Kázající: Jordan Tomeš
Text: Matouš 26,36-46
První čtení Ž 31,10-18a
Druhé čtení Matouš 26,36-46 36 Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: "Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil." 37 Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. 38 Tehdy jim řekl: "Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!" 39 Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." 40 Potom přišel k učedníkům a zastihl je v spánku. Řekl Petrovi: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? 41 Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." 42 Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle." 43 A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. 44 Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. 45 Potom přišel k učedníkům a řekl jim: "Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 46 Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje!"
Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
Dnes slavíme poslední postní neděli a vstupujeme do velikonočního týdne. Ježíšův příběh se zhušťuje, jde do tuhého. Poslední večeře, modlitba v Getsemane, Jidášova zrada, soud před veleknězem, Pilát – a pak už jen bolest, týrání a kříž. Znovu – anebo třeba i poprvé – se před námi rozprostírají Ježíšovy pašije.
A tak nyní, na začátku Velikonoc, je dobré položit si otázku: jak chci největší křesťanské svátky prožít? Jak je nenechat jen projít kolem sebe ve víru tradic a barevných vajíček, jak si z nich něco vzít?
Právě jsme zpívali píseň „Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“. Ústřední otázka tohoto spirituálu je čistě logicky absurdní: samozřejmě, že nikdo, kdo tu píseň zpívá, tam u Ježíšova kříže nebyl, píseň vznikla dávno po tom, co se zmíněné události staly. Píseň nás ale zve právě k tomu, abychom Velikonoce prožili. Abychom do Ježíšova příběhu vstoupili a postavili se pod kříž. Abychom vzali to, co sami máme, kým jsme – naše myšlenky, emoce, fantazie; naše klepání a hledání, naše otázky; naši duchovní žízeň – a abychom se tomu příběhu vydali. Když do něj totiž vstoupíme se zranitelnou důvěrou, stane se nám ten příběh pravdivým. A jen tehdy se mnou může Ježíšův příběh něco udělat, stát se mou součástí, přetvořit mě – abych, až svátky skončí, mohl říct: ano, byl jsem tam, když byl Ježíš křižován, stal jsem se svědkem jeho smrti a vzkříšení; a nyní je ze mě zase trochu nový člověk.
My jsme dnes z pašijí četli příběh o tom, jak učedníci Petr, Jakub a Jan s Ježíšem nebyli. Ve chvíli jeho nouze do jeho příběhu nevstoupili, nedali mu svou pozornost, nedokázali udržet oči otevřené. Oni tomu, co je důležité, dovolili, aby kolem nich jenom prošlo. A to se Petr o pár veršů výš chlubil: „I kdyby od tebe všichni odpadli, já nikdy, Pane! I kdybych s tebou měl zemřít, nezapřu tě!“ A Jakub s Janem se zase o něco dříve hádali, kdo z nich bude sedět Ježíši po pravici v království nebeském. A teď, když je Ježíš nejvíce potřebuje, spí.
Ježíš je v lisu na olivy. To je totiž překlad názvu „Getsemane“. Lis vymačkává život z oliv a teď vymačkává život i z Ježíše. Ježíš se jde modlit, tak jako tolikrát v evangeliích. A tak jako tolikrát i tentokrát s někým zápasí – protivníkem mu ale nejsou farizeové a zákoníci jako obvykle, ale on sám. A zápasit sám se sebou, to je ta nejtěžší váhová kategorie. Před Ježíšem se, stejně jako před námi, otevírají Velikonoce – ovšem s tím rozdílem, že on se nachází v jejich tragickém středu. A zrovna v Getsemane jako by seděl na vrcholu velké skluzavky, strmě vedoucí do děsivého neznáma, a rozhodoval se, jestli se odrazit, nebo ne. Jsou to jeho poslední svobodné chvíle. Ježíš tuší, co ho čeká tam dole, v temnotě dalšího dne. Už příliš dlouho na něj dotírají představitelé židovského náboženství a hledají vhodnou příležitost, aby se ho zbavili. A Ježíš není slepý: prohlédl Jidášovu zradu a vnímá napětí, které se kolem něj ve velikonočně napěchovaném Jeruzalému stupňuje. I ten název města – Jeruzalém, doslova „město pokoje“ – se teď na Ježíše jen pokřiveně ironicky šklebí.
A tak je Ježíš mačkán, tlačen, lisován, jeho duše je smutná až k smrti – má ustoupit, utéct, schovat se na poslední chvíli před ženoucí se bouří? Nebo má zůstat a čelit náporu, ze kterého ale není možné vyjít živý?
Četli jsme, že Ježíš padl tváří k zemi. Dosud podpíral mnohé, teď sám leží v prachu země. Prach jsi a v prach se navrátíš. Poprvé v evangeliích se Ježíš nemodlí za druhé, ale sám za sebe. „Je-li to možné, ať mě tento kalich mine!“ Je-li to možné – a ono to možné bylo. Ježíš se mohl vytratit, odmítnout další utahování lisu, vyhnout se tomu krutému ceremoniálu a jako ve filmu Poslední pokušení Krista dosyta dožít svůj život. Jenomže co by potom zbylo z jeho poslání? Ježíš celým svým životem svědčil o Bohu, a teď, v poslední chvíli, by od toho uhnul? Co by potom zbylo z jeho zvěsti, z jeho učení, z jeho skutků, kdyby zvítězil strach?
