Lukáš 17,5-10


7.10.2001 Beroun

Každá opravdová víra dělá divy, ale nedělá si zásluhy

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Pojďme, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před Jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme Ho hlaholem žalmů! Hospodin je velký Bůh, je velký Král nade všemi bohy. On má ve svých rukou hlubiny země, temena hor patří Jemu. Jeho je moře, On sám je učinil, souš vytvořily Jeho ruce. Přistupme, klaňme se, klekněme,skloň-me kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes Jeho hlas, nezatvr-zujte svá srdce. Amen           Žalm 95,1-8a

Píseň: 42 178

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče,
děkujeme Ti, že jsi stvořil člověka, aby byl správcem Tvého stvoření, aby pracoval pro Tvou oslavu a pro užitek všeho tvorstva a byl všude zname-ním Tvého kralování. Děkujeme, že sis povolal Izrael za svůj lid zvláštní, za své královské kněžstvo, které má všem lidem a národům svědčit o Tobě, Bohu živém a pravém, který vysvobozuje ze smrti a koná veliké divy. Děkujeme, žes poslal na svět svého Syna Ježíše a skrze Něho jsi i nás povolal do služby Tvých svědků a vyslanců, kteří mají být prvotinou nového stvoření. Děkujeme, že důvěrou ve Slovo, jež zvěstuje Tvůj Syn, všichni získáme moc konat Tvou vůli. Děkujeme Ti za ujištění, že víra dokáže uskutečnit i věci, které se zdají nepřirozené a bláznivé. Děkujeme Ti také za to, že Tvůj Syn vede své apoštoly i nás k pokoře a k umění setrvat až do Tebou určeného času v postavení služebníků.

Vyznáváme, že podobně jako apoštolé často cítíme, že nemáme na to, abychom radostně přijímali ztroskotance, zajišťovali svou budoucnost milosrdenstvím a odpouštěli sedmkrát za den. Vyznáváme Ti také svoji netrpělivost: Je nám zatěžko stát na místě a rozsévat, aniž se hned dočkáme úspěchu a odplaty. Je nám zatěžko chápat Tvou časomíru. Je nám zatěžko přijmout, že naše poslušnost Tvé vůle a naše služba jsou sa-mozřejmé, protože Tys nás k nim stvořil. Prosíme, smiluj se nad námi a sešli nám svého sv. Ducha, aby proměnil naše srdce i srdce veškerého Tvého lidu z nedověrného ve věřící. Prosíme, užij si k tomu i všech shro-máždění této neděle. Amen

Čtení z Písma sv.: Abakuk 1,2-3 + 2,1-4 (ekumenický překlad, ve v. 2,4         čti skrze svou věrnost)

Píseň: 692 622



Základ kázání: Lukáš 17,5-10 (překlad prof. Žilky)

Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ Pán odpověděl: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné, mohli byste říci této moruši: ´Vykořeň se a přesaď se do moře´, a poslechla by vás.“

 „Kdo z vás, který má otroka orajícího nebo pasoucího, řekne mu, když se vrátí z pole:´Hned pojď a sedni si ke stolu!´ Neřekne mu spíše: ´Přichystej mi něco k večeři, opásej se a posluhuj mi, až se najím a napiji; a potom budeš jíst a pít ty´? Zdali děkuje otrokovi, že učinil, co mu bylo nařízeno? - Tak i vy, učiníte-li všecko, co vám bylo nařízeno, říkejte:´Jsme již nepotřební služebníci. Učini-li jsme jen, co jsme byli povinni učinit´.“

Bratři a sestry, milý sbore, na první čtení působí ten vybraný oddíl dost nesourodým dojmem. Když však čteme několikrát a trochu uvažujeme nad vzájemným vztahem těch dvou Ježíšových slov, tak se nám souvislost objeví. A zase můžeme žasnout, jak Duch sv. vedl evangelistu, aby prozíravě k prvnímu slovu připojil druhé, které bude brzdit nežádoucí úlety. Učedníci zatím nemají víru, jež dokáže veliké věci. Nemají žádnou víru. Ale až ji budou mít, ocitnou se v pokušení, jemuž čelí násle-dující podobenství o pánu a otroku. V pokušení netrpělivosti a ne-pokory. V pokušení myslet si, že každým vyplněním Boží vůle si získávají zásluhu, která musí být ihned odměněna. V pokušení pře-cenit svůj význam, v pokušení chtít být ihned něčím víc než slu-žebníky. A proto ihned po ujištění, že každá víra dělá divy, slyší výzvu k pokoře. A my dnes můžeme to obojí slyšet s nimi.

