Kázající: Jordan Tomeš
Biblické čtení: A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Nebo dle Matouše: A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.
Milé děti, víte, co tohle je? Perníková chaloupka! Znáte tu pohádku? Jak to v ní je? Jeníček a Mařenka se ztratí v lese. Jeníček pak vyleze na strom a uvidí světýlko – jsou zachráněni! A když pak ke světýlku přijdou, najdou právě tuhle perníkovou chaloupku. Což na první pohled vypadalo výborně – ten perníček byl slaďoučký, křupal hezky v puse (ulomit kousek ze střechy), mm! Chcete ho zkusit? Jenomže pak z chaloupky vylezla zlá čarodějnice, Jeníčka a Mařenku chňapla a chtěla si je vykrmit a sníst. Málem to skončilo strašným malérem.
Ta pohádka nás učí, že ne všechno, co je sladké a k nakousnutí, je dobré. Může v tom taky být pěkný průšvih. Jenomže my ten průšvih nevidíme, protože to, co se zdá být tak krásné a dobroučké, nás láká a pokouší.
A přesně o tomhle pokušení jsou dnešní slova modlitby Otčenáš. Říká se v ní: neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Povím vám ještě jeden příběh, ve kterém se hezky ukazuje, co to to pokušení je.
Byl jednou jeden král. Byl to dobrý král. Vládl moudře a spravedlivě. Tento král si jednou večer po práci šel sednout na svůj balkón. Měl za sebou jednání s královskou radou, bylo to moc – tak se tam tak příjemně uvelebil v křesílku, díval se na hvězdy a říkal si: „to je fajn, že jsem tak dobrý a moudrý král, ještě, že mě ti lidi mají, co by beze mě dělali… no ale počkat, tam na protějším balkónu taky někdo je. Někdo se tam koupe ve vaně. A ten někdo je žena. A ten někdo je náramně hezká žena. Nějak mě hřejou lýtka! A kousnu si k tomu trochu toho dobrého perníčku.“
„Rádče (obrátí se na diváky)! Pověz mi – kdo to bydlí támhle naproti, jak je tam ten balkón s tou vířivkou? Jakže? Batšeba. Hm. Je vdaná, má muže? Má. Hm. No, ale mě se prostě hodně líbí. Zavolej ji ke mně.“ No, a tak se stalo – Batšeba přišla za králem Davidem a měli se rádi. (kousnout)
Jenomže zanedlouho se domů vrátil její manžel, Uriáš. Byl to voják. A král David se ho chtěl zbavit – „Batšeba bude jen má, s nikým se o ní dělit nebudu! Já jsem moudrý a dobrý král, já to nějak vymyslím. Co že on dělá, děti, ten Uriáš? Jo, voják. No tak, to nebude těžký, vojáci ti bojujou – a občas taky v boji umřou, to k tomu patří. To jsem to ale dobře vymyslel (kousnout). Rádče – kde se teď nejvíce bojuje, kde jsou nejhorší bitvy? Hm, hm. Tak tam Uriáše pošlete a dejte ho do první linie, tam, kde je bitva nejhorší – Uriáš se domů vrátí jako hrdina, akorát už jen ‚in memoriam‘. To jsem ale šikulka, teď konečně Batšebulka bude moje druhá půlka!“ (kousnout)
No a děti, tak se taky stalo. Uriáš, jen co se vrátil domů z vojny, už zase pádil z králova rozkazu na frontu do Ráby. A tam, bohužel, padl v bitvě. David si mohl Batšebu vzít. (kousnout)
Bylo to, děti, dobré a spravedlivé, co král David udělal? Taky si myslím, že ne. A byl jeden člověk, který si to taky myslel – jmenoval se Nátan. A Nátan přišel za Davidem a říká mu: „Můj králi, musím ti povědět, co se teď u nás ve městě událo. Vedle sebe tam bydlí jeden velkostatkář, který má mnoho ovcí, ani spočítat je nemůže. A vedle něj bydlí jeden starší pán, co už má jen jednu ovečku, kterou si doma hýčká, pečuje o ni, jako by byla jeho vlastní, dokonce s ním spí pod peřinou, aby jí nebyla zima. No a za tím bohatým statkářem nedávno přišla na oběd návštěva. Statkáři ale bylo líto zabít svoji vlastní ovečku, aby měli co jíst; a tak šel za tím chudákem a vzal tu jeho poslední ovci a tu nechal zabít a upéct. Tak pověz, pane králi, je tohleto dobré a spravedlivé?“
A David se rozhněval: „No to teda není! To je strašné! Dej mi sem přivést toho bohatého statkáře, za toto musí být ihned potrestán!“
A Nátan mu odpověděl: „To ty jsi ten muž, králi. To ty jsi někomu vzal jeho jedinou milovanou ženu.“
A Davidovi to v tu chvíli došlo. Došlo mu, že se ládoval sladkým pokušením, že se neudržel, nedokázal tomu odolat – a tím ale druhým lidem působil bolest, smutek, a taky smrt.
A tak, milé děti, i my jsme jako ten král David, nebo jako ten Jeníček s Mařenkou. I my kolem sebe vidíme věci, které nás lákají, které vypadají úžasně – ale ve skutečnosti vedou ke špatným věcem. V těch domečcích z perníku bydlí ježibaby. Proto se máme modlit: neuveď nás Bože v pokušení, ale zbav nás od zlého. Abychom to sladké lákání vydrželi, abychom měli sílu s ním bojovat a nedělali věci, kterých bychom později litovali.
Tak kdo si dáte perníček? Je výborný, sladký jako med… :)
Milí dospělí, pokušení v Bibli je mnohoúhelník. Jednou pokouší jeden člověk druhého, jindy někoho pokouší satan, jindy člověk pokouší Boha a zkouší jeho trpělivost, jindy člověka pokouší ty jeho vnitřní touhy a nezkrocené chutě, jako právě v příběhu krále Davida.
Chci teď jen poukázat na ještě jeden, nejvíce odlišný, rozměr pokušení. V Bibli je to totiž také Bůh, kdo několikrát pokouší člověka. To slovo „pokoušet“ je totiž v Bibli totožné se slovem „zkoušet, testovat“. A tak třeba Bůh pokouší či testuje Abrahama, když mu dá za úkol obětovat vlastního syna. Podobným těžkým až nesnesitelným zkouškám je vystaven Jób. A autor 139. žalmu, jehož kousek jsme zpívali jako první píseň, dokonce o tuto zkoušku Boha prosí: „Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, zda nejdu nepřímou cestou.“
Pokušení tak podle Bible není jen nebezpečnou situací, která smrdí malérem a které se musím postavit. Pokušení, zkoušení může být i šancí, kterou můžu přijmout. Šancí prokázat, kým jako člověk jsem. Právě v činech, v tom, jak se v situaci zkoušky rozhodnu, se totiž nejvíce ukazuje můj charakter, má lidskost. V činech, které jsem vykonal, i v těch, které jsem nevykonal.
A tak kromě posílení našeho ducha v bojích s pokušením, jak jsme si o tom nyní vyprávěli, přijměme i druhé povzbuzení: pokušení může být příležitostí, jakkoli těžkou, protříbit sebe samého, nahmatat tep vlastního srdce a nově si uvědomit, kdo jsem. V tomto smyslu můžeme číst ta troufalá slova z Jakubova listu: „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přiházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti!“ Amen.