EXODUS 13,17-22


16.12.2001 Beroun, Hořovice

Advent je Boží příchod i naše vyjití na cestu za Božími sliby

Vstup: Milost vám a pokoj od toho, který jest, který byl a který přijíti má.
Co jsme slýchali a o čem víme, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal. Všech-no prvorozené v Egyptě pobil, prvotiny plodivé síly v Chámových sta-nech. Ale svůj lid vedl jako ovce, jako stádo je převedl pouští, vodil je bezpečně, strach mít nemuseli, jejich nepřátele pohltilo moře. Dovedl je až k území své svatyně, k této hoře, kterou pravicí svou získal. Amen

Žalm 78,3-4.51-54

Píseň: 198 176

Modlitba: Hospodine, Vysvoboditeli Izraele, Vykupiteli náš,
děkujeme Ti, že k nám sestupuješ. Slyšel jsi úpění svého lidu v Egyptě a vyvedl jsi jej ze země úzkosti. Vedl jsi jej stále, byls mu přítomen a měl jsi pochopení pro jeho slabost, jako pastýř pro jehňátka a březí ovce. Sestoupil jsi v Ježíši Kristu i k nám, abys nás vyvedl z temnot do svého podivuhodného světla, a Tvůj Syn rov-něž vede naši víru od počátku až do cíle. Děkujeme, že Tvé milostiplné navštívení uvádí do pohybu také nás, že Tvůj advent se podobá příchodu Ženicha, jenž bere svou nevěstu s sebou na cestu do nového domova. Děkujeme, že nám umožňuješ toto vyjití ze všeho starého a vedeš nás za ruku do svého království. Děkujeme, že jsi stále při nás svou mocí a nedovolíš nás zkoušet nad naši možnost. A konečně ti děkujeme, že jsou s námi na cestě i naši předchůdci ve víře, kteří se za svých tělesných dnů nedožili Tvého navštívení. Děkujeme Ti, že smíme ve Tvém Slově číst, jak kosti Josefa, jenž předpověděl vyvedení Izraele, nezůstaly v Egyptě. Dáváš tak naději na vstup do nebeské vlasti i nám, kteří se třeba nedožijeme v tomto těle příchodu Tvého Syna v slávě.
 Prosíme, sešli nám svého sv. Ducha, abychom vykročili a už se nenechali od Tvé cesty odradit. Ať nereptáme, když volíš cestu, která je zdlouhavější, a když na nás vzkládáš kříž, který bychom si nevybrali. Pane, dávej nám i všemu svému lidu dlouhý dech a pokoru. Užij si k tomu i zvěstování této neděle. Amen

Čtení z Písma sv.: Židům 11,1-2.8-16.22.24-29+12,1-2 (ekum. pk.)

Píseň: 304 672

Základ kázání: Exodus 13,17-22 (ekumenický překlad)



Bratři a sestry, milý sbore, právě přečtený text není v liturgickém kalendáři u 3. adventní neděle; na ten mne přivedl kolega, který sestavil rozvrh biblických výkladů pro naše pastorálky. Tento text je svou podstatou velmi adventní – mluví se tam o Božím navštívení i o tom, jaké má toto navštívení důsledky. Mluví se tam o cestě za Tím, kdo svým skutkem obnovil naši naději. Že Bůh svůj lid nenechal sedět, ale uvedl jej do pohybu. Že mu nevybral cestu, která vyžaduje jednorázové hrdinství, ale cestu, která žádá pořádně dlouhý dech a ochotu snést poutnickou nezajištěnost. Mluví se tam i o tom, že naplnění Božího slibu se netýká jen těch, kdo jsou v té době zrovna naživu. A konečně se tam mluví i o Božím věrném provázení lidu ve dne v noci. A to jsou klasické adventní důrazy.

