Matouš 11,2-6
Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Izajáš 40:1-8
Druhé čtení: Matouš 11:2-6 Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých služebnících: "Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte, zvěstujte Janovi, co vidíte a slyšíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží."
Jan Křtitel je ve vězení. Sedí opřený o kamennou zeď, která mu svým chladem a hrubým povrchem nedovolí pohodlně spočinout. Neví, jak dlouho tady už je – čárky na zdi si po pár týdnech přestal dělat. Čas jako by na tomto místě neexistoval – jeho jedinými projevy je pravidelný přísun jídla; sluneční světlo, které sem dovnitř vždy v pozdním odpoledni na chvilku pronikne; a únava, která Jana vždy nakonec v noci dostihne. Když ale Jan zrovna nespí, nejí, nebo nesleduje paprsky, které mu na stěnách cely při západu slunce kreslí své obrázky, tak sedí a přemýšlí.
Má o čem: král Herodes ho nechal zatknout za to, že se stavěl proti jeho moci. Jan ve svých kázáních ostře zkritizoval to, že král začal žít se ženou svého vlastního bratra. A protože Jan kázal se stále rostoucí hlasitostí a troufalostí, jediným možným řešením bylo se Jana zbavit, uklidit ho na chvíli ze scény. Kdo ví, kdy a jestli se na scénu ještě bude moct vrátit.
Vlastní budoucnost teď ale Jana netrápí. Spíše se ohlíží zpět a s úsměvem vzpomíná na to dobré. Na svá kázání. „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ Tak to říkával. „Stane se něco velkého, změna režimu se blíží, tak se podívejte sami sobě do očí a zvažte, jestli jste připraveni!“ A lidi na to slyšeli. Stovky se jich dalo Janem pokřtít na znamení změny svého životního uvažování. Na znamení toho, že jsou otevřeni tomu, co má přijít. Tomu, kdo má přijít.
A on přišel. Dokonce se u Jana nechal taky pokřtít a Jan byl přesvědčený, že Ježíš je ten, na kterého celé věky čekali; ten mesiáš, o kterém mluvili proroci, ten pán a král, který roztřídí zrna od plev, ten potomek Davidův, který jednou provždy vynese soud nad nespravedlivými a všechny trpící z Izraele osvobodí.
Ale pak se stala ta věc s Herodem a od té doby trčí Jan tady. A čím déle je lapen mezi těmi čtyřmi stěnami, které se nad ním chladně tyčí, a čím více příběhů a zvěstí o Ježíši se k němu i skrze ně dostane, tím více v něm roste neklid. Už nesedává opřený o stěnu, místo toho roztěkaně chodí po své cele, nebo se malou škvírou ve zdi snaží zachytit něco z toho, co se děje tam venku. Z kazatele, který lidem ukazoval jasný směr a vedl je k tázání otázek o sobě samých, se stává někdo, v kom samém se uhnízdily pochybnosti.
„Kdo vlastně jsi, Ježíši? Jsi ten, na kterého čekáme, nebo se to odkládá? Protože jestliže jsi mesiáš, ten osvoboditel, a jestliže toto je tvůj advent, tak proč já, který jsem celou svou bytostí bojoval za ty Boží věci, stále vězím tady? Nebo jsem zklamal a nepřipravil ti dostatečně cestu? Anebo je to od začátku do konce úplně špatně a já jsem nasadil svůj krk pro nesprávnou věc? Řekni, Ježíši: jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“
Stejnou otázku poslal po svých učednících přímo k Ježíši. A nyní už Jan leží na zemi, dívá se někam do stropu své cely a pomalu si opakuje to, co mu jeho učedníci donesli jako odpověď. „Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“
Jan položil jasnou otázku, na kterou chtěl dostat jasnou odpověď. Vždyť je to jednoduché: jsi ten, na koho čekáme, nebo nejsi ten, na koho čekáme? Nehodící se škrtněte! Místo toho dostává inventář toho, co Ježíš tam venku dělá. Jan chtěl důkaz. Důkaz, že věří tomu správnému. Jasné slovo, že to všechno, co dělal, nebylo zbytečné, a že ta jeho aktuální situace neznamená, že zklamal a že je všemu konec.
I my sami bychom o takový důkaz, o nějaké Boží znamení, taky někdy stáli. Zvlášť ve chvílích, kdy se cítíme podobně jako Jan: když potřebujeme ujistit, že naše víra dává smysl, když potřebujeme slyšet „neboj se, jsem s tebou!“, když se rozhodujeme, co v životě dál, nebo když Pána Boha – znovu nebo poprvé – hledáme: přijmout v takovou chvíli nějakou jasnou Boží odpověď by bylo krásné.
