f

Kronika 1934 - 1940

Kazatelská stanice Sboru Evangelické církve a.v. u Salvátora vznikla v Berouně r.1906. Shromáždění se konala v hostinci Na Plzeňce. Čeští evangelíci z Berouna a okolí však chtěli víc než občasná sejití, a proto začali sbírat na vlastní modlitebnu. V roce 1911 se naskytla příležitost ke koupi domu č.p. 43 na náměstí, který nutně potřeboval opravy. Koupí domu vyčerpali svou hotovost, ale vzali jsme si hypotéku, abychom mohli dům co nejdříve upravit pro církevní potřeby. Sborová kronika začíná rokem 1934, psaná rukou prvního berounského faráře, Jaromíra Klimeckého:

 

Úvodem

Začínám tuto kroniku psáti v létě roku 1940 po šestileté činnosti ve sboru. Léta před rokem 1934 budou muset býti zpracována ve zvláštní samostané monografii. Jde tu především o tato tři údobí:

1. Od vydání Tolerančního patentu (1781) do doby působení Daniela Molnára, 2. doba kolem přestavby sborového domu na náměstí (1912), 3. léta po Světové válce.

V prvních létech působení v Berouně bylo potřebí krajního vypětí sil, aby práce mohla býti zdolána, a nebylo ani pomyšlení na to, věnovat se přitom ještě práci archivářské. Při pohledu nazpět leccos bude již zkresleno, chvíle prvního roku nebudou se zdát tak hořké a všelijaké osobní půtky nebudou tak prudké.

Pán Bůh se k práci v Berouně přiznal a již nyní vidíme blahodárné působení sboru v městě i v krajině berounské. Prosím Pána Boha, aby jeho světlo svítilo do temnoty dnů, v nichž žijeme a ukazovalo nám všem cestu, abychom nezbloudili.

Jan Amos Škeřík

Předchůdcem přede mnou byl Jan Amos Škeřík, syn evangelického faráře v Heršpicích na Moravě. Škeřík byl nesmírně nadaný člověk. Ovládal řadu orientálních jazyků a po studiu bohosloví se věnoval studiu filosofie se zřetelem k chetitštině, arabštině, staroegyptštině, hebrejštině atd. K filosofickému doktorátu si připravoval práci ze staroegyptštiny. Rozluštil a vyložil neznámý hieroglyfický nápis na pyramidě Cheopsově. - Práci duchovenské věnoval jen zlomek svého času, jsa plně zaneprázdněn studiem. Jako vikář v Praze I. u Salvátora byl pověřen organizováním sborové práce v Berouně a v jeho kazatelských stanicích v Karlštejně a v Příbrami. Náboženství sám nevyučoval. Vyučováním byla pověřena sestra Anna Vašková, pocházející ze sboru z Nového Města na Moravě. Sestra Vašková neměla potřebného předběžného vzdělání, mělať jen dvě třídy měšťanské školy; pro tento nedostatek přicházela do konfliktu s nadřízenými školskými úřady. Jako učitelka náboženství se však velmi osvědčila. Byla velmi pilná a svědomitá a ani v největší nepohodě nevynechávala hodiny. Učila v těchto místech: V Berouně, v Počaplech, na Svaté, v Lochovicích, v Litni, Karlštejně, na Mořině, v Hostomicích.

Bratr Škeřík uprostřed příprav ke zkouškám v lednu roku 1934 onemocněl chřipkou a anginou, ke kterýmžto dvěma nemocem se přidružil zánět pohrudnice a exudát na pohrudnici. Pro bratra Škeříka nastaly strastné dny. Nemoc se zhoršovala. Byl převezen do nemocnice Milosrdných bratří v Praze, ale přes obětavou péči nepodařilo se lékařům hnisavý zánět zastaviti. V nemoci byl navštěvován některými členy berounského sboru a osobními přáteli. Velmi nepříznivě působily návštěvy rozvedené paní Jos. Pánkové z Litně, které si posléze nemocný bratr zakázal. (Připomenouti sluší, že Josefina Pánková, velmi nehezká až odpuzující žena, nebyla docela normální).

Z přátel byl bratr Škeřík navštěvován především br. Mirko Mikoláškem a mnou. Byli jsme oba bohoslovci v posledním semestru a střídali jsme se v zastupování bratra Škeříka v Berouně.

První dojmy v Berouně

 Do Berouna jsem přijel poprvé v únoru 1934. První dojmy zde byly nepříznivé. Beroun je město v průmyslovém kraji, velmi neupravené. Bylo v tom roce sychravé předjaří. Na náměstí jsem viděl budovu poměrně malou, s velmi úzkou frontou do náměstí mající vedle sebe honosné domy měšťanské. Sborový dům byl velmi sešlý.

Přímo zaražen jsem však byl sešlostí budovy uvnitř. Nejen omítka dlouhé chodby v přízemí, ale i stěny modlitebny v 1. poschodí byly otlučeny. Zdivo bylo natřeno tmavou zelenou barvou a převoskováno. Celek působil velmi ponuře. V prvním poschodí nalevo od vchodu byly dveře do širší chodby, kterou se procházelo k záchodům; tyto protože nebyly splachovací a dostatečně oddělené, zamořovaly celý prostor nepříjemným zápachem. Před bohoslužbami bylo nutno v této chodbě prodlévat, protože modlitebna byla propůjčována církvi československé k bohoslužbám.

Účast na bohoslužbách církve československé bývala značná - 100 - 150 lidí. Našich lidí chodívalo 15 - 20. Bohoslužby jsme mívali jednou za 14 dní. Při zpáteční cestě jsem se na počátku měsíce zastavoval v Karlštejně a na konci měsíce v Příbrami. Karlštejnskou stanici vedl věrný a skromný bratr Ant. procházka, železničář. Často ráno pro službu se nemohl bohoslužeb zúčastnit a ve vedení stanice jej zastoupila jeho žena. Byli to bezdětní manželé, kteří obývali menší domek se zahrádkou, velkou láskou bratra Procházky, uprostřed Budňan. Bývalo zvykem pro všechny kazatele, jichž se za léta mnoho zde vystřídalo, že přicházeli k Procházkovům na kávu a kus dobré buchty, což zvláště nám mladým bohoslovcům přicházelo velmi vhod.

Začátkem léta roku 1934 bratr Škeřík dotrpěl. Pohřeb jeho se konal za veliké účasti známých z chrámu salvátorského v Praze.

Brzy po pohřbu jsem jel domů, abych se připravoval k posledním zkouškám bohosloveckým. Asi uprostřed června jsem pak dostal dopis od faráře Čapka, že bych se mohl stát vikářem salvátorským, abych 1. srpna nastoupil do kanceláře. Mým úkolem že bude práce mezi mládeží a ve filiálním sboru v Berouně. Nabídku jsem přijal. Přijel jsem do Prahy, připravoval se ke zkoušce a v dopoledních hodinách jsem úřadoval u Salvátora. Přišel jsem naráz ke vší práci. Farář Čapek měl dovolenou, nechal mne v kanceláři a odjel.

