ŘÍMANŮM 13,8-12


12.9.1999 Beroun

Dluh lásky, vedení láskou, odpuštění skrze lásku

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Toto praví Hospodin: „Milost na poušti nalezl lid, který vyvázl před mečem. Jdu, abych přinesl mír Izraeli. Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství. Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská. Vzdávejte chválu, rozhlašujte: Hos-podin spasil svůj lid, pozůstatek Izraele. Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu. Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou. Ten, který rozmetal Izraele, shromáždí jej, bude jej střežit jako pastýř své stádo. Hospodin zaplatí za Jákoba, vykoupí ho z rukou silnějšího. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ Amen

Jeremjáš 31,2.3b.4a.7b.9ab.10b.11.33

Píseň: 509 (252; 265)

Modlitba: Hospodine, náš Bože a Otče, chválíme Tě, že jsi Láska a že milosrdenství a věrnost převyšují všechny Tvé ostatní skutky. Ty se slito-váváš nad těmi, pro které je svět lidí peklem, a zveš je do své společnosti, ač Ti nemohou nic dát a připraví Ti mnohou hořkou chvíli. Proto jsi vy-svobodil Izrael z Egypta, proto jsi vybudoval svou církev z těch, kdo platí za poslední. A nejen to: nepřestal jsi milovat člověka, i když člověk pře-stal být Tvým hodným obrazem. Protože miluješ, nechceš, aby hříšník zahynul, ale aby se obrátil a byl živ. Stále znovu jsi přikrýval hřích svého lidu Izraele, stále znovu ses slitovával nad jeho bídou, ačkoli si ji zavinil porušováním věrnosti vůči Tobě, a mohl bys říci: „Dobře ti tak.“ I nás jsi očistil krví svého Syna, přestože jsme všichni patřili k těm, kdo se proti Tobě vzbouřili. Proměnils nás ve své děti a Tvůj Duch nás učí volat k Tobě Abba, Tatínku. A stále znovu smazáváš naše viny a vracíš nás na cestu života. Jak veliká je Tvá láska! Děkujeme Ti, že je tím nejvyšším zákonem Tvého království. Prosíme, vpiš ji hluboko do srdce všech, kdo přijali Tvé svědectví o Tvém Synu Ježíši. Prosíme, naplň svým svatým Duchem církev zde i na celém světě, aby pro ni neexistovala bytost, která není hodna jejího zájmu. Nauč ji nepohrdat ani těmi nejmenšími, v lásce zápasit o provinilé, obnovovat pokoj odpuštěním i 77x, protože nelze jinak. Dej, ať my, obdaření Tvou láskou a omilostnění, umíme dávat dál lásku a milost. Dej, ať z nás nikdy nevyprchá vědomí, že ji dlužíme. Učiň tak ke chvále a slávě svého jména i k užitku našemu, celé své svaté církve i všeho stvoření pod nebem. Amen

Čtení z Písma sv: Matouš 18,10-22 (ekum.pk.,v.18.dle pozn. d,e)

Píseň: 178 (442)



Základ kázání: Římanům 13,8-12 (ekumenický překlad)

