Kázající: Jordan Tomeš
Text: Genesis 8,1-17
První čtení: Kazatel 3,1-8
Druhé čtení: Gn 8,1-17 Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. 2 Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. 3 Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, 4 takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. 5 A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. 6 Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, 7 a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. 8 Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. 9 Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. 10 Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. 11 A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. 12 Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. 13 Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. 14 Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá. 15 I promluvil Bůh k Noemu: 16 "Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. 17 Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí."
Jedna písnička od kapely Oboroh začíná slovy:
Pane, to je ale cirkus!
Při té tvé potopě a při tomhle řevu zvířat
není už rozumět vlastnímu slovu.
Trvá to dlouho, trvá to dlouho
Trvá to dlouho, Pane můj.
Milé sestry a milí bratři,
cítili jste se někdy jako Noe na arše? Voda se valí z nebe i z propastných tůní nepřetržitě už skoro půl roku, slunce je schované za těžkými mraky a Noe je uvězněn na lodi s cirkusem zvířat. Na palubě vládne ponorková nemoc a touha po změně. Trvá to dlouho. Kdy to skončí, Pane Bože?
Podobné nekončící záplavy zažíváme i my v našich vlastních individuálních krizích. Naše problémy se často táhnou, opakují se, konec jako by vůbec nebyl. Vyhlížíme, modlíme se, snažíme se, ale z oblohy se dál valí potopa. Jak v další sloce zpívá kapela Oboroh:
Ty spousty vod zaplavily srdce
Kdy budu moci zase pevně vykročit?
Trvá to dlouho, Pane můj.
Kolektivně jsme něco podobného zažili v období pandemie. Naše uzavřené a přeplněné domy a byty jen pomalu proplouvaly obdobími karantén, měsíce a roky trvající celospolečenský strach o naše fyzické zdraví těžce dopadal i na naše zdraví psychické. Dnes už vyhlížíme jiný konec – konec vleklé Ruské agrese na Ukrajinu, při kterém pro arogantní touhu po moci každý den násilnou smrtí umírají stovky lidí.
Toužebné čekání na změnu máme uložené i v naší české nedávné či starší kolektivní paměti. Téměř celou polovinu 20. století vládla v naší zemi totalita – nejprve ta nacistická, poté komunistická. Protestanté si v sobě také nesou vzpomínku na období represe po Bílé hoře – celých 161 let to trvalo, než se čeští protestanté dočkali díky Tolerančnímu patentu alespoň částečné rovnoprávnosti a nemuseli se kvůli své víře schovávat či emigrovat.
Nabízí se otázky: jak takovými nesnesitelně dlouhými dobami krize proplout? Kde hledat naději a Boha, když to trvá dlouho? A jak při tom čekání na změnu tu změnu neprosedět, neminout?
Odpovězme na tyto otázky alespoň trochu tím, že se zkusíme vžít do Noeho. Z dnešních biblických slov o stavu jeho duše nevíme nic, čtěme proto mezi řádky.
První věc, co nás může udeřit do očí je skutečnost, že se tom dnešním úseku skoro v každém verši objevuje nějaký časový údaj. „Vody stály po sto padesát dnů… sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na Araratu… po čtyřiceti dnech Noe vypustil krkavce…“ Zdá se, jako by Noe netrpělivě přecházel po palubě a sám pro sebe si neustále drmolil: „už zase další den, už pět měsíců a nic se neděje, už je to týden od vypuštění holubice…“. Myslím si, že toho Noe měl opravdu dost. Hospodin mu nikdy neřekl, jak dlouho bude potopa trvat. A on proto musí čekat – na jedné straně obklopen vodou, která přikrývá celosvětovou zkázu a tragédii, na straně druhé obklopen jen několika členy své rodiny a tíživým posláním obnovit život na zničené zemi.
