Kázající: Jordan Tomeš
Text: Gn 26,15-25
První čtení Lk 6,47-49
Druhé čtení: Gn 26,15-25 15 Pelištejci zasypali všechny studně, které vykopali Abrahamovi služebníci za Izákova otce Abrahama, a naplnili je prachem. 16 Abímelek řekl Izákovi: "Odejdi od nás, neboť jsi mnohem mocnější než my." 17 Izák tedy odtud odešel, utábořil se v Gerarském úvalu a usadil se tam. 18 Znovu kopal studně, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci zasypali. Pojmenoval je stejně jako jeho otec. 19 Izákovi služebníci kopali v tom úvalu a přišli na studni pramenité vody. 20 Ale gerarští pastýři se s pastýři Izákovými přeli: "Ta voda patří nám!" Proto tu studni pojmenoval Esek (to je Váda), že se s ním vadili. 21 Vykopali tedy jinou studni. O tu se také přeli, proto ji pojmenoval Sitná (to je Sočení). 22 Pak postoupil dál a vykopal další studni; o tu se již nepřeli. Pojmenoval ji Rechobót (to je Prostorná) a řekl: "Teď už nám Hospodin poskytl prostor, abychom se mohli na zemi rozplodit." 23 Odtud vystoupil do Beer-šeby. 24 Tu noc se mu ukázal Hospodin a pravil: "Já jsem Bůh tvého otce Abrahama. Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo kvůli Abrahamovi, svému služebníku." 25 Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.
Praotec Izák to v Bibli nemá jednoduché.
Nejprve se ne a ne narodit. Jeho bezdětný otec Abraham, ze kterého má podle Božího příslibu vyjít velký rod, je proto už notně nervózní, a tak pro svou nevíru zplodí syna se svou služkou Hagar. No a když se pak konečně zestárlému Abrahamovi a Sáře syn Izák jako zázrakem narodí, tak Hospodin Abrahamovi přikáže, aby synka obětoval.
Nakonec to dopadne dobře, obětování byla jen zkouška, Izák může pokračovat v rodu té vyvolené Boží rodiny. Následná generace mu to ale příliš neusnadní. Jeho dva synové se hádají o prvorozenství, Jákob ho od bratra Ezaua nejprve koupí za misku polévky a později se za Ezaua dokonce převlékne a oklame tehdy už slepého a nemohoucího Izáka, který mu dá své otcovské požehnání. Chudák Izák, s tátou i se syny to neměl lehké.
To falešné obětování i to falešné požehnání, to všechno se ale točí kolem ostatních, Izák v těchhle příbězích figuruje spíš jen jako pozorovatel, jako vedlejší role. O čem tedy vůbec je ten Izákův příběh, co v Bibli dělá Izák sám za sebe?
Krátká odpověď zní, že jsme to právě četli. Dnešní druhé biblické čtení v sobě obsahuje téměř celý Izákův příběh – nebo přinejmenším většinu toho, kde Izák skutečně vystupuje jako ta hlavní postava.
A ten Izákův příběh je docela jednoduchý. Je potřeba vyhloubit studně, najít vodu. Poušť je nemilosrdná, jako v nedávném velkofilmu Duna má v ní každá kapka vody nedozírnou cenu. A tak kopeme, abychom našli pramen, který nás obživí, občerství. Bez vody to nejde. Kdo chce žít, musí mít z čeho čerpat. To stejné platí pro zaslíbený a požehnaný Abrahamův rod – aby pokračoval a neskončil hned ve druhém pokolení, je potřeba chopit se lopat a krumpáčů a zabrat.
To ale není všechno – Izák má kde navázat. Jeho slavný otec v této krajině dříve přebýval a sám už studny vyhloubil. Vypadá to proto, že Izák bude mít usnadněnou práci. O komplikaci a zápletku se ale postarají ti odvěcí nepřátelé Božího lidu a Božího díla, Pelištějci. Ti totiž staré studny mezitím zaházeli prachem. Prach, hebrejsky „adama“ – „prach jsi a v prach se obrátíš“, říká Bůh Adamovi, kterého z prachu země stvořil. Prach jako symbol toho, co bylo před stvořením, když byl svět pustý a prázdný. Prach jako symbol nicoty, chaosu; je to jen neživotná hrouda, která ani pořádně nedrží pohromadě, propadne nám mezi prsty.
Studny, zdroje života, se časem tímhle neživým prachem zanesou. Můžou za to různí kazisvěti a nepřízeň počasí, i studny vysychají. Čas, odvěký nepřítel člověka, taky pracuje proti nám, vítr nám do studní postupně zavane všelijakou nečistotu. Kdo ví, jestli my sami taky nejsme někdy těmi Pelištejci a sami si ty studny zahazujeme. Studny těch, kteří jdou životem před námi, každopádně nevydrží věčně. Kdo si to myslí, ten se nenapije; prachem zanesená studna nikoho nenapojí.
To poznal i Izák. Izák, který navazuje na jednu z nejznámějších biblických postav – a to by přece měla být výhoda! Jenomže Izák stojí spíše ve stínu svého otce, a ne na výsluní.
Známe to i my – navazovat na někoho velkého či oblíbeného není lehké. Můžeme navazovat na úspěšné rodiče, na starší sourozence, na nadřízeného v práci či vedoucího v týmu. Je nám předáno žezlo, oči jsou upřeny na nás – a teď se ukáže, jestli jsme tak šikovní, přátelští, akční, inteligentní, organizovaní… doplňte vlastní přídavné jméno dle potřeby.
