Kázající: Jordan Tomeš
Text: Lukáš 13,10-17
1. čtení Lukáš 13,6-9 6 Potom jim pověděl toto podobenství: "Jeden člověk měl na své vinici fíkovník; přišel si pro jeho ovoce, ale nic na něm nenalezl. 7 Řekl vinaři: 'Hle, už po tři léta přicházím pro ovoce z tohoto fíkovníku a nic nenalézám. Vytni jej! Proč má kazit i tu zem?' 8 On mu odpověděl: 'Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. 9 Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit'."
2. čtení Lukáš 13:10-17 V sobotu učil v jedné synagóze. Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let; byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit. Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji a řekl: "Ženo, jsi zproštěna své nemoci" a vložil na ni ruce; ona se ihned vzpřímila a velebila Boha. Avšak představený synagógy, pobouřen tím, že Ježíš uzdravuje v sobotu, řekl zástupu: "Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, ale ne v den sobotní." Na to Pán odpověděl: "Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla od žlabu a nevede ho napájet? A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?" Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad podivuhodnými činy, které Ježíš konal.
Milí přátelé v Kristu,
Ježíš zase něco provedl. Zase je až po uši v problémech. Tentokrát se mu z rukou vymkla úplně normální sobotní bohoslužba.
Při tom stačilo tak málo a nic zvláštního by se nestalo. Stačilo, aby Ježíš včas poslal vybrané písničky hudebníkům, aby jeho připravené kázání bylo alespoň trochu zajímavé (a ne moc dlouhé), stačilo by, aby po skončení bohoslužby všem lidem podal ruku a na chvíli si s nimi ještě sednul na kafe. Pak by to byla normální bohoslužba – na chvíli se zastavíme, pomodlíme se a pak jdeme zase dál. Ale ne, Ježíš, ten vždycky musí mít něco navíc. Jeho bohoslužby se neobejdou bez kontroverze.
Ten den tam byla jedna žena, hned byste si jí všimli. Je celá sehnutá, ale přesto vyčnívá z davu. Nemoc, kdo ví jaká, jí úplně zdeformovala záda. Už osmnáct let chodí po světě zkřivená a v bolestech, už osmnáct let může jen stěží vzhlédnout k tváří druhého člověka nebo se zadívat na noční oblohu. Původní řečtina prozrazuje, že „neměla sílu se vůbec napřímit“.
Kdo ví, jaký náklad si ta žena na svých bedrech nesla. Fyzická bolest je jedna věc, sociální strádání a pohledy skrz prsty na někoho, kdo je nějak jiný nebo divný, je věc druhá. Kolik té tíhy jí na její už tak sklíčený život ještě navíc naložili druzí? Kolik zbytečné tíhy jeden druhému nakládáme i my?
Jakmile Ježíš tu ženu zpozoruje, přeruší své kázání uprostřed věty a zavolá ji k sobě. Pak na ni vloží ruce a řekne: „ženo, jsi zproštěna své nemoci“. V té chvíli je uzdravena. Žena, ta nalomená třtina, je narovnána, zacelena, může se už zase vzpřímit a stát rovně a pevně. A tak propukne v chválu a radost, „chvalte Pána, chvalte Pána, chvalte Pána stále, spoutaným on pouta rozvázal“!
Radost a chvála k bohoslužbám samozřejmě patří, ale – není to trochu moc? Není ten spontánní výbuch emocí za čárou? Kam se poděl pořádek a alespoň kousek liturgické předvídatelnosti? A co vlastně tehdy byla hlavní myšlenka bohoslužby? Jak si Ježíš poradil s předepsanou starozákonní perikopou náležející na tu danou sobotu, jakými vyšperkovanými výrazy potěšil naši intelektuální mysl? To nevíme. Ježíš do centra dění v tu chvíli místo zvyklostí a Božího slova postavil – člověka! A ještě k tomu člověka přehlíženého, člověka se zvláštními potřebami, člověka nemocného, přetíženého. Jako by tím Ježíš říkal: „Právě o člověka mi jde v prvé řadě! O dotek, o setkání, o proměnu, o kultivaci lidského nitra. Tak ať si ostatní myslí, co chtějí – tady je ale někdo, kdo mě potřebuje! Bohoslužby mají být oslavou, tak proč nepomoct někomu, kdo má důvodů k té oslavě oproti druhým o dost méně?“
Ježíšovým oponentem je představený synagogy. Tento zodpovědný správce ze své perspektivy dělá všechno dobře. Sobota, šabat, to znamená přestat, ukončit všechno – i uzdravování. Je proto pochopitelné, že on jako strážce řádu protestuje proti Ježíšově veřejnému porušení tohoto nařízení. A navíc, možná, že ho ta jeho tradice dlouho nesla, že mu do života v určitý čas dávala něco dobrého. Jenomže zvyk je železná košile. Vpije se do nás, ani nevíme jak. A na to pozor – každý sebelepší zvyk totiž časem zreziví a místo, aby ukazoval na to původní a dobré, tak ukazuje už jen na naši zatvrzelost.
A tak i my máme své evangelické bohoslužebné agendy, jízdní řády našeho nedělního slavení. I do nás se vpily vyřčená či nevyřčená pravidla toho, co se v neděli dopoledne smí a nesmí, i my Pána Boha zkoušíme uzamykat v různě nadepsaných šuplíčcích. Jak bychom se cítili a reagovali my, kdybychom tehdy byli u toho? Ježíš před nás svým kontroverzním chováním v tom malém příběhu staví velké otázky. Zkusme si je položit, nechme Ježíše, aby narušil i tu naši zaběhlou bohoslužbu!
A tak se ptejme: co pro nás bohoslužby vlastně znamenají? O co jde v jejich jádru? Proč je v evangelické církvi slavíme zrovna tak, jak je slavíme? Co z našich zvyků už je jen mrtvou skořápkou? Jsme ještě vůbec nebo alespoň někdy srozumitelní? A dokážeme naše bohoslužby měnit a přizpůsobovat, jsme ochotní být jako Ježíš a sklánět se dolů i k těm, kteří zrovna potřebují uslyšet nebo udělat něco úplně jiného, než na co jsme v neděli normálně zvyklí?
Nechme v nás tyto otázky rezonovat, snad k nim ve správnou chvíli najdeme i odpovědi. Obraťme se nyní k tomu, jaké nepřímé nápovědy nám k nim nabízí sám příběh.
Jedna nápověda zní: bohoslužby jsou riziková věc. Je to totiž zvláštní prostor k setkání mezi člověkem a Bohem, a Bůh, ten ve mně může něco udělat, změnit mě, a to i pěkně od podlahy. Nemocná žena z příběhu byla uzdravena. Lidé, kteří to viděli, zažili obrovskou radost. Dost možná, že i v tom představeném synagogy to nějak hrklo a odcházel z bohoslužeb jako jiný člověk. A co my? Jsme ochotní jít do rizika? Jdeme na bohoslužby s vědomím, že můžeme odejít jiní? Otřesení, odhalení; nebo taky svobodnější, radostnější, narovnanější? Nebo na bohoslužby chodíme spíše pro vlastní ujištění, pro utvrzení toho, jak to v sobě už dávno mám nastavené?
Druhá nápověda s tou první souvisí: Ježíš jde za člověkem a nezastaví se před žádnými lidskými konstrukty. Ježíš jde, jde za kýmkoli, i za námi, lidmi hrbatými, handicapovanými, pokřivenými životem. I nás vytahuje z davu, ať jsme kdokoli, ať jsme jakkoli nemocní či nepřizpůsobiví. A i kdyby se ty naše bohoslužby nepovedly, i kdyby ti správci synagog, kterými každý někdy jsme, vyhráli – Ježíš hledá a nachází i toho posledního, i toho vyhozeného. Jak jsme četli v prvním čtení v podobenství o fíkovníku – Ježíš to zkouší, fandí nám, chce, abychom ve spolupráci s ním nesli dobré ovoce, vrací se za námi, dává nám čas. A nevím, proč někoho Ježíš navštíví hned a proč to někdy trvá těch 18 let nebo i víc, než člověk slyší ta osvobozující slova: „jsi zproštěn své nemoci, svého trápení“. Ale věřím a spoléhám se na to, že je tu někdo, kdo chce být i v tom mém trápení se mnou, že je tu někdo, kdo mě nazývá dcerou nebo synem Abrahamovým, dědicem zaslíbeného Božího království, důležitým a respektovaným členem Boží rodiny. To je zaslíbení, které patří úplně každému člověku. To je zaslíbení, které z našich bohoslužeb má jít poznat.
Třetí nápověda zní: i nám hrozí zkroucení a spoutání. Nemyslím teď jen na tu ženu z příběhu, ale spíše na toho správce. I naše víra nás může spoutat, ochromit. Jeden z možných významů latinského slova religio (=náboženství) zní „znovu spojit, dát dohromady“. Domnívám se, že v církvi ale často místo o spojování jde o vyčleňování, o vyzdvihování jedné věci na úkor druhé. Někdo se třeba zaměřuje jen na emotivní prožívání svého vztahu s Bohem, jiný zase nechce opustit hranice vytyčené rozumem; někdo jiný zavrhuje jakoukoli tělesnost a žije v jakémsi izolovaném nebeském světě; jiný z náboženství vylučuje politiku a tím i starost o náš svět; ještě