LUKÁŠ 17,11-19


14.10.2001 Beroun

Teprve vděčnost nám umožní žít z Božího požehnání

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vyku-puje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

  Žalm 103,2-5     Amen

Píseň: 103 549

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče,
chválíme Tě za to, že Tvé milosrdenství je nové každého jitra. Chceme Ti mezi lidmi vzdávat chválu, vždyť Tvé milosrdenství nad nebe sahá, až do mraků sahá Tvoje věrnost. Dal jsi nám své dobré stvoření, aby nám sloužilo, a stále plníš svou přísahu, že po všechny dny země bude trvat setba i žeň, chlad i žár, léto i zima a den i noc. I dnes se chceme před Tebou radovat z toho, jak jsi zabezpečil náš tělesný život. Děkujeme Ti také za to, že dáváš svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posíláš na spravedlivé i nespravedlivé. Miluješ všechny, i ty, kdo se Ti odcizili, a dáváš jim ještě mnohem víc, než jen tělesný chléb. Poslal jsi k nám svého jednorozeného Syna, aby otevíral slepé oči a vyváděl z věznic ty, kdo sedí v temnotě. Dal jsi mu všechno na povel, dokonce i smrt. On zvítězil nade všemi mocnostmi zmaru a stále vítězí nade vším, co ničí a svazuje lidský život. On vyslýchá ty, kdo k Němu volají, a korunuje spásou ty, kdo důvěřují Jeho rozkazu. Velebíme Tě za to, že prá-vě tak se Ti zalíbilo a že jsi v Ježíši Kristu Immanuel, Bůh s námi.  Prosíme, nedovol, abychom tyto velké věci chápali jako sa-mozřejmost. Prosíme, naplň nás i celou svou církev svým svatým Duchem, Duchem pokory a lásky. Ať víme, že jsme byli obdarová-ni nezaslouženou milostí a nestydíme se za to. Ať Ti dovedeme prokazovat vděčnost slovem i životem stále, nejen v tomto jediném shromáždění. Prosíme, požehnej nám slyšení Slova i obecenství stolu Páně, abychom skrze ně rostli ve Tvé vděčné svědky, v královské kněžstvo, které Ti slouží jménem celého stvoření. Učiň tak ke chvále a slávě svého jména i k užitku našemu, celé Tvé svaté církve i všeho stvoření pod nebem. Amen

Zpovědní otázky

Slovo milosti: Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze tomu, kdo se utíká k němu. Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi,jejichž duch je zdeptán. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Amen Žalm 34,9.19.23

Čtení z Písma sv.: Deuteronomium 8,7-18 (ekum. překl.)

Píseň: 162 169,3-7

Základ kázání: Lukáš 17,11-19 (ekum. pk. ve v. 13. čti dle pozn. h)



Bratři a sestry, milý sbore, původně jsem chtěla přerušit kvůli slavnosti díkůvzdání cyklus lukášovských oddílů, ale pak jsem si uvědomila, že to vůbec není třeba. Že v textu předepsaném na tuto neděli sice není ani čárka o úrodách země, ale přesto je tam dost o vděčnosti. Minule jsme vyslechli ze začátku Lukášovy 17. kapitoly, že i ta nejmenší víra hodná toho jména dokáže nepředstavitelné. A pak jsme slyšeli Ježíšovo podobenství o tom, že my lidé nemáme očekávat žádnou Boží vděčnost za to, že jsme poslušní, neboť to je samozřejmé, k tomu zde jsme. V příběhu, jenž jsme četli, se setká-me jak s vírou, která dokáže nemožné, tak i s předsudkem, že Bůh nám za naši poslušnost zaplatí a tím jsme si kvit. A aby téma vděč-nost bylo vyčerpáno, je zde ukázáno, že naopak Bůh čeká vděčnost od nás - vděčnost za to, že nás skrze Krista vysvobozuje, neboť to vůbec není samozřejmost, ale milost. V evangelním příběhu to po-chopí jeden z deseti a Pán se dotčeně táže, proč jen jeden. Pokusím se na to najít odpověď. A společně se pokusíme také zjistit, co má ten 1 navíc proti oněm 9, kteří Boží milost nepřijali jako milost.