Když se vrátíme do dvou předešlých kapitol, bude nám hned jasné, proč apoštolé žádali svého Pána, aby jim přidal víru. V patnácté kapitole uslyšíme, že zbožný člověk se má umět radovat nad obrácením těch, kdo dosud jen zneužívali Bohem darovanou svobodu. V šestnácté kapitole slyšíme, že prozíravé je okamžitě se zařídit podle slyšeného slova, zajistit svou budoucnost milosrden-stvím a užívat majetku tak, aby sloužil také našim bližním. A těsně před oddílem, který jsme četli, napomíná Pán své učedníky, aby se měli na pozoru a nebyli pohoršením a aby odpouštěli třeba 7x za den těm, kdo se proti nim proviní a budou toho litovat. Není divu, že si v duchu říkali: „Mistře, kde na vezmeme sílu, vždyť všecko, co jsi říkal, se tak strašně příčí lidské nátuře! Kdyby na nás bylo, určitě bychom nedokázali jednat jako otec ztraceného syna či jako odvolávaný správce statku. A jsme snad andělé, abychom se nikdy nikomu nestali kamenem úrazu, abychom další a další křivdy do-kázali řešit pokáráním a odpuštěním a abychom ještě i po sedmé věřili v upřímnost viníkovy lítosti? Mistře, my věříme v Boha Izraele, věříme také, že On Tě poslal, ale tohle, to je na nás moc. Jestli to po nás vážně chceš, dej nám víc víry!“ Ale Pán Ježíš jim ukazuje, že prosí špatně. Podle Něho neexistuje menší víra, která zázraky nedělá, a větší víra, která na ně má, neexistuje malá víra, která je s to poslechnout jen něco, a velká víra, která naplní celou Boží vůli. Existuje jen víra a nevěra, či víra a nedověra, schopnost se spoleh-nout na Boží Slovo a neschopnost to udělat. Když člověk uslyší hlas Boží a nezatvrdí své srdce, začne Bohu důvěřovat v Jeho plánech s námi, tak je také uskuteční, byť se zdálo, že jde o nejne-přirozenější věc na světě. Víra prostě působí, ať se jí odvážíme jakkoli skromně, ať se k ní prokoušeme jakkoli těžko. Když se odváží-me důvěřovat Bohu, že má pro svůj lid dobrou zemi či dobré odpočinutí, tak do nich dojdeme. Když se odvážíme věřit, že Bůh má odpověď na naše neodbytné a nezodpověditelné otázky, pak ji u-slyšíme. Když se odvážíme věřit Bohu, že On miluje nehodné a vy-hlašuje v Kristu generální pardon všem hříšníkům, pak dostaneme sílu to zrcadlit i v našich vztazích k provinilým lidem. Ale když budeme tvrdit, že to, co nám Bůh předkládá, je jenom utopie, když budeme jenom naříkat, kde je ta Jeho údajná moc, když nás teďka nechá dusit ve vlastní šťávě, když budeme jenom opakovat, že za blbost se musí platit, jináč by svět byl za chvíli úplně zkaženej, tak vězíme v nevěře a od Boha nic nedostaneme. Věřit Bohu jistě není lehké, neboť On se rozhodl nás spasit tím, co je hříšnému člověku bláznovstvím. Ale je tu nejen hlas pokušitele, který halasně snáší námitky, proč to tak nejde, ale také Duch sv., který hlasem tichým a jemným domlouvá našemu srdci: Zkus to, navzdory všemu to zkus. Což ti nabízím špatný cíl? Kdykoli člověk dostane aspoň ma-ličkou chuť vzít Boha za slovo, tam se změní mnohé. A jak je to s tím udílením a přidáváním víry? Pán Ježíš umřel a vstal z mrtvých, aby pro nás nebylo jedině možné přitakat pokušiteli, abychom zase měli na vybranou. V tomto směru je víra Boží dar. Bůh ji v Kristu znovu umožňuje. Ale rozhodnout se musíme sami. Když se rozhodneme pro Ježíše Krista a pro Jeho Otce, Pán Ježíš se pak za nás při-mlouvá a střeží nás, aby naše víra nezhynula. A jak je to s tím přikazováním moruším, aby se přesadily do moře? Mínil to Pán