Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Izajáš 35
Poušť i suchopár zem budou jásat, pustina zaplesá a rozkvete jako narcis. 2Krásně rozkvete a zaplesá s jásáním a radostným křikem, bude jí dána sláva Libanonu, nádhera Karmelu a Šáronu; ty uzří Hospodinovu slávu, nádheru našeho Boha. 3Posilujte malátné ruce, upevňujte klopýtající kolena. 4Řekněte těm, kdo mají ustrašené srdce: Buďte silní, nebojte se; hle, váš Bůh! Přijde s pomstou, s Boží odplatou. On sám přijde a zachrání vás. 5Tehdy prohlédnou oči slepých a uši hluchých se otevřou. 6Tehdy chromý bude skákat jako jelen a jazyk němého bude výskat, neboť v pustině vytrysknou vody a potoky na poušti. 7Horký písek se změní v jezero a žíznivá země ve vodní zřídla; z příbytku šakalů bude místo odpočinku dobytka, z trávy bude třtina a papyrus. 8A bude tam silnice, cesta, která se bude nazývat cestou svatou: Neprojde po ní nečistý, bude jen pro toho, kdo jde svatou cestou. Ani hlupáci nezabloudí.
Druhé čtení: Matouš 11,2-11
2Jan uslyšel ve vězení o Kristových činech, poslal vzkaz po svých učednících 3a otázal se ho: „Ty jsi Ten, který má přijít, nebo máme očekávat jiného?“ 4Ježíš jim odpověděl: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: 5Slepí opět vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají a chudým se zvěstuje evangelium. 6Blahoslavený je ten, kdo by se nade mnou nepohoršil.“ 7Zatímco odcházeli, začal Ježíš říkat zástupům o Janovi: „Co jste vyšli spatřit do pustiny? Třtinu zmítanou větrem? 8Nebo co jste vyšli uvidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Hle, ti, kdo nosí jemné šaty, jsou v královských palácích. 9Ale co jste vyšli uvidět? Proroka? Ano, pravím vám, a více než proroka. 10To je ten, o němž je napsáno: ‚Hle, já posílám svého posla před tvou tváří, který upraví tvou cestu před tebou.‘ 11Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel; avšak ten nejmenší v království Nebes je větší než on.
Jan je ve vězení. Dostala ho do něj jeho touha po pravdě, jeho nesmiřitelná undergroundová upřímnost a plavba proti proudu, o které jsme mluvili minulý týden. Herodes Antipa, místní vládce, ho dal uraženecky zavřít za to, že ho Jan vyzýval, aby zanechal intimního vztahu s manželkou svého bratra. Jan volal k pokání, k zarovnání cest, kázal o nové Boží cestě k lidem – a teď jeho vlastní cesta skončila. Sedí ve tmavé vlhké kobce, má hlad a čeká na svou smrt.
Být ve vězení, to je, krom reálného zážitku těch, kteří mu byli spravedlivě či nespravedlivě vystaveni, také srozumitelná metafora. Říkáme, že se ocitáme se ve vězení závislosti, v cele smutku či samoty; katolická teoložka Kateřina Lachmanová napsala knihu o odpuštění s názvem „Vězení s klíčem uvnitř“. Vězení je symbolem nesvobody, něčeho, co nám brání jít ven a dýchat čerstvý vzduch, něčeho, v čem jsme uvízli jako mezi těmi čtyřmi holými stěnami.
Jan je ve vězení, ale ještě neskončil, ještě dýchá, ještě se chytá jednoho nápadu. Stejně, jako Ježíši předtím připravil cestu, tak teď do ticha své cely jako první šeptá tu zásadní otázku: „kým vlastně jsi, Ježíši? Jsi jen dalším neučesaným rebelem, protivládním buřičem, nebo jsi snad mesiášem, tím, který má přijít? Jsi tím, který až do hloubky našeho světa přinese tu potřebnou proměnu, rozbití všech našich svírajících pout a okovů, nebo máme očekávat jiného?“
Takový poslal po svých učednících Ježíši vzkaz. Místo konkrétní odpovědi se k němu ale dostane výroční zpráva Ježíšovy činnosti. „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou zdraví, hluší slyší, mrtví žijí a chudým se zvěstuje evangelium. Toto se děje – a tak se rozhodni, jestli v tom vidíš něco zlomově mesiášského, nebo ne.“
Ježíš se vyhýbá mluvit přímo o své identitě, na to je v evangeliu ještě času dost. Místo toho Ježíš zatím mluví o tom, co dělá a co za ním zůstává. Tím vlastně dost možná dává odpověď mnohem přesnější. Činy o nás vypovídají víc než slova. Citlivý nos naší důvěry nás přirozeně vede tam, kde se něco děje, kde vnímáme pohyb, aktivitu; tam, kde slyšíme jen slova a tvrzení, jakkoli velká a odvážná mohou být, tam to smrdí pýchou či neupřímností.
Nevíme ale, jestli Jan Ježíšovu odpověď takto ocenil, nebo jestli ho akorát rozezlila a on se nad ní urazil, což je možnost, kterou Ježíše zdaleka nevylučuje, když říká „blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje“. Ježíš ví, že ta naše vězení jsou tíživá. Že v nich toužíme po jasném slovu, po konkrétní Boží odpovědi na naši konkrétní otázku, a ne po rébusu či náznaku, který je potřeba rozluštit, domalovat si pro sebe.
