Kázající: Jordan Tomeš
Text kázání
Biblický text: buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.
Děti, znáte hru Člověče, nezlob se? Určitě ano, viďte? Jak ta hra funguje? Házím kostkou – ta určuje, kam se posune můj panďulák. Kdybych se chtěl posunout někam jinam – tak nemůžu. Musím poslouchat to, co padne na kostce, nemůžu se rozhodovat svobodně.
Milé děti, je to takto i s Pánem Bohem? Je jako ta kostka? Tedy ne, že by byl hranatý a s ťupkama, ale že by Pán Bůh přesně určoval, co se mi v životě děje? Že je jako osud. A já jsem jen figurka v jeho ruce, nemůžu jít, kam chci, nemám svobodu. Vše určuje Pán Bůh a já nemám šanci to ovlivnit. Takže si Pán Bůh třeba řekne: jak Páji půjde zítra psaní nových písmenek ve škole? Hodí si a… hmm, jednička, tak to asi nebude nic moc…
Myslíte si děti, že to takhle funguje?
Já myslím, že ne. Vzpomeňte třeba na Jonáše – toho Pán Bůh zavolal, chtěl, aby někam šel, ale on se mu na to vykašlal. Sám se rozhodl, že před Bohem uteče pryč. Nebo vzpomeňte na Adama a Evu z pondělí – ti se taky rozhodli, že ta důvěra, která mezi nimi a Pánem Bohem byla, jim za to nestojí, a snědli ovoce ze zakázaného stromu, ačkoli se to Pánu Bohu nelíbilo.
Tam žádné házení kostkou nebylo – Pán Bůh chtěl, aby někam šli nebo něco udělali, ale oni se rozhodli jít vlastní cestou, a Pán Bůh jim to umožnil. Nebyl z toho nadšený, ale nezastavil je. A tak je to i s námi – ve hře života máme každý vlastní figurku, se kterou můžeme jít, kam chceme. Žádné házení se nekoná.
Jenomže, jestli můžeme jít kam chceme – no tak ale, kam půjdeme? Doprava, doleva? Nahoru, dolů? Do Ninive nebo do Taršíše? Do školy, za školu? Je lepší zůstat doma, nebo jít ven, jak jsme teď zpívali? Jsme svobodní – ale co s tou naší svobodou máme vlastně dělat?
Právě proto, abychom získali směr, kam jít a co dělat, tak se lidé k Bohu modlí „buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“. Co to je vůle, děti?
Jde o to zkoušet přijít na to, co by asi Pán Bůh chtěl, abych já v životě dělal – kým se mám stát, nebo jak se rozhodnout v konkrétní situaci. Co je tvé přání, Pane Bože? Tak lidé k Pánu Bohu volají a doufají, že Pán Bůh jim něco ukáže nebo řekne.
Povím vám teď jeden příběh, který se doopravdy stal.
Byl jednou jeden farář. Jmenoval se Dietrich Bonhoeffer. Uhádli byste podle jména, odkud byl? Byl z Německa. A žil v době, kdy to s Německem šlo z kopce dolů. Vládl tam Adolf Hitler, který do lidí zaséval nenávist a strach. Schylovalo se k velké válce.
Dietrich Bonhoeffer byl zrovna odjetý v Americe. A modlil se tam: „Bože, buď vůle tvá! Mám se vrátit zpátky domů, ačkoli tam hrozí, že budu muset na vojnu a střílet do lidí? Nebo mám zůstat v klidu v bezpečí a nechat si ‚růžový sny zdát‘? Co bys chtěl, Bože?“ Tak se modlil a nervózně přecházel po své pracovně ze strany na stranu – a nakonec se rozhodl. Vrátí se do Německa. Utíkal do přístavu a nasedl na poslední loď, co se ještě plavila přes oceán do Evropy. Dietrich odvážně přijal poslání být tam, kde je ho nejvíce potřeba – viděl v tom Boží vůli.
