Kázající: Jordan Tomeš
Text: Jan 20,1-18
První čtení Jan 20,1-10
První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel.
Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. Oba učedníci se pak vrátili domů.
Druhé čtení Jan 20,11-18
Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu."
Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´. Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."
Milí přátelé,
dnešní velikonoční příběh je detektivka. Ježíšovo tělo zmizelo. Nedává to smysl: v pátek večer totiž bylo uloženo do hrobu. A strůjci Ježíšovy justiční vraždy navíc nechtěli nic ponechat náhodě, a tak před hrob kromě velkého balvanu nechali postavit i stráž – to kdyby se ti Ježíšovi učedníci přeci jen chtěli ještě o něco pokusit. Ale i kdyby: tohle tělo, schované v trezoru s tím nejcitlivějším poplašným zařízením, tohle tělo nikdo ukrást nemůže, to je nemožné.
Jenomže, jak Marie Magdalská zjistí v neděli zrána, on někdo tuhletu Mission Impossible skutečně provedl! Kámen je odvalen, stráž je pryč, našeho Pána někdo vzal a já nevím kam – to hned Marie běží vyřídit učedníkům. A tak učedníci, Petr a milovaný Janův učedník, běží zase zpátky ke hrobu, doslova se předbíhají, kdo tam bude dřív, a nahlédnou dovnitř. Tělo tam opravdu není. Nabízí se ale několik indicií: milovaný učedník si všimne hezky poskládaných pláten, kterými byl Ježíš obvázán; Petr svou pozornost zase obrátí k šátku z Ježíšovy hlavy, který leží úhledně smotaný jinde. V hlavách jim to šrotuje: proč někdo vzal tělo, ale látky, do kterých bylo zabaleno, složil hezky na hromádky? Ale proč vůbec někdo ty látky svlékal – vždyť v horké Palestině se už nyní Ježíšovo tělo muselo začít rozkládat!
Učedníci si v hlavě třídí důkazní materiál. Četli jsme, že ten milovaný učedník uvěřil, a pak že oba odešli. Nevíme ale, čemu ten učedník uvěřil: jestli Mariinu svědectví „vzali Pána z hrobu a já nevím, kde je“, což si právě sám ověřil; anebo jestli již uvěřil tomu, že Ježíš vstal z mrtvých. Původní text je zde podivně nejasný. A podivně zamlžený je celý tento začátek Velikonoc: žádná fanfára se nekoná, ty největší křesťanské svátky se v Janově evangeliu otevírají zadumaně, v pološeru, postavy zmateně pobíhají sem a tam; žádná velikonoční radost a „Buď Tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal“ se zatím nekonají.
Učedníci navíc prostě odejdou a nechají plačící Marii jejímu osudu. Když Ježíš v Getsemane bojoval svůj vnitřní boj, tak usnuli; u kříže taky nebyli; a teď ještě opustí truchlící ženu. Muži nejsou hlavními svědky či hrdiny Velikonoc. Jsou jimi ženy.
A mezi těmi velikonočními ženami stojí v prvé řadě právě Marie Magdalská. S Ježíšem měla blízký vztah: už dříve z ní Ježíš podle Lukáše vyhnal sedm démonů. A v dnešním textu Marii jako vůbec jedinou napadne jít se podívat k Ježíšově hrobu, a když pak zmrtvýchvstalého Ježíše konečně rozpozná, chce se mu vášnivě vrhat kolem ramen. Není k podivu, že v Marii Magdalské někteří vidí Ježíšovu manželku či milenku. To jsou ale jen nepodložené fantazie – v evangeliích je Marie prostě ženou, která má Ježíše ráda a které Ježíš změnil život. Proto pláče. Můj učitel a pán je mrtvý, a já ani nemám, kam bych mu donesla květiny, protože jeho tělo někdo ukradl; a ještě k tomu mě tu Petr, ta skála, ten sloup církve, nechal beze slova útěchy stát jako kůl v plotě.
„Proč pláčeš?“ ozve se najednou z hrobu. Dva andělé z ničeho nic sedí tam, kde měl Ježíš věčně odpočívat, a jako terapeuti se ptají: co se děje? Jen to řekni, posloucháme. Anebo je to výčitka? Proč pláčeš, jaktože ti je blbě – vždyť jsou Velikonoce, máš se správně křesťansky radovat, vítězi k poctě zpívat!
Marii je ale asi úplně jedno, co andělé do otázky vkládají. Ona je vůbec neregistruje. Andělé jsou v Bibli vždy bytosti děsivé, bytosti z jiného světa – a tak musí vždy své posluchače nejprve uklidňovat, než jim vyřídí své poselství: neboj se, Marie, matko Ježíšova, neboj se, Zachariáši! Ale tady nic. Marie Magdalská prostě jen nepřítomně zopakuje svá dřívější slova, „odnesli mého pána a já nevím, kam“, a pláče dál.
