Kázající: Jordan Tomeš
Text: Jonáš 1,4-16
Jonáš 1,4-16 4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. 5 Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. 6 Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme." 7 Zatím se lodníci mezi sebou smluvili: "Pojďte, budeme losovat a poznáme, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí." Losovali tedy a los padl na Jonáše.
8 Řekli mu: "Pověz nám, kvůli komu nás postihlo toto neštěstí. Čím se zabýváš? Odkud přicházíš? Z které země, z kterého lidu?" 9 Odpověděl jim: "Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu." 10 Tu padla na ty muže veliká bázeň a řekli mu: "Cos to udělal?" Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl. 11 Zeptali se ho: "Co teď s tebou máme udělat, aby nás moře nechalo napokoji?" Neboť moře se stále více bouřilo. 12 Odpověděl jim: "Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně." 13 Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale marně. Moře se proti nim bouřilo stále víc. 14 Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš." 15 I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. 16 Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.
Jonáš utíká od Hospodina. Jak jsme tady v kostele četli před týdnem, Jonáš nechce jít do Ninive, do hlavního města svých nepřátel, a volat Ninvany k pokání, jak mu Hospodin poručil. A tak Jonáš utíká a nasedá na loď, která míří přesně opačným směrem. Co ale nejprve vypadalo jako příjemná dovolená v prosluněném jihošpanělském Taršíši, se už během cesty mění v boj o život.
Vítr, co bere slova od úst, všudypřítomná voda, z plachet zbyly cáry. Koráb se naklání ze strany na stranu, div že námořníci z té obrovské houpačky nevypadnou. Z plných sil bojují s nezkrotným živlem, takovouhle smršť ale ještě nepotkali. A tak, ačkoli jsou to svalnatí a potetovaní borci; ačkoli loď odlehčují a vyhazují z ní své věci; ačkoli se modlí ke svým pohanským bohům a ve chvíli ohrožení jim horečnatě slibují hory doly – s touto bouří nezmůžou nic. Tato bouře nepatří jim. Patří Jonášovi.
Jenomže Jonáš leží ve své kajutě a spí. Nejen, že se od Boha snaží utéct opačným směrem – on utíká ještě o úroveň hlouběji, sestupuje do blažené nevědomosti spánku. Tam, v úniku před samotnou realitou, na mě přeci Bůh nemůže.
Jenomže snažit se před Bohem schovat je stejně naivní, jako když jsme si jako děti hráli na schovávanou a mysleli jsme si, že když zavřeme oči a přestaneme vidět, tak že i druzí v tu chvíli přestanou vidět nás. A zatímco ve hře na schovku o nic nejde, v životě je to jinak. Mým zavíráním očí a útěkem před odpovědností totiž uvádím do nebezpečí nejen sebe, ale i druhé. My máme každý sice svou vlastní kajutu, jako Jonáš, plujeme ale nakonec všichni na jedné lodi – na lodi lidstva, Božích dětí, Božího stvoření. A tak, pokud se svým výzvám nepostavím, může se má netečnost změnit v bouři, do které zatáhnu i další – stejně jako Jonáš. A ti druzí se pak mohou snažit sebevíc, aby tu bouřili utišili, mohou vylévat hektolitry vody z lodi, mohou mi s nejčistšími úmysly promlouvat do života, modlit se za mě – nic se ale nezmění, dokud nezačnu jednat já sám.
Do kajuty vtrhne kapitán a zatřesením Jonáše vytahuje z jeho lhostejného spánku. „Co je s tebou, ospalče! To je ti jedno, že jdeme ke dnu? Vstaň a volej k svému bohu!“ Jonáš na něj vytřeští oči, pak vstane ze své pryčny a běží na palubu. Cestou si v hlavě přemílá ta slova: vstaň a volej, vstaň a volej. Přesně těmito slovy totiž Hospodin v Jonášovi vyvolal jeho panický útěk: „Vstaň, jdi do Ninive a volej proti němu.“ (Jo 1,2).
I nám se stává, že nás nějaké slovo nebo situace podivně zasáhne a my pak zůstaneme jak opaření. Někdy jako by se do běžných scén našeho života najednou ozvalo něco jako režisérovo zvolání ze zákulisí. Může to být jen krátký štěk, pokyn, jedna replika, otázka, pocit. My jsme ale v tom běžném lidském slově slyšeli něco víc, něco Božího prosáklo do našeho světa – sám Bůh se nám v tu chvíli připomíná a na něco nás upozorňuje.
Jakmile se Jonáš objeví na povrchu lodi, zavolá někdo: „To je on! To na něj padl los!“ Bouře-nebouře, všichni námořníci Jonáše obklopí v neproniknutelném kruhu a zpovídají ho. „Čím se zabýváš? Odkud jsi? Z které země, z kterého lidu?“ A Jonáš poprvé v celé své knize promluví. Nepromlouvá však ani k Ninivanům, ke kterým je poslán, ani k Hospodinu, který ho posílá – on, jako při zpovědi, mluví hlavně sám k sobě. „Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ A jedním dechem se přizná, že od tohoto svého Boha utíká, jak jsme četli: „Na ty muže padla velká bázeň. „Cos to udělal?“ Dozvěděli se totiž, že prchá od Hospodina, sám jim to pověděl.“
To je klíčová chvíle celého příběhu. Jonáš svými prvními slovy jako správný prorok-misionář někoho skutečně obrací k Bohu – tím někým je ale on sám. Jonáš se přiznává, pojmenovává své provinění. Tím se jeho panický útěk stává vědomým rozhodnutím. Ano, Jonáš stále prchá, bouře stále zuří a žene Jonáše do náruče nicoty a neživota – ale teď už se pasažér probral a je si vědom toho, co udělal. Tady začíná obrat.
