Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: První Samuelova 24,1-13
Druhé čtení: Lukáš 6,27-38
27 Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. 28 Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. 29 Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a bude-li ti brát plášť, nech mu i košili! 30 Každému, kdo tě prosí, dávej, a co ti někdo vezme, nepožaduj zpět. 31 Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi. 32 Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. 33 Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci. 34 Půjčujete-li těm, u nichž je naděje, že vám to vrátí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. 35 Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. 36 Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.
37 Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno. 38 Dávejte a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
Milujte své nepřátele. Hm, tak to dík, Ježíši. Všechna ta tvá zázračná uzdravení, procházky po vodě či utišení bouří, to jsou všechno fascinující věci, ale je to právě tenhle tvůj pokyn, ze kterého jsme nejvíc paf. Milujte své nepřátele. Jak máme chovat lásku k těm, které prostě nemáme rádi!?
Ježíš dnes pokračuje ve svých blahoslavenstvích, která jsme tady v kostele četli před týdnem. Svou řeč pronáší na rovině, na rovném místě pod kopcem. Před týdnem nám tato rovina byla symbolem k zarovnání údolí a kopců, které zvěstoval Jan Křtitel („vyrovnejte cestu Páně“), a které je také Božím záměrem se světem. Bůh nakonec zarovná všechny doliny i pahorky tak, aby se k němu dalo jít přímo, bez překážek. Dnes si toto rovné ploché místo můžeme představit jako jiný symbol. Ta pláň dobře symbolizuje to, o čem dnes Ježíš mluví: milujte své nepřátele, tedy: nedívejte se na lidi spatra, nevyvyšujte se nad druhé a ani se naopak neponižujte, nehledejte zbytečně rozdíly; ale uvědomte si, že jste na jedné ploše. Že jste všichni lidi. Že si můžete vidět z očí do očí. Že ten druhý je ti přeci nakonec podobný.
Mluvit o tom, kým jsou ti nepřátelé, které Ježíš zmiňuje, je myslím zbytečné. Každý si pod tím pojmem představíme ty, které si tam představit potřebujeme: ty, se kterými se zrovna hádáme, ty, kteří nás dráždí svou odlišností, nebo ty, se kterými si prostě nerozumíme a jsme s nimi v napětí.
O těchto našich ne-přátelích – tedy o těch, se kterými nejsme přátelé – o nich dobře víme. Zajímavější proto je přemýšlet nad tím, co by to mohlo znamenat milovat je. Ono to totiž samozřejmě jde přímo proti naší přirozenosti. My přirozeně milujeme ty, kteří milují nás. Člověka, se kterým se nesnesu nebo který mi ubližuje, tak tomu je zase přirozené buď vymezit hranici, nebo ho opustit, abych s ním nemusel trápit. Pro Ježíše je ale tahle naše přirozenost povrchní. „Jestliže milujete jen ty, kdo vás milují, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Činíte-li dobře těm, kdo vám dobře činí, můžete za to očekávat Boží uznání? Vždyť totéž činí i hříšníci.“
Ježíš nám to dnes nedá zadarmo. Za svá slova však ručí svým příkladem. Nikdo v téhle lásce, která strhává závory z obvyklých hranic, nebyl lepší než právě on. Ježíš se setkával s nepřátelskými římskými okupanty (jednomu setníkovi uzdravil služebníka), stoloval s celníky (které ostatní považovali za zrádce národa), nechal mezi svými nejbližšími Jidáše (ačkoli věděl, že ho zradí) a z kříže se přimlouval za odpuštění pro své popravčí. No a po svém vzkříšení Ježíš neprahne pomstou, ale posílá učedníky, aby v jeho jménu zvěstovali pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc (právě tím jeho osudným) Jeruzalémem.
Je možné vyjet z našich vyježděných pravidel lásky a nevraživosti. Je možné přeseknout spirálu nenávisti. Bolest za bolest, zranění za zranění – tak se obvykle chováme, to je naše kolektivní přirozenost, do které se znovu a znovu vzájemně zatahujeme. „My víme, jak to bolí, když s tebou nepočítaj“, jak jsme zpívali; my víme, „jak to chutná, když votočej se zády a když skrz prsty se dívaj“ – a sami pak na tahle menší či větší nepřátelství reagujeme úplně stejně: sami s druhými nepočítáme, otáčíme se zády a díváme se skrz prsty. Kolotoč podrážděných emocí a nenápadně nastavených nohou se točí dál.
Ježíš nám ukazuje jinou cestu. Cestu, která vede ke změně. A prvním krokem je, podle Ježíšova vzoru, toho svého nepřítele nedémonizovat. Nedělat z něho ještě většího darebáka. Nepomlouvat ho. Netvořit si o něm zbytečné domněnky. Vždyť jsme na jedné ploše. Jsme lidé. A proto, jestliže chci svého nepřítele zkoušet milovat, musím za něj bojovat, protože naše nevraživost nás k té démonizaci přirozeně táhne. Musím bojovat za to, abych já nebo má sociální skupina neztratil ze zřetele lidskost toho druhého. Jako křesťané přeci vyznáváme: Immanuel, Bůh s námi. Tedy: Bůh se mnou, ale i – Bůh s tebou. Právě i s tebou. Nikomu proto nesmíme upřít Boží lásku, nikomu nesmíme vzít podíl na Božích věcech. Vždyť Bůh je otcem a matkou každého člověka.
