EXODUS 16,2-27


  26.9.1999 Beroun

Bůh je věrný a dobrotivý i vůči těm, kdo reptají

Vstupní slovo:
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i od Pána našeho Ježíše Krista.
Hospodin je dobrotivý, přímý, proto ukazuje hříšným cestu. Amen

Žalm 25,8

Píseň: 441

Modlitba: Hospodine, Svatý Izraele, Bože náš, děkujeme Ti, že vysvobozuješ svůj lid a stavíš jej na cestu života, aby došel do Tvého odpočinutí. Děkujeme, že jsi dobrotivý a věrný i vůči těm, kdo reptají a vůbec nechápou Tvé cesty. Izraeli jsi na poušti dal manu právě ve chvíli, kdy Tě urážel svou nedůvěrou v dobrý cíl Tvé cesty. Právě tehdy jsi mu ukázal, že Ty stojíš ve své smlouvě a že je spolehnutí na Tvou moc. Ale také jsi na poušti učil svůj lid, že není živ svými výkony, nýbrž Tvou milostivou péčí. I církev tomu učíš. Tvůj milý Syn nám vyprávěl podobenství o dělnících na vinici, abychom nereptali, že to těm druhým děláš nespravedlivě lehčí a že zlehčuješ celoživotní námahu těch, kdo Tě poznali nej-dříve. Děkujeme, že děláš vše pro to, abychom si uvědomili, jak to u Tebe chodí: že Ty neodměřuješ úzkostlivě podle zásluh, ale do-brotivě podle potřeby každého z nás. Děkujeme, že Tvá dobrodiní jsou nová každého jitra a že k nim patří i slavení dne odpočinku tak, že nám nic nechybí. Pane a Otče náš, skloň se i dnes svým sv. Duchem k nám zde i ke všem, kdo nosí Tvé jméno. Uč nás hříšné chodit po Tvých cestách a spoléhat na Tvou milost. Amen

Čtení z Písma sv.: Matouš 20,1-16 (ekumenický překlad)

Píseň: 373 162



Základ kázání: Exodus 16,2-27 (ekumenický překlad)