Ježíš doslovně, nebo jen obrazně? Já myslím, že si zvolil takové přirovnání. Přikázat moruši vykořenit se z obvyklého stanoviště a přesa-dit se do moře znamená přikázat věc, která je v nejpříkřejším rozporu s přirozeností stromu. Strom přece zapouští kořeny do země a vrůstá do ní dál a dál, aby se dostal k sladké vodě. Setrvává na jed-nom místě, nemá ve svém genetickém kódu stěhování. Nemůže se zakořenit ani na mořské hladině, ani na mořském dně, protože slaná voda, vlny a nedostatek vzduchu by jej zabily. A doufám, že uznáte, že Pán Ježíš nechce ujistit věřící o tom, že budou mít moc vírou zabíjet jiné tvory. Vždyť z proroka Abakuka jsme četli: Spra-vedlivý bude žít skze svou věrnost, bude živ prostřednictvím své víry. Víra dává moc k životu, k záchraně, ne k ničení. To vykoře-nění moruše a přesazení do moře Pán zvolil, aby řekl: Když mi bu-dete důvěřovat, přikážete i to nejnepřirozenější a stane se to skutkem. Ne nějaké moruši, ale předně sobě. Přikážete si to, co je v příkrém rozporu s vaší starou člověčí náturou: jít úzkou cestou, vzít na sebe kříž, zřeknout se sebe, sloužit, odpouštět, nepočítat křivdy, zajistit se milosrdenstvím, lámat svůj chléb hladovým a přijímat bezmocné, a ono to půjde. Stanete se těmi lidmi lásky, kteří dávají dál milost, již přijali, a nic vám v tom nebude bránit. Přitakáte-li Božímu Slovu, mému evangeliu, pak ono se ve vás projeví jako moc. Tato věrnost, důvěra, vám otevře dveře života, který je hoden toho jména. Myslím, že o tomhle to předně je. Že se tu jedná o ty veliké zázraky Ducha sv., které nikdo neregistruje jako senzace, ač jsou velkými projevy Boží moci. Možná, že podstatně většími, než třeba schopnost přikázat smrtelné chorobě, aby opustila tělo něko-ho, kdo je nám milý. Když si někdo někde založí nějakou novou církvičku či spíše sektičku, tak vždy velmi stojí o to, aby se mu dařilo přikazovat nemocem. A pak se vytahuje: „Podívejte, to já mám tu správnou víru, protože tohle dokážu. Dejte se ke mně, ty druhý za nic nestojej.“ Ale už méně je dbalý toho, aby on i jeho posluchači ve víře dokázali nařídit sami sobě pokoru a lásku a stalo se to skutkem. Když už jsem se dotkla toho uzdravování, nemyslím si že je správné měřit víru nějakého společenství podle toho, zda v něm byl někdo uzdraven modlitbou, či ne. Už proto, že Pán Ježíš říká: Kdybyste měli víru jako zrnko hořčičné... On totiž jedná a dopřává nám své divy už tehdy, když v nás objeví zrnko, zárodek víry, nikoli až tehdy, když se můžeme prokázat heroickou vírou v plné síle. Když se tedy někde projeví jeho moc, neznamená to nic jiného, než že našel onen zárodek víry, zárodek důvěry. Není čím se chlubit. A důvěra v moc Pána Ježíše nad nemocí je jen jedna z mnoha částí celkové důvěry v Něho. On je také svobodný a sám určil, co dá komu prožít na jeho cestě a kdy ukončí jeho lhůtu, tak-že i modlitby z celého srdce a z celé duše se mohou rozcházet s Jeho záměrem. Ti, kterým se nedostane vyslyšení, nejsou vždy neschopni důvěřovat. Ráda bych však, abyste nepřehlédli, že Pán odpovídá již na zárodky naší důvěry. Je to tak dobře, protože nás tak povzbuzuje od samého počátku, naši důvěru upevňuje a piplá, aby rostla a sílila zkušenostmi, co je ve spolehnutí na Něho možné nového a krásného. Je to tak dobře, protože tím milost zůstává mi-lostí a neproměňuje se v našich očích ve mzdu za vynikající výkony. A tím se dostáváme ke druhé části dnešní perikopy.