No, dobře, a co dál? Ježíš říká: „Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují.“ To jsou další silné kapky. Ježíš nám nabízí konkrétní aktivity, které můžeme ve vztahu k našim nepřátelům podnikat – to snad, abychom se nemohli vymluvit na to, že nám dal příliš abstraktní instrukce. Činit dobře, žehnat, modlit se; a pak taky půjčovat a nechtít zpátky, nesoudit, nezavrhovat, odpouštět. Těch kroků, kterými se k tomu druhému vzdálenému člověku můžeme přibližovat, máme na výběr hodně. Dělat je ale na sílu, z naší vlastní moci, jen proto, protože nám to Ježíš přikazuje – to bychom daleko nedošli. Radikální láska k nepříteli vyžaduje kompletní změnu našeho smýšlení, proměnu nás samých.
A za tuhle změnu v nás se můžeme modlit. Dokázat neshazovat toho, který shazuje mě a zkoušet přijímat toho, který nepřijímá mě – to je umění, ve kterém potřebujeme Boží pomoc a Boží hloubkovou proměnu našich srdcí. Této proměně, změně smýšlení, ale zároveň můžeme jít sami naproti.
Mě osobně pomohlo to, co říká františkánský mnich Richard Rohr. Ten popisuje dva přístupy, které můžeme ke světu a k lidem zaujmout. V prvním přístupu se druhého člověka snažíme poznat. Přemýšlíme o něm, tvoříme si pro sebe závěry, překlápíme si toho člověka do svých slov a úsudků. Tak je to pro nás přirozené – přeci, pokud chci mít někoho rád, musím ho nejprve poznat, nějak si ho pro sebe pojmenovat, zařadit.
Co nám ale uniká je, že ta naše slova, která si o druhém vytváříme, jsou jen nástrojem našeho přemýšlení, a ne realitou samotnou. A ta naše slova a úsudky tu skutečnou realitu nutně zkreslují. My nejsme schopni slovy druhého člověka vystihnout. Naše slova a úsudky se s ním vždy míjí a častěji něco vypovídají spíše o nás samých než o tom druhém. Našimi slovy nakonec druhého člověka vždy kategorizujeme, hodnotíme, soudíme. A odsud už není daleko k odsouzení, odmítnutí, nepřátelství.
Richard Rohr proto navrhuje, abychom obměnili to pořadí: abychom místo „poznat a pak milovat“ dali na první místo lásku a až poté poznání. A Rohr jde ještě o krok dál a říká, že skutečné pravdivé poznání je dokonce bez lásky zcela nemožné. Že jenom láska nám umožní vidět toho druhého takového, jaký skutečně je, bez našich slovních nálepek a soudů.
Rohr také říká, že pokud svůj přístup nezměníme, pokud budeme svou lásku podmiňovat poznáním, tak se o lásku budeme ochuzovat. Pokud totiž láska a přijetí nepřijdou jako první, tak nejen, že přijdeme o příležitost poznat druhého člověka; zároveň si takto budeme zbytečně, minimálně v naší mysli, tvořit nové nepřátele. Naše škatulkování nás od druhých vzdaluje, staví mezi nás závory, vytváří předsudky, podtrhuje naši rozdílnost místo toho, aby hledalo naši sounáležitost.
Zkoušejme proto svět vidět jako to volné otevřené prostranství, ze kterého jsme dnes slyšeli Ježíšova slova. Jako otevřený prostor, ve kterém nejprve milujeme, a až pak se ptáme. Možná, že tímto vřelým přístupem, osvobozeným od našich zajetých myšlenkových procesů či obecných zvyklostí, si i pár nových nepřátel vytvoříme. Získáme ale opravdovou a vzájemnou lidskou intimitu. A ta je výborným předpokladem ke spoustě nových přátelství.
Milí přátelé v Kristu, Ježíš své dnešní pokyny začíná slovy „ale vám, kteří mě slyšíte, pravím…“. Dalo by se to přeložit i jako „pokud mě ještě vůbec posloucháte, tak vám pravím“. Touto Ježíšovou úvodní větou můžeme dnešní Ježíšova slova také uzavřít. Milujte své nepřátele, to se totiž neposlouchá snadno. Dost možná bychom tenhle Ježíšův pokyn raději vůbec neslyšeli. Ježíš nám ukazuje vyšší cestu, náročnější cestu. Cestu otevřené lásky, která vyžaduje naši proměnu. Tak ať nám Pán Bůh na této cestě pomáhá. Amen.