Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Ruth 2:2-9,14-19
Druhé čtení: Izajáš 62:1-5 (Bible kralická): Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalém neupokojím se, dokudž nevyjde jako blesk spravedlnost jeho, a spasení jeho jako pochodně hořeti nebude.
2 I uzří národové spravedlnost tvou, a všickni králové slávu tvou, a nazvou tě jménem novým, kteréž ústa Hospodinova vyřknou.
3 Nadto budeš korunou ozdobnou v ruce Hospodinově, a korunou královskou v ruce Boha svého.
4 Nebudeš více zvána opuštěná, a země tvá nebude více zvána pustinou, ale ty nazývána budeš rozkoší, a země tvá vdanou; nebo rozkoš míti bude Hospodin v tobě, a země tvá bude vdaná.
5 Nebo jakož pojímá mládenec pannu, tak tě sobě pojmou synové tvoji, a jakou má radost ženich z nevěsty, tak radovati se bude z tebe Bůh tvůj.
Milí přátelé v Kristu,
Dnešní slova proroka Izajáše byla určena židům, kteří se vraceli z Babylónského zajetí zpátky do své země. Ta ale během těch 70 let bezvládí zpustla a zchátrala. Jeruzalém, královské město a hlavní symbol židovské identity, je na spadnutí. Po jednom odžitém traumatu tak Židům hned v závěsu hrozí druhé trauma. Je to z bláta do louže.
A proto Izajáš promlouvá. „Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalém neupokojím se,“ četli jsme. Mlčet a upokojit se, hebrejsky „haša“ a „šakat“ – zní nám z toho citoslovce „šš!“, kterým se snažíme někoho druhého ztišit, stáhnout jeho hlasitost doleva. A přesně tohle ztišení prorok Izajáš odmítá. Ne, on se ukolébat nenechá, on ví, o co mu jde. Jeho slova jsou potřeba. Nebo jsou to snad přímo slova Hospodinova, když je Izajáš prorokem? Asi to bude nějak zároveň – z lidských prorockých slov slyšíme něco Božího. A Izajáš si toho je dobře vědom, a právě proto promlouvá k přicestovalým Židům. Oni totiž potřebují, aby se jich někdo zastal, aby jim pomohl vidět jejich situaci jinak, aby rozehnal chmury a dodal naději. A když naději přinese prorok, Boží muž, no tak to není jen nějaké naivní chlácholení, „to bude dobrý“ – slova proroka mohou něco skutečně změnit.
Izajáš svými slovy maluje extravagantní obraz. Jeruzalém je ukázán jako koruna ozdobná v ruce Hospodinově, koruna královská v Božích dlaních. A celé národy a cizí králové žasnou nad tou nesmírnou nádherou. Jak dobře se to Židům muselo poslouchat, když byli několik posledních generací pouhými hříčkami v rukou cizích vládců. „Už nezáleží na vaší autoritě, vy světovládci, vaše rozhodnutí a dekrety už nad námi nemají svou moc. Jen se holedbejte svými královskými žezly – my jsme ale šperky, kterými se zdobí sám Hospodin, jsme vladařskou korunou, ze které se těší sám Bůh.“
Izajášovy metafory vrcholí obrazem svatby: „…ty nazývána budeš rozkoší, a země tvá vdanou; nebo rozkoš míti bude Hospodin v tobě, a země tvá bude vdaná…“ Z Izajášových slov cítíme důvěrnou intimitu. Pryč jsou hrůzy exilu a myšlenky na to, že Bůh takto Izrael trestal. Nyní má Hospodin ze svého lidu radost: „jakou má radost ženich z nevěsty, tak radovati se bude z tebe Bůh tvůj.“ Svatba, to je oslava vztahu dvou jedinců, kteří v sobě navzájem mají jedinečné potěšení – či rozkoš, jak překládají kraličtí. A právě tímto jedinečným intimním vztahem, touto rozkoší, je celá židovská země proměněna. Izajáš židovskému lidu zvěstuje novou identitu: „Nebudeš více zvaná opuštěná, a země tvá nebude více zvaná pustinou“ – Hospodin totiž udělá něco nového, změní tvůj úděl, povede tě cestou z traumatu do své dobré blízkosti, která tě obnoví a promění celou tvou zemi.
Izajášovi posluchači byli jeho slovy zasaženi. Jeho nadějná vize pomohla porazit jejich apatii a depresi. Izajáš před Židy předestřel obraz toho, že by jejich svět mohl být jiný – že by se s Boží pomocí nemusela převládat zchátralost a narušenost, kterou kolem sebe viděli. A oni tento obraz přijali – chytili se Božího zaslíbení, komunikovaného skrze Izajáše, a nechali se jím proměnit. Izajášova prorocká slova tak nezůstala pouhou abstrakcí či hezkou básní, ale zanechala svůj otisk na skutečnosti světa.
Milé sestry a milí bratři, chtěl bych dnes obrátit naši pozornost k myšlence, že i my můžeme být takovými proroky. Nechci tím říct, že bychom naše slova měli tesat do kamenů jako slova světců a uctívat je jako nějaké nové Boží zjevení. Chci tím říct to, že k poslání církve patří být prorockým hlasem. Tedy hlasem, který mění lidské uvažování a nabízí člověku nový pohled. To, co je kolem nás, to, co vidíme, co zažíváme – to by tak totiž být nemuselo. Zkusme si představit, že třeba to těžké, zchátralé, nespravedlivé, špatné – že je to jinak. A založme naši představivost na naší důvěře a znalosti Boha. V Boha, který, jak věříme, se vášnivě zajímá o to, co prožíváme, a chce s námi a s celým svým stvořením nést tíhu toho těžkého a zchátralého.