Ten Bůh, který navštívil svůj lid, jej také vzal s sebou na cestu do nové vlasti, kde Mu bude moci svobodně sloužit. On si jej vybojoval a farao jej propustil. Hospodin faraona svou mocí do-nutil, aby uznal, že na tento lid už nemá práva, že tohle už nejsou jeho otroci, nýbrž služebníci živého a mocného Boha Izraele. A oni odcházejí vojensky seřazení, neboť jejich odchod není úprk otroků, nýbrž řádná, spořádaná cesta budoucích vojáků Hospodinových, které si triumfálně odvádí jejich vítězný Bůh. Nebyla daleko noc, v níž Egyptem procházel anděl zhoubce, ale ušetřil domy těch, kteří zabili beránka a pomazali veřeje jeho krví; nebyl daleko den, v němž Hospodin prohlásil všechny prvorozené v Izraeli za své vlastnictví a hod Beránka za věčně platné nařízení. Izrael měl tedy čerstvou zkušenost s mocí svého Boha. A přece s ním Hospodin zachází velmi opatrně. Nevede ho z Egypta cestou země Pelištejců. To sice byla bezvadná starověká dálnice, ale obšancovaná pevnost-mi plnými špičkově vyzbrojeného vojska. Nechce, aby jeho lid byl hned na začátku postaven před nutnost válčit. On totiž ví, že Izra-elci nejsou ještě Boží bojovníci, že ještě neodložili staré smýšlení, že dosud nevyrostli v opravdu svobodné lidi. A tak je šetří, aby ne-byli vystaveni zkoušce nad jejich možnost. Válka s armádou, která svými železnými meči drtila všecko, co měli obyvatelé Blízkého východu běžně k dispozici, jistě byla zkouškou nad možnost Izraelců. Vždyť i v prvních letech království pro ně byli Pelištejci tvrdým oříškem a Goliáš si mohl dovolit urážet izraelské řady čtyřicet dní, dokud Duch Hospodinův nezmocnil Davida k vykonání soudu.  Hospodin nechce, aby se Jeho lid vylekal a vrátil se do svého otroctví v domnění, že cesta, na niž byl povolán, není schůdná cesta života, nýbrž jen cesta k rychlejší smrti. A tak připravuje svému lidu jinou cestu. Ani nás Bůh nechce vystavovat situacím, v nichž se pro Jeho jméno musí nasadit život, hned jak s Ním uděláme první zkušenost. I u samotných apoštolů mělo mučednic-tví svůj čas. Pán se jim nejprve léta věnoval, připravoval je na své ponížení, pokořil jejich namyšlenost při svém zatčení, ujistil je, že nezůstal v hrobě, dal jim svůj pokoj, své odpuštění, svou radost, Ducha svatého a poslání, nechal je v tom poslání okusit moc zvěs-tovaného evangelia, a pak je teprve vedl do střetů, v nichž věrnost Jeho jménu znamenala vězení a popravu. A oni věrnost zachovali, protože už mezi tím dorostli kříži, který na ně byl vložen. Stejně i Izrael zde je veden oklikou, která mu má umožnit, aby dorostl. A až bude dospělý, pak bude bojovat svatý boj s Pelištejci a v síle Hospodinově nad nimi zvítězí. Všechno má svůj čas. A někdy není oklika náš úhybný manévr. Někdy je to Boží volba, Boží slitování s naší nehotovostí, Boží ochrana nezralých. Bůh měl k této volbě cesty pro vysvobozený lid ještě jeden důvod, který tu není uveden doslovně: On volí takovou cestu, abychom na ní mohli dozrát, abychom měli příležitost naučit se všemu, co máme jako občané Jeho království umět. Kdyby vedl lid tou starověkou dálnicí, tak by byl v Zaslíbené zemi za týden. Musel by jednou prokázat okamžité hrdinství, ale nenaučil by se nic. Vlastně by tam přišel jako sebran-ka neproměněných vyznavačů egyptských a pelištejských ideálů blahobytu. Vůbec by nestačil postřehnout, že s Bohem Izraele se nedá zacházet jako s božstvy pronárodů, ani že je povolán k jinému životnímu stylu než je boj všech proti všem všemi prostředky. A proto jej Bůh vede zdlouhavější cestou, na které čeká poušť. Na poušti lid nebude prožívat žádné opojení ze své vlastní početnosti, naopak, bude si tam připadat sám, nepatrný, ztracený jako sirotek. Na poušti se jeho život velmi zjednoduší, oprostí. Někdy se kvůli tomu bude bouřit a bude se chtít vrátit k egyptským hrncům masa, ale zároveň bude mít možnost poznat, co je potřebné a co je jen přítěží. Na poušti bude sám se svým Bohem, a nebude mít nic jiného na práci, než prohlubovat vztah s Ním. Na poušti bude plně odkázaný na Jeho péči. Všecko zde bude velmi nesamozřejmým darem. Boží láska nebude dogmatickou poučkou, ale věcí velmi hmatatelnou, poznatelnou v každém doušku vody, v každém soustu pokrmu, v každém překonaném dni. Na poušti také lid dostane Smlouvu, Tóru, směrovku pro udržení získané svobody. Bůh se mu zaváže manželským slibem, zasnoubí se s lidem na věky. Zjeví mu, kdo je, a řekne mu, co už jako sbor Jeho královských kněží nemá zapotřebí. Řekne mu, že je v rukou svého Vysvoboditele z otroctví, a proto si nemusí shánět jiné pomocníky; nemusí se ničeho bát; nemusí svého Boha nutit, aby fungoval podle lidských představ; nemusí se uštvat v koloběhu starostí a zájmů; může respektovat i ty, kdo mají fůru chyb; ke svému štěstí a místu na slunci nemusí chodit přes mrtvoly, ani přes trosky cizích vztahů, ani přes ožebra-čování druhých, ani přes trosky cizí cti; nemusí lhát a házet vinu na druhé, protože jeho Bůh odpouští; nemusí závidět, protože od svého Boha má hojnost dobra. Do toho všeho jej Hospodin bude na poušti uvádět. My už dokonce