Kázající: Jordan Tomeš
Text: 1. Korintským 1,10-18
První čtení Kol 3,8-14 8 Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání a pomluvy z vašich úst. 9 Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky 10 a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. 11 Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný - ale všechno a ve všech Kristus. 12 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. 13 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. 14 Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.
Druhé čtení: 1K 1,10-18 10 Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. 11 Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. 12 Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. 13 Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? 14 Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; 15 tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. 16 Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. 17 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. 18 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.
Dnešní kázání začnu třemi krátkými vzpomínkami.
Vzpomínka první: účastním se konfirmačního cvičení na faře v Horní Čermné. Když evangelický farář začne vyprávět o dějinách místní vesnice, zbystřím. Zápletka se točí kolem rozdělení původně jedné Čermné na Horní a Dolní, ke kterému po několika set letech náboženských sporů došlo ve 30. letech. Horní Čermná totiž byla převážně evangelická, Dolní zase katolická.
Vzpomínka druhá: sedím na místě spoluřidiče, auto popojíždí hustě zaplněnou dálnicí americké Atlanty. Jedeme v neděli do kostela a řidič, můj kamarád, mě právě seznamuje se známým citátem. Říká se v něm, že nedělní dopoledne je dobou, kdy jsou Spojené státy americké nejvíce rozděleny, doslova segregovány. Každý totiž jede do toho svého kostela – a to v prvé řadě buď do černošského, nebo bělošského.
Vzpomínka třetí: stojím na vyvýšeném místě, odkud mám dobrý výhled na vířivé dění u Jeruzalémské Zdi nářků. Vidím toužebně zpívající muže s tmavými pejzy a ženy-vojačky, které tančí v jednom velkém kruhu. Každá má na zádech samopal. Je pátek podvečer a židé u Zdi nářků slaví začátek šabatu. Za zdí je chrámová hora, kde po staletí stál židovský chrám. Blíž, než k této západní zdi se ale židé ke svému nejsvatějšímu místu nedostanou – celá chrámová hora je nyní pod muslimskou kontrolou.
Milí přátelé v Kristu, stavět zdi, rozdělovat se na „my“ a „oni“, vymezovat se proti druhým, být skálopevně přesvědčen o své pravdě, až už nevidím nic jiného – to nám lidem jde velice dobře. Ano, i nám křesťanům. Podle celosvětového sčítání z roku 2019 na světě funguje asi 45 tisíc různých křesťanských církví a denominací. Od jednoho učitele, Ježíše, jsme se dnes dostali až ke 45 tisícům různých organizací.
Jak jsme četli, rozdělení zažil už jeden z prvních křesťanských sborů, sbor v tehdejším řeckém velkoměstě Korintu. Apoštol Pavel korintský sbor založil na své druhé misijní cestě. Když se jádro nové sboru ustálilo, předal své místo na kazatelně Apollovi, horlivému a přesvědčivému řečníkovi. Sbor rostl, ale po čase se na něm začal podepisovat jak tlak vnější – tlak většinové řecké kultury s místním kultem bohyně Afrodity – tak tlak vnitřní, ten těžko kontrolovatelný duchovní přetlak a nadšení z nově objeveného evangelia.
A tak se stalo, že se sbor začal štěpit. Jeho členové začali oblékat dresy svých ikon – apoštola Pavla, schopného Apollona či nejznámějšího učedníka Petra – a hádali se, kdo z nich má ke Kristu blíž. „Ty Apollonovy kázání, ty mají šťávu, skrze ně se mě dotýká Duch svatý!“ „Ale Pavel náš sbor založil, Pavla k nám poslal sám Bůh!“ „Apollon i Pavel, to jsou béčka – ale co takhle Petr! Ten Ježíše zažil, byl při tom, když uzdravoval a kázal, Petra následujme!“
Ze sboru se stala soutěž „Korint hledá superstar“, z Kristova evangelia nabušený doják, který se mnou hlavně musí zacloumat. Forma zbytněla, obsah vyšuměl. Jenže tam, kde se místo „co“ ptáme „jak“, tedy tam, kde chybí jasně pojmenovaný společný základ, shoda nad obsahem a podstatou našich vztahů, a místo toho se zaměřujeme hlavně na to, jak fungujeme či jak působíme, tak tam se vztahy začnou trhat, tam se mi už dobře nežije.