Když se pak konečně rozhodne vyslat z lodi prvního zvěda, vybírá si krkavce. Velký černý pták, který se živí mršinami – to je ze všech zvířat na arše jeho výběr. Snad právě tak se Noe cítí – je v temnotě své duše, má blízko k smrti, hrozí mu zkáza. Možná jde i o Noemův cynický žert: „jdi, kamaráde, naplň svůj žaludek tou tragédií, hoduj na pozůstatcích potopy, ať se má aspoň někdo dobře.“
Já v tomto momentu symbolicky vidím povzbuzení, abychom i my vypouštěli ven ty své krkavce, své černé myšlenky. V příběhu je právě toto prvním krokem před nalezením nové půdy pod nohama. Před tím, než Noe vypustí ven kontrastní bílou holubici, tedy ve srovnání s krkavcem zásadně křehčí zvíře, které symbolizuje pokoj a naději – a v Novém zákoně taky Ducha svatého – před tím Noe dává průchod své beznaději, své temnotě. Jako by nám tím říkal: „i ty si najdi způsob, jak ze sebe během svého čekání dostat to těžké, nedus v sobě ten tlak, ale dovol si vyjádřit, jak se cítíš – ať už slovy a písní, jako žalmisté, nebo nějakým činem, jako já. Dostaň to ze sebe, aby se v tobě uvolnil prostor pro něco nového“.
Podobným směrem jde i druhá věc, které si můžeme na příběhu všimnout. Noe je během dlouhé plavby vystaven zkušenosti kompletní bezmoci. Celé měsíce jeho loď proplouvá skanzenem té naprosté lidské a přírodní zkázy, aniž by s ní už mohl cokoliv udělat – je pouze jejím svědkem.
Ale i to má svůj zásadní význam. Myslím, že v sobě totiž všichni máme kulturní tendenci všechny tragédie a smrt a trápení z našeho vědomí buď vytěsňovat, nebo je na druhou stranu skandalizujeme, bulvarizujeme. Zdravý přístup k tomu, co v životě bývá nejtěžší, ale začíná v porozumění, v poslouchání, v přijetí a taky v pláči a truchlení. V tom pomalu se vlekoucím čase našich krizí, vůči kterým jsme někdy stejně bezmocní, jako Noe, nám možná někdy nezbývá, než se jen dívat a poslouchat. Ale právě to je důležité. Nezavřít oči, nenechat si narůst neproniknutelnou hroší kůži, nestát se apatickým, nezanevřít na život. Není to snadné. V tom příběhu to trvá 40 dní mezi chvílí, kdy loď uvízne na vrcholu Araratu a kdy Noe vyšle prvního létavce. Symbolických čtyřicet dní – čtyřicet dní půstu, čtyřicet dní na poušti – se nic neděje. Představuji si, jak Noe z paluby archy celou tu dobu jen sleduje, jak voda pomalu opadá a odhaluje děsivé následky potopy.
Nevíme, jestli tato zkušenost Noeho učinila citlivějšího k bolesti druhých, nebo jestli pak jeho přátelství s krkavcem svědčí spíše o výhře cynismu. Asi si v sobě vždy neseme kousky obojího. Změna, na kterou v našich krizích čekáme, ale může zčásti spočívat právě v tom, že do sebe přijmeme kus bolesti světa, která se v nás po čase promění v novou empatii a soucit. A to jsou hodnoty, které nás velkými kroky přibližují jak jeden k druhému, tak k Bohu.
A Bůh, ten se v tom dnešním příběhu vyskytuje jen na začátku a pak na konci. Nejprve si na Noeho a na zvířata na arše doslova „vzpomene“ a zastaví proud záplav, a na konci, po vysušení země, celou posádku volá ven z lodi a žehná ji. Uprostřed samotného dění a čekání o něm ale není ani zmínka. Což těm našim i Noemovým krizím dobře odpovídá – Bůh jako by v tu chvíli opravdu zmizel ze scény.
To, co se mě samotnému v takových chvílích osvědčilo je připomenout si, že Bůh po nás nechce, abychom byli nezdolnými optimisty. Vidíme to i na dnešním příběhu, ve kterém sice nevysloveně, ale mezi řádky čtu, jak důležité je vytvářet pro sebe a pro druhé prostor i pro smutek, pro truchlení, pro bezradnost. Popírat skutečnost, to je slepá cesta, která naše čekání nezkrátí. To, k čemu jsme podle mě Pánem Bohem voláni, je proto v prvé řadě mít naději. Ta je mnohem silnější než optimismus. Optimismus je pasivní přesvědčení, že jednou bude lépe. Naděje je oproti tomu podle Noeho aktivní vírou, která hledá, jak to s pomocí Boží udělat, aby bylo lépe. Třikrát Noe vysílá holubici, aby zjistil, jak moc už vody opadly a jestli bude možné se vylodit a začít znovu žít.
Nakonec se to povede. Trvalo to dlouho, trvalo to dlouho – ale čekání skončilo. Noe z Boží paměti nevypadnul. A nevypadneme z ní ani my. Amen.