Jakmile přijel domů, vypukla válka. Spousta lidí zbytečně umírala kvůli jednomu zlému člověku, kvůli Hitlerovi. A tak se Dietrich Bonhoeffer znovu modlil: „Co je tvá vůle, Bože? Celý svět se řítí do záhuby kvůli jednomu šílenci. Copak by s tím nešlo něco udělat?“
A tak děti, věřte nebo ne, Dietrich se zase rozhodl. On, farář, který znal desatero, ve kterém se píše „nezabiješ“, se rozhodl, že se pokusí na Hitlera spáchat atentát. „Raději ponesu vinu za jednu vraždu, než abych nečinně sledoval, jak kvůli jednomu člověku umírají miliony lidí.“
To je, co, děti? Kam člověka může ta prosba o Boží vůli dostat. Normálně bychom řekli, že zabít druhého člověka je přeci špatně! Bylo ale špatně pokusit se zabít někoho, kdo rozpoutal nejhorší válku v historii lidstva? To je těžká otázka. Boží vůle se děje s každým z nás konkrétně a my ji musíme hledat. Někdy je totiž správné udělat i to, co bychom jindy odsoudili. Někdy je správné neposlechnout. V pokusu zabít člověka Dietrich viděl Boží vůli.
A jak to dopadlo? Atentát se nepovedl, Dietricha zatkli. Několik let seděl ve vězení. A jednou, na Nový rok roku 1945, pár měsíců před koncem války, Dietrich o půlnoci sedí ve své vězeňské cele. Venku místo rachejtlí zuří ohňostroj bomb. A Dietrich se zase modlí: „Bože, buď vůle tvá! Nevím, co se mnou bude, kdy skončí válka a jestli se toho dožiju. Ale přesto věřím, že jsi se mnou. Přesto ti důvěřuji, že tvá vůle je dobrá a že i přes všechno to zlé dovedeš celý svět k dobrému konci.“ Dietrich nemohl nic dělat, byl ve vězení. A tam se rozhodl, že Boží vůle pro něj je Bohu důvěřovat a v té důvěře žít a jít dál. A tehdy napsal báseň, kterou my tak rádi zpíváme jako písničku „Moc předivná“.
Tak děti – to je modlitba „buď vůle tvá“. Někdy nás popožene, abychom nezůstali doma a šli ven, i do nebezpečí. Někdy nás ta modlitba povzbudí, abychom pro dobrou věc porušili pravidla. A někdy nám dodá naději, že Bůh a jeho vůle se děje navzdory všemu zlu, bolesti a bezmoci našeho světa.
Já mám pro vás nakonec taky úkol, pro každého jiný. Můžete se rozhodnout sami, jestli ho splníte, jestli se vám do něj chce. Nejste figurky – můžete se rozhodnout sami, stejně jako Dietrich. (děti losují malé úkoly: např. pomoct umýt nádobí po kostele apod.)
Řeknu ještě něco dospělým.
Jaká je Boží vůle pro mě? Tak se někdy ptáme. Nejčastěji ve chvílích, kdy jako Ježíš stojíme před těžkým rozhodnutím.
Bible nám to na první pohled příliš neusnadňuje. Nedává nám přesný návod, kterého by stačilo se slepě držet. Vždy je potřeba do našich rozhodnutí vložit kus vlastní odpovědnosti, vlastní vůle. Bůh nebo nějaké naše přesvědčení nemůže žít život za nás. Naše svoboda je naším největším darem a úkolem.
O čem ale Bible mluví hodně je Boží vůle na obecné rovině. „Syn Člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo,“ říká Ježíš. Nebo jinde: „Je vůle mého nebeského Otce, aby nezahynul jediný z těchto maličkých.“ A pisatel listu Timoteovi říká, že „Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“
Tím naše rozhodování dostává dobrý obzor a dobrý kompas. Co vede ke spáse, k záchraně, k životu? Co pomůže život nepromarnit, čím můžu sebe nebo druhého uchránit před zlem? Jestli si kladu tyto otázky a snažím se rozhodovat se tak, aby mé činy napomáhaly Božímu dílu, můžu se spolehnout na to, že nejednám jen ze své vůle, ale že v mém rozhodování je přítomen sám Bůh.
A to mi, stejně, jako Dietrichovi Bonhoefferovi, dodá odvahy, abych nezůstal jen přešlapovat na místě a zkusil něco dělat. Největší škoda by byla nechat se paralyzovat množstvím možností a směrů či strachem z budoucnosti a nedělat nic. To nejdůležitější je věřit a jít – a Bůh nám už pomůže naše kroky srovnat s těmi svými. A i když naše kroky povedou kalichem utrpení a smutku, jako u Ježíše, i tehdy smíme věřit, že stejně jak jeho i ta naše cesta nakonec končí vzkříšením. Amen.