Kázající: Jordan Tomeš
První čtení Jeremjáš 17,5-10
Druhé čtení Lukáš 6,17-26
17 Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát; a s ním veliký zástup lidu z celého Judska i z Jeruzaléma, z pobřeží týrského i sidonského; 18 ti všichni přišli, aby ho slyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravovali se i ti, kteří byli sužováni nečistými duchy. 19 A každý ze zástupu se ho snažil dotknout, poněvadž z něho vycházela moc a uzdravovala všechny. 20 Ježíš pohlédl na učedníky a řekl:
"Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží.
21 Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.
Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
22 Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. 23 Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky.
24 Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo.
25 Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět.
Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat.
26 Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.
Milé sestry, milí bratři,
Dnešní Ježíšova slova jako bychom už někde slyšeli. Připomínají nám Ježíšovo Kázání na hoře z Matoušova evangelia. Tuto svou nejdelší zaznamenanou promluvu Ježíš začíná svými slavnými blahoslavenstvími: blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské, blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni… Jde o zásadní Ježíšovu řeč – a právě proto se objevuje i v Lukášově evangeliu, ze kterého jsme ji dnes v trochu odlišné verzi četli.
Podobně, jako politici před volbami prezentují své programy, tak Ježíš svými blahoslavenstvími v jednoduché a úderné básnické formě říká, proč přišel a jaké je jeho poslání. Ježíš přináší slova milosti a příslib změny pro ty, kteří to nejvíce potřebují: pro chudé, hladové, smutné, zdeptané. Mohli bychom citovat z Ježíšova prvního veřejného vystoupení, jak jej Lukáš zaznamenal o dvě kapitoly dříve: „Duch Hospodinův mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ To je Ježíšův program. To je evangelium.
Matouš tu svou slavnější verzi blahoslavenství umisťuje na horu, ze které Ježíš promlouvá. Připomíná nám tím příběh o Mojžíšovi, který právě na hoře, na hoře Sinaj, dostal od Boha desatero. Zuřily tam tehdy blesky a hromy, hora byla zahalená oblakem, lid pod horou se třásl bázní a úžasem (Ex 19) – tím vším dramatičnem byla podtrhnuta důležitost zákona, který Izrael od Boha skrze Mojžíše dostal. Proto i Ježíš ten svůj základní program, svůj nový zákon, prezentuje na hoře – jeho slova mají stejnou autoritu a moc, jakou měl tehdy Mojžíš.
Oproti tomu je ta dnešní lukášovská verze trochu provokativně situovaná ne na hoře, ale na úplné placce. „Sešel s nimi dolů a na rovině zůstal stát,“ četli jsme. Ježíš tady není na hoře; on z ní právě sešel. Ještě před chvílí na ní byl, aby se modlil a aby určil svých 12 učedníků. Teď už je ale dole, pod horou. A tam za ním přicházejí davy nejrůznějších lidí: „veliké množství lidu z celého Judska i z Jeruzaléma“ (to byli hlavně židé) i „z pobřeží tyrského a sidonského“ (to byli zase hlavně pohané). Tam na té rovině byli lidé ze všech stran uzdraveni, tam na té rovině mnozí slyšeli Ježíšova blahoslavenství. To je jeden význam té roviny: rovina jako místo snadno dosažitelné, bez překážek, jako místo otevřené a volné – pro židy, pohany, pro kohokoli, pro nás.
Tím se ale význam toho místa nevyčerpává. Rovná plocha je totiž přesně to, co svým zvěstováním ohlašoval Ježíšův předchůdce, Jan Křtitel. „Připravte cestu Páně! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné.“ Jan zvěstuje nový věk, kdy už lidem nic nebude bránit k přímé cestě tam nahoru, k přímé cestě za Bohem. Údolí i pohoří budou srovnány, výškové rozdíly mezi lidmi – rozdíly v postavení – přestanou hrát roli, náš hřích a to, co nás táhne dolů, ztratí svou sílu. Budeme na jedné rovné ploše – a Bůh na ní bude s námi.
Tak zvěstoval Jan – a Ježíš jeho slova na rovině potvrzuje. Místo, které si Ježíš vybírá k odhalení svého programu, není náhodné. Ježíš tím říká: „ano, to, co říkal Jan, s tím já se ztotožňuji; ta budoucnost, kterou vám zvěstoval, to je skutečně Boží záměr s lidmi a se světem, pod to se podepisuji!“
A právě o budoucnost, Boží záměr se světem a s lidmi, v Ježíšových dnešních blahoslavenstvích jde. Ježíš kontrastuje nešťastnou lidskou přítomnost s Bohem darovanou budoucností. "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí a potupí; hle, máte hojnou odměnu v nebi.“
Blaze vám, řecky makarioi, to doslova znamená blahoslavení, blažení, šťastní, nebo i privilegovaní. Dalo by se to volněji přeložit jako blahopřání. Ježíš tady blahopřeje těm, kdo podle obvyklých měřítek světa zklamali, kdo zažili neúspěch, ztrátu, odmítnutí, chudobu. Zní to dost paradoxně: proč by tihle lidé měli být šťastní? A v tom je ta pointa: Ježíš právě všem těm, kteří jsou drceni svou přítomností, zvěstuje budoucnost, která bude zcela opačná. Je to budoucnost, která ty smutky přítomnosti otočí naruby.