Past, do které bychom v tu chvíli mohli spadnout, spočívá v tom snažit se to dělat stejně, jako se to dělalo dříve. Přijít k té staré studni, která doteď někomu dávala život, a očekávat, že z ní můžeme čerpat i my. Tak to ale není. My nejsme naším předchůdcem, my nejsme naším vzorem. Každá generace, každý křesťanský sbor, každý člověk si musí vyhloubit svou cestu k vodě. Ta stará osvědčená studna tady je, je ale zanesená. Zanesená zvykem, únavou, malými i většími rezignacemi našich předchůdců. Místo nového života a vody v ní plavou mnohdy zidealizované vzpomínky, minulost, kterou rádi lakujeme na růžovo; plavou v ní staré pravdy o světě, které ale dnes už jen ubližují, jsou neživé jako ten prach; plavou v ní dávné nenaplněné představy našich předků o tom, jak by to na světě mělo být. Jsou v ní také naplavené naše mylné představy o nás samých, to, co k nám už dříve připlulo od druhých a nalepilo se to na nás, usadilo se to v nás a brání nám to dýchat. A tak je na nás, abychom se chopili nástrojů a odkryli tu svou studnu. Když ji nevyčistíme, budeme z ní čerpat jenom ten suchý prach, který nám ale akorát ucpe hrdlo a udusí nás.
Stejná chyba by byla myslet si, že tam, kde čerpám já, můžou čerpat i ti, kteří přicházejí po mně. Tak to ale není. To, co můžu pro další generace udělat, je poskytnout jim co nejlepší vybavení, nabrousit jejich krumpáče a inspirovat je čerstvostí a životodárností vlastního života. Naše děti si ale musí vykopat vlastní zdroj, musí se tou hlínou prohrabat sami a sami pro sebe si definovat, co jim dává život a jakými způsoby čerpají ze zdrojů, které mají k dispozici.
Izák obchází studny svého otce, odkrývá je, čistí je – vždy ale někomu místnímu vadí, a tak jde hledat někam jinam. Jednou ho chce vyhnat Abímelek, další klasický starozákonní nepřítel, jindy místní pastýři. Kopat studny, nacházet zdroje, to je těžká práce. Komplikace přijdou. Izák třikrát ustupuje, až napočtvrté se mu to povedlo. A v tu noc se mu zjevil Hospodin a ujistil ho svým požehnáním: „Neboj se, jsem s tebou. Požehnám ti a rozmnožím tvé potomstvo.“
Nemyslím si, že by Hospodin v tu chvíli žehnal Izákovu „ústupkaření“, že by z nás chtěl mít ty, kteří se konfliktu vždy za jakoukoli cenu vyhnou, to ne. Hospodin spíše žehná Izákově moudrosti a vytrvalosti. Moudrosti proto, protože Izák ví, co je to hlavní – že jde o tu vodu, o to, co dává život. To je to cenné – ne ty studny samotné, ale to, k čemu vedou, co umožňují. Dnes bychom mohli říct, že to, o co jde, je Duch svatý a naše víra, náš vztah s Bohem. Ta hlubina našeho nitra, naše schopnost vnímat Boží lásku a tím se učit i to mnohdy nejtěžší – přijímat a milovat i sám sebe; naše schopnost být zároveň pozorní i ke druhým lidem; naše schopnost lásku přijímat a dávat. To je to, za co stojí bojovat a co stojí hledat i přes různá příkoří. Oproti tomu ty samotné studny, tedy ty církevní instituce, funkce či tituly, to, co tu vodu vede – to samozřejmě může být také důležité, ale v tom samotném život není. Izák si moudře vybral, o co bojovat.
Hospodin také žehná Izákově vytrvalosti. Izák má naději, že to jde – že jde najít život, že i v té poušti je někde pod povrchem míza, která naplňuje a pozvedá, že i ten odvěký boj se stále vanoucím prachem nicoty a zla je možné vítězně vybojovat. A Hospodin Izákovi žehná a ve svém požehnání mu vlastně říká: „Izáku, ačkoli jsi mezi praotci malý, tvůj syn tě podvedl a tvůj otec tě málem obětoval, tak já jsem přesto s tebou. A žehnám tvé snaze jít pod povrch, do hloubky. Žehnám tvé snaze najít své vlastní místo v příběhu světa. Je dobré mířit hlouběji, je dobré znát sám sebe, je dobré to nevzdávat a kopat, než se člověk dokope k tomu, kým on sám je a kým je Pán Bůh.“
Abraham, Izák, Jákob. Tři praotci Izraele. Abraham je muž víry, Jákob je muž zápasu, a Izák je ten, který je tak nějak mezi nimi a ničím moc nevyčnívá. I to je ale velké umění – umět navázat a zároveň neztratit sám sebe. Objevit hlubinu předků a zároveň ji z ní čerpat v přítomnosti, nově ji pro sebe odhalit, utřít z ní prach, žít teď, a ne v minulosti. To se Izákovi povedlo.
Zusja z Hanipole, židovský chasidský rabín z 18. století, říkával: „Před nebeským soudem se mě nezeptají, proč jsem nebyl Abrahamem, proč jsem nebyl Mojžíšem, nebo proč jsem nebyl Davidem; zeptají se mě, proč jsem nebyl Zusjou z Hanipole“.
Amen.