Ve dnech 8.-11. října jsem pak konal zkoušky. Dříve však, než jsem měl po nich, konala se volba vikáře v Berouně. Dálo se tak 7. října za pohnutých okolností. Členové filiálního sboru nebyli spokojeni se salvátorským vedením a funkcionáři staršovstva rezignovali. Napřed rezignoval br. Rochelt, pokladník a pak br. řed. Kubíček, kurátor. Zvolen je novým pokladníkem br. Jaroslav Bobek, nájemce velkostatku v Bubovicích a kurátorem br. Václav Rous, vrchní oficiál státních drah v Berouně. Pak je přikročeno k volbě vikáře. Volby se zúčastnilo 9 členů, kteří své lístky odevzdali na jméno Jaromír Klimecký.

Tato volba však nebyla platná, protože se konala před zakončením zkoušek a tedy před ukončením studia bohosloveckého. Filiální sbor se zavázal platit za svého faráře byt, až bude bydlet v Berouně a platit mu 400 K měsíčně. Zbytek, t.j. asi 560 K měsíčně, měl až do uspořádání dalších poměrů platit sbor salvátorský.

Nová volba byla vykonána u Salvátora koncem října. Do Berouna jsem se však nepřestěhoval ihned. Bylo nutno učinit dojednání se sestrou Vaškovou o vyučování na školách na berounsku, protože malý plat by nebyl ani svobodného vikáře uživil. Jednání se ukázalo svízelné. Učitelka Vašková nemínila své místo opustit. V Počaplech získala učitelku Šaborovou, která mi zaslala příkrý dopis, že vyháním z místa osvědčenou pracovnici a abych se hlásil někam jinam. Měl-li jsem místo vikáře v Berouně přijmout, musel jsem překousnout tento oříšek; ujednal jsem se sestrou Vaškovou, že bude učit na některých školách ještě do 1. února 1935, ale pak že budu učit všude sám.

Mezitím jsem začal s organizováním nové práce v Berouně. Bohoslužby byly ještě stále jen jednou za 14 dní, ale vyučoval jsem již v Berouně, takže jsem přicházel do styku s lidmi.

V této době jsem se ohlížel v Berouně, kam jsem dvakrát za týden dojížděl, po bytě. Jednou jsem byl pozván sestrou Jozífkovou na oběd, a současně se mnou jednala, abych u nich bydlel. Ukazovala mi malý pokojík s kamennou podlahou, který mi chce zdarma poskytnout. Neměl jsem mnoho chuti přijmout tento byt, protože jsem dobře chápal, že budu pro sebe a pro přípravu kázání potřebovat hodně klidu a zde jsem byl neustále v prostředí jiné rodiny. Tehdy mi přišel s návrhem kurátor br. Rous, že jeho domácí nadstrážník Samec pronajme za 120 K měsíčně pokoj. Pokoj byl velmi pěkný, a proto jsem rád návrh přijal. V sousedství bydlel br. kurátor, což bylo zvláště pro první čas mé práce v Berouně velmi důležité. Čas ubíhal a přišly vánoce. V neděli před vánočními svátky byla uspořádána odpolední dětská besídka. Při besídce se uplatnily především děti učené s. Vaškovou, jejichž přednesy a divadelní výstupy zanechaly v lidech trvalý dojem. Hra Měsíček, spojená s dětskými tanečky, byla pak ještě po letech připomínána.

Vikář bydlí u Samců

 V lednu jsem se připravoval k přestěhování do Berouna. Mým domácím měl být vrchní nadstrážník v pensi Antonín Samec. Byl to hovorný veselý člověk, který o mě pečoval jako o vlastního syna. Paní Samcová, po léta již nemocná se srdcem, velmi silná a málo pohyblivá, bděla nad úzkostlivou čistotou bytu. V této době jsem musel vstávat v některých dnech před šestou hodinou ranní a v zimě za tmy jsem odcházel na vlak. Nezapomněli mě nikdy vzbudit a velmi pečovali, abych měl ráno čerstvou teplou kávu. Byli oba katolíci, zbožní v běžném slova smyslu, ale velmi snášenliví a z mých pozdějších úspěchů mívali upřímnou radost. Pokojík, který jsem obýval, byl pro mne i kanceláří. Ovšem inventář kanceláře byl praskromný. Farář Čapek mi předal matriky filiálního sboru v Berouně, vedené od roku 1922, kartotéku, o níž jsem později zjistil, že je úplně zastaralá a chybná a po několika formulářích církevních listin pro první kancelářskou potřebu. Bylo jasné, že se bude muset investovat značnější obnos do nového sboru, aby byl zahájen jeho provoz. Situace však nevypadala po finanční stránce příliš vábně. V roce 1934 činil salár 2385, chrámové sbírky 926.45, darů nebylo a sbor se zavázal platiti svému vikáři 4.800 K na plat a asi 1500 K na byt. Jen tyto dvě částky daleko převyšovaly finanční možnosti sboru. Pán Bůh nás však v našich starostech neopouštěl a ani opatřování financí nečinilo později zvláštních potíží.

 

1935

Od počátku svého působení v Berouně jsem si byl vědom, že napřed musíme opravit dům, v němž se shromažďujeme ke svým bohoslužbám, protože jeho stav byl prostě hrozivý. Několik věrných bratří a sester se živým zájmem sledovalo mou činnost a věrně mě podporovalo. Byli to zejména mimo vzpomenutého již a velmi obětavého kurátora Rouse, Jaroslav Bobek, t.č. pokladník, Hugo Rochelt z Berouna, František Mareš z Černína, sestry Anna Hejlová, Věra Svobodová, obě z Berouna a především Vlasta Stehlíková, choť rolníka z Chodouně. Bývalý mnohaletý pracovník ve sboru František Slezák se z počátku práce stranil. Nezpůsoboval však nikdy opozici a později, pokud mu to nemoc dovolila, ještě několikrát do sborové práce zasáhl. Porady členů sboru se konávaly po bohoslužbách v zadní části modlitebny. Všichni členové při nich stáli, protože jsme neměli žádných židlí. Bylo dohodnuto, že v měsíci březnu budou podniknuty tyto práce: 1) Omítnutí podle potřeby všech stěn. 2) Zrušení záchodů v prvním poschodí. 3) Zazdění druhého východu z modlitebny (do chodby k záchodům) a proměnění spojovací chodby v kancelář, za níž z vybouraných záchodů vznikne menší místnost jako registratura. 4) Zavedení elektriky do celého domu. 5) Oprava střechy. 6) Oprava domku ve dvoře. 7) Zřízení dřevníků. 8) Úprava dvora. 9) Zakoupení židlí. Podle pozdějšího účtu vyžádaly si tyto opravy částky 12.605,- K. Sbírku mezi členy sboru podnikl především bratr Rous. Vynesla 3.956,- K. Zbytek byl uhražen z hotovosti, která byla na různých fondech.

