Text: Ámos 5,4-15
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Matouš 25,31-40 31 Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; 32 a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, 33 ovce postaví po pravici a kozly po levici. 34 Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. 35 Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, 36 byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.' 37 Tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? 38 Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? 39 Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?' 40 Král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.'
Druhé čtení: Amos 5,4-15 B21:
4Toto praví Hospodin domu Izraele: Hledejte mne, ať žijete! 5Nehledejte Bet-el, do Gilgalu nechoďte, do Beer-šeby neputujte. Gilgal totiž bude vysídlen
a z Bet-elu nic nezbude. 6Hledejte Hospodina, ať žijete! Ať se na dům Josefův nevrhne jak oheň, který stravuje, který nikdo v Bet-elu uhasit nemůže!
7Vy ale obracíte právo v pelyněk a spravedlnost srážíte k zemi.
8Ten, který stvořil Plejády a Orion, který obrací stín smrti na jitro a den pak zase stmívá v noc, ten, který přivolává mořské vody a vylévá je na zemi,
má jméno Hospodin. 9Do zkázy umí vrhnout mocného, záhuba přijde i na pevnost!
10Vy ale nenávidíte toho, kdo soudí v bráně, štítíte se toho, kdo mluví pravdivě. 11A jelikož dupete po chudácích a nutíte je odvádět daně z obilí, nebudete bydlet v těch svých palácích, které jste si postavili z kamení; z těch výtečných vinic, co jste sázeli, nebudete moci víno pít. 12Jen já vím, kolik je vašich vin a jak hrozný je váš hřích.
Nevinné sužujete, berete úplatek, ubohé v bráně krátíte na právech. 13Rozumný bude v té době mlčet – ty časy budou zlé.
14Hledejte dobré, a ne zlé, ať žijete! Hospodin, Bůh zástupů, pak s vámi bude, jak říkáte. 15Zlo nenáviďte a dobro milujte, u soudu v bráně právo podpořte –
snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad tím, co z Josefa zůstane.
Milé milí přátelé v Kristu,
O první adventní neděli jsme mluvili o Božím závěrečném příchodu na svět, ve kterém spočívá křesťanská naděje. Minulou neděli jsme spolu s uvězněným Janem Křtitelem vyhlíželi to, jak Bůh do světa již nyní přichází a nabízí člověku ochutnávky svého závěrečného dobrého příchodu. A dnes, o třetí adventní neděli, se spolu s prorokem Ámosem podíváme na to, jak Bůh do světa nepřichází, ale jak ve světě již nyní je.
Prorok Ámos nebyl žádné ořezávátko. Jeho výroky nejsou žádná dobrozdání, ale slova plná ostrých emocí. Bůh Izraeli skrze Ámose komunikuje svou frustraci, lítost, a hněv, ze kterého jde strach, jak jsme sami slyšeli. Toto Boží rozladění má svůj důvod: Izraelci se nechovají tak, jak se Bohu zavázali. Bůh s Izraelem uzavřel vzájemnou smlouvu: na Bohu je, aby Izraeli žehnal a dal mu žít v zaslíbené zemi; a na Izraelcích zase je, aby dělali čest své vyvolenosti a Boží požehnání dál šířili. Jenomže Izraelci ve své části dohody selhávají. A tak je Bůh vnitřně rozervaný. Na jednu stranu Izrael stále miluje a své požehnání od něj nechce cele odejmout; na druhou stranu je ale zraněn tím, co Izrael dělá.
Možná nad tím povytáhneme obočí, že Bůh může být něčím, co člověk dělá, zraněn a dotknut. Možná Boha vidíme jako jakousi stálou autoritu, která je stejná včera, dnes i navěky – takto Boha popisuje Aristoteles, jako „nehybného hybatele“, a tato jeho představa se vryla hluboko do evropského myšlení.
Jenomže Bůh podle Bible takový není. Od prvních stránek Bůh hluboce soucítí se svým stvořením, sympatizuje s ním a je ve vztahu k němu také zranitelný. Bůh se nechává člověkem ovlivňovat, vydává se mu všanc – protože jej miluje. Každý vztah lásky tuto vydanost nutně nese – tedy to, že mi na druhém záleží, a proto mě jeho jednání nenechává chladným.
Teologicky se tomuto Božímu soucítění říká „Boží pathos“. Tento název označuje celou škálu emocí, kterou Bůh ke svému stvoření cítí. Když Bůh vylévá svůj hněv při potopě světa a pak toho lituje; když říká, že je „žárlivě milující“; když se vysmívá nepřátelům Izraele; když si užívá své dobré stvoření a má z něj radost; když jako matka konejší svůj lid; nebo když proroku Jonáši vysvětluje své milosrdenství slovy „copak mi nemá být líto těchto lidí a toho dobytka?“. V tom všem, od hněvu přes výčitky po slitování, se Bůh v Bibli prokazuje jako Bůh, který je vášnivý. Bůh je zaujatý – nejen pro lidi, ale taky pro dobro a spravedlnost a pravdu a horlí pro to, co se na světě děje. Jeho láska, milost, hněv, radost – to vše nám ukazuje, jak moc mu na jeho stvoření záleží.
A přesně tento Boží pathos, tuto Boží zranitelnost a emocionální rozervanost, hřímají Ámosova ústa:
Toto praví Hospodin domu Izraele: Hledejte mne, ať žijete! Nehledejte Bet-el, do Gilgalu nechoďte, do Beer-šeby neputujte. Gilgal totiž bude vysídlen a z Bet-elu nic nezbude. Hledejte Hospodina, ať žijete! Ať se na dům Josefův nevrhne jak oheň, který stravuje, který nikdo v Bet-elu uhasit nemůže!
