Kázající: Jordan Tomeš
Text: Přijď království Tvé
První čtení Matouš 4,12-17:12 Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. 13 Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, 14 aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše:
15 'Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů -
16 lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.'
17 Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské."
Druhé čtení: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.
Milé sestry a milí bratři,
dnes slavíme neděli díkčinění, při které děkujeme za Boží štědrost: za dar života, za přírodu a úrodu, za plody naší práce. Přesto nám jako dnešní slova z Bible zní prosba: „přijď království tvé“. Vděčnost a prosby, to jsou dva základní módy našich modliteb – tak proč zrovna dnes, kdy alespoň jednou za rok má naše vděčnost svou hlasitou chválou přehlušit volání našich proseb a přání, proč zrovna dnes po Pánu Bohu zase něco chceme?
Prosba „přijď království tvé“ nás vede na začátek Ježíšova příběhu, kdy Ježíš kázal: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ Ježíš zvěstoval, že Boží vláda je blízko, už už se chytá moci. Je to vláda, která oproti té lidské vládě nedobývá, ale osvobozuje, nevyžaduje, ale dává. Jejími prostředky je milosrdenství, její korunou je koruna trnová, koruna upletená z Boží sebe-dávající lásky. O této vládě Ježíš v evangeliích svědčí, tuto vládu žije.
Boží království se přiblížilo, říká Ježíš. To může znamenat, že je blízko časově, že na nás čeká někde za rohem dalších dní, musíme se k němu dožít – a taky promodlit, urychlovat jeho příchod tou prosbou „přijď království tvé!“. O této časové blízkosti Božího království Ježíš vypráví ve dvou „růstových“ podobenstvích, která se k dnešnímu svátku, kdy je Stůl Páně obložen tím, co vyrostlo, náramně hodí. Jednou Ježíš Boží království přirovnal k nepatrnému semínku. To skoro nejde vidět, když ale počkáme, vyroste z něj nepřehlédnutelný strom. V jeho koruně hnízdí ptáci, příjemný stín zve k odpočinku. Boží království je nenápadné, ale časem, stejně jako naše úroda, dozraje, vyroste, zjeví se.
Podobně o Božím království Ježíš vypráví i v podobenství o pšenici, která roste na jednom poli s plevelem. Není možné plevel vytrhat, aniž bych spolu s tím nepoškodil i pšenici. A tak je třeba počkat až do sklizně a nechat třízení žencům. Tedy – nám soud nenáleží, my neumíme správně určit, co přesně do Božího království patří a co je jen plevel. To nám až jednoho dne, časem, ukáže Bůh.
A tak čekáme. Čekáme a modlíme se. Už dva tisíce let, pokolení po pokolení. Boží vlády jsme se ale zatím nedočkali. Místo toho jsme zažili a zažíváme vlády krvavých diktátorů a mocichtivých figur s neukojitelným egem, kteří za sebou nechávají rozvrácené země a zničené životy. Kdy to přijde, Bože? Kdy nastane vysvobození lidí i přírody, kdy budou naše slzy setřeny, kdy bude pošlapaná a znásilněná spravedlnost zase narovnána, kdy rány vypálené našimi palčivými otázkami zhojíš svým plným, konečným příchodem?
Takto se někdy ptáme. Při sledování aktuálního dění ve světě i u nás, po rozhovoru s utrápeným kamarádem, po odhalení dalšího panovačného zásahu člověka do přírody. Ptáme se a díváme se vpřed, očekáváme změnu, Boží příchod.