        Bratři a sestry, milý sbore, dnes se vlastně vracím k textu, jenž byl předepsán pro minulou neděli, jelikož jsem jej nemohla jen tak přejít. Úvodní věta mne svou podivností burcovala k přemýšlení a výsledek vám předkládám. Na začátku 13. kpt. listu Římanům se píše o tom, že křesťan nemá podceňovat úlohu vrchnosti ve společ-nosti, má být loyálním občanem, řádně platit daně, cla a chovat se uctivě k těm, jimž je úctou povinován. Začátek 8. verše: nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, pak je jak zobecňujícím závěrem již řečeného, tak i přechodem k dalšímu okruhu úvah. Apoštol nás varuje před tím, abychom zůstávali dluž-ni to, co je v našich silách splnit. Napomíná nás, abychom si ve svém okolí nevytvořili pověst notorických neplničů a neplatičů, lidí pohrdajících řádem a přehlížejících oprávněné nároky bližních. Žít na dluh je dnes v módě. Je v módě nejen mít všecko na splátky, ale též vyhýbat se vojně i civilce, vymýšlet krkolomné způsoby jak okrást státní pokladnu o daně a clo, neodvádět pojištění za své za-městnance, nedostavovat se k jednání soudu, obcházet zákony, dělat naschvály výkonným orgánům veřejné moci, nehradit faktury dodavatelům. To vše se dokonce krátkodobě vyplácí, ale jednou to stejně skončí v ostudě a v izolaci. Pro nás, vyslance nejbohatšího ze všech pánů, se ale tahle dnešní móda dluhů rozhodně nehodí. Ve vztahu k nekřesťanům nepřicházejí nevyrovnané pohledávky v úvahu, aby naše služba nebyla uvedena v potupu. Ano, všichni žijeme vlastně na dluh, protože jsme byli dlužni Bohu a naše dluhy platil někdo jiný - Boží Syn Ježíš Kristus. Ve vztahu k Bohu ne-jsme víc než omilostnění hříšníci, oddlužení dlužníci. Ale protože nás Pán oddlužil, nemusíme si ve světě vyrábět dluhy. Pán v nás znovu obnovil sílu, ve které můžeme splnit, co se čeká od řádného člověka. On nám ukázal, že můžeme žít jinak než na úkor druhých, a přece to bude stát za to. Když to obojí využijeme, budeme vůči všem lidem vně svobodní, nebudeme se muset bát nikomu po-hlédnout do očí. Křesťan smí žít s vědomím jednoho jediného dluhu, dluhu bratrské lásky, neboť ten není nikdy schopen zcela vyrovnat. Nikdo z nás nemůže říci: „Já miluji své bratry a sestry v Kristu dostatečně, zrovna tak, jak je miloval můj Pán.“ Když to někdo říká, obvykle lže sám sobě a nemá ani ponětí o pravé lásce. Dále z apoštolovy řeči plyne, že křesťan může dopustit dluhy jen tam, kde jde o vztah mezi milujícími: v manželství, v rodině, ve sboru. Neboť tam by naopak vypadalo trapně, když by se člověk chtěl za všecko revanžovat; tam člověk posiluje vzájemnou lásku, když něco přijme jako dar a když též něco dává jako dar a nepře-mýšlí o oplátce. Výčitky typu „já jsem ti dala to a to a ty ses mi kale neodvděčil“ znějí jen v rozpadlém vztahu, ve zdravém vztahu se tak vůbec nemyslí.
         Vědomí, že dluží lásku, mohou mít ovšem jen ti, které někdo předešel láskou. Ano, je to výsada těch, kdo vědí: V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. My milu-jeme, protože Bůh napřed miloval nás. Už lid Staré Smlouvy věděl, že jeho Bůh jej miluje odvěkou láskou, a proto mu tak trpělivě pro-kazuje milosrdenství. A dokud na to pamatoval, dotud se snažil od-povídat poslušností vůle Milujícího, zjevené v Zákoně. Církev pak je společenstvím, které žije proto, že Boží láska dosáhla své plné podoby a vydala se za bezbožné. To má v základu své existence. Proto také živý sbor vždy chce odplácet láskou a s pochopením při-jímá slovo Páně: Podle toho poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Tak se vlastně utváří ono vědo-mí dluhu lásky, jež připomněl apoštol při svém výkladu. Vědomí dluhu ovšem může být svazující mindrák, jenž člověka pronásle-duje a ničí celý život. Ale vědomí dluhu lásky, které působí Duch svatý, není mindrák, ale kladná síla. Duch Boží nám nejen ukazuje, že jsme nedokonalí v lásce. Také nám ukazuje Pána, který z celého srdce přeje i sebemenšímu zárodku lásky v nás a nikdy se nám nesměje, ale spíše nás přivádí ke svým zdrojům, z nichž může naše láska sílit. A to přece není k zoufání, to je naopak velice silná pobídka k růstu a k činorodosti. Dovolila jsem si před chvílí říci, že vědomí dluhu lásky je výsada, neboť vzniká tak, že na každý den znovu žasneme nad tím, jak nesmírně jsme milováni. A nyní dodávám, že je to i výsadní Boží ochrana, darovaná těm, které Bůh miluje. Chrání nás velmi nenásilně před pýchou a před usnutím na vavřínech, před zlhostejněním vůči Bohu i před tím, že bychom přestali pokračovat v cestě. Kdo cítí, že je dlužen lásku, ten zůstává pokorný a je také stále připraven oslavovat Boha službou bližním.
