Ten promarňuje darovanou amnestii. A proto o ni přijde a ne-může se už dočkat nové, byť ji potřebuje. Když nás Bůh přijal za své děti, neznamená to, že nadále budeme bezchybní. V mnohém zajsté klesáme všichni a náš Otec dobře zná naši křehkost. Nese nás, aby nám nepřekážela. Nedovolí, abychom byli pokoušeni nad svou možnost. Je dokonce připraven napravovat na svůj účet vše-chno, co jsme pokazili. Ale žádá od nás, abychom své příbuzenství s Ním prokazovali tím, že si osvojíme Jeho cestu k obnově - umění vzdát se oprávněných nároků. To, o čem mluví předposlední pros-ba Modlitby Páně, není výměnný obchod odpuštění za odpuštění. Kdyby nám Pán Bůh odpouštěl jen tak nedokonale, jako to děláme my, bylo by to s námi smutné. Ale je to upozornění, že když náš vztah k Bohu funguje na základě milosti, nemůže náš vztah k li-dem být založen na ničem jiném. Pán nás také v této prosbě vede k tomu, abychom si všimli, že před Bohem nestojíme jako ze všeho vypreparovaní jednotlivci, ale naopak se všemi svými vztahy a vaz-bami. Že ony našeho Otce také zajímají a že se v nich chce oslavit. Že chce být nejen naším Otcem, ale také Otcem těch kolem nás. Tolik nás Pán učí o obsahu a poloze pravé modlitby. Ale tím svou řeč neuzavírá. Následují dvě podobenství, v nichž nám chce uká-zat, že má smysl se modlit, že můžeme počítat s vyslyšením.

Prvnímu podobenství o příteli, který si jde o půlnoci vypůj-čit k příteli tři chleby, aby mohl pohostit jiného přítele na cestách,  dominuje neodbytnost. Neodbytnost, s jakou onen prosebník v ab-solutně nevhodné chvíli žádá to, co potřebuje k prokázání služby, jíž je povinován. Neodbytnost, která nakonec dosáhne svého. Pán Ježíš nás jistě nechce navádět k tomu, abychom den co den otravovali  Pána Boha s nějakým svým výmyslem. To bychom si také mohli na Pánu Bohu vynutit něco, co nám velice uškodí. Ale říká nám, že není marné u Něho prosit o všecko, co potřebujeme ke své službě. On je náš přítel; když Mu dostatečně dáme najevo, že nám na tom moc záleží, dá nám všecko, co potřebujeme. Nejen tři chle-by pro pocestného. Všechno, co potřebujeme k dosvědčování Jeho lásky v tomto kraji, ať jsou to obdarovaní lidé nebo hmotné věci. Naše prošení, hledání a tlučení může trvat dlouho, nekdy i pár let, ale nakonec najedme, dotlučeme se.

Z druhého podobenství má jasně vyplynout, že Bůh jako Otec nezklame důvěru nás, svých dětí. My jsme přece hříšní lidé, a také nezklameme své děti. Když chtějí jídlo, nedáme jim místo ně-ho něco nebezpečného. Ale přesto se dost neradi s něčím obracíme na svého nebeského Otce. Proč? Někdy jako odpověď slyším v ČCE takovou dost rozumně a zbožně znějící větu, že náš nebeský Otec nám dal rozum, smysly, ruce a nohy, abychom Ho neotravo-vali s každou prkotinou a mohli si také posloužit sami. V této souvislosti se mi moc nezdá, i když někdy ji sama užívám, když se setkám s lidmi, kteří ze zásady modli se a pracuj vypouštějí tu druhou polovinu a modlí se i místo toho, aby přiložili ruku k dílu. My zase upadáme do druhé krajnosti, chceme všecko odpracovat a nic nenechat na vyprošování u Otce. Asi o Jeho otcovství nemáme valné mínění a myslíme si, že jsme rozhodně lepší rodiče než On. Asi nám stále dělá potíže přijmout roli dětí, které přijímají. Dítě si musí nechat darovat naprosto všechno, co potřebuje k životu. Ne-umí ulovit rybu, upéci chléb, vzít slepici vejce. My se cítíme mnohem soběstačnější. Prosíme o denní chléb, ale také se na něj sami pořádně nadřeme. Trvá nám déle, než pochopíme, že bez Boží mo-ci a štědrosti bychom neměli nic. Pořád Boha z něčeho podezřívá-me, neumíme Mu věřit tak bezmezně, jako věří malé děti rodičům. A proto se pokud možno vyhýbáme situacím, v nichž musíme říci: „Otče, dej mi.“ Jenže to k ničemu nevede. Strach působí muka a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. Strach se Bohu vydat a být před ním prosebníky nás od Něho jenom vzdaluje. Avšak v jedné situaci nám nic jiného než ono dětské „Otče, dej mi“ nezbývá: totiž tehdy, když jde o věčný život, o účast na Božím životě, o Ducha, spojujícího s Bohem v jedno. Pán Ježíš nás povzbuzuje, abychom odložili strach, riskovali plnou důvěru a tuto prosbu k nebeskému Otci vyslali. Ten, který dal svého Jednorozeného, aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný, si před ní rozhodně nezacpe uši. On vyslyší každého, kdo s vírou v Jeho Syna Ježíše prosí, aby Mu byl připodobněn. Neboť Bůh nechce náš život ničit, ale rozhojnit a naplnit. Stejně jako ti pozemští rodiče, kteří své děti krmí a nenechají je uštknout žádnou jedovatou potvorou, i On nám přeje jen to nejlepší. A to nejlepší je v Jeho očích, když všichni bu-deme mít Jeho Zákon napsaný na srdci, když budeme svatí a bezú-honní, naplnění mocí ke každému dobrému činu i slovu, mocí pře-máhající zlo a sřežící nás ke spasení. Boží otcovství vůči nám není všelijaké, ale dobré. On tu naši adopci chce dotáhnout do všech dů-sledků. A proto má smysl Mu důvěřovat a modlit se, aby v nás pře-býval se vším svým bohatstvím. Amen



Píseň: 550 551 191

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: I. Janův 3,1-3 + 4,13-16 + 5,14-16

Požehnání: Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen            2.Tesalonickým 2,16-17

Píseň: 623 199