Ježíš tuší, že jeho smrt není jednou z mnoha, ale že má jedinečný význam pro všechny. Svůj strach proto přemáhá prosbou o Boží vůli. „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ To není rezignace, to není odevzdání se do rukou osudu. Ne, Bůh není neměnný osud, Boží vůle není nalinkovaná budoucnost. Boží vůle je něco, o co se musím prát, co musím hledat, k čemu se musím sám rozhodovat. Když se modlím „buď vůle tvá“ tak se pouštím do boje se svou vlastní lidskou vůlí, která je lidsky nedokonalá, sobecká, omezená. A tak si Ježíš touto modlitbou prošlapává svou vlastní cestu, z vlastního svobodného rozhodnutí míří k děsivému vyvrcholení svého příběhu – potřebuje k tomu ale Boží pomoc. Potřebuje vědět, že Bůh je s ním, že ani v té nejhlubší samotě a ve strachu, který vyráží dech, Bůh člověka neopouští; potřebuje vědět, že ta Boží vůle s ním je přeci jen dobrá.
Třikrát Ježíš padá, třikrát vstává, třikrát hledá jinou možnost, třikrát prosí o Boží vůli. A nakonec s Bohem najde společnou řeč – a to stačí. Kalich je pozvednut a Ježíš je připraven odrazit se do neznáma. „Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, kdo mě zrazuje.“
Ale co ti učedníci? Celý Ježíšův zápas prospali. Ježíš si vybral tři učedníky, kteří mu byli nejbližší, pozval je v hodinu temnou k sobě, chtěl s nimi sdílet to nejtěžší, to nejcennější, to nejdůležitější. Učedníkům ale tato příležitost propadla mezi prsty, nechali ji jen tak projít kolem nich, nebyli s Ježíšem.
Včera, 9. dubna, bylo výročí zavraždění teologa Dietricha Bonhoeffera, který byl nacistickým Německem popraven kvůli svému zapojení do pokusu o atentát na Adolfa Hitlera. Den poté, co byl atentát neúspěšně proveden, Bonhoeffer v jednom ze svých dopisů napsal, že když člověk prožívá Boží utrpení ve světě, tak tehdy bdí s Kristem v Getsemane; tehdy se stává člověkem a křesťanem[1]. Bdít s Kristem v Getsemane a prožívat Boží utrpení ve světě – to je podle Bonhoeffera úkol člověka.
My dnes můžeme Boží utrpení vidět ve tvářích lidí i na tváři naší země. Ježíšovy pašije jsou příběhem vždy aktuálním. Stále kolem sebe máme Piláty, mocnáře, kteří si jen alibisticky myjí ruce. Vidíme Šimony z Kyrény, kteří nesou – nebo musí nést – břímě druhých. Poznáváme Petry, kteří zapírají, nepřiznají pravdu, a taky Jidáše, kteří pomáhají skutkům tmy. Známe nestálost davů – nejprve Ježíše nadšeně vítají, za pár dní už ale, pod vlivem propagandy, křičí „ukřižuj!“. A o mnoho bolestivěji se nám pašije čtou zrovna letos, kdy jsme svědky utrpení ukrajinského národa. Smrt, zrada, křivé obvinění, matky, plačící nad ztrátou svých synů, lhostejnost tváří v tvář krutosti – to všechno teď vidíme v jasných konturách.
A naším úkolem je neuhnout. Zůstat s trpícím Kristem. Vstoupit do jeho příběhu, nezavírat oči, žít v našem světě a být hluboce probuzeni, darovat světu svou pozornost. Sám Bůh potřebuje, abychom byli vzhůru. Abychom byli přítomni, abychom si nemalovali vlastní snové obrázky a fantazijní útěky, ale abychom se ponořili do reality našeho světa a stali se v něm lidmi. Naše přítomnost, byť i jen tichá a naslouchající, má pro druhé nekonečnou cenu – a nás samotné promění. Umožňuje nám totiž vstupovat do toho, co je ve světě nejzranitelnější a tím i nejcennější. A to na nás zaručeně zanechá svou stopu.
Ježíš vypil kalich utrpení až do dna, vypil ho za nás. Na nás nyní je tento kalich pozvedat ve vděčné vzpomínce, pít ale můžeme z jiného kalicha. Z kalicha naděje. Ježíšova smrt totiž nebyla marná. Bůh svým mrtvým dává život nový. Pijme proto, pijme až do dna, abychom měli sílu stát se skutečnou a vždy přítomnou součástí tohoto světa. Tam, kde už nezbývá nic než modlitba, kde není, o koho se opřít, kde tíseň se stahují mračna smrti a kde člověk bojuje o svůj úděl – tam buďme vzhůru.
„Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“ Amen.
[1] Parafráze; viz Bonhoeffer, Listy z vězení, s. 254-255