víme, že putování pouští trvalo 40 let a že na ní vymřela skoro celá jedna generace, protože se stále ohlížela nazpět a nechtěla důvěřovat Bohu, přestala stát o cíl Jeho cesty. Ale jejich děti přece přišly do Zaslíbené země aspoň trochu vychované Boží školou k tomu, aby žily jako vděční správci nezasloužených Božích darů a vytvářely společnost, v níž to chodí jinak než ve světě. Bratři a sestry, my lidé nechceme většinou žádné okliky. Chceme splnění Božích slibů hned, bez odkladů. Chce-me vyslyšení modliteb hned, bez odkladů. Chceme, aby nás Pán a Ženich církve dlouho nenapínal a přišel ve své slávě. Chceme být v ráji hned, jakmile uvěříme v možnost jeho obnovy. Myslíme, že stačí, když Bůh jako mávnutím kouzelného proutku promění to, co nás obklopuje. Jenže ono to tak jednoduché není. Bůh musí praco-vat také na nás. Dosažení Božího království znamená nejen stvo-ření nového nebe a nové země, ale také přetvoření nás, bývalých otroků hříchu, v jeho občany. A to se nestane ze dne na den. To se stane v dlouhodobém chození s Bohem, kdy jsme s Ním nejen tam, kde všecko klape, ale také tam, kde je nám všecko nepřátelské. Tam zjistíme, jaký On vskutku je, a také tam vyjde najevo, jak dalece Mu věříme. Tam On nám dává okusit ochutnávkové porce toho, co přijde, ale také nás učí sloužit, jednat jako Boží děti a Kristovi vyslanci, táhnout životní důsledky z toho vykoupení, které jsme přijali, a z té naděje, ke které jsme se upnuli. Tam on nás přetváří duchem svatým a působí, že po krůčcích dozráváme v Boží lidi, měřeno mírou Kristovy plnosti. A proto 40 let na poušti. Proto 2000 let církevních dějin, které jsou přípravou lidstva na Kristův druhý příchod. Proto např. v misijních oblastech před velkým probuzením třeba sto, sto padesát let hodně bolestného rozsévání, ve kterém se misionářům zdá, že pracují na dokonalém úhoru. Bůh není kruťas, který zbytečně trápí generace svých slu-žebníků, on po celých těch 100 či 150 let svou misii pročišťuje, oprošťuje od spoléhání na vlastní síly, na mocenské berličky, učí ji pokoře a úctě k domorodcům. A když ji takhle vybuduje, tak jí ty lidi svěří. Ale abychom se nepohybovali v takových dálavách: Ze stejného důvodu, že lidé nejsou zralí ihned a potřebují tříbení, my v Česku nemáme 12 let po pádu totality demokracii a naše církve se ještě nedočkaly žádné jásavé idyly v plných kostelích. Bůh nás vede k tomu, abychom poznali, že postaru už se nedá a změnili smýšlení, abychom si osvojili jiné dovednosti než ty, které nám pomáhaly přežít v otroctví. A nás v církvích vede k tomu, abychom se skutečně upnuli na Něho a stali se předně Jeho svědky; svědky, kteří vědí, komu uvěřili, a proto to nemohou smlčet před ostatními. Ovšem demokracie nebo probuzení v kraji jsou jen cíle předběžné, i když Bůh také čeká, až k nim dorosteme, a pak nás teprve do nich uvede. Když přijde demokracie, když přijde probuzení, tak to rozhodně neznamená, že my jako Kristův lid přestaneme být neza-jištěnými poutníky. Těmi budeme vlastně stále, až do 2. příchodu Kristova. Církev je povolána k běhu na dlouhou trať, jako ony panny, které vyšly naproti ženichovi v evangelijním podobenství. Je pořád nehotovým společenstvím, které Bůh stále znovu formuje a které učí, aby na všecko hledělo pod zorným úhlem věčnosti, pod perspektivou konečného cíle své pouti. Ona nevisí na ničem hmot-ném, ale na Pánu, který jde před ní a stále pokračuje v cestě. Ona má čerpat u Něho prostředky, které jí dovolí vytrvat v běhu a sloužit, dokud Pán opět nepřijde. Někdy na to ovšem ke své škodě zapomíná. Izrael na poušti na to nemohl zapomenout, tomu byla jeho poutnická existence připomínána naprosto vším. On neměl domy, pole, kostely. Měl jen stánek setkávání, své stany a snad i nějaká stáda. Všecko bylo pohyblivé, movité. Prostředí nic nena-bízelo, nebyla jiná možnost, než o vše potřebné volat k Hospodinu. My už jsme více připoutáni k jednomu místu, užíváme či dokonce vlastníme zděné budovy, neživíme se manou, ale plodinami země. A tak je nám naše poutnická podstata často skryta. A přesto často zakoušíme, že jsme světu cizí a že svět kolem nás není vůbec přívětivý ráj. To je nám mementem, že naše občanství je v nebe-sích a pravé odpočinutí máme teprve před sebou. Většinou jsme v pokušení v takové situaci ochabnout a klesnout na mysli, že se proti nám všecko spiklo. Ale Bůh nám ji proto nepřipravil. Naopak, On nám ji dal proto, abychom se k Němu více přimkli a důsledněji se u Něho učili. On nás tak vede, aby nám co nejméně věcí bránilo vpravit se do role, již On nám připravil. Řeknete ovšem, že naše okolí se vůbec nechová jako jednotvárná poušť, že nás v jistém smyslu zahrnuje velmi pestrou nabídkou, jako ta země Pelištejská nebo úrodné nivy na východ od Jordánu, do nichž Izraelci dorazili později. A že ta nabídka odrazuje od služby Bohu živému víc než dřívější nepřátelství. Ano, je to tak. Prázdnota dnešního světa je zakamuflovaná konzumní reklamou. Ale zase jsou jiné oblasti, kde na nás doléhá bezprostředněji než dříve, třeba v úrovni chování. Ale zpět k příběhu.