Dříve, než se přistoupilo k adaptaci, bylo nutno podstoupit dvě obtížná jednání 1) s nájemníkem Pospíšilem 2) s Církví československou. Pospíšil se svou starou paní obývali přízemí domu a krám a ve dvoře domek, který jim sloužil za dílnu. Za všechny tyto místnosti platil jen 1.600 K ročně. Protože byl Vít Pospíšil starý nájemník, nemohlo mu být zvýšeno nájemné a také všechny snahy o výpověď byly bezvýsledné. Všechny nás také mrzelo, že krám Pospíšilův zvenčí vypadal jako hadrárna a nad vchodem do modlitebny nejednou vlály spodky a jiné části prádla. Po delším jednání uvolnil Pospíšil domek ve dvoře. Domek jsme pak upravili jako byt pro kostelníka. Prvním našim kostelníkem se stala sestra Jarmila Hájková, vdova po dělníku z Karlovy Huti, která se se svou dceruškou Boženkou nastěhovala do domku k 1.IV.1935. Funkci kostelníka dříve zastávala rodina Vincourova z Církve československé, které jsme platili měsíčně 30 K. Rodina Vincencova by byla ráda sama také tu funkci přijala.

Druhé jednání, velmi obtížné, bylo zahájemo s Církví československou. Příslušníků této církve je ve vlastním Berouně přes 5000. Je pochopitelné, že tak velká náboženská obec má mnoho funkcí a sama zabrala větší část dopoledne v neděli, kdy jsme i my měli míti bohoslužby. Nájem platili 1000,- K ročně. Bylo tedy žádáno, aby nájemné zvýšili alespoň na 2000,- K a aby přispěli patřičným podílem na opravu modlitebny. Jednání vzalo však rychlý obrat, když se českoslovenští rozhodli požádat obchodní akademii v Berouně o bezplatné zapůjčení přednáškové síně pro jejich bohoslužby. Jejich žádosti bylo vyhověno a od dubna se přestěhovali z našich místností.

Zpočátku bylo cítit vzájemné napětí, které se časem uklidnilo. K upřímné spolupráci však nikdy nedošlo, což přičítám především pánovité povaze československého faráře Krále, který si ani této spolupráce nepřál. Mnozí příslušníci této církve byli překvapeni přestěhováním do jiné místnosti, neboť se namnoze domnívali, že dům je jejich a že je evangelíci o něj připravili. Dlouhé měsíce trvalo, co českoslovenští znovu a znovu přicházeli do naší kanceláře v domnění, že je to jejich farní úřad. Zpočátku jsme museli dávat bedlivý pozor při křtu a při manželských ohláškách, aby nedocházelo k mrzutým záměnám.

 

 

Oprava modlitebny i se všemi řemeslnickými pracemi byla zadána br. staviteli Martínkovi. Práce byly provedeny rychle a modlitebna vyhlížela pak daleko přívětivěji. K ozdobě stolu Páně věnovaly pak krásné pokrývky především sestra Vlasta Stehlíková a Arna Rousová. Účast na bohoslužbách znamenitě rostla, takže při výročním shromáždění bylo přítomno 96 lidí, což je počet, kterého nebylo po mnoho let, jestli vůbec kdy, dosaženo. V květnové schůzi staršovstva přišla na přetřes otázka kazatelských stanic. Bylo potřeba upravit poměr ke kazatelské stanici v Příbrami, která inklinovala k Rybníkám, přeorganizovat práci v Karlštejně a navázat styky s kazatelskou stanicí v Hořovicích.

Příbram

30. května se sešla členská schůze v Příbrami. Za berounskou filiálku se jednání zúčastnil br. Rous, kurátor a bratr vikář, jehož přivezl autem pokladník Jaroslav Bobek. Cesta autem byla podniknuta za prudkého lijáku a do Příbrami jsme přijeli téměř s hodinovým zpožděním. Bylo zahájeno ihned jednání a usneseno, že kazat. stanice Příbram bude platit Berounu 1.000,- K ročně a vikáři cestné na bohoslužby, t.j. za každou cestu 15 K. Někteří členové - především rodina Fotkova - inklinovali ke sboru v Rybníkách, kdež působil horlivý bratr diakon Černík, který obstarával po dobu dvou let práci v Příbrami a získal tu značné sympatie. Po této úpravě se vyvíjela práce v Příbrami klidně a rostla pěkně účast na bohoslužbách (40-50).

Karlštejn

S Karlštejnem byla situace horší. Bylo rozhodnuto práci zatím zastavit, protože účast na bohoslužbách bývala 5-8 lidí, ale ani ti nepřicházeli s láskou ke Slovu Božímu. Br. Procházka byl zvolen členem staršovstva v Berouně, aby byl styk s tamnějšími bratřími, ale schůzí se zúčastnil jen několikrát a pak také odpadl. Ze strany salvátorské, především od pana inženýra Ursiniho bylo žádáno, abychom zahájili jednání s kazatelskou stanicí v Hořovicích o sloučení obou oblastí a vytvoření jednoho farního sboru. K jednání v květnu došlo. Před tím jsem zde vykonal kázání a s místními bratřími byl navázán potřebný styk. Do jednání však zasahovaly rušivě momenty ze života veřejného. V této době totiž měl býti vytvořen samostatný politický okres Beroun, který vznikl odstřižením od okresu Hořovického. Hořovice tím zřejmě ztrácely na své prestiži a v jednání o sbor byla vedena snaha soustředit práci do Hořovic a Beroun by byla stále filiálka. To však dobře možné nebylo a tak zůstala jednání na mrtvém bodě. V období prázdnin byla kontrolována statistika, která vykazovala důkladné mezery. Viděli jsme to při rozesílání výroční zprávy, že mnoho adres bylo již dávno zrušených, někteří členové se vystěhovali, jiní zemřeli atd., takže se nám polovina zásilek výročních zpráv vrátila. Na podzim v září jsme rozeslali upomínky k placení saláru, který se nám scházel pomalu. Lidé nebyli zvyklí svému sboru platit a jejich členské příspěvky byly velmi malé. Protože namnoze pouto se sborem bylo vůbec přestřiženo, necítili žádné povinnosti ke sboru.

Harmonium

Již v této době zahájeno bylo jednání o koupi nového harmonia, protože naše již bylo ve špatném stavu. K jednání byl pověřen br. Rochelt a Rous s vikářem Klimeckým, kteří koncem srpna zajeli do Prahy a v odborném závodě prohlédli harmonium z kaple hraběte Kolowrata, za něž chtěla pražský firma K 7000. Tento obnos se nám zdál příliš značný a několikrát jsme pak písemně žádali, aby nám bylo harmonium prodáno za 5000 K. Firma však na naše podmínky nepřistoupila a z jednání sešlo.