Na jedné straně výhružka ohněm, na druhé straně skoro až prosebná výzva „hledejte mne, ať žijete!“ O co tady jde?
Jde o to, že Zákon, který Bůh po vyvedení z Egypta dal Izraelci, Izraelci prakticky zahodili. A to se Hospodinu nelíbí. Nejde totiž o dodržování zákonů a pravidel jen tak, pro ta pravidla samotná či pro to, aby člověk Bohu nějak dokazoval svou poslušnost; jde o to, že ta pravidla a zákony mají konkrétní důsledek pro konkrétní lidi. A zamýšlený důsledek těch pravidel byl pomáhat lidem k dobrému životu. Na začátku bohoslužeb jsme slyšeli žalmistu, jak se rozplývá nad Božím zákonem a říká, že je „sladší než med“. A v tom to přesně je: Hospodin dal Izraeli manuál k vytvoření „sladké“ společnosti, ve které je co nejvíce eliminovaná nespravedlnost a ve které je mezilidské milosrdenství tím hlavním principem. To jde dobře vidět třeba na příkazu vybrat několik měst, které budou sloužit jako tzv. „útočištná“ města, do kterých může uprchnout ten, který svým jednáním někoho neúmyslně zabil a nesmí na něm být vykonána krevní msta. Nebo na nařízení o tom, že na polích se má po žních nechávat část úrody pro bezzemky a chudáky, kteří nic nemají – i oni mají nárok na dary úrody. Nebo poslední příklad: léto Hospodinovy milosti, podle kterého je také pojmenovaná aktuální celostátní oddlužovací akce. Léto Hospodinovy milosti spočívalo v odpuštění dluhů – jednou za 50 let dostali otroci svobodu a půda byla navrácena těm, kdo ji byli z finanční tísně nuceni prodat.
Jenomže, jak jsme slyšeli od Ámose: Vy ale obracíte právo v pelyněk (tedy v něco hořkého a jedovatého) a spravedlnost srážíte k zemi. Izrael začal ten dobrý Boží řád ohýbat, obracet, znásilňovat. Vy nenávidíte toho, kdo soudí v bráně, štítíte se toho, kdo mluví pravdivě. Tam, kde zaniká pravda a kde se právo a spravedlnost obcházejí, tak tam to přirozeně nejvíce odnesou ti nejslabší:
„Dupete po chudácích a nutíte je odvádět daně z obilí… Nevinné sužujete, berete úplatek, ubohé v bráně krátíte na právech.“ To jsou konkrétní důsledky chování Izraelců. Bohatí bohatnou tím, že okrádají chudé; ti, kdo mají moc, tak si ji pro sebe hýčkají a zneužívají ji na úkor bezmocných, kteří se na to můžou akorát tak dívat. Úplatky, ostrakizace slabých, shromažďování moci, tolerance lži, náboženské pokrytectví. Kam se poděla ta dobrá, „sladká“ společnost? Boží vyvolení a požehnání dostalo v rukou Izraelců pěkně kyselou příchuť.
A tak Hospodin horlí. Otevírá stavidla svých planoucích emocí a zoufalými výkřiky se pokouší odvrátit Izrael z jeho cesty. Slyšeli jsme, že volal, aby jej Izraelci nechodili hledat do Bét-elu, Gilgálu a Beeršeby – tedy na legendární svatá místa ze starozákonních příběhů. Bét-el, „dům Boží“ – tam Jákob ve snu potkal anděly na žebříku; Gilgál – říční brod, kterým Izraelci zázračně vstoupili do zaslíbené země. Beeršeba – místo spjaté s Abrahamem. Tam všude chodili Izraelci Hospodina uctívat, ale teď slyší: „ne, tam nechoďte, tam já už nejsem. Víra se totiž projevuje v chování – a jestliže vy šlapete na právo a necháváte ty dole, ať nesou důsledky vaší pokřivené morálky, tak to já se u vašich oltářů už nalézt nenechám.“
Tak kde tedy jsi, Bože?
Boží lamentace končila slovy: „Hledejte dobré, a ne zlé, ať žijete! Hospodin, Bůh zástupů, pak s vámi bude, jak říkáte. Zlo nenáviďte a dobro milujte, u soudu v bráně právo podpořte – snad se Hospodin, Bůh zástupů, smiluje nad tím, co z Josefa zůstane.“
„Hledejte dobré, a ne zlé, a pak s vámi budu,“ říká Hospodin. „Hledejte dobro, spravedlnost, milosrdenství – protože to jsou věci, které mají konkrétní důsledek pro konkrétní lidi. Pro konkrétní lidi, pro které já, Hospodin, planu svou láskou. Já jsem Hospodin – Bůh stvořitel, který do vás vtiskl svůj vlastní obraz a který vám dal rady, jak to, co do vás bylo vloženo, co nejlépe proměňovat v požehnání pro druhé. Tak hledejte, co je dobré – nejen pro vás, ale pro všechny, a nejvíce pro ty, kteří jsou mezi vámi nepatrní. Protože pro ně mám já Bůh zvláštní zalíbení.“
V prvním čtení jsme od Ježíše slyšeli: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Bůh se ztotožňuje s těmi, kteří tahají za kratší konec lana. Bůh zná jejich slabost – však se sám stal slabým miminkem, odkázaným na pomoc druhých. To Boží soucítění je proto nejsilnější právě s těmi, kteří nesou ta nejtěžší břímě a kteří jsou nejnáchylnější ke zneužití ze strany druhých lidí.
Milí přátelé, na začátku kázání jsem řekl, že dnes to nebude o tom, jak Bůh na svět přichází, ale jak Bůh na světě již je. A Bůh na světě je ve druhých lidech. A nejvíce v těch malých. Amen.