„Proč pláčeš?“ ozve se znova. „Koho hledáš?“ To už nejsou andělé, to už je sám Nejvyšší, samotný Spasitel světa. Ježíš stojí přímo před ní, ale ona ho nevidí. Ona ho totiž nehledá. Ona dál hledá mrtvého Ježíše. „Jestliže jsi ho někam v zahradě položil, řekni a já pro něj půjdu.“
Marie si vytvořila vlastní vysvětlení všeho, co se seběhlo. Vytvořila si Ježíše podle svých představ a zkušeností. A tak ho nevidí, ačkoli ho má přímo před nosem. Její Ježíš je totiž už jen mrtvým tělem, které někdo ukradl. Její Ježíš je v minulosti, je to Ježíš bolesti a utrpení.
Marie tak v dnešním příběhu reprezentuje celé lidstvo. Lidstvo, které nevidí Boha. A to nemyslím nějak mravokárně, že bychom Pána Boha málo hledali, nebo že bychom se mu jako společnost ztratili. Chci tím říct to, že žádný člověk nehledá skutečného Boha. Všichni totiž hledáme Boha, který odpovídá našim představám. Podobně, jako Marie hledala toho svého mrtvého Ježíše, aby si ho ještě jednou připomněla, a byla tak pohlcená svým smutkem, že ho neviděla, i když stál přímo před ní, tak i my hledáme Boha, který by v prvé řadě naplnil naše vlastní potřeby. Chceme Boha, který by byl obrazem nás samých, který by se dal ovládat, který by nás neohrožoval, který by neměnil naše názory. A býváme v našich představách vytrvalí, neradi je pouštíme. Jsme zacyklení sami v sobě.
Jenomže takový Bůh, Bůh podle nás, takovému Bohu bychom opravdu mohli jen nosit květiny na hrob. Takový Bůh by byl skutečně mrtev. Golgota a tři kříže, to by byl konec příběhu. Stejně jako náš konec – jestli je Bůh jenom odraz nás samých, no tak to jsme v háji, protože my sami sebe nezachráníme, my sami nevyhnutelně spějeme k tomu hrobu, ke smrti a ke zkáze, stejně, jako to přirozeně očekávala i Máři Magdaléna.
A tím jsme u pointy Velikonoc. Bůh zemřel, ale vstal z mrtvých. Do našich zvyklostí a představ, do naší lidské zaseklosti v minulosti, ve smutku, ve válkách a ve zmaru, do našeho umírání vstoupil živý Ježíš. Živý – a právě proto vždy jiný, než jak si ho malujeme.
Vzkříšený Kristus nás překvapuje, stejně, jako najednou překvapil Marii, nebo i učedníky jdoucí do Emauz, ti ho také poznali, až když začal lámat chléb. On už je totiž jiný, než býval. Ježíšovo vzkříšení nebyl jen návrat k tomu, jak to bylo dříve, nebyla to resuscitace v nemocnici. Ježíš žije novým životem. Je proměněný. A právě k tomuto novému životu, k obrácení, k účasti na moci jeho vzkříšení volá i nás.
„Marie.“ Jedno slovo, jedno oslovení, a klapky z očí jsou pryč. „Rabbuni! Můj mistře!“ Marie vidí. Místo představy je tu vztah. Jen ve vztahu totiž vidím správně, jen v rovině „já – ty“ se z abstraktní třetí osoby stává něco pravdivého. A Marie reaguje, chce se na Ježíše vrhnout. Jenomže ještě nepochopila. „Nedotýkej se mne,“ říká Ježíš. Doslova: nedrž mě. Marie je ráda, že má Ježíše zase zpátky, věci se zase vrátí do svých kolejí. „Ale ne, teď to bude jinak,“ říká ji Ježíš. „Já jsem se nevrátil ze smrti jako se člověk probouzí se snu. Já jsem vstal k novému životu. Ke skutečnému životu. K životu, který chci, abys žila taky. Něco se totiž změnilo. Můj Bůh je teď i váš Bůh, můj Otec je teď i váš Otec. Už není rozdíl, už není žádná bariéra. Můj Duch žije ve vás. A hle, já vše tvořím nové.“
Milí přátelé v Kristu, jakkoli to tak někdy vypadá, tak svět nespěje ke kříži, ke smrti, kterou dobře známe a býváme její svědky, očekáváme ji, i ten trpící Ježíš na kříži nám visí různě nade dveřmi. Ale ne, my už smrti nepatříme. Jedinou smrt, kterou musíme podstoupit, je smrt našim představám o tom, kým je Bůh, a smrt našemu strachu ze vztahu s Bohem, který je vždy jiný, nepředvídatelný, živý. Za našimi představami, za našimi zklamáními, za naší bolestí na nás ale čeká to nejlepší – skutečný Bůh. Bůh, který ve vzkříšeném Kristu vede náš celý svět do nového života, který je k nepoznání od toho starého. Amen.