Instalace

V této době již naléhal senior Šlechta z Benešova u Prahy, aby byla vykonána instalace vikáře. Datum instalace stanovena na 27. říjen. K instalaci přijel br. Sen. Šlechta, prof. Hrejsa, farář Čapek, kurátor Ursiny, továrník Slezák z Prahy Karlína, kazatel Kubát ze Žižkova, farář Krejčí z Rokycan, farář Miřejovský z Hvozdnice, farář Kučera z Kladna atd. Modlitebna byla naplněna do posledního místečka, když senior Šlechta uváděl v úřad prvního duchovního pracovníka ve sboru. Bylo vzpomínáno toho, že Beroun je vlastně toleranční sbor, který zvláštní nepřízní očekává na své osamostatnění. Po instalaci, při níž se téměř všichni hosté – bývalí to pracovníci v Berouně, kteří tu nejednou posloužili Slovem Božím – ujali slova, sešli jsme se na společném obědě v Rudolfinu, poměrně malé a velmi málo reprezentační restauraci v Berouně na Závodí. Tento oběd dobře charakterizuje situaci, v níž byl náš sbor. Byli jsme malí. Nikdo o nás nevěděl a netroufali jsme si příliš na veřejnost. Srovnám-li s tím různá reprezentační shromáždění za 4-5 let, kdy k nám s respektem přicházela široká veřejnost berounská a namnoze neevangelická, vidím nejlépe, jaký krok kupředu nastal v práci.

Z upravené budovy jsme však neměli plnou radost. V rozběhu práce se začaly ukazovat její nedostatky. Neměla byt pro svého pracovníka, místnosti pro nedělní školu a pro mládež. Bylo by sice možno přestavět budovu v zahradě za dvorkem na farní budovu, ale proti tomu se stavěla řada bratří. Nyní se začal ukazovat mnohaletý rozkol, který byl mezi členy sboru. Jedni totiž si přáli mít dům na náměstí (zakoupen byl v r. 1912), druzí byli proti tomu a již tehdy doporučovali stavbu kostela i s farou za Plzeňkou (na roku nynější ulice Hněvkovského). Tyto dva směry se ani po úpravě sborového domu na náměstí neuklidnily a nová hořkost nastala při novém jednání o stavbu fary.

Ohlásil jsem, že se hodlám oženit v zimě tohoto roku, což se také stalo 30.XII. Oddavky jsem slavil v Bělém u Police nad Metují. Oddáni jsme byli br. Far. Miřejovským, mým nejlepším přítelem. Sňatek ovšem vzbudil pozornost, jak už to bývá u farářů, u celého sboru, ale má žena byla pak přijata všude s porozuměním. Byl jsem vždycky toho názoru, aby žena faráře příliš nezasahovala do činnosti sboru, a také moje manželka žádnou funkci ve sborové práci nepřijímala, ač se všeho účastnila horlivě. Byt jsme si našli u Kačírků na Závodí. Byl to byt vcelku pro faráře naprosto nevhodný, ale v prvním čase jiný nebyl k nalezení a sbor na placení dražšího neměl. Roční nájemné v tomto domě bylo 2800,- K a bydleli jsme tu asi půldruhého roku.

Stavba

Ke konci roku přece jen zvítězil názor, že bude nejvhodnější postavit nový sborový dům, v němž by byla modlitebna i fara i potřebné místnosti pro mládež. Mělo se především usilovati 1. o stavební místo, 2. o prodej domu na náměstí, 3. o levný úvěr, především u Synodní rady, který by nám umožnil stavbu uskutečniti. Se vším byly daleko větší obtíže, než jsme se zpočátku domnívali.

Beroun ve svém centru nemá nezastavěných ploch, které by se hodily pro veřejnou stavbu. Přicházelo pak v úvahu několik míst 1. u městské váhy, kteréžto místo však mělo několik majitelů (obec, cukrovar, soukromník Houška), 2. za Kohnovým statkem byla parcela 96 sáhů, která se nám zdála malá, 3. za Litavkou část polí rolníka Houšky, který je nechtěl prodat, 4. parcela u řeky disponenta Houšky, která však byla vzdálená frekvenci, 5. parcela správce nemocnice Eisenhammera, která je u cesty k nádraží.

V prosinci se vypravil vikář Klimecký s kurátorem do Prahy na Synodní radu. Jednali jsme se synodním seniorem Dr. Josefem Součkem, který nám přislíbil na stavbu bezúročnou zápůjčku 30 – 40.000,- Kč. Jednání s továrníkem Slezákem v Karlíně, rodákem berounským, nevedlo k cíli. Slezák si přál, abychom zůstali na náměstí. V tom případě slíbil, že sboru dá dar 5.000,- Kč, jinak že nedá nic. Na tomto stanovisku setrval.

Byli jsme si stále vědomi toho, že při nynějším nedostatku místností se nemůžeme dostatečně věnovat výchově dětí v nedělní škole. Nedělní škola byla založena teprve v tomto roce a byla vedena především bratrem JUC Janem Jarišem, jemuž vypomáhaly studentky Lída Kastnerová a Hanzi Köhlová. Děti se rády účastnily programu a v období vánočním si připravovaly besídku.

 

1936

V tomto roce se sbor značně zkonsolidoval. Zaznamenáváme také první přístupy a víme, kam až sahá oblast našeho sboru. Teprve po delší době jsem si uvědomil, že berounská filiálka byl vlastně nepohodlný apendix sboru salvátorského, který se protahoval všemi směry. O sboru vlastně nebylo řeči. Byla to ohromná diaspora v pěti politických okresech, jejíž členové nepociťovali namnoze potřebu se scházet ke společným shromážděním a jejich evangelické povědomí bylo pramalé. Své finanční povinnosti buď vůbec vůči sboru neplnili, anebo jen velmi liknavě a neradi. Bylo úspěchem roku 1935, že bylo na saláru vybráno 5.056,- Kč. Ale k rovnováze sboru jsme potřebovali alespoň 15.000,- Kč. Bylo potřebí mnohdy velké trpělivosti, když přicházely na upomínky za nezaplacený salár hrubé dopisy. Uvědomit si musíme ovšem, že to byla krize po všech stránkách. Mezi lidmi byla veliká nezaměstnanost, dělníci v okolí Mořiny v lomech a v Králově Dvoře v železárnách namnoze nepracovali a sboru nemohli ani ničím přispívati. Zámožnější nepokládali za potřebné se pro svůj sbor zvláště exponovati. Radikálním zásahem by se nebylo nic udělalo, spíše by se byla situace jen zhoršila. V této době jsem navštěvoval hodně naše rodiny. Pastorační činnost jsem konal mezi chudými i zámožnými v Berouně i v diaspoře. Často jsem také navštěvoval nemocné v nemocnici. Soustředili jsme se na stavbu a v prvních měsících jsme se po mnohém jednání dohodli na tom, že zakoupíme parcelu od správce nemocnice Eisenhammera v celkové rozloze asi 380 sáhů, z nichž asi 80 mělo připadnouti na veřejný statek. Parcela měla stát asi 28.000,- Kč, přičemž jsme na sebe brali závazek, že zaplatíme všechny převodní poplatky. Jednali jsme se sborem salvátorským o půjčku na tuto parcelu. Žádosti naší bylo vyhověno a u JUDr Letniského v Praze II. ve Školské ulici jsme sjednali dlužní úpis, který měl býti podle vložen jako hypotéka na naši nemovitost. Sbor salvátorský nám pak zapůjčil 40.000,- Kč na 4% úrok. Kupní smlouva byla projednávána u JUDr Václava Průchy, kamž se dostavil i farář Stanislav Čapek, kdež nám příslušnou částku vyplatil.