Připomíná mi to báseň od polského básníka Czeslawa Milosze. Několik řádků z ní vám přečtu:
Přijď, Duchu svatý,
Ohýbaje (nebo neohýbaje) trávu,
zjevuje se (nebo ne) nad hlavou v jazyku plamene…
Jsem pouze člověk, a tak potřebuji viditelná znamení,
rychle se unavím při stavbě stupňů abstrakce.
Prosil jsem nejednou, sám víš, aby socha v kostele
pro mě pozdvihla ruku, alespoň jednou, jedinkrát.
Věřit Bohu, který je naším očím často skrytý, který se neprojevuje předvídatelně a vždy, když chceme, který na naše otázky odpovídá jinak, než si představujeme – to není jednoduché. A Ježíš jakoby to ve své odpovědi, kterou dává Janovi, přiznával; končí jí totiž těmi slovy „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“. Ježíš připouští, že je možné se nad ním urazit, odmítnout jej, zakroutit nad ním nechápavě hlavou. Chápe, že věřit není samo sebou, že to někdy může být i pěkná dřina. Ale blaze tomu, kdo tu dřinu i tak podstupuje, kdo to zkouší dál. Blaze tomu, kdo věří.
Na základě čeho ale máme věřit? „Slepí vidí, chromí chodí, chudým se zvěstuje evangelium“ – před Jana je v dnešním příběhu skrze jeho učedníky předloženo svědectví o Ježíšově aktivitě. A v tom jsme na tom vlastně podobně jako on – ani my jsme nebyli při tom, když Ježíš kázal a činil svá znamení, nemáme nahrávku toho, co přesně se tam tehdy dělo; co ale máme jsou svědectví těch, kteří při tom byli. Svědectví těch, kteří, jak se píše v prvním listu apoštola Jana, „co slyšeli, co na vlastní oči viděli, na co hleděli a čeho se jejich ruce dotýkaly, to zvěstovali.“ A my si tato svědectví čteme a v neděli i ve všední den připomínáme, protože v nich slyšíme něco pravdivého; výpovědi těchto dávných svědků nás nenechávají chladnými, udivují nás, znepokojují nás; když jim nasloucháme, tak si uvědomujeme, že to, co se v nich píše, se nás nějak týká.
To ale není jediné svědectví, které může být důkazem pro naši víru. My sami máme svá vlastní svědectví. Snad jsme sami s Pánem Bohem něco zažili, byli jsme jím tím zvláštním a vždy jedinečným způsobem osloveni. My jako křesťané věříme, že Bůh s lidmi jedná, že se od nich nedistancuje, nenechává je napospas sobě samým. A tato Boží angažovanost a touha po lidech se naplno ukázala v té betlémské kolébce, kterou nyní o adventu vyhlížíme.
Boží angažovanost a přítomnost na světě ale v té kolébce nebo pak na golgotském kříži a v prázdném hrobě neskončila. Bůh k nám přichází nejen o adventu. Na každého z nás stále vykukuje Jeho přicházející království, a vždy odněkud jinud. Těch zdrojů je nespočet. Možná se s Božím královstvím potkáváme v úsměvu druhého člověka, v ranním šálku něčeho teplého, v nezištné pomoci, při naslouchání evangeliu; možná jej rozpoznáváme v nově nalezené odvaze žít, v návratu domů, v odpuštění a v přiznání se k vlastní chybě, v nečekaném milém telefonátu nebo v pozvání na skleničku. Ne vždy tato svědectví o Boží aktivitě vidíme, ne vždy je pro nás snadné je vidět. Ale blaze tomu, kdo se nad těmito svědectvími neuráží, blaze tomu, kdo i tuto všední Boží činnost nepřehlédne. Blaze tomu, kdo něco z již přítomného Božího království zažívá.
Tu báseň (nebo modlitbu) o Božích znameních, kterou jsem vám před chvílí četl, Czeslaw Milosz zakončuje těmito řádky:
Ale já chápu, že znamení mohou být jenom lidská.
Probuď tedy jednoho člověka, kdekoliv na zemi
a dovol, abych v pohledu na něj mohl obdivovat Tebe.
Sestry a bratři, přátelé, kéž je nám dáváno spatřit svědectví o Boží angažovanosti v tomto světě. Kéž je nám to, co vidíme, dostatečným důkazem o tom, že na život nejsme sami. A modleme se, aby Bůh o sobě dával lidem vědět i skrze nás samotné. Amen.