Byla to právě tato představivost, zakotvená v Bohu, která Izajáše vybízela k tomu, aby exulantům zvěstoval naději a zaslíbení obnovy. Byla to také tato představivost, která, jak jsme četli v prvním čtení, vedla zbožného a spravedlivého Boáze k tomu, aby se zastal vdovy Rút a poskytl jí a její tchýni Noemi praktickou pomoc v jejich existenciálně vyhrocené situaci. Tato prorocká představivost ale nejen konejší a poskytuje pomoc; ona taky burcuje lidmi a mění status quo. Vždyť proroci byli ve Starém zákoně mnohdy hlasem nepříjemným, kterého se vládci chtěli zbavit. Proroci jsou totiž citliví, berou na sebe bolesti druhých. A pak proroci křičí, protestují, vyzývají na souboj lidskou pohodlnost, netečnost či uzavřenost, která tuto bolest působí – a dělají to opět ve jménu Boha, který pro svůj svět horlí a soucítí s ním, který svému stvoření přeje, aby bylo dobré, tak jako bylo na počátku.
Stát se takovým křesťanským prorokem tak znamená uskutečňovat svou víru ve vztahu k druhým lidem a k celému stvoření a nabízet alternativu k tomu, co ve světě není dobře. Jsme volání k tomu, abychom pomáhali druhým představit si, že nejsme jako společnost či jako jednotlivci zaseklí v tom, kým jsme, že ty vyjeté koleje deprese, bezradnosti, a taky lží, bezohlednosti či bezpráví se dají přehodit, že nejsme bez naděje, že by se něco dalo změnit.
„Pro Sion nebudu mlčeti, a pro Jeruzalém neupokojím se,“ začal dnes Izajáš. Pro koho budeme mluvit my? Koho budeme zastupovat, kde nabídneme jinou představu o budoucnosti, o jakou změnu se zasadíme?
Můžeme začít těmi, kteří mluvit nemohou. Těm by prorok měl stranit. Ať už na osobní úrovni: kdo je v mém okolí umlčován, komu není dán prostor, kdo je utišen tím „šš!“? Nebo snad někoho utišuji i já, nechci slyšet něčí nářek či tichou agonii? Kde můžu být citlivý a vnímat bolest druhého?
A co na té velké, celospolečenské úrovni: třeba příroda, ta mluvit neumí. Místo toho nám to dává vědět jinými způsoby, a tak se jako proroci můžeme ptát: kolik fosilních paliv ještě spálíme, třeba i v našich hnědouhelných elektrárnách? Kdy se zbavíme našeho českého přístupu s máslem na hlavě, ve kterém naši všeobecnou lhostejnost odůvodňujeme tím, že jako jednotlivci či jako malá země vlastně nemá smysl nic měnit? A při tom jsme se, když přepočítáme tvorbu oxidu uhličitého na člověka, dostali na třetí či čtvrtou příčku v rámci Evropy.
Mluvit můžeme za uprchlíky. Ti hlas často nemají, protože není v zájmu těch, kteří drží moc, aby tento hlas měli, což jsme viděli na informačním embargu při bělorusko-polské pohraniční krizi v listopadu a prosinci. Vzpomeňme taky, že Česká vláda měla v roce 2017 možnost přijmout děti z řeckých uprchlických táborů. Nepřijali jsme tehdy ani jedno. Naše země, země Sametové revoluce, pravdy, lásky a křesťanských hodnot zůstala ochromena strachem. Co můžeme udělat pro to, aby hodnoty svobody, demokracie a sociálního cítění byly v naší zemi skutečně realizovány?
Těžko se taky mluví o domácím násilí. Když o něm ale nebudeme mluvit my, o to hůře se o něm bude mluvit těm, kterých se přímo týká. A z té statistiky jde hrůza: podle Sociologického ústavu Akademie věd zažije nějakou formu domácího násilí třetina žen. Jak můžeme změnit společenské klima, aby se oběti tohoto násilí mohly spolehnout na bezpečnou podporu ve své situaci a neměly naopak strach z toho, že když promluví, tak se situace ještě víc obrátí proti nim? A jak se postavíme na odpor proti ospravedlňování tohoto násilí, které je omlouváno stereotypy či bagatelizací?
Milí přátelé, těch témat, do kterých můžeme s prorockou představivostí po vzoru Izajáše vstupovat, je hodně. A není to jednoduché. Před kázáním jsme zpívali: „Co má se dít, kam mám dnes jít, tak mý myšlenky předou.“ To, kde a jak uplatňovat Boží hodnoty a Boží pohled v našem světě – to je potřeba stále znovu hledat. A taky usilovat o to, aby se naše víra nestala jen přívěškem liberální či konzervativní ideologie, sluhou levicové či pravicové politiky. „Je spousta cest a já nevím, kam vedou.“ Ty cesty vyšlapáváme, jdeme po nich společně, v rozhovorech i v životě si je osaháváme – s naším zrakem upnutým k tomu, kdo je zdrojem spravedlnosti, nové naděje, radosti a života vůbec. Zůstávejme proto ukotveni v důvěře v Boha. Nezůstávejme však s naší vírou jen v kostelní lavici. Svět potřebuje proroky. Amen.