„Kdo z vás, který má otroka orajícího nebo pasoucího, řekne mu, když se vrátí z pole: ´Hned pojď a sedni si ke stolu!´? Neřekne mu spíše: ´Přichystej mi něco k večeři, opásej se a po-sluhuj mi, až se najím a napiji; a potom budeš jíst a pít ty´? Zdali děkuje otrokovi, že učinil, co mu bylo nařízeno? Tak i vy, učiníte-li všecko, co vám bylo nařízeno, říkejte: ´Jsme již nepotřební slu-žebníci. Učinili jsme jen, co jsme byli povinni učinit´.“  Tentokrát je Ježíšův příklad ze života vemi realistický. Tak to chodí, že když se sluha vrátí z práce venku, nepřestane být sluhou a čeká ho ještě druhá směna v kuchyni a u stolu. Pracuje od slunka do slunka, plní přání svého pána a na sebe má čas až tehdy, když je jeho pán uspo-kojen. A nejen sluha, taková druhá směna čeká doma i na zaměst-nané maminky a ony ji den co den beze slova absolvují. Takových lidí je víc, ale ten sluha, otrok je tu zvolen za příklad proto, aby-chom bez potíží poznali, kam náš Pán míří. A On nás chce přivést k tomu, že i celý náš pozemský život pod Jeho vládou je služba, v níž vždycky má dostat přednost uspokojení Jeho, Pánova přání. Že nemáme z této služby chtít předčasně uniknout, že nemůžeme své-mu Pánu vyhradit pár hodin denně nebo týdně a v ostatních si chtít jít po svých bez ohledu na Něho, bez ohledu na to, že si přichází pro naši službu skrze naše bližní. A už vůbec že si nemáme malo-vat, že služba snad patří jen k našim křesťanským začátkům, ale ja-ko staří mazáci že ji předáme nějakým bažantům a sami už budeme vládnout, užívat si odplaty a komandovat ty, kdo jsou v domácnosti Páně za čtrnáct dní týden. Tak to snad chodí na vojně, tak to chodí i u různých blouznivců, ale ve věrné církvi ne. Tam platí, že celý náš život, od chvíle kdy začneme brát rozum až do posledního vy-dechnutí, je určen k službě Bohu. Nesmíme být netrpěliví. Teprve až splníme všecko, co nám Pán naplánoval, můžeme o sobě říci, že už jsme nepotřební služebníci, že už máme hotovo. Ano, sláva spo-ludědiců a spoludědiček Kristových se na nás zjeví také, ale až v Bohem ustanovený čas, až vyplníme své dny služby. Dále Pán Ježíš chce, abychom si všimli, že otrokovi v podobenství se neděkuje. Že jeho pán považuje za úplnou samozřejmost, že otrok splnil řádně všecky příkazy. Když tedy my důvěřujeme Bohu, posloucháme Krista jako svého Pána a konáme všecko, co pochopíme jako Jeho vůli, není to nic mimořádného, je to samozřejmost. Proto jsme byli stvořeni, proto jsme v Kristově domácnosti. U všech tvorů je samo-zřejmé, že jsou tím, k čemu byli stvořeni, a bylo by nesamozřejmé a trestuhodné, kdyby tím nebyli. Tedy i u člověka, přestože on do-stal výsadu se pro dobro svobodně rozhodnout. Když tedy uděláme, co po nás Pán žádal, když posloužíme, nepřísluší nám dělat ramena a u vědomí svých zásluh natahovat ruku po odplatě, kterou nám Bůh musí dát, protože my jsme přece ty věřící hvězdy, které mu to Jeho království tady na zemi tak dobře zařídily. Sluší nám pokora - pokora služebníků, kteří jsou hotovi s něčím, co bylo jen jejich po-vinností. A možná i pokora těch, kdo jsou si vědomi, že mnohé pokazili, že všecko nebylo tak, jak by si to náš Pán přál mít. Každý skutečně věřící člověk si není vědom že by podal zvláštní výkony, jež by měly být oceněny, ačkoli dělal mnohé, co jiní nedělali, ač obdaroval mnohé a zanechal po sobě mnohde světlou stopu. Věřící člověk prostě řekne, že nemohl jednat a žít jinak, když si ho Kris-tus vybojoval a podmanil. Je to vposledu velmi osvobodivé; pokor-ný člověk nežije v křeči, nebojí se o sebe, protože on přece není sám svůj. Neúčastní se žádné soutěže režisérů života, kterou musí stůj co stůj vyhrát, ale prostě chce souznít se svým Pánem. Pokorný člověk se nečervená, ať referuje o svých úspěších nebo neúspěších.

Když nás Pán Ježíš má k tomu, abychom po splnění Jeho vůle sami sebe označili za nepotřebné či neužitečné služebníky, tak se toho nemusíme bát. On s nikým nenakládá metodou vymačká-vaného citrónu;  On není z těch, kdo z člověka dostanou, co v něm je, a pak ho vyhodí, přesně jako kuchaři ten vyždímaný citrón. My spolu se Simeonem smíme vyznávat, že náš Pán propouští ze služby v pokoji a že jednou v pokoji propustí i nás, aby nás uvedl do věčného odpočinutí, které nám připravil dřív, než slunce zasvítilo, dřív, než jsme Jej mohli velebit a konat dobré dílo. Amen



Píseň: 673 246

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení + nácvik písně 619

Poslání: 2. Timoteovi 1,7-14 + 2,4-13
             nebo Židům 10,19-25.35-39 + 11,1-2

Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, on to také učiní. Amen              1.Tesalonickým 5.23-24

Píseň: 623 443