V jeho samém středu je vsuvka, která se na první pohled zdá nadbytečná: Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti. Ten totiž zavázal Izraelce přísahou: „Až vás Bůh navštíví, vynesete odtud s sebou mé kosti.“ Ale není to nadbytečná vsuvka. Říká, že už Josef, který Izrael do Egypta dostal, věděl, že Egypt není jeho pra-vou vlastí. Říká, že to, co se děje, není náhlý Boží vrtoch, nýbrž naplnění Božího odvěkého plánu, o kterém věděly už přecházející generace. A konečně říká, že z Izraele nezůstalo v Egyptě docela nic, že byl z něho vyveden kompletně a už nemá, proč by se tam vracel. To kompletní vyvedení se netýká jen těch, kdo zrovna žijí, ale také těch, kdo je jen zdaleka pozdravili, řečeno slovy listu Židům. Bůh na ně nezapomněl, i jim připravil své město. I Josef vystupuje z Egypta a jde do Země zaslíbené. On patří k Izraeli, lid ho nese s sebou. A spolu s jeho kostmi jde s Izraelem do země zaslíbené i svědectví Josefovy víry. Josef se také dočkal splnění naděje a vstupu do Božího odpočinutí. A to je povzbuzením i pro nás. I my si neseme s sebou po cestě k Božímu království ty, kdo byli před námi. List Židům tu mluví o oblaku svědků, kteří nás podpírají a obohacují. A také nastávající generace si s sebou po-nesou své předchůdce a mezi nimi i nás, budeme-li žít jako svěd-kové naděje v Bohu živém. Když sami dopadneme jako Josef, když se nedožijeme v tomto těle druhého příchodu Kristova, neznamená to, že budeme zapomenuti a nedočkáme se. Vstoupíme spolu s žijí-cí generací do plnosti Božího království, Bůh na nás nezapomene a bude nás i po našem skonu stále počítat ke svému lidu. Tady z nás nezůstane zhola nic. I náš hrob má odvalený kámen, i my z něho budeme vyvedeni – slavněji než Josef, jako vzkříšení, kterým bude dáno nové, oslavené tělo.