Když jsme měli parcelu, snažili jsme se rychle získat kupce na dům na náměstí a vypracovat projekt novostavby chrámu.

Provizorní projekt, který se stal základem pro další práci, nám vypracoval stavitel Martínek. Člen staršovstva, bratr Bohumil Rokta, nám doporučil svého známého Jana Lyera z Roztok u Prahy, který se s velkou láskou pustil do práce a podle našich finančních možností navrhl několik možností řešení. Architekt Lyer náš sbor několikrát navštívil a věnoval se práci s velikou láskou. Z jeho práce vyšlo několik pozoruhodných návrhů, z nichž některé přikládám, aby bylo patrno, o jaké dílo nám přitom šlo.

V tomto roce se prohlubuje činnost sborová. Od září jsou ve středu večer konány biblické hodiny. Zpočátku se konaly v kanceláři našeho sboru. Účast na nich byla malá – 10-15 lidí, z poloviny z Jednoty českobratrské. V tomto roce byli probíráni proroci, především Izajáš. Biblické hodiny se konaly nepřetržitě až do jara roku 1937. I když nelze říci, že by skončilo první jejich údobí skutečným úspěchem, ukázalo se při nich nicméně, kteří jsou nejvěrnější členové tohoto sboru, a na ty pak jsem se v dalších létech spolehl.

V tomto roce se začala ve vší tichosti organizovat práce na Svaté. Duchem hybným všeho konání zde byl br. Alfréd Marek, ač popud k práci nedal. Popud vyšel od bratra Václava Mareše, více než sedmdesátiletého, který mě pozval, abych u něj v č. 27 vykonal bohoslužby. Vypravil jsem se tedy v zimě tohoto roku na Svatou, kde se v č. 27 sešlo asi 18 bratří a sester a zahájili jsme zde práci. Příště se nás sešlo ještě víc a v jarních měsících jsme se sešli s bratrem Machem, jehož jsme požádali, abychom směli konat své shromáždění v krásných křivoklátských lesích. Účast na bohoslužbách, které se konaly jednou za měsíc, velmi vyrostla a zanedlouho se začali hlásit první, kteří přistupovali do církve. Svatá měla pověst mezi zdejšími lidmi jako Moskva. Obyvatelé, většinou dělníci v lesích, anebo horníci, kteří kopali rudu, byli politicky krajně levě orientováni a k církvi neměli žádného vztahu. Byli to většinou bývalí katolíci, kteří však z církve vystoupili. Ale jakoby se rozpomínali na chvíle, kdy Svatá byla zcela evangelická, poznenáhlu se vraceli k víře svých otců.

Ve sboru bylo stále více voláno po evangelizaci a s klidným svědomím mohu říci, že jsem dělal vše, co bylo v mých silách. Vzpomínám si, že jsme například na Svaté uspořádali cyklus informačních přednášek o dějinách a o učení církve, které se konaly večer ve čtyřech hostincích na Svaté. Účast na večerech bývala kolem 100 lidí.

V Berouně jsme začali pořádat evangelizační cykly a začali jsme zváti hosty. V tomto roce u nás přednášel především profesor Husovy fakulty Bednář, farář sboru nuselského Jaroslav Dobiáš, farář z Hvozdnice Jan Miřejovský a farář salvátorský, Stanislav Čapek.

V květnovém čísle časopisu Hus vyšel informační článek o Berounu s fotografií kostela. Štoček, darovaný nám časopisem Hus, jsme rozeslali po církvi ve prospěch stavebního fondu. Také Hus nám dovolil dáti do celého čísla složenky, na něž nám přišlo mnoho darů. Celkem jsme takto zísali 2110,- Kč.

Křivka saláru stoupla v tomto roce z 5000,- na 7.756,- Kč. Není to sice rapidní vzrůst, ale máme doklad toho, že sbor není mrtvý, ale stále čilejší a pro mne je to další povzbuzení do práce.

 

1937

Teprve tento rok znamená plné rozvinutí sborového života. Nejistota pokud se týká stavby trvá dál. S architektem Lyerem je znovu a znovu jednáno a na zálohách na práce je mu zaplaceno 2000,- Kč. V této době v církvi se odvažuje znamenitých staveb farář Machotka z Plzně, který z nepatrné sborové hotovosti finanční vhodnými zápůjčkami získal potřebný kapitál a vybudoval celou řadu stavebních objektů. Pozvali jsme si faráře Machotku k nám, aby nám poradil v našich starostech. V kázání nás povzbuzoval k horlivosti v díle, které jsme si předsevzali a ve schůzi staršovstva prohlédl všechny projekty, které jsme měli po ruce, a všechny také ihned zavrhl jako nehospodárné. Současně nám doporučil, abychom se obrátili na plzeňského stavitele Gschwindu, ten že nám vypracuje nejvhodnější projekt. S Gschwindtou jsme jednali. Nabídli jsme mu za náčrtky 2000,- Kč, ale to, co jsme dostali, bylo tak nemožně nevkusné, že se nenašel ani jediný člen, který by byl pro tento projekt. Celý způsob jednání stavitele Gschwinda s námi byl krajně neseriozní a sbor zbytečně vyhodil 2000,- Kč.

V plné práci nás zastihla bolestná ztráta. Milý náš bratr kurátor Raus po vykoupání v městských lázních, šel se ohřát na předjarní sluníčko koncem března na kopec Ostrý nad Berounem. Sluníčko, které tenkrát krásně svítilo, jej přivábilo k tomu, že se posadil na lavičku, jak měl ostatně již mnoholetý zvyk tak činiti. Druhý den onemocněl na zápal plic a za několik dní po velikém utrpení zemřel. Pohřeb jeho se konal z modlitebny našeho sboru na Velký pátek 26. března o 3. hodině odpoledne za veliké účasti členů našeho sboru i veřejnosti berounské. Sbor osiřel a musel hledat nového kurátora. Zesnulý Václav Raus byl prostý člověk. Vyšinul se z prostého brzdaře na přednostu stanice. Byl to člověk umírněný, který se vyhýbal sporům, ale na svém, o čem byl přesvědčen, že je to pravdivé, stál, a také ze svého evangelictví nikdy neslevil.