I proto Apoštol Pavel píše svůj dopis a svou vlastní idealizaci shazuje ze stolu. „Milí korinští, copak se snad Kristus dá rozdělit? Copak se dá určit, kdo o něm mluví lépe, čí slova mají větší procento svatosti, kdo má ke Kristu blíž? Vždyť nejde o to, kdo a jak káže – každému z nás přeci kvůli našim sympatiím a vlastním potřebám bude bližší někdo jiný, to je přirozené a nevyhnutelné. Jde o to, co se káže – zda se káže Kristus a jeho evangelium!“
Pavel ty rozskupinkované korintské křesťany vrací k Ježíši Kristu. Ne v Pavlovi, Apollonovi, ani v Petrovi, ale v Ježíši Kristu je ten nejlepší základ společné jednoty. Ježíš totiž na ty naše různé vykonstruované mezilidské zdi a rozdíly nedbal. Ježíš lidi spojoval. Uzdravil chudáka i bohatého, hodoval s kolaboranty s režimem i s bojovníky za svobodu. Ježíš je naším vzorem, že lze žít jinak, že lze druhého brát jako svého bližního, bez ohledu na to jeho „jak“ – bez ohledu na to, jaký je, jaký na mě dělá dojem, jak žije.
A co víc: Ježíš za všechny ty sebevíc křivolace rozdílné lidi položil svůj život. V jeho smrti zemřelo naše „staré já“, v jeho vzkříšení pro sebe smíme najít nový život. A tak už není „Řek ani Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, svobodný, otrok“, jak jsme četli z listu Koloským. Místo toho je „všechno a ve všech Kristus“. To je to „pravé poznání“, ke kterému nás v prvním čtení apoštol Pavel zve – poznání, že mě neurčuje můj sociální statut, že žádné k nám přiřazené pojmenování či přídavné jméno nejsou vyčerpávající, že nejsem v prvé řadě věřící či nevěřící, sebejistý či tápající, zajištěný či zadlužený; ale že nás určuje Kristus a jeho láska. „Všechno a ve všech Kristus.“ Když se takto snažím na svět dívat, když se ptám hlavně „co“ a ne „jak“, tak k sobě i ke druhým získávám „lásku, která vše spojuje k dokonalosti“.
A tak, ani kdybychom vládli krásnou moudrostí slov, ani kdybychom byli Halíkem, Hoškem či Heryánem, nedokázali bychom postavit lepší společný základ pro všechny lidi, než již je v Kristu postaven.
Milé sestry a milí bratři, v těchto týdnech se tady v berounském kostele společně ptáme, co je vlastně ta církev zač. A dnes můžeme říct: církev spojuje. Nebo by alespoň měla. Má totiž ten nejlepší potenciál, ten nejlepší zdroj: Boží lásku, která rozdíly nehledá.
Církev je proto povolána, aby do světa rozparcelovaného sociálními vrstvami, národností, barvou pleti, pohlavím, sexualitou, náboženstvím, politickým směřováním, a taky do lidských duší, rozdělených a rozervaných životem, vnášela jednotu. Aby stejně jako Ježíš odhlížela od našich různých lidských forem a vnějších znaků a soustředila se na to, co je podstatné, na to, co je v člověku, na obsah. Církev má být místem, kde můžu být sám sebou a kde můžu svou pestrobarevnou jedinečnost rozvíjet. Církev má být trenažerem upřímných vztahů. Církev má být místem, kde ze sebe postupně mohu zranitelně svlékat svého starého člověka a oblékat člověka nového podle Kristova vzoru, aniž bych se musel vzdát své odlišnosti. Církev má být místem velkorysým, kde nás může nadnášet vědomí toho, že jsme stále na cestě, že se učíme a že spolu spějeme do plné jednoty a plného porozumění, kterého jednou, na konci běhu času, dosáhneme.
Tam, kde tomu není – jako tehdy v Korintě – tam církev prohrává. Tam, kde je církev zaneprázdněna svou vlastní malou pravdou; tam, kde se staví do role nevyžádané vychovatelky společnosti a je známá hlavně jako ta, která zakazuje, přikazuje, rozděluje; a taky tam, kde spolu lidé v církvi nemluví, kde jim je zatěžko překonávat vzájemné zídky a zdi – tam hrozí, že církev o své jedinečné a moc potřebné poslání přijde.
Tak nebuďme jako ti korinští. Hledejme Krista, který i nás, ty tisíckrát sami sebe i druhé rozdělující křesťany, spojuje do dokonalosti. A hledejme ho sami za sebe. Ti dnešní Pavlové, Apollové a Petrové nám můžou být užiteční jen tehdy, když za svou víru vezmeme vlastní zodpovědnost. Amen.