A když už vidíme celý lid na cestě, je ještě řečeno: Hospodin šel před nimi ve dne v sloupu oblakovém, a tak je cestou vedl, v noci v sloupu ohnivém, a tak jim svítil, že mohli jít ve dne i v noci. Sloup oblakový se nevzdálil od lidu ve dne, ani sloup ohnivý v noci. Izraelci nešli sami, Bůh je vedl. Ten sloup bylo něco pevného, ale zároveň se to pohybovalo. Nebylo to z kamene, ale ze zvířeného prachu. Ale stále to předcházelo lid jako znamení, že Hospodin, ta skála věků, je s nimi. Sloužilo to jako směrovka, ale zároveň to bylo zcela neuchopitelné. A stejně v noci jim svítil oheň, který se neživil z žádného hmotného zdroje a který tma nepohltila. Oni stále viděli na cestu a nikdy si nemuseli myslet, že teď jsou v moci temných sil, že teď je čas, kdy se dá jenom zalézt a počkat, až se ti démoni vyřádí a až jejich lhůta pomine. Ne, v přítomnosti Boží není neprostupné noci, není času, do něhož by se lid nemohl odvážit vyjít. V přítomnosti Boží je stále světlo. My žádný takový sloup před sebou nevidíme a těžko si ho dovedeme představit. Ale zase vyznáváme: Svíce nohám mým a světlo stezce mé je Slovo Tvé. Slýcháte to ode mne do omrzení, ale je to tak. Stále máme k dispozici to, co On řekl, jako směrovku pro další krok. A Hospodin nám dal i Slovo tělem učiněné, Ježíše Krista, v němž je s námi Světlo světa, které tma nepohltí. Dal nám Ducha svatého a naše tělo učinil Jeho chrámem, takže také nikdy nejsme bez vedení, beze světla, bez Jeho přítomnosti. Náš Pán s námi není v zázračném sloupu, ale zase nám prostírá svůj stůl, u něhož je nám hostitelem i pokrmem. A my se můžeme třeba právě tam ujistit, že je s námi, že nás neopustil, že s námi počítá, že nám dá všechno potřebné a dovede nás k cíli. Bůh svůj lid nehodí do nehostinné pouště, aby se tam protloukl, jak umí. On jej předchází, vede, osvě-cuje, připravuje mu cestu. Nikdy nevzdálil svůj sloup od Izraele na poušti, nikdy se nevzdaluje ani od nás. Pravda, Jeho jednání s námi je trochu náročnější než onen ohnivý sloup, který vydával též tělesnou záři. Pro tuto Jeho přítomnost nemusíme vždycky mít oči. Ale přesto s námi stále je jako vůdce a dokonavatel naší víry. Dává nám duchovní možnost překonat noc a chodit ve světle, i když tma přikrývá zemi a soumrak národy. A bude nás takto provázet až do dne, kdy Ho uvidí každé oko. Až na cílovou pásku plnosti Jeho království. Amen



Píseň: 679 271

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: 1. Kor 10,1-6.11.13.16-17 + 1. Tes 4,14-15

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť poušť byla poseta jejich těly. To vše se stalo jako předobraz pro nás, abychom nezatoužili po zlém jako oni. Bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko, abyste mohli obstát. Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kris-tově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. To vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme.

Požehnání:  1. Tesalonickým 5,23-24

Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; On to také učiní. Amen

Píseň: 559