         Ale co to znamená láska? Rozdílnost představ o náplni toho slova přináší mnoho nedorozumění a způsobuje silné znehodno-cení výrazu láska. Je to vzájemná sympatie, romantická zamilo-vanost, citové vzplanutí, sex? V bibli se můžeme učit, že někoho milovat znamená především přijmout ho takového, jaký je. Tak Bůh přijal nás a k podobnému přijetí, otevření se, vychovává i nás. U Matouše jsme přece četli, že nemáme pohrdat ani tím nejnepatr-nějším člověkem, ale máme jej přijímat jako Bohu vzácného a Bohu blízkého. Ale tím se obsah slova láska nevyčerpává. Milující přece touží nejakým způsobem milovaného, přijímaného člověka obohatit a obdarovat. Dát mu nejen to, co má, ale i všecko to, co sám jest. Milovat tedy znamená také chtít tu být pro druhého a chtít pro něho dobro. Tak tu byl Bůh v Kristu pro nás a byl v tom důsledný až do konce. Láska, kterou opěvuje bible, není předně citovou bouří, ale rozhodnutím vůle. Nepředpokládá, že milující byli uchváceni kvalitami milovaných. Kdo miluje v bibli, mívá pro to jediný důvod - že má před sebou stvoření svého milujícího Pána, Jeho obraz, objekt Jeho lásky. Když Pán dává svým učedníkům návody, jak jednat v církvi, počítá při nich s touto láskou. Ta jednotlivá přikázání koncipuje jako součástky, kterými se zaplní základní matrice, matrice lásky. Kristovská přijímající láska umož-ňuje ctít důstojnost dětí, žen, chudých, starých a slabých. Kde jí není, tam marně hledáme cosi, co by z těch maličkých udělalo ně-co jiného než nezajímavou masu propadlíků života, cosi, co by jim dalo v našich očích glanc. Kristovský způsob žití pro druhé dává odvahu i k nepopulárním krokům, když jde o to, aby byli bratr nebo sestra zachráněni před scestím  a co nejúčinněji vysvobozeni z otroctví viny. V kristovském žití pro druhé se pak napomínání nepromění v ponižování provinilce a v exhibici vlastní nadřaze-nosti, v kristovském žití pro druhé autorita nesklouzne ke svévol-nému prosazování vlastních nápadů a k vychutnávání moci. Tam opravdu platí, že za zápasem lidí o provinilé i za slovy svazování a rozvazování stojí přítomný Pán. Kdo po Kristově příkladu žije pro druhé, ten se shodne s druhými na tom, zač se modlit, a bude to v Božích očích dobré. Kdo po Kristově příkladu žije pro druhé a hledá jejich dobré, ten ví, že nejvyšším dobrem je nalezení pokoje Božího, a proto k němu pomáhá. Kdo žije kristovsky pro druhé, ten také nikdy neřekne, že provinilý bližní už přečerpal míru odpuštění a že už mu žádnou další šanci neposkytne. Ví, že nemůže jinak, protože Pán Ježíš přece také ještě nikomu z nás neřekl, že má toho věčného odpouštění už dost. Vidíme, že láska musí být ve všem, a pak je to teprve to pravé. Láska k bližním také dává pravou moud-rost a vede nás, abychom poznali, kdy máme v jejich věcech na-pnout všecky síly své i síly sboru, a kdy naopak nechat záležitosti volný průběh, kdy napomínat a kdy odpouštět. Láska učí pozvedat bližního a zapomínat na sebe, láska učí odpouštět tak, jak Bůh odpustil nám. Ne tak, že si to schováme na příhodnější chvíli, kdy se budeme moci lépe prosadit, ale tak, že to navždy odklidíme, jako do hlubin mořských. I když vztah dvou lidí není umakart, z něhož se dá beze stop umýt téměř vše, i když nám nepřestane fungovat paměť, tak nás láska může uvést do umění nepočítat křiv-dy a obnovovat důvěru. Láska vlastně není spravedlivá ve smyslu nějaké abstraktní spravedlnosti se zavázanýma očima. Není přece spravedlivé, že milující nabízí sám sebe, aby nastolil smíření a pokoj, aby nesmířená vina nezotročovala dál viníka i jeho oběť. Není spravedlivé, že takové obnovení pokoje se děje na účet toho ušlechtilejšího. Ale je to božské, jedině účinné a požehnané pro všechny zúčastněné.