Jan volal k pokání, o lidech mluvil jako o „plemenu zmijím“, svými slovy ostřil sekeru soudu, která pokácí každý strom, který nenese dobré ovoce. Stejně jasné, ostré slovo, by teď chtěl slyšet i on sám. Chtěl by slyšet, že se Ježíš postavil do čela armády, která vyžene římské okupanty pryč. Chtěl by slyšet dusot nohou, které ho běží osvobodit. Chtěl by zase cítit, jaké to je nemít na rukou okovy.
To jsou ale jen jeho vlastní sny, fata-morgana jeho vězeňské samotky, jeho vlastní přesvědčení o tom, co by Bůh měl udělat a kým Bůh je. Jan ale Bohem není. Ten, kterému Jan připravoval cestu, není ozbrojený revolucionář či prorok apokalypsy, který ztrestá všechny hříšné, jak by si Jan nejspíš přál. Ježíš je lékař, který právě kvůli těm nemocným přišel. „Tehdy prohlédnou oči slepých a uši hluchých se otevřou. Tehdy chromý bude skákat jako jelen a jazyk němého bude výskat, neboť v pustině vytrysknou vody a potoky na poušti.“ To jsou znamení přicházejícího Hospodina, v tom je Boží vláda – ne v násilí, ne v nadvládě moci, ne ve strachu; ale v milosrdné lásce, která všechno násilí, moc i strach nakonec přemáhá.
Jenomže říkejte tohle Janovi. Jana z jeho vězení žádná trpělivá Boží láska nedostala. Zůstal tam a po jednom zvlášť podařeném Herodově večírku skončil v rukou kata.
Jsou vězení, která jsou jako ta Janova. Vězení bezvýchodná. Vězení, u kterých jediná cesta ke svobodě spočívá v jejich přijetí.
Jsou ale i vězení – a těch je jistě víc – ze kterých utéct lze. Jsou vězení našich myslí, jsou přesvědčení, která jen svazují, máme strachy, které nás ochromují. Možná, že v takových vězeních sedíme a čekáme na záchranu zvenku. Závory takovýchto našich cel se ale nacházejí spíše uvnitř – k jejich odklopení je proto potřeba si hlavně uvědomit svou situaci, pojmenovat svůj stav, dát ho do slov rozhovoru s druhým člověkem či s Bohem. To je začátek cesty ven.
Ať už jsou naše cely a zajetí jakákoli, nejsme v nich sami. Přes všechny zdi do nich doléhá Boží slovo. Všude je možné zaslechnout a spatřit onen Boží pohyb, Boží aktivitu, třeba i zprostředkovaně jako u Jana. „Jen se podívejte“, zve nás dnes Ježíš. „Jen se podívejte, kolik dobrého se na světě dělo – a stále děje! Kolik dobrého se děje i vám a kolem vás. Zlomení lidé nacházejí pochopení, zaseklí si uvědomují nové věci, udýchaní nacházejí odpočinek. Chudí dostávají krabice od bot plné dárků, dříve neznámí lidé se někde – třeba u nás v kostele – mají rádi. Na světe je krom všech stínů také světlo, na světě je skutečná radost. Copak na tom není něco Božího?“
Na jiném místě v Lukášově evangeliu Ježíš říká: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; nedá se říct: ‚Hle, je tady‘ nebo ‚je támhle‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Boží království, Boží přítomnost, je mezi námi. Je právě v tom Božím tajemném pohybu, ději. Spíš než v přesných teologických slovech a filosofických úvahách se nám Bůh objevuje v mihotavých slovesech. V času přítomném průběhovém, řekli by angličtináři. Jsou to skutky, které lze minout, přehlédnout, pohoršit se nad nimi, těžko se určují, kde jsou. Ale blaze tomu, kdo to zkouší. Blaze tomu, kdo ten Boží pohyb na světě hledá.
Protože věřit v Boží aktivitu a rozhlížet se po ní, to nás změní. Změní to naše očekávání – už jenom nečekáme na smrt, jako možná Jan tehdy. Místo toho čekáme na život nový. A nejen čekáme, ale chceme tomu Božímu pohybu jít naproti – k čemuž nás také zve dnešní neděle svým názvem Gaudete, radujte se! A tak – s jestliže věřím v Boha živého, sám budu chtít být plný života. Jestliže věřím v Boha činorodého, sám budu chtít vytvářet nové věci. Jestliže věřím v Boha, který stvořil a miluje celý svět, budu se snažit o stvoření pečovat. A jestliže věřím v Boha, který v Ježíši Kristu přišel mezi nás jako mesiáš, aby každého člověka osvobodil od všeho, co jej svazuje, tak se budu snažit své zdi a bariéry bořit.
Když se Janovi učedníci zvednou, aby s Ježíšovým vzkazem vyrazili zpátky za Janem, řekne o něm ještě Ježíš, že to byl opravdový prorok a že nikdo, kdo se narodil z ženy, není větší než on. Jan svůj úkol splnil – jeho pochybnost a zajetí nic nemění na tom, kým je. Zároveň Ježíš říká, že „i ten nejmenší v království nebeském je větší než Jan“. A to není žádná kritika, ale opět povzbuzení – v království nebeském, jednoho dne, budeme všichni o mnoho „větší“. Nejpozději tam totiž budou všechna pouta, co nás táhnou k zemi, zlomena. Amen.