Prožíval jsem tenkrát krajně napjatou dobu. Počátkem března jsme se přestěhovali do státních domů (Beroun II 612), kde byl o hodně lepší a hlavně větší byt, než ten, který jsme dosud obývali. 3. března se nám narodilo první dítě – Věra - v Praze v Zemské porodnici. Děťátko nám nadělalo v prvním čase mnoho starostí, bylo těžce nemocné a žena s ním prožila první měsíc na klinice v Praze.

Staršovstvo jednomyslně zvolilo novým kurátorem br. ředitele Josefa Kubíčka z Berouna. Br. Kubíček se zpočátku zdráhal volbu přijmout, a když jsem jej navštívil, vzpomínal na práci, kterou již konal a na to, jak jak malého vděku se dočkal od faráře Stanislava Čapka. Na staré hněvy však bylo zapomenuto a br. Kubíček, rodák ze sboru v Hořátvi, volbu přijal. Pro sbor jeho kurátorství znamenalo mnohý užitek. Jako ředitel peněžního ústavu má velmi reprezentativní vystoupení, jehož jsme potřebovali. Drobní lidé si někdy stěžovali na jeho aristokratické chování, které se jim zdálo příliš chladné a málo bratrské. Ve skutečnosti je to člověk srdečný a svému sboru slouží věrně.

Přípravné práce ke stavbě uvázly na mrtvém bodě. Hlavní překážkou prodeje domu byl náš nájemník Pospíšil, chráněný před vystěhováním ochranou nájemníků. Několikrát došlo ke sporu i u soudu, kde nám znovu a znovu sliboval, že byt vyklidí. Ale když opravdu mělo dojít k vyklizení, vždy našel novou výmluvu a byt i krám obýval dál. S Pospíšilem byl dům téměř neprodejný.

V této době nám nastalo ještě jiné trápení. Soused lékárník usiloval o to, aby získal naši zahradu o výměře asi 15 x 15 m. Tuto zahradu jsme však nemohli v žádném případě odprodati, protože bychom tím znehodnotili vlastní nemovitost. A tu si lékárník Hořínek usmyslil, že zeď, která sousedí s jeho nemovitostí, není naše, ale jeho a že jsme ji povinni po celé délce vykoupit. Spor byl vyřizován u soudu, kdež nás zastupoval Dr. Václav Průcha a protáhl se ještě do následujícího roku.

Práce vůčihledně přibývalo. V tomto roce jsme podnikli četné intervence u Ministerstva školství a na Zemském úřadě ve věci systemizování místa duchovenského v Berouně, abychom dosáhli co nejdříve úplné samostatnosti. Ve věci nastal obrat, teprve když za onemocnělého seniora Šlechtu převzal zastupování K. P. Lanštják, farář v Praze – Žižkově I. Po smrti seniora Šlechty byl pak Lanštják zvolen velkou většinou seniorem pražského obvodu. Lanštják podnikl ihned potřebné intervence na Zemském úřadě a na Ministerstvu školství a ke konci roku jsme věděli, že v nejbližších měsících můžeme očekávat, že bude vyřízena systemizace místa duchovenského, po níž bylo možno žádati za zřízení farního sboru. Sbor salvátorský byl již netrpělivý a nechtěl na dlouhou dobu platiti berounského vikáře. Vývoj však nebylo lze natolik urychliti, aby v několika málo měsících bylo přeskočeno to, co bylo zanedbáno v mnoha minulých létech. Z nejistého postavení Berouna rostla i animozita proti Salvátoru a začal se vytvářeti stav, který neprospíval žádné straně.

Do této doby spadá pak žádost kazatelské stanice Křivoklát o přifaření k Berounu. Křivoklát byl obstaráván bohoslužbami ze sboru v Kladně. Kladenský farář Kučera pak s velikými nesnázemi obstarával tuto kazatelskou stanici, a je přirozené, že přicházel pro velmi nevhodné spojení nepravidelně. Křivoklátští za vedení především br. Malečka se domáhali toho, aby patřili k Berounu, odkudž bylo spojení daleko snažší. Jednání křivoklátských bylo úspěšné, zvláště když po odchodu faráře Kučery z Kladna na Smíchov se nikdo o kazatelskou stanici Křivoklát nestaral. Zajížděl jsem pak po několik let pravidelně do Křivoklátu, ale jak se ukáže v pozdějších létech, nebyl ani Beroun jejich trvalým mateřským sborem. Práci křivoklátskou organizoval bratr Josef Maleček se svou horlivou manželkou, bývalou to učitelkou náboženství v Hořicích. Sestra Malečková vedla ve svém domku také nedělní školu. Náboženství tu po dvě léta až k dosažení doktorátu vyučoval br. JUC. Jan Jariš.

14. září tohoto roku odvolal od nás Všemohoucí Hospodin na věčnost prvního presidenta republiky T. G. Masaryka. Prožívali jsme všichni hlubokou bolest nad ztrátou tohoto muže, který byl prorokem svého lidu. Zúčastnit jsem se spolu s jinými duchovními v taláru pohřbu T. G. Masaryka. Duchovenstvo naší církve stálo v dlouhém špalíru na Staroměstském náměstí před sochou Husovou. Ve smutečním průvodu byla naše církev zastoupena náměstkem synodního seniora Kamilem Nagyem; synodní senior Souček se pro stáří a chorobu pohřbu neúčastnil. Na hřbitově v Lánech, kamž byl pan president pochován, se účastnil rozloučení za naši církev prof. Dr. Žilka a farář Zdeněk Široký. Nad hrobem Masarykovým četl kazatel Jednoty českobratrské J. Urbánek, který žil s Masarykem v dlouhém přátelství, žalm 23, Zjevení Janovo 22. kap. a modlil se Otčenáš. Matriční záznam Masarykův je na farním úřadě českobrat. evangelickém v Kladně.

Sbor náš pak vzpomenul památky Masarykovy spolu s jinými církvemi (Československou, Jednotou českobratrskou, Izraelskou náboženskou obcí) smuteční tryznou, při níž mluvil profesor Žilka v sále u Tří korun za účasti více než 800 lidí.

V tomto roce neustále pokračujeme ve své činnosti evangelizační. Osvědčilo se nám, že jsme pořádali cykly obyčejně čtyř večerů. Zásadně jsme se drželi středy, aby tento den byl vyhražen neustále pro náboženské vzdělávání. Přednášky jsme plakátovali. Názvy cyklů byly: Věřím v Boha, Vím, komu jsem uvěřil, České hlavy atd...

