Kázající: Jordan Tomeš
Základ kázání: Genesis 6,5-12
První čtení 2. Korintským 5,14-19
Druhé čtení Gn 6,5-12 5 I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. 6 Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. 7 Řekl: "Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil." 8 Ale Noe našel u Hospodina milost. 9 Toto je rodopis Noeho: Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. 10 A Noe zplodil tři syny: Šéma, Cháma a Jefeta. 11 Země však byla před Bohem zkažená a plná násilí. 12 Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.
Milé sestry, milí bratři,
slyšeli jsme začátek známého příběhu o Noemovi a o potopě. A já se vám musím přiznat k tomu, že ten příběh nemám moc rád. Když jsem byl dítě, tak jsem si – jako každé spořádané křesťanské dítko – Noemovu archu spokojeně vybarvoval a zpíval si „já mám kocábku náram, náram“; to jediné, co se mi na tom příběhu tehdy nelíbilo bylo jen to, že se na archu nevešli dinosauři. Ale když ten příběh čtu dnes, zanechává ve mně mnoho otázek a málo odpovědí.
Co je to za Boha, že by nechal nekompromisně utopit celý svět? Takový Bůh ve mně vzbuzuje strach a úzkost.
Jestli se tak moc „rozmnožila zlovůle člověka“, tak proč kvůli lidskému zlu trpěli i další nevinní živočichové – proč Bůh netrestal spravedlivěji?
Co je to za elitářský či záslužnický výběr jedné spravedlivé rodiny, která je před zkázou uchráněna, ale všichni ostatní ne – nejde to proti evangeliu, proti Boží milosti, která je otevřená všem?
A je pro nás Noe hrdina a vzor, jak bývá prezentován, anebo spíš výstražný příklad, protože loď postavil jen pro své nejbližší a proti Božímu trestu nijak neprotestoval a nesnažil se zachránit i další, jako třeba Abraham u Sodomy a Gomory?
Myslím, že ostří těchto otázek lze ztupit uvědoměním si, že Noemův příběh je součástí prvních 11 kapitol knihy Genesis. Ty tvoří úvod celé Bible. Nejde ale o úvod historický, který by mapoval první kroky lidských dějin – jde o úvod teologický. Židé tyto první kapitoly nejspíš psali v Babylónském zajetí v 6. st. Př. Kr., kdy si ve své tísni potřebovali připomenout, kdo je Bůh a kdo je člověk ve vztahu k němu. Potřebovali zarámovat svou existenci do pevné myšlenkové konstrukce. První příběhy Bible – stvoření, Adam a Eva, hříšný pád, Kain a Abel, potopa světa a Babylónská věž – jsou vlastně vyznáním víry. Jsou to první kameny židovské zkušenosti s Bohem, podané skrze příběhy. Jejich pravdivost proto nespočívá v tom, že by se to takhle „vnějšně“ historicky stalo, ale v tom, že ty příběhy jsou pravdivé uvnitř. Jsou to mýty, které se sice nestaly, ale dějí se stále – jejich hodnota je nadčasová.
K lepšímu pochopení příběhu si také musíme uvědomit, že Židé tehdy neměli dalekohledy a družice. Jejich pojetí světa proto bylo zásadně jiné než to naše. Židé se – podobně jako ostatní blízkovýchodní národy – domnívali, že svět je placka, kolem které je všude voda. Proto je obloha modrá – protože zadržuje vodu nad ní. Proto při kopání studny vždy dříve nebo později narazíte na vodu – protože voda je všude kolem. Když proto Hospodin posílá na zemi potopu, vrací vlastně svět zpátky do chaosu, ve kterém se nacházel před tím – kdy země byla „pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma a nad vodami se vznášel duch Boží“. Potopa je zhroucením dobré nebeské konstrukce, kterou Bůh vytvořil druhého dne, je to symbolické vrácení světa do původního beztvarého stavu.
Příběh je také hluboce poetický. O Noemovi – hebrejsky „Noach“ – je ve slovní hříčce řečeno, že našel u Hospodina milost – „chen“. V obou slovech jsou dvě stejné souhlásky, které v hebrejštině tvoří základy slov – „n“ a „ch“. Voda z nebe padá 40 dní a 40 nocí – čtyřicítka je v Bibli symbolem plnosti, stejně jako sedmička, což je pro změnu počet dní mezi dokončením stavby archy a začátkem pohromy. Noe má taky na loď vzít sedm párů čistých zvířat, ale jen dva páry nečistých zvířat – a přitom kultické rozdíly mezi čistými a nečistými zvířaty, to je v té biblické chronologii až věcí knihy Exodus.
Tyto, a i mnohé další poznatky, nám umožňují od příběhu trochu poodstoupit a hledat v něm něco, co by mohlo být nosného pro nás dnes.