          Bratři a sestry, milý sbore, v obou přečtených oddílech vidíme, jak vypadá Hospodinova věrnost. Že On je věrný i těm, kdo Jej obviňují, jak je nespraved-livý a krutý. Že i jim ukazuje svou slávu a i je zachovává svou milostí. Nezříká se svého lidu Izraele, když reptá proti poutnické nezajištěnosti své cesty a idealizuje si minulý život v otroctví. Nezříká se hloupých církevníků, kterým je proti mysli, že štědře rozdává své dobrodiní těm, kdo si je nemohli ani trochu zasloužit. Reptat proti Hospodinu v existenčních potížích je nedověrné, ale pochopitelné. Reptat proti šíři jeho milosrdenství, když člověk má, co mu Pán slíbil, je pyšné, závistivé a nedají se pro to nalézt žádné polehčující okolnosti. Ale Pán snáší jak ten, tak onen druh reptalů a přemáhá je svou laskavostí. On totiž nechce, abychom se udusili v tom, jak soudíme svého Boha. Nechce, abychom se svým hlou-pým prosazováním vlastních představ o tom, co by mělo být, úplně připravili o radost z Jeho díla. A proto se k nám sklání, proto se s námi namáhá tak dlouho, dokud neumlkneme a nebudeme opět schopni vychutnávat Jeho milost.
         Izraelci už byli na cestě z Egypta do Palestiny šest týdnů, docházely jim zásoby a cesta se jim začala zdát podezřele zdlou-havá. Věděli sice, že cesta přes poušť není tak rychlá jako po přímořské silnici, mohli tušit, proč jdou právě tudy, ale přesto v nich začal hlodat červ pochybnosti. „Kam nás to ten Mojžíš vytáhl? Tady se přece nedá než umřít. A umřít jsme mohli se vší parádou v Egyptě, kvůli cestě za smrtí nebylo potřeba takového plahočení. To, co nám Mojžíš s Áronem malovali, je lež, v Egyptě jsme se měli líp.“ Tahle panika a nedostatek trpělivosti nepostihla jen Moj-žíšovu generaci, zmocňuje se Božího lidu stále znovu. A my, lid Nové Smlouvy, nejsme v tomto ohledu lepší než Izrael. Rozhodně nemůžeme ukazovat na Izraelce prstem: to jsou ti nedověrní, ne-chápaví, netrpěliví. Cožpak my nejsme zklamaní z toho, že očeká-vaný ráj ne a ne přijít? Cožpak my nejsme zmatení, když na cestě za Kristem nemáme nic v ruce? Cožpak nám nevadí, že kolem nevidíme než nepřátelskou pustinu, z níž není možno získat nic, co potřebujeme, abychom tu dále mohli být jako Boží lid? Cožpak my vždycky dokážeme, aby nám nezajištěná svoboda nesmrděla? Což z evangelických úst nikdy nezazní například stesk, že za komunistů jsme se měli lépe, a proč že Bůh nechal zbořit jejich impérium, když je nevystřídá nic lepšího než nekonečný „tržní“ chaos, ve kterém se slušný člověk ničeho nedomůže? Myslím, že rozhodně nejsme tak dokonalí, abychom všecky tyhle strachy a stesky od se-be ihned rázně zahnali. A tedy si ani v nejmenším neukřivdíme, když sami sebe zařadíme k těm nedověrným a netrpělivým cesto-vatelům za Božím zaslíbením, o nichž jsme právě četli. Neukřivdí-me si, když připustíme, že také nás by Mojžíš snadno mohl označit za ty, kdo reptají proti Hospodinu. A když si tímto textem necháme pokorně nastavit zrcadlo a přestaneme říkat, že to jsou ti druzí, pak si také budeme moci přivlastnit to veliké Boží milosrdenství, o němž zde čteme.
         Hospodin slyšel, jak Jeho čerstvě vyvedený lid spílá Mojží-šovi a Áronovi, jak jim podkládá to nejhorší, protože má krátkou paměť a nedokáže se v těžkostech opřít o to, co již prožil. Slyšel, jak si vybíjí svůj strach z nejisté budoucnosti. Slyšel, jak si nepří-pustně idealizuje minulý život v otroctví. A velmi Jej to zranilo. A stejně Jej vždy raní, když my propadneme strachu a beznaději a tlacháme hlouposti. Stejně Jej vždy raní, když my přestaneme brát vážně Jeho sliby jen proto, že je hned nevidíme zcela naplněné a musíme k tomu naplnění projít skrze trápení. Ale přesto se tu neuchýlil k ráznému řezu. Neřekl: „Heleďte, když nic nevydržíte a když vaše důvěra je jako pára nad vodou, tak spolu končíme a táhněte si, odkud jste přišli.“  To řekl až mnohem později těm, kdo cestu vzdali na prahu zaslíbené země po mnohých dalších zkuše-nostech s Jeho mocí. Zde nikoli. Neurazil se a neřekl: „Už mne mezi sebou nikdy neuvidíte.