Přednáškami a kázáním Slova Božího nám v tomto roce posloužili: senior K. P. Laštják, farář Stanislav Čapek, farář Jan Miřejovský z Hvozdnice, Dr. Adolf Novotný z Krabčic, Karel Machotka, farář v Plzni, Miroslav Krejčí, farář v Rokycanech, profesor Jindřich Kubíček z Ministerstva školství v Praze. Mimo to kázali u nás profesoři Husovy fakulty v Praze Dr. František Žilka a Dr. František Bednář. V máji jsme pořádali cyklus "radostný člověk", který byl zakončen koncertem pěveckého sboru Blahoslav z Prahy. Průměrná účast na večerech byla asi 100 lidí. Večer Blahoslava, na který jsme vybírali vstupné po dvou korunách, si vyžádal režii 600 K - z toho bylo zaplaceno 500,- K zpěvákům za autobus. Koncert se konal v období silných vojenských příprav, kdy se očekával válečný stav. Právě ve chvíli, kdy lidé přicházeli do modlitebny, byl nařízen letecký poplach (cvičení). Toto cvičení spojené s úplným zatemněním ovšem velmi porušilo důstojný ráz večera.

V tomto roce se při bohoslužbách ustavuje služba varhanická, kterou na sebe vzala za malou odměnu 300,- K rodina Rocheltova, t.j. Hugo Rochelt a jeho dcera Helenka. Hugo Rochelt je známý berounský muzikant, oblíbený i v jiných hudebních kroužcích a dirigent příležitostných orchestrálních sdružení v Berouně. Již jako chlapec utekl v šestnácti letech z domova a živil se hudbou u opery v Olomouci, později získal místo korepetitora u Národního divadla v Praze. Zde byl nalezen svým otcem, váženým hostinským u Modré Hvězdy v Berouně, a donucen přijmout úřednické místo. V nynějších létech je zaměstnán jako účetní u dřevařské firmy Francl. Lásku k hudbě ani za léta neztratil. Tuto lásku zdědila také jeho dcera Helenka, která projevuje od nejútlejšího dětství vážné hudební nadání.

Do této bylo obstarávání hry na harmonium svěřováno nahodile sestrám - paní Libuši Boučkové a slečně učitelce Milušce Boučkové, které hrály velmi slušně, ale málokdy. Po pravidle jsem se však obracel s prosbou na paní Věru Svobodovou a Annu Hejlovou. Obě ochotně vždy vyhověly, ovšem jejich hra nebyla bez kazu.

Rodina Rocheltova se o sbor zajímala opravdu poctivě. Sestra Libuše Rocheltová, manželka Hugo Rochelta, se stala po bratru Bobkovi pokladní sboru. Bratr Jaroslav Bobek je jedním z těch, kteří těžce nesli špatný stav sboru a starali se upřímně o to, aby byl do Berouna povolán samostatný duchovní pracovník. Sám v této věci několikrát psal do Prahy faráři Čapkovi. Byl pokladníkem sboru a první zavedl pořádné účetnictví. Nemůže se říci, že snad tu byly v minulých letech nějaké nepořádky, ale sborovému finančnictví scházela odbornost. Bratr František Slezák, rolník a povozník v Berouně (III. č.p. 105), měl o sbor ovšem nemalou zásluhu, když po léta dělal předsedu, pokladníka, kostelníka a kde jakou funkci. Byl to prostý člověk, který ovšem neměl kvalifikaci účetního, ale pokladnu míval v pořádku. Přestože to nespadá do těchto řádků, je nutno připomenout velkou práci, kterou br. Slezák po léta v Berouně konal. On se v létě 1912 nejvíce staral o adaptaci sborového domu a mnoho dnešních farářů dosud rádo vzpomíná na pohostinnost této rodiny. Když se pak sbor nyní rozhodoval opustit dům na náměstí, byl proti tomuto plánu. Nečinil sice žádných těžkostí v nových plánech, ale další práce na sboru se už neúčastnil. Pokud mu to nemoc dovolovala, přicházel občas na bohoslužby a se mnou je v přátelském poměru. Sám jsem již vícekrát bratra Slezáka i jeho rodinu navštívil.

 

1938

Začátek tohoto roku byl posvěcen modlitebním týdnem. Modlitební týden mícháme společně se sborem Jednoty českobratrské. První tři večery se konají v naší modlitebně, druhé tři večery ve sboru Jednoty na Závodí. Účast na těchto večerech bývá 40 - 60 účastníků. V letošním roce večery řídili u nás: Jaromír Klimecký, Dr. Josef Becka, farář Církve československé Ladislav Král; na Závodí Dr. Josef Becka, JUDr. Josef Stárek, okresní soudce a Jaromír Klimecký.

Již na sklonku minulého roku oznámil nám farář Pfaninger – Bodmer ze Senzach ve Švýcarsku, že náš sbor obdrží pro své chudé členy zásilku šatstva a prádla. Jednalo se asi o 50 kg staršího mužského, ženského a především dětského prádla a oděvů. Zásilka přišla až počátkem tohoto roku a byla rozdělena nejpotřebnějším našim rodinám.

Také tento rok znamenal pro nás kromě zisků i ztráty, a to velice bolestné.

Napřed se zmiňuji o dvou úmrtích církevních pracovníků. 9. ledna po velikém utrpení zemřel Jaroslav Jiskra, správce Husova domu v Praze. Úmrtí bylo oznámeno naší veřejnosti rozhlasem. Jaroslav Jiskra byl výjimečný člověk. Byl ustanoven správcem Husova domu v Praze. Husův dům byl původně dvoupatrová budova, v níž bylo plno nájemníků chráněných před vystěhováním zákonnou ochranou. Ke všemu přízemí tohoto církevního ústředí mělo Količovu vinárnu, kterou nebylo možno vystěhovat. Bylo potřebí mnohaletého úsilí, než se všichni nájemníci vystěhovali. Dnes má Husův dům 5 poschodí do Jungmannovy ulice (v Praze II) a 4 patra v zadním traktu. Je to krásná reprezentativní budova, postavená také na zdravém finančním základě. Nacházejí se zde, mimo ústředních úřadů církevních, redakce časopisů, ústředí sociální péče, pohostinské pokoje, Husova studentská domovina, dívčí internát, museum, přednáškové sály atd. O uskutečnění tohoto díla se zasloužil Jaroslav Jiskra způsobem vynikajícím.

Berounský sbor bude vzpomínati tohoto bratra více, než ostatní. Jaroslav Jiskra byl zaměstnán jako správce kanceláří Ministerstva spravedlnosti, ale byl velmi nadán jako kazatel a ve svých volných chvílích rád pročítal bibli Páně a připravoval se ke kázáním. A tak po dlouhou řadu let dojížděl do Berouna a sloužil zdejší filiálce kázáním Slova Božího.