         Ale zpět k oddílu z listu Římanům, v němž dále stojí psáno: Ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ´nezci-zoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš´ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska napl-něním zákona. Aurelius Augustin to později shrnul v provokativní větu: Miluj, a pak dělej, co chceš. Chápeme-li zákon jako manti-nel, jenž chrání naši vlastní svobodu i život našich bližních před naším sobectvím, pak je jasné, že je nejlepší, když tento mantinel není vně člověka, ale přímo v jeho nitru. A tam jej umísťuje právě Bůh svým Duchem, týmž Duchem, kterým vzbuzuje lásku. Láska je naplněním zákona, protože dokonale splňuje záměr přikázání - chránit život. Víme, že milovaná bytost se stává pro milujícícho nedotknutelnou. Nikdy by se neodvážil jí ublížit. Každá její bolest by bolela i jeho, a to mnohonásobně víc, než kdyby ji nesl sám. Kristova láska pak nebývale rozšiřuje okruh milovaných bytostí. Milovanou a nedotknutelnou bytostí se stává vlastně každý s nímž jednáme, a nejvíce ti, kdo patří do rodiny víry. Ano, i věřící křes-ťan někdy soptí a v duchu pořádá nehodné bližní smažené na vid-ličku. I věřící křesťan je denně obklopován různými lákadly faleš-ných cest. Ale když má jednat, láska všecky ty nápady a cesty zač-ne třídit a on zabrzdí: Tohle přece nemohu udělat, to bych na své kůži prožít nechtěl, tím bych tu osobu zranil. A nejen ji, zranil bych i samotného Krista, a to by mi bylo líto. Když láska takhle neuzavírá špatné možnosti, není to žádná láska. Když např. někdo má plná ústa toho, jak miluje ženu nebo muže, a pak si dovolí vůči tomu svému milovanému protějšku nevěru, tak jen dokazuje, že z jeho strany o žádnou lásku nešlo, že to byla jen sobecká touha. Nebo když někdo na cestě za přízní milované osoby klidně krade, podvádí a vraždí, tak tím také dokazuje, že je šelma na lovu, a ne milující člověk na cestě lásky. Pravá láska, počatá z Boha, jde vždy ruku v ruce pravdou a s čistotou. Probouzí svědomí a vštěpuje mu Boží pohled. Kristovské lásce nezáleží na vlastních ziscích, ale na tom, aby ti druzí dostali vše, co jim Bůh připravil. Největší radostí kristovsky milujících je, když Bůh skrze ně dává velké požehnání těm druhým. Proto jí apoštol tak vyvyšuje. Proto jsou ti, kdo se učí u Ježíše Krista milovat, na nejlepší cestě. Na nejlepší cestě k tomu, jak za sebou nechat na tomto světě světlou stopu. Na nejlepší cestě k tomu, jak obdarovat všechny, kdo jsou kolem. Na nejlepší cestě k tomu, být započteni mezi blahoslavené uskutečňovatele Boží vůle.
         Nakonec nám apoštol říká něco o příhodnosti našeho času pro vstup do Kristovy školy lásky. Už není noc, kterou je nejlépe prospat, protože se v ní stejně nedá nic kalého dělat a je v ní mož-no se nadít jen nekalých rejdů temných sil. Přiblížil se den, dokon-ce den spásy, a tak je na čase se probudit. Bylo nám zvěstováno evangelium, uvěřili jsme mu. Ale dílo spásy od té chvíle nepřešla-puje na místě. Za tu dobu, co věříme, se přece jen přiblížil Kristův druhý příchod, byť je u Pána tisíc let jako jeden den. Ani my jsme nezůstali stejní, jako jsme byli v den, kdy jsme poprvé vzali Pána Ježíše vážně. Prošli jsme značnou cestu. Zažili jsme na ní výhry i prohry, pády i povstání, bloudění i návraty. Prošli jsme mnoha kři-žovatkami, mnohému jsme se od Pána naučili, dokonce jsme Mu i posloužili jako Jeho nástroje. A hlavně máme mnoho důkazů o tom, že Pán je živ a je věrný. Když tedy pro nás Pán udělal tolik a dal nám ochutnat tak mnohé závdavky svého království, když sami vidíme, že při následování Krista rosteme a otvírají se nám stále nové obzory, když jsme zakusili, že využití malých darů milosti má za následek seslání větších, když toto vše okoušíme, jaký máme ještě důvod váhat? Vždyť vidíme Boží den, jenž se přiblížil. Proto můžeme neprodleně a směle vyhodit ze života všecko, co patří noci - nenávist, sobectví, závist, lež, strach o sebe, kličkování, stoupání po zádech druhých, touhu prosadit spravedlnost odvetou - a celý svůj život naplnit jen Kristovou láskou, protože ona to bude, co nás dovede k cíli. Ať si říká kdo chce co chce o tom, že doba je zlá a obstojí se v ní jen dravostí. Amen



Píseň: 474 481 480 477

Přímluvy a Otčenáš

Sborová ohlášení

Poslání: I. Jan 4,7-18 nebo I. Korintským 13

Požehnání:
Sám pak náš Pán Ježíš Kristus a Bůh náš Otec, který si nás zamiloval a ze své milosti nám dal věčné potěšení a dobrou naději, nechť povzbudí vaše srdce a dá vám sílu ke každému dobrému činu i slovu. Amen           2. Tesalonickým 2,16-17

Píseň: 489