“ Neodmrštil svůj poblázněný lid, ale přišel, aby jej léčil. Přišel se vší svou slávou a přičinil se, aby se to Jeho brblající stádečko už nemuselo bát. Kde nebylo pozemského chleba, tam daroval chléb z nebe, aby bylo možno pokojně pokra-čovat v cestě. A kde se bojíme, že nebudou finance na dobré dílo, tam otevře nečekané zdroje - včetně těch u nás samých. Kde máme obavy, že nás ta poušť konzumní společnosti udusí a vezme nám naše děti, kde si prostí členové sboru ucpávají uši při výkladech o blížícím se příchodu Páně, protože se to říká už dva tisíce let, tam sesílá svého Ducha, aby to změnil. On vždycky odstraní příčinu, vytvoří novou situaci, abychom měli větší šanci být Jej poslušni. Nenapravuje tak, že bije, ale tak, že obdarovává nezaslouženým dobrodiním. Neutkává se s námi, ale s tím, co nás svádí z Jeho cesty. Hospodin se vždy chová jako ten, kdo nenávidí hřích, ale miluje hříšníka.
         Sycení manou na poušti hmatatelně vyučovalo Izrael, že není závislý na svých výkonech, ale na Hospodinově milosti. Mana byla dar, tu bylo možno jen sbírat, ale nikoli vyrobit. A byla navíc tím jediným, co lid měl. Nikoho nemohlo napadnout, že přežije i bez ní. V tom společenství sycených manou bylo velmi zřetelné, že každý den je dar a že lid žije, neboť Hospodin je dobrotivý a věrný - věrný i těm všelijak nevěrným. Na nás tady v Čechách se žádná mana nesype, chléb si dobýváme zcela běžným způsobem, a tak se nám to vědomí života z Boží milosti často vytrácí. Vědomí vlast-ních zásluh se zadem vkrádá zpátky, asi jako u prvních dělníků z podobenství, kteří byli na vinici od samého rána. Ohrožuje nás a bere nám pokoru a radost Božích dětí. Avšak nemůžeme říci, že bychom neměli žádnou příležitost, jak stejně silně pocítit závislost na Bohu: Stačí, když konáme nějakou z těch služeb uprostřed těla Kristova, o nichž píše apoštol Pavel. A tehdy se nám stane nad slunce jasnějším, že hospodaříme pouze s tím, co jsme nezaslou-ženě dostali, a že je zázrak, že Pán používá naši hliněnou nádobu pro své poklady. Proč si to vědomí máme tak úzkostlivě chránit? Protože ono nám pomáhá, abychom měli takový vztah k Bohu, který odpovídá pravému stavu věcí. Pomáhá nám, abychom Boha nehněvali, ale také, abychom se radovali z toho, že jsme milováni. Když si někdo vezme do hlavy, že je přece zasloužilejší než jiní, a proto by měl dostat víc, zkazí mu to spolehlivě celý život. Ono se mu to totiž nikdy neplní, a proto ten člověk zahořkne a není s to pochopit, jak velice je k němu Bůh dobrotivý, jak nesmírně jej má rád. Ten, kdo ale nepřestal vidět, že je každý den zahrnován novou nezaslouženou milostí, má radost, kterou mu nikdo nevezme.
         Všimněme si ještě, jak se s nebeskou manou na poušti za-cházelo. Ona nepadala přímo do úst, muselo se pro ni jít do okolí tábora, všichni si museli přivstat a sbírat, dokud nezačalo pražit slunce. Neboť i přijímání nezasloužených Božích darů je námaha, žádá naši energii, náš čas, naše sebezapření. Pak teprv nám ty dary slouží k životu a nezůstanou ležet kdesi mimo ladem. Dále čteme, že mana zůstávala společným majetkem a že se z ní dávalo každé-mu stejně, bez ohledu na to, jak obratně si počínal při sběru. Každý dostal svůj třiapůllitrový džbán denně. Bůh totiž nechce, aby v Je-ho lidu existovala propast mezi bohatými a chudými, aby schopní mohli plýtvat a méně schopní neměli co do úst. On udílí svůj dar pro zachování života celého společenství a každý úd tohoto spo-lečenství je mu stejně vzácný. Proto Hospodin nehledí na výkony a každému přikazuje dát stejně, aby se v jednání lidu zrcadlila jeho láska k hříšníkům, která se sklání ke všem stejně. Novozákonně dotaženo - v Kristu dává všem stejnou spásu a stejný dědický podíl, ať přišli na Jeho vinici v šest ráno, nebo až hodinu před skončením pracovní doby. Když některá židovská či křesťanská společenství v minulosti i v přítomnosti přešla na společenství majetku, tak to vždycky udělala proto, že to v jejich očích nejvíce odpovídalo Boží lásce k nám i pravidlu vzájemné lásky. A konečně to třetí, co čte-me o zacházení s manou, je, že ji nebylo možno nasyslit do zásoby. Když měli Izraelci slavit sabbat, dostali dvojnásobnou dávku, ale jinak museli sbírat každý den a dostali jen tolik, kolik ten den potřebovali. A v tom se Bůh také nezměnil. Po světě je spousta křesťanských zařízení všeho druhu, o které se Pán stará, ale která nemají na účtu ani pětník navíc. On jim každý den dává, kolik potřebují, jejich personál Jej každý