Můžeme začít u toho, že autor příběhu se na svět a na člověka jako takového dívá hodně skepticky. Země je prolezlá zlem, „každý výtvor lidské mysli a lidského srdce je v každé chvíli jen zlý“. To jsou tvrdá slova. Autor zde ale nemluví kategoricky, absolutně – vždyť Bůh má z člověka třeba při jeho stvoření velkou radost. Autor tady jakoby barevným zvýrazňovačem podtrhává jednu ze základních lidských zkušeností, které sami se sebou máme. Je to zkušenost zklamání ze sebe samého, toho, že jako apoštol Pavel mnohdy chceme dobro, ale činit nám ho už nejde (Ř 7,18). Je to zkušenost nepříjemná, bráníme se jí – a právě proto je potřeba na chvíli uvolnit své sebeobranné mechanismy a v tom davu zlých a pyšných, o kterých vyprávění mluví, se najít. Ta jejich „zkaženost a pokažená cesta“ je i mým vlastním průšvihem. Stejně jako jim je i mě dána svoboda, kterou můžu Boha chválit, přispívat k jeho dobré vládě na tomto světě – ale celý život je pro mě taky dost tvrdou školou o tom, co ta pravá svoboda vlastně je a jak moc ji vlastně zneužívám na úkor druhých.
V dnešní době se nelze ubránit srovnáním příběhu o potopě s naší celosvětovou ekologickou krizí. I ta je důsledkem špatného, zlého chování člověka. A i ona je pro nás hrozbou, která může zničit náš svět tak, jak ho známe. A bohužel se na ni nevztahuje ten dobrý konec příběhu, kdy Bůh při malování duhy na oblohu slíbí, že už svět nikdy nezničí – tentokrát totiž hrozí, že si svět zničíme sami. A i nám tiká čas jako v tom příběhu – vědci se shodují, že až planetu ohřejeme o 1,5 °C, dojde k zániku korálových útesů, na které je vázána čtvrtina všech druhů mořských živočichů. Hlavním bodem zlomu je pak označováno oteplení planety o 2 °C, které povede k nevratným změnám, jako je roztání ledovců či zničení velkých ekosystémů, jako jsou deštné lesy či severské tajgy.
V příběhu se ten problém zla a pokaženého světa vyřeší vymazáním zdroje problému – kompletním restartem, při kterém pod vodami skončí téměř celé lidské pokolení. Ten příběh se ale podle mě vypráví proto, aby ve skutečnosti takový restart potřeba nebyl. Abychom se poučili.
A tak – co je tou naší dnešní záchranou? Co je naší archou – ať už v boji se sebou samým, či v boji proti celosvětové ekologické tragédii, která z těch našich vnitřních proher přirozeně vyvěrá?
Voda v Bibli symbolizuje ten prvotní chaos, nicotu, smrt – ale přeneseně taky nový začátek a nový život, který se z vod zániku vynoří. Jako při křtu. Něco smýt, pustit po vodě, aby se mohlo začít znovu – v tom vidím hlavní význam příběhu o Noemově arše. Nebát se znovu začít; nedat na vnitřní hlasy, že to nejde jinak, nezaseknout se v pasivní ublíženecké roli, neutopit se v beznaději – ale hledat nové cesty a nechávat umřít to, co je potřeba.
Ta naše záchrana, ta naše archa proto paradoxně nespočívá v tom, že se nalodíme na nějaké záchranné plavidlo, že se jako lidé nebo jako církev neprodyšně uzavřeme do naší víry, do našich pravd, do toho, co považujeme za bezpečné a nosné. Noeho význam a vzor nespočívá v tom, že se takhle od ostatních vyčlenil – jeho význam spočívá v tom, že Boha poslechl, ačkoliv stavět loď na suchu tehdy bylo k smíchu. Tahle bláznivá poslušnost je hodna následování – poslouchat Boha, který i nám v Ježíši Kristu dnes zvěstuje něco smělého. Bláznivě radostnou zprávu o tom, že to naše různě pokažené a zlé lidství je v Kristu smyto a potopeno pod hladinu. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ Náš Bůh je Bohem nového života, nových šancí a začátků!
Což nejlíp ukazuje sám na sobě. Dnešní příběh totiž není příběhem jen o lidské proměně, o změně uvažování, které by nás samo o sobě triumfálně zachránilo – i hrdina Noe se záhy po šťastném přistání zřídí vínem tak moc, až to skončí jeho ostuzením v nahotě a prokletím jednoho z jeho synů. V Noemovi i v nás stále zůstává velký kus naší tragičnosti. Ten příběh je hlavně o Boží proměně, o totálním Božím restartu. Pod vodou totiž tehdy nakonec zůstala hlavně Boží tvrdá spravedlnost. Když na konci příběhu Bůh lituje, že potopu vyvolal, je sám Bůh proměněn – od této chvíle už je jeho spravedlnost nikdy nejedná sama, ale je vždy doprovázena milostí, soucitem, nezastavitelným příklonem Boha k člověku.
„Bůh duhu na oblohu dal“, budeme nyní zpívat. V příběhu je duha symbolem nové smlouvy. Bůh si plácl s člověkem a slíbil mu: „už tě nechci za nic trestat, už pro tebe nechci být strašákem či nepřítelem. Chci pro tebe být přítelem, společníkem na cestě, chci tě vždy znovu zvedat ze země a žehnat ti. A tak zkoušej znovu a znovu žít, nestyď se za nové začátky a vlastní proměny, měj před sebou otevřený výhled – a třeba pak i díky tobě už žádná lidská potopa život na zemi nezničí.“ Amen.