Setkání s deseti malomocnými se odehrává na Ježíšově poslední cestě do Jeruzaléma - na té cestě, jež vyvrcholí okamži-kem, ve kterém On vezme na sebe naše nemoci a ponese naše nepravosti. A proto z Ježíšova setkávání s lidmi na této cestě prosvítá cosi z velikonočního tajemství. Ježíš tu ukazuje, že má i smrt na povel, bere jí její vydržený prostor, rve jí ze chřtánu její jistou kořist, např. právě malomocné. Zvěstuje hříšníkům, např. vrchní-mu celníkovi Zacheovi, to odpuštění a tu možnost nového života, jež zanedlouho otevře svou smrtí na kříži. Překračuje bariéry, jež v dané chvíli ještě nezměněny trčí do výše, ale jež už za pár dní padnou díky Jeho kříži a díky vanutí Ducha svatého. To překračování bariér vidíme i v tomto příběhu. Ježíš na své cestě neobchází oklikou kacířské a polopohanské Samařsko, jak by to udělal každý žid, který o sebe trochu dbá. Nedodržuje úzkostlivou duchovní karanténu. On je Synem toho Boha, který dává svému slunci svítit na dobré i zlé a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. On v Jeho jménu přináší spásu všem národům, židům i pohanům, vzdělaným i barbarům. On dělá jednou provždy zbytečným každé oddělování od těch, kdo nemají pravé poznání, protože skrze Něho můžeme všichni stanout v nové duchovní jednotě před Otcem. Tělesnou i duchovní xenofobii Pán Ježíš odsoudil do starého železa. Proto se zde neptá oněch deseti malomocných, co jsou zač; nekádruje je, zda si zaslouží Jeho pomoc. Je Mu jedno, zda mají izraelský či jiný rodokmen. Oni se na Něho obrátili s prosbou, tak On jim odpovídá. V jejich volání o pomoc je velká víra - titulují Ježíše „Veliteli“, tedy vyznávají, že Ježíš tu má všecko na povel: nemoci, démonské síly, a dokonce i takové prokletí, jakým je malomocenství. Smýšlejí podobně, jako onen setník, který Ježíšovi řekl: Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům roz-kazuji; řeknu-li některému „jdi“, pak jde; jinému „pojď sem“, pak přijde; a svému otroku „udělej to“, pak to udělá. I oni mají stejnou víru, že žádná moc v tomto světě se nemůže vzpírat Ježíšovu rozkazu. Víru jistě úctyhodnou, nikomu bych neradila, aby ji zleh-čoval úslovím, že tonoucí se stébla chytá. Když ji takto zlehčíme, uškodíme nakonec sami sobě. A přece, odpověď na tu úctyhodnou víru není ani trošku velkolepá. Ježíš těm deseti nepředvede na místě svou velitelskou pravomoc tak, jak by to člověk přirozeně oče-kával. Nevelí nemoci, ale jim. Oni dostanou od Ježíše rozkaz udělat něco, co bylo až dosud bezvýsledné - jít na kontrolní prohlídku ke kněžím, aby oni z moci svého úřadu rozhodli, zda trvá jejich nemoc a kultická nečistota. Opravdu, náročný rozkaz, vždyť ti malomocní nedostali předem od Ježíše ani sebemenší příslib, že chce něco změnit. Jednomu opisovači praskly nervy a ten příslib tam přece jen vepsal, aby těm deseti udělal cestu lehčí, aby mohl říci, že měli v co věřit. Jenže ve skutečnosti oni neměli v co věřit, oni měli pouze v koho věřit. Neměli v ruce zhola nic, museli se všemu navzdory spolehnout, že tenhle Velitel velí správně. Jediné, co je mělo na cestě nést, byla ta důvěra, kterou na počátku Ježíši pro-jevili. Ježíš to jejich pokorné oslovení využil jako dokonalou přihrávku na smeč. „Ano, jsem u vás Velitel s velkým V? Tak mne zkuste sami poslechnout! Myslíte, že se mé moci nic nemůže vzepřít? Tak se jí zkuste sami podřídit bez toho, že byste si předem prohlédli mé plány od A až do Z!“ Místo okamžitého zázraku tu byla výzva k víře bez důkazů, k důvěře navzdory všemu. Místo rozkazování nečistým mocem rozkaz, aby udělali to, co je v Zákoně přikázáno nemocnému, jenž si myslí, že s ním nastala změna. Bratři a sestry, také naše dovolávání se Ježíšovy moci může dopadnout tak, že nás Pán podobně dostane. Že neuvidíme beze všeho Jeho zázrak, namířený proti moci, která nás svazuje, ale že namísto toho uslyšíme výzvu, jež prověří, jak dalece jsme my sami ochotni se nechat vést. Prosit Ježíše - Velitele, aby se nad námi smiloval, to nikdy není jen tak, neboť Jeho smilování se uskutečňuje často právě tím, že On se nám dostane pod kůži, že nás vyzve k nezajiš-těným krokům důvěry a poslušnosti. Myslím, že my dnešní prosebníci o uzdravení a o probuzení jsme vyslýcháni nejednou pravě tak, že nám Pán řekne: „Myslíš, že mám moc a že jsem přítomen? Tak se probuď a udělej právě to, co ti dávno radím ve svém Slově a co jsi dosud považoval za úplně zbytečné a bezvýsledné. Probuď se a udělej to, co jsi dělat nechtěl, když sis myslel, že Bůh je daleko a nic se nemůže změnit.“ Cesta deseti malomocných ke kněžím však dopadla výborně, byť byla tak nezajištěná a vnitřně těžká. Oni byli očištěni, byť na prohlídku vykročili bez jediného slibu. Přestali být zajatci smrti. Stali se opět lidmi, kteří mají přístup do Boží blízko-sti. A to nás může povzbuzovat ve chvílích, kdy Pán žádá po nás, abychom poslechli Jeho rozkaz všemu navzdory. On dovede cestu, na kterou nás zve, k dobrému cíli. Nemusíme to omezovat jen na duchovní záležitosti. Vždyť nemoc se týkala duchovna i tělesna. Když to vztáhneme třeba na úrody zemské, tak kupodivu můžeme objevit, že i při tak tělesné záležitosti, jako je práce rolníka, je třeba důvěry. Důvěry v to, že Bůh své stvoření udržuje tak, aby i tento rok posloužilo k našemu životu. Důvěry v to, že když budu sít, dočkám se sklizně. Rolník to má oproti těm desíti malomocným snažší, protože má  zkušenost s tím, že půda rodí, ale na druhé straně má i zkušenost s nevyzpytatelností zemědělského trhu a zemědělské politiky. A v naší zemi je pro sedláka někdy moc těžké věřit, že Pán Ježíš má i tyto moci na povel. Ale když věří, má nakonec zač být vděčný.