Jonášova odpověď námořníkům je zásadní ještě v jednom ohledu. Jonáš totiž zároveň říká to, že se Boha bojí, tedy že mu věří, i to, že před ním utíká. Je to paradoxní – a hluboce lidské. Jonáš věří i nevěří, důvěřuje i cítí strach. Jeho slova souzní s voláním bezejmenného muže v Novém zákoně, adresovaným Ježíši: Věřím, pomoz mé nedověře! A taky: důvěřuji, ale utíkám, miluji, ale jsem netečný, žiji, ale umírám! Bože, pomoz mi dělat to, co chci, ale na co sám nemám sílu!
Svým přiznáním se Jonáš liší od svých kolegů-námořníků. Ti ve svém zoufalství metají losy, aby určili, kdo za to může, na koho by mohli ukázat, kdo je viníkem jejich potíží. Jonáš se oproti nim postaví a řekne: „To já jsem vinen, kvůli mně jdeme ke dnu. To já jsem se provinil proti Bohu. Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá na pokoji.“
Kam se poděl ten úzkostlivý prorok? Kde je ten, který až dosud zbaběle utíkal až do Taršíše, na konec světa, nebo do spánku, do ignorace?
Jonáš už ví – je to jeho vina, jeho veliká vina. Ta bouře je jeho bouří. Jediné, co s ní může dělat, je se jí postavit.
Byla to odvaha, nebo zoufalství, co Jonáš cítil, když se dobrovolně stával „mužem přes palubu“? Nebo to snad bylo smíření se sebou samým, přiznání si – tady jsem prostě skončil, svým útěkem jsem se totiž vysmál samému Bohu, a co může být horší, než jednat proti Stvořiteli světa? Nevíme, co Jonáš cítil – víme ale, že se do moře nechal vrhnout na své přání. Do moře, které pro židy bylo symbolem zla a chaosu, které musel Bůh při stvoření svázat a nastavit mu hranici, aby mohla vzniknout i pevnina. Tam, v mýtickém centru samotné smrti, šeolu, nicoty, Jonáš končí. Mizí mezi divokými vlnami a voda se nad ním zavírá jako hrob. A najednou se moře uklidní, slunce zase svítí – námořníci jásají a ač jsou pohané, obracejí se s vděčností a sliby k Hospodinu. Prorok alespoň In Memoriam dostane medaili za obrácení jedné lodní posádky.
A to by mohlo být všechno – ten příběh ale pokračuje. Jonášova smrt totiž nebyla koncem, ale novým začátkem. Jak jsme si řekli i minulou neděli, Jonáš musel vnitřně zemřít, dojít až na samé dno, strávit tři noci a tři dny ve tmě a tichu velrybího břicha, aby mohl žít. A dnes si Jonáš nejprve nalívá čistého vína. Každá změna totiž začíná tam, kde si uvědomím, že je něco špatně. Jen upřímný pohled do zrcadla a smrt tomu, jak jsem jednal a smýšlel dosud, mě otevírá životu novému.
Tak si dnes domů odnesme tuto Jonášovu sílu, zanechme obviňování druhých a postavme se sami sobě. Nevrhejme se hned vstříc smrti jako on, ale vezměme si z obrazu Jonáše vrhajícího se do vln jeho naléhavost, jeho „buď – anebo“. Přestaňme kývat rameny se slovy „možná, nevím, je to složité“. Takový postoj nás neposune dál a my budeme stále drženi vírem ničivé bouře. Až když bouři odevzdám své staré já, budu moci plout dál. A spolu se mnou i ti druzí, které do svých bouří zatahuji jako nedobrovolné figuranty.
A jelikož byl Jonáš prorok, zástupce svého náboženství, mysleme i na to, kde je i v církvi potřeba odvaha přiznat si problém. „Cos to udělal?“, zděsili se námořníci, když se jim Jonáš přiznal ke své chybě. A možná, že stejně tak na nás volá i okolní společnost, ale my je neslyšíme, vytváříme si své důvody a vysvětlení. Ale mezitím nám uniká, že jsme něco možná opravdu udělali a že předstíráním, že se nic neděje, se od lidí vně církve dál a dál vzdalujeme – třeba naší nesrozumitelností, neaktuálností, sexuálními skandály, zneužitím moci, neupřímností, moralizováním. Jakého Boha jako křesťané svými životy prezentujeme druhým?
Milí přátelé, Jonáš se odevzdal moři a tím zachránil celou posádku. Ježíš Kristus se odevzdal kříži a tím zachránil celý svět. V naší oběti může být něco spásného, zachraňujícího. Něco, co může dát nový život i tomu, co už dávno leží pohřbené někde hluboko na dně. Amen.