A právě tohle otočení naruby, tohle vyrovnání pahorků a nížin, je přesně tím základem Ježíšova programu. Ježíš zvěstuje evangelium, dobrou zprávu – a ta je dobrá v prvé řadě pro ty, kteří na tom dobře nejsou. Těm, které život položil na lopatky a kteří jsou už životem vyhořelí – těm všem Ježíš zvěstuje zvláštní Boží přízeň, Boží obdarovaní, Boží privilegium. V Ježíšově království je totiž i ta poslední zatoulaná ovce nalezena, ztracenému synu je vystrojena hostina, chudáci jsou pozdvihnuti a nedocenění vyvýšeni. V jeho Božím království už nikdo nehladoví a nikdo už není nemocný. Poslední jsou první, plačící se smějí, „ubožáci sedí vedle knížat a neplodná je usazena v domě jako šťastná matka synů“, jak jsme četli v úvodním žalmu.
V tom spočívá privilegium slabých. Jich se ujímá sám Bůh.
To ale není všechno. Ti slabí a zdrcení jsou zároveň o krok dál v uvědomění si, o čem život vlastně je. Oni totiž už ví, že mají prázdné ruce. Oni už poznali, že nemají a nemohou mít přítomnost pevně ve svých rukou. A právě díky tomu si mohou být jistí svou budoucností.
Ti, kteří již prohlédli skrze své optické klamy a potěmkinovy vesnice, které vytváříme druhým i sobě, abychom získali úctu a zvedli si sebevědomí, ti se už znají. A ví, že nakonec každý člověk je tím chudým a hladovým. Každý člověk se narodil nahý a nahý zase odejde. Nic z toho, co na světě uděláme nebo získáme, nám budoucnost nezajistí. V životě proto jde v prvé řadě o to přibližovat se Tomu, kdo jako jediný dává skutečnou perspektivu. A ti, kteří již uznali nebo byli nuceni uznat svou lidskou malost a konečnost, ti již mají k Bohu nakročeno.
A tak blaze chudým, hladovým, plačícím; blaze vyhozeným, zneužívaným, zavrženým, diskriminovaným. Blaze těm bez konkrétní životní perspektivy, blaze těm, kteří jsou na své zápasy sami, blaze těm, kterým se zhroutily jejich sny, blaze těm, kteří se musí vyrovnávat s těžkým rodinným dědictvím. Blaze matkám samoživitelkám, blaze zadluženým, blaze unaveným. Blaze zhrouceným a těm, kteří se stydí. Blaze všem, kteří poznali psotu světa. Těm všem Bůh otevírá svou budoucnost.
Čtyřem blahoslavenstvím odpovídá čtveré zvolání „běda“. „Ale běda vám, bohatým, vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“
Ježíš tady neříká, že je špatné být bohatý, nemít hlad, smát se a mít dobré přátele, kteří vás občas pochválí. Ježíš ale varuje před tím, aby se nám tyto dobré okolnosti nestaly domovem. Aby nás to, co se nám daří, neuzavřelo do své bubliny, pro kterou bychom už neviděli nic víc než sebe a svou spokojenost. Takováto příjemná, ale do sebe uzavřená přítomnost, ta totiž podle Ježíše nemá budoucnost. Což vidíme jak sami na sobě: když usilujeme o to být šťastní v prvé řadě skrze sebe samé, skrze svou odvedenou práci a dosažené úspěchy, spějeme nakonec po čase ke zklamání a vyčerpání. A vidíme to i na celoplanetární úrovni: naše snahy po stále rostoucích ekonomikách a nekonečně se zvyšujících tržbách naráží na hranice našeho životního prostředí.
Milí přátelé v Kristu, budoucnost nespočívá v naší síle, schopnostech, výkonu. Budoucnost je věcí Boží. A my se do ní smíme položit a již nyní si z ní něco do naší přítomnosti brát. Nebo, jak říká básník Bohuslav Reynek, smíme hořet nadějí. Takto to alespoň vyjadřuje v básni „Radost“, kterou otevírá těmito slovy:
Bože můj, hořím nadějí,
Že věci, které se nedějí,
Se stanou.
Amen.