den nově prosí a každý den Mu nově děkuje. On je nezbavuje poutnické nejistoty, ale zároveň dává jejich životu i jistou napínavost a obnovuje každodenně jejich radost a vděčnost. I v Otčenáši nás Pán učí, abychom se modlili o chléb na tento den, o nic víc. Takže vidíme, že určitá nejistota k životu Božího lidu patří prostě proto, aby nezapomněl na dárce všeho dobra a aby nezačal spoléhat na věci místo na milost svého Pána. Určitá nejistota patří k životu věřících i proto, aby nezapo-mněli, že jsou na tomto světě jen cizinci a přistěhovalci a pravá vlast je teprve čeká. A konečně k němu patří i proto, aby nebyli příliš svázáni s jedním místem, s jedním prostorem, s dalekosáhle naplánovanou činností jediného druhu, ale byli svobodní a připra-vení se na rozkaz Páně pohnout a ujmout se jiné služby. Z vyprá-vění o maně také vidíme, že Bůh nedává své dary proto, abychom je někde uzavřeli a bez užitku skladovali. To, co nespotřebová-váme v každodenním obecenství služby, to nám zčerviví a páchne, byť to předtím spadlo přímo z nebe. Když někteří neposlušní Izraelci zavřeli manu jako svou privátní zásobu pro strýčka pří-hodu, tak se s ní už neshledali v poživatelném stavu. A když my zakopeme hřivny, které nám Pán svěřil, nebo si pošetile necháme Kristovo evangelium jen pro sebe, abychom my měli svou posi-lující pilulku, až ji budeme někdy potřebovat, tak je tím také při-pravujeme o jejich spásnou moc, kterou měly, když nám je Pán daroval. Čerstvé a jedlé je budeme mít jen v té chvíli, pro kterou nám byly dány a jen potud, pokud je budeme sdílet. Kázání máme na týden, soukromé čtení bible na den. Když chceme být duchovně nasyceni i dále, musíme načerpat nové. A nemáme je u sebe nechat ležet, ale máme je skutečně strávit a vyzářit dál.
         Šestého dne nasbírali toho chleba dvakrát tolik, totiž dva ómery na osobu. Tu přišli všichni předáci pospolitosti a oznámili to Mojžíšovi. Ten jim řekl: „Zítra je slavnost odpočinutí, Hospo-dinův svatý den odpočinku. Co je třeba napéci, napečte, co je třeba uvařit, uvařte. a vše, co přebývá, opatrujte do rána.“ Uložili to tedy do rána, jak jim Mojžíš přikázal. A nezapáchalo to, ani se do toho nedali červi. Mojžíš pak řekl: „Snězte to dnes, protože dnes je Hospodinův den odpočinku. Dnes nenajdete na poli nic. Šest dní budete sbírat, sedmý den je den odpočinku. Ten den nebude nic padat.“ K Hospodinově milosti patří i den odpočinku a to, že jsme i při něm zajištěni. Někoho zajímají u podřízených jen odpracované hodiny; On je ale dobrý Pán, On nám připravuje a hradí ze svého i ty chvíle, kdy pro Něho nepracujeme, ale obnovu-jeme se. Sabbat nebo neděli nemusíme slavit s prázdným žalud-kem, ale spokojeně, u plného stolu. Izraleci dostali sváteční pokrm den předem a tehdy si lid směl udětat zásobu, protože den odpo-činku má být oproštěn od všeho shonu a ruchu. V ten den máme jen slavit a děkovat, nic víc. Bůh nám dává vše, abychom se na ten den mohli řádně připravit, a pak jej slaví spolu s námi. Bylo by chybné z tohoto textu vyvozovat, že Bůh sedmého dne nepracuje. Pracuje, ale mění formu darů, jež pro nás tvoří. V ten den už ne-sbíráme Jeho dobrodiní pro tělo, ale dopřáváme svému tělu i své duši, aby spočinuly v Božím klíně vychutnaly si Boží blízkost a občerstvily se Jeho Slovem. Toto každotýdenní zastavení nám Bůh dává, abychom si okusili v závdavku, co pro nás připravil ve svém království, a také proto, abychom se neztratili ve všedním shonu a měli kdy si znovu připomenout základ, na němž stojíme, i směr, jímž jdeme. Když Bůh učil svůj lid již na poušti, aby ten den slavil, pak to znamená, že ten den nikdy a nikde nepřekáží, ale je naopak čímsi závažným, co přibližuje Boží lid k cíli jeho cesty. Amen



Píseň: 553 (551; 546)

Poslání: Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy. On nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy a nyní zjevil příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu. Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlí-žíme město, které přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu.     2.Tim 1,7.9.10 + 2.Tim 2,11b-13 + Žid 13,14-15a

Požehnání:
A Pán nechť řídí vaše srdce k Boží lásce a k trpělivosti Kristově.       2. Tesalonickým 3,5      Amen

Píseň: 443 (489)