Při tom nám ale někdy uniká to, co už přišlo. To, co máme kolem sebe nyní. Ano, Boží království jednoho slavného dne přijde – ale už nyní roste, už nyní nese plody, už nyní to zlatavé obilí jde přes to všechno, co se mu staví do cesty, zahlédnout. Království Boží se přiblížilo. Je mezi vámi, říká na jiném místě Ježíš. My ho ale ne vždy vidíme, cítíme, prožíváme. Jsou to třeba i naše starosti, strach o budoucnost, které nám ho kradou. Naše repetitivní těkání, kruhovité přemítání o tom, co bude nebo bylo, nás ošizuje o přítomnost – a to jak o přítomnost jako o časový fenomén, kdy, ruku na srdce, jsme hlavou často někde úplně jinde než v tom, co se zrovna děje; tak i o tu přítomnost skrytou, o přítomnost Boží. Ta se ale vždycky odehrává v té přítomnosti časové, je vždy aktuální a čerstvá a vyžaduje naši pozornost. Bez mé přítomnosti v právě ubíhajícím čase se s tou Boží přítomností nejspíš minu.
To první Ježíšovo kázání nám nabízí nápovědu, jak se o to dobré, co již od Boha mezi nás přišlo, nepřipravit. Ježíš totiž kromě blízkého Božího království také jedním dechem volal k pokání. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Čiňte pokání – ač to tak církev často interpretovala, tak těmito slovy nás Ježíš nevyzývá k tomu, abychom se trýznili a pili až do hořkého dna kalich svých provinění s tím, že když budeme litovat dostatečně, bude nám odpuštěno. To by nebylo evangelium. Já si odpuštění nemusím zasloužit – mě již pro Kristovu oběť a vzkříšení odpuštěno je. „Čiňte pokání“, řecky „metanoiete“, doslova znamená „obraťte se“, „změňte smýšlení“ – uvědomte si, že Bůh vám již odpustil, pusťte si k tělu Boží milosrdenství. To je obsah Ježíšovy výzvy: změňte své smýšlení o Bohu, obraťte se k němu, přijměte jeho nepodmíněnou, štědře proudící lásku. Pak si uvědomíte, jak blízko se vám království nebeské přiblížilo, pak bude Boží vláda pronikat do vaší přítomnosti.
Prosit za příchod Božího království tak neznamená dívat se jen dopředu, ale stát v přítomnosti a v ní se té dobré Boží budoucnosti, jeho zaslíbenému přicházení, otevřít. Je to prosba o to, aby ve mně, v mém obrácení, v mém pochopení a přijetí Boží lásky, do světa už nyní přicházelo Boží království. Boží království začíná v mém nitru.
Jak s tím vším souvisí dnešní neděle díkčinění?
My dnes před sebou na stole Páně vidíme konkrétní věci, které vyrostly, které se urodily. Žádná z nich není bez významu. Každá z těchto povedených věcí nás v tuto chvíli zve k vděčnosti. A vděčnost, to je vlastně taky obrácení. Je to odhlédnutí od toho, co nemám, co bych třeba chtěl nebo co mě svou nedostatečností štve a trápí, k tomu, co mám, co mi bylo dáno. Je to vědomé rozhodnutí poděkovat, je to zaregistrování hodnot a krás, kterými jsem obklopen.
Tím mě vděčnost staví na cestu k Bohu. Od všeho, co mám, totiž jdou nalézt stopy až ke Stvořiteli, k Bohu, který je Otcem všech a všeho. Náš svět a vše, co na něm je, je ztělesněným důkazem Boží touhy po životě, po bytí. Jestli proto Boha hledám, jestli se mu chci otevřít, jestli chci pochopit něco z toho, co to jeho přicházející království znamená, můžu dnes začít jednoduše – tím, že budu děkovat za to, co mám.
Děkování mě také učí přijímat, aniž bych nutně musel dávat cokoliv zpátky. A přesně o tom je evangelium – o bezelstné dětské důvěře, že Bůh dává, že dává dost, že dává míru vrchovatou; a že na svět dává a chce také i mě.
Přijměme dnes proto, milí přátelé, dar dávajícího Boha, obraťme se ke zdroji všeho rostoucího a plodícího – abychom se i my sami mohli stát kouskem odpovědi na dnešní prosbu. Děkujme Bohu a chvalme jej, aby i skrze naše vděčné zakotvení v přítomnosti přišlo to dobré budoucí Boží království mezi nás. Amen.