Počátkem června utrpěla církev novou ránu úmrtím Dr. Josefa Součka, prvního synodního seniora Českobratrské církve evangelické. Souček vyrostl v reformované části církve a reformační zásady snažil se i nadále uplatnit. Byl schopný a přísný organisátor a pokládal za důležité uvésti v létech popřevratových především církevní administrativu do náležitého pořádku. Pro přestupové hnutí v roce 1920, které se obrátilo zčásti k naší církvi, neměl valného smyslu, což mu bylo z řady stran vytýkáno. Také v poměru vůči církvi Československé byl chladný. Vytýkal jí dogmatickou nejasnost. Svou církev vedl v přísném učení. Sám se klonil ke krajní ortodoxii a ostatní směry dobře nesnášel.

Dříve, než budu psáti o velmi závažných událostech, jimiž jsme byli všichni postiženi, napíšu několik slov o administraci ve věci systematizace místa duchovenského. Žádost, kterou jsme poslali téměř před třemi léty Ministerstvu školství, proběhla mnohými instancemi a kancelářemi a byla mnohokrát doplněna. V minulém roce se ujal naší věci senior Lanštják a v dubnu nám bylo oznámeno, že od 1. 3. 1938 získává náš sbor systematizaci duchovenskou. Od této systematizace je pak jen krůček k tomu, aby náš sbor byl prohlášen za farní. 9. května byla vykonána volba prvního vikáře zdejšího sboru. Volba roku 1934 vlastně neměla právní podklad, protože v Berouně nebylo systematizováno duchovenské místo a tak jsem byl až do této doby vikářem salvátorským.

Usneseno současně žádati o zřízení farního sboru a příslušné žádosti měly býti urychleně zaslány Synodní radě.

Tenkrát se schylovalo k válce. V květnu byla nařízena částečná mobilizace a na všech stranách bylo cítiti nervozitu. Naše přípravy ke stavbě uvázly na mrtvém bodě. Dům jsme neměli prodaný, nájemník Pospíšil se nám nevystěhoval a stavební materiály rapidně stoupaly v ceně. Viděli jsme, že budeme muset od stavby upustiti. Ve zchátralém domě jsme však nechtěli zůstati a rozhodli jsme se tedy, že nájemníku v krámě musí se zvýšiti nájemné, které se normálně platí, krám musí být náležitě opraven, fasáda domu přizpůsobena potřebám církve. Úprava domu byla svěřena architektu Janu Slavíkovi, který nám dal velmi vhodný návrh, který snižoval výšku úzkého domu, štítová zeď byla rozšířena a opatřena sgrafitovou kresbou a přízemí domu obloženo dlaždičkami Roks. Staré portály, které obkládaly vylámanými boky celou frontu domu, byly strženy a modlitebně a jejímu vchodu věnována polovice frontální části domu, železné portály o třetinu sníženy a zasunuty o 30 cm dovnitř hlavní zdi. Chatrné dveře do chodby nahraženy silnými dubovými se železným kováním. Na kování byl navařen beránek, staré to znamení českých bratří, který byl dílem akademického sochaře Palečka. Práce pokračovaly přes měsíc červenec a srpen Sgrafitovou kresbu navrhl akademický malíř Antonovič a provedl ji se sochařem Zdeňkem Dvořákem. Po opravě se nám ukázalo, že dům je pěkný, že však bude nutno co nejdříve vybudovati faru, která by byla postavena podle původního plánu v zahradním traktu budovy. Letošní rok se však nezdál v žádném případě ke stavbě vhodný. Vše se schylovalo k událostem krajně vážným.

V červnových a červencových dnech tohoto roku se konal 10. všesokolský slet. Sokol pro nás není jen tělocvičným spolkem. Jeho výchova byla položena na mocném základě mravním a zásady této výchovy jsou odvozeny od učitelů husitských i českobratrských a z moderních především od Masaryka.

V minulých letech jsme konávali společně s Církví československou a s Jednotou českobratrskou společné oslavy Husovy na náměstí. K oslavám jsme se řadili v Šerchově ulici a průvodem jsme šli na náměstí. V letošním roce jsme uspořádali Husovu oslavu na náměstí spolu s osvětovým sborem. Přednášel zde slovenský evangelický farář Vojtech Hruška ze Sučan. Srovnal slavnou historii Jana Husa a ukázal na bezcennou legendu o Janu Nepomuckém. Vřelými slovy hovořil o sbratření Čechů a Slováků. Přednášel v slavnostním sokolském kroji a ještě po létech je na Hrušku vzpomínáno. Pak přišlo září a naše mobilisace. Po ní přišlo bolestné trhání těla naší vlasti a vytvoření samostatného sudetského území přičleněného do Německé říše. V této době k nám přišlo mnoho evakuovaných lidí. Byli to všelijací nešťastníci, Češi i Němci. Namnoze přišli o všechno své jmění a své zaměstnání, a pokud byli evangelíci, hledali útočiště na našem farním úřadě. Pomáhali jsme jim z vlastních prostředků, pak z prostředků sebraných především v Anglii, ale přirozeně na všechnu tu bídu to nestačilo. Je přirozené, že mezi skutečně nešťastnými přicházeli také ti, kteří se štítili práce a kteří využívali obecného zmatku k všelijakým podvodům. Mezi ně pro výstrahu budiž jmenován Jiří Haderer, 46 krát trestaný a evakuovaný z Košic. Přišel se svou ženou z tábora uprchlíků v Berouně, z komunistického domu u Litavy a dožadoval se podpory. Z církevních prostředků mu skutečně byla udělena podpora, takže po několik měsíců pobíral po dvou stech korunách. Nikdo neznal jeho minulost a pohyboval se tu klidně. Jeho žena byla stižena těžkou epilepsií. Starý hříšník zde nedělal dlouho dobrotu, za krátkou dobu začal páchat podvody, ale protože se musel hlásit někde v Sudetech, zmizel beze stopy. Jeho žena byla vzata do léčení v Bohnicích. Jednou byla stižena hrozným záchvatem při bohoslužbách, ale od té doby mezi nás nepřišla. Když byla odvezena do Bohnic, všichni jsme si oddechli. Odtamtud mi několikrát psala a úpěnlivě mě prosila o pomoc. Nevěděl jsem si rady, po rozmluvě s lékařem Dr. O. Loewym jsem ji neodepsal. Byla to jedna z mých nejsmutnějších zkušeností jako duchovního.

V tomto roce v září narodil se nám syn Jaromír. Věra teprve začínala běhat a domnívali jsme se, že bude lépe, narodí-li se dítě, které jsme očekávali, u matky manželčiny, v Bělé u Police nad Metují. Slehnouti šla žena do Police – do útulku pro rodičky – těsně na hranice s Německem, několik dní před naší mobilisací. Když bylo hošíkovi týden, rychle jsem jej za velikých útrap - především pro mou ženu – odvážel do Berouna. Pán Bůh nám dal milost, že jsme i tuto zkoušku přestáli dobře.

(Jaromír Klimecký)