Ale zpět k textu. Všech deset prosebníků společně věřilo, společně risklo poslušnost, společně bylo uzdraveno. Ale teď se jejich cesty rozcházejí. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“ Každý by očekával, že se jich vrátí všech deset. Proč jich devět chybí? A proč tam je ten jeden Samařan? Ten jeden si uvědomil, že přijal nezaslouženou milost. Možná to měl poněkud lehčí, než ostatní. Věděl, že Ježíš je židovský rabbi, on Samařan. Řekl si: „Co máme společného? Normálně by se se mnou žádný žid nezabýval. Když mne tenhle neobešel obloukem, je to nenormální. On přece ke mně  neměl žádnou povinnost, a přesto mne zahrnul do svého spásného jednání! To je přece nezasloužená milost! Stejně nezasloužená milost, jako bylo povolání praotce Abrahama, o němž jsem slýchal doma vyprávět! A za nezaslouženou milost se sluší poděkovat! Tenhle Ježíš je nejenom velitel, kterému se nemohou zlí duchové vzpírat. To je určitě ten, který měl přijít, Boží Spasitel. V Něm určitě přišel mezi nás ten Bůh, o němž jsem doma slýchal, že naše otce vysvobodil z egyptského otroctví!“ A ten závěr udělal i přesto, že samařská víra byla všelijak popletená a neúplná. Těch ostatních devět byli zřejmě zcela pravověrní údové Božího lidu. Ale milost nepoznali. Mysleli, že se jim dostalo jen toho, co jim právem patří. „My jsme byli poslušní a Hospodin nám za naši poslušnost zaplatil uzdravením. Tak to má být a dál si nic nejsme navzájem dlužni.“ Bohužel, tohle se nelíhlo jen v mozcích Ježíšových soukmenovců, když Pilát spravoval Judsko. Tenhle blud má velmi tuhý kořínek a ke své bolesti jej slýchám i od mnohých křesťanů. Žel, i v myslích mnohých slušných církevníků je namísto obrazu Boha, který se z pouhé milosti slitovává nad bezmocnými, jakési nebeské má dáti - dal, bránící pravému vztahu lásky k Bohu. Už mnohokrát jsem zažila, že si někdo vymodlil zdraví, a pak se nafouknul pýchou, div nepuknul; a v té své pýše začal vykládat ostatním, že jen on je ten správný křesťan, že jeho Bůh slyšel, protože správně a silně věřil, kdežto ostatní Bůh neslyší, protože mají tajné hříchy, pochybují a dost se nemodlí. A nyní se v naší zemi rozmnožili jak houby po dešti hlasatelé bludu, že věřící má samozřejmě právo dostat od Boha všechno nejlepší, že bude samozřejmě zdravý, bohatý, úspěšný, šťastný, jelikož on s Bohem vstoupil do smlouvy a tím si to koupil. Jenže tohle si v příběhu z Lukášova sepsání evangelia myslelo těch devět, kteří se ztratili v půli cesty. Neříkám, že se nemáme modlit za zdraví a třeba i za úrodu a za zdar našeho podnikání, vždyť je psáno: Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. Měli bychom prosit, měli bychom však také předem děkovat za to, že náš Bůh je takový, jaký je a že si nás v Kristu našel. A při vyslyšení proseb bychom měli zůstat pokorní a znovu děkovat. Když Boží požehnání přijímáme jako samozřejmost, tak sice nepřestaneme být sytí, zdraví a schopní, stejně jako ti malomocní neztratili nabyté zdraví. Ale duchovně oslepneme a nedovolíme Bohu, aby žehnal více a budoval s námi silný vztah lásky. Když Boží dobrodiní vede k sebespokojenosti, nebo dokonce k pýše, tak je přijato naprázdno. Člověk pak vlastně ujde jen půl cesty a ztratí se, protože v půli cesty přestane oslavo-vat milostivého Boha-dárce a začne oslavovat sebe, doufat v sebe a ve své skutky, přesně jako všichni ti světáci kolem, kteří za všecko chválí jenom sebe. Do Božího království dojde jen ten, koho Boží dobrodiní přivede k vděčnosti za nezaslouženou milost. Víra, jež přivádí ke spasení, je víra, v níž se člověk nestydí za to, že je před Bohem omilostněným hříšníkem, víra, která se koří před Ježíšem a klidně svědčí i ostatním o tom, kolik nezasloužených dobrodiní přijala, jen aby Pán byl oslaven. Právě proto vypráví evangelista Lukáš uprostřed církve tento příběh. Je sice pravda, že i dnes jsou nejradostnějšími a nejvděčnějšími z omilostněných zpravidla ti, kdo předtím neměli s církví nic společného, ti, pro něž Boží vysvo-bození znamenalo velký životní zlom. Ale naplnění Duchem pokory a vděčnosti není žádnou jejich výsadou. To je zaslíbeno rovněž všem, kdo v církvi vyrůstali. Nás všechny přece Duch svatý učí, jak máme Pánu Bohu prokazovat vděčnost. Na počátku tohoto shro-máždění jsme z Písma slyšeli, jak žalmista vyzýval svou duši a celé své nitro, aby dobrořečily Hospodinu za všechna dobrodiní - za odpuštění hříchů, za uzdravení, vysvobození ze zkázy i za sycení dobrými věcmi. A z Deuteronomia jsme syšeli, že věřící člověk nemá ani svůj blahobyt přičítat sobě, ale má ho chápat jako Boží dar. Píše se tam, že i síla k nabytí blahobytu je součástí utvrzení Boží Smlouvy z Boží strany, Smlouvy, kterou s námi uzavřel, ač vůbec nemusel. A že tedy máme děkovat za to, že ještě sami můžeme pracovat, za to, že mohou pracovat naše děti a vnuci, i za to, že jsme se mohli dočkat výsledků usilovné práce. Jak na polích, zahradách a vinicích, tak i jinde. I my jsme Duchem svatým pozváni, aby naše vděčnost naplnila tento dům radostí. Ale nejen tento dům, také náš všední den. Vděčnost za milost to přece je, co nás vede, abychom ji dávali dál a odpouštěli 77x za den.Vděčnost za milost to přece je, jež nás učí přijímat Krista v jeho bratřích a sestrách nejmenších. Vděčnost za milost to přece je, jež nás učí zacházet i s úrodami země nesobecky a s úctou, lámat svůj chléb hladovým, odívat nahé a dávat střechu nad hlavou uprchlíkům. A kde vděční jednotlivci a vděčné rodiny tvoří vděčný sbor, tam se Pán nemusí obávat udílet další a další požehnání, protože žádné z nich nebude přijato naprázdno, ale každé posílí lásku nevěsty - církve k jejímu nebeskému Ženichovi - Kristu. Amen



Píseň: 553 604

Služba stolu Kristova

Pozvání:

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě přivedl z egyptské země. Otevři svá ústa, naplním je. Amen Žalm 81,11

Propuštění: Efezským 2,4-10

Píseň: 448 627 258

Díkůvzdání + přímluvy + Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: Koloským 3,9-17 nebo I. Tesalonickým 5,16-18

Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní. Amen            I. Tesalonickým 5,23-24

Píseň: 179 548