Kázající: Jordan Tomeš
Jonáš 1,1-3
První čtení: Jonáš 2,1-11 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci. 2 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl:
3 "V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. 4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. 5 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! 6 Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. 7 Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! 8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. 9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. 10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" 11 I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu.
Druhé čtení: Jonáš 1:1-3 Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: 2 "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář." 3 Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina.
„Jonáši, vstaň a jdi do Ninive!“ A Jonáš vstane, a jde přesně opačným směrem.
Jonáš utíká. Ten úkol je na něj příliš. Komu by se taky chtělo do Ninive. Do hlavního města Asyrské říše, velmoci, která tehdy měla nálepku tyranie a totality. Dnes jsou z toho velkého města jen vykopávky, ty ale svědčí o nesmírném megalomanství a bohatství. Dochovaly se i malby z ninivského paláce: jsou na nich vidět lidská těla, napíchaná na kůly a ulice poseté mrtvolami. Kdo se Ninive postavil, o tom se toho v učebnicích dějepisu obvykle příliš mnoho nepíše, protože není co – byl zničen nebo zotročen.
Jonáš utíká. Jít do Ninive, to by si rovnou mohl hodit mašli. V panice proto vbíhá do přístavu a schody k molu bere po dvou. Jako úzkostný refrén v těch úvodních verších Jonášovy knihy třikrát rytmicky zazní to sousloví „do Taršíše, do Taršíše, do Taršíše“. Taršíš je mýtický bod na hranicích poznaného světa. Židé si ho představovali někde ve Španělsku, přesně na opačné straně Středozemního moře. Tam už jsou jen lvi, je to neznámá divoká země, snad je tam i konec světa či snad vstup do samotných pekel. Tak daleko Jonáš prchá, hlavně pryč, pryč, pryč.
Jonáš utíká. Před čím? Na první dobrou to vypadá na útěk před úkolem, povinností. To dobře známe. Taky utíkáme, odkládáme, prokrastinujeme, strkáme hlavu do písku, zanedbáváme. Lidi, vztahy, barák, školu, práci, Pána Boha – udělám jen to, co hoří, však zbytek nikam neuteče.
Jonáš ale neutíká jen před svou vlastní povinností. Jeho úkol mu dává Bůh. Sám Hospodin ho povolává na cestu, oslovuje jej, činí z něj proroka s konkrétním úkolem pro konkrétní lidi. A to je rozdíl. A taky to, co z jeho situace dělá pěknou kaši.
„Proč jsem jen v životě hledal něco víc?“ nadává si Jonáš, když se pak na lehátku v podpalubí trochu uklidní. „Mohl jsem si žít sám pro sebe a být v klidu. Ale teď už je pozdě. Modlil jsem se, a Bůh promluvil. A nebyl to žádný bláznivý hlas v mé hlavě, ne – sám Bůh, který mi vdechl život a před kterým stojím nahý a jediné, co mám, je právě ten můj život – on sám teď po mě něco vyžaduje. Ale já už o Boha nestojím! Kdo mě před ním ukryje? Kdo mě zbaví mého svědomí, kdo mě zbaví té „nesnesitelné tíhy bytí“, kdo mě zbaví odpovědnosti za mé dny? Bůh mi přišil úkol – ale já ho nechci. Nebudu pro něj nasazovat krk, nechci umřít někde v Ninive. Ne, se mnou nepočítejte.“
A pak loď Jonáše unáší na širé moře a Jonáš mlčí. Kdyby alespoň něco Pánu Bohu řekl, vzpouzel se! Vždyť Bible je plná postav, kterým se také nelíbilo, co s nimi Bůh provádí, ale oni s ním o tom alespoň mluvili! Vyčerpaný prorok Elijáš k Bohu volá, že chce umřít; Mojžíš se vymlouvá, že neumí mluvit a ať Izraelce vede někdo jiný; i Ježíš v Getsemane hledá ještě jinou cestu než svůj kalich. Ti všichni s Bohem mluví, stěžují si, prosí, vyjednávají – a to jim nakonec stačí, dojde v nich ke změně, Pán Bůh na ně reaguje, ukazuje jim smysl jejich poslání. Jonáš oproti tomu zarytě mlčí a tím se dostane do mnohem horší situace, však to s tou velrybou všichni známe.
Jsou ale věci, které se zamlčet nedají, jsou úkoly, před kterými se nelze schovat. Pravdu nelze oklamávat věčně, a o to míň lze utíkat před Bohem. Žádný Taršíš, mlčení či nalhávání si něčeho před Bohem neobstojí. Ninive čeká, úkol byl zadán. A ač z něj jde i závrať a panická hrůza, ač bych ho nejraději schoval pod polštář a nikomu o něj neřekl, i kdybych i s Pánem Bohem přestal komunikovat a zakuklil se sám v sobě, tak před svým úkolem nikdy neuteču.
Co je tím mým úkolem? To můžu vědět jen já sám, mě Bůh oslovuje, mě volá. Jonáš nebyl žádný profesionální Boží muž s přímou linkou do nebe, on je spíš parodií na proroka – a tak když zrovna jej Bůh povolal, tak to si můžu být pořádně jistý, že i mě má co říct, i já mám odpovědnost za život, že i já mám úkol, na který mám přijít.
Zároveň, když od Jonášova příběhu trochu odstoupíme, myslím, že v něm můžeme vidět jeden základní a náročný úkol, který Pán Bůh dává každému člověku. Jonáš má jít do Ninive – do centra té pohanské a tyranské diktatury. A on ví, že mu tam půjde o život. Proto má strach, proto si tak zběsile rychle balí kufry a beze slova utíká. Přijmout tento úkol by totiž znamenalo přijmout svou smrt. A na to Jonáš není připraven.
Domnívám se, že právě přijetí své smrti a konečnosti je tím základním úkolem, který je zadán nám všem – a my před ním spolu s Jonášem v panické hrůze často utíkáme, vytěsňujeme smrt mimo naše zorné pole. Já ale věřím, že přijmout to, že ze života nevyjdu živý; a spolu s tím přijmout svou slabost, bolest a smutek; a spolu s tím přijmout žal a utrpení celého stvoření – že to je opravdu Boží poslání pro každého člověka. Bez vědomí smrti totiž neocením život; bez ztráty neocením dar; bez prázdnoty nepoznám plnost. A tak, pokud před smrtí utíkám, pokud utíkám před bolestí z toho, že jsem člověk žijící v bolavém nedokonalém světě, tak zůstanu uzavřen před bolestí druhých, zůstanu uvězněn ve svém omezeném a čistě racionálním uvažování. Jenomže tím se pak minu s tím dalším úkolem, s tím hlavním konečným úkolem nás všech – stát se dospělým, zralým člověkem, který zná Boží lásku, radost a nový život a hýří jimi.
A tak i my ve svých životních úkolech a zápoleních můžeme – stejně jako Jonáš – zaslechnout Boží touhu, abychom své úkoly přijali a postavili se jim čelem. Právě v našich bojích a úkolech totiž zakoušíme svou zranitelnost a smrtelnost, saháme si až na dno sil – a právě tam, v tom neohraničeném prostoru nebezpečí a nejistoty, ve kterém jsme nakonec jen sami za sebe, dostáváme největší šanci něco pochopit a být proměněni. Snad i sám Bůh nás do těchto „temných divných mlh“ někdy tahá, abychom se tam s ním setkali. Protože jinde, než v otázce života a smrti, už s Bohem možná nepočítáme, jinde ho možná nepotřebujeme.
A je to právě až zkušenost vlastní smrti, která Jonáše obrátí k Bohu. Jeho modlitbu v břiše velryby jsme četli v prvním čtení: „jsem zapuzen, nechceš mě už vidět! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky“ – až tam, na dně, dochází v Jonášovi ke změně, k obrácení, k novému poznání. Velryba pak Jonáše vyplivne na břeh. Bůh mu dal nový život. Nejprve ale Jonáš musel sestoupit až na dno a dotknout se smrti, dotknout se svého stínu, jak by možná řekl psycholog Carl Gustav Jung – dotknout se toho, z čeho měl strach, co vytěsnil, ponořit se k tomu, co uvěznil na dno své osobnosti. Až poté, když Jonáš pozná, jaké to tam je, až poté, co vnitřně zemře, může se vynořit nad hladinu a dostává od Hospodina novou šanci. Hodí se k tomu Ježíšova slova: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“
A tak, milí přátelé – vstaňme a pojďme do Ninive! Neutíkejme před Pánem Bohem, neutíkejme před naším strachem a naší vnitřní smrtí. Ten náš úkol je náš, neschováme se před ním. Což může znít děsivě – je to tak ale dobře. V našem úkolu totiž nestojíme sami. Právě v něm se setkáme s Hospodinem, s Bohem lásky, který nám vdechl život a který touží být s námi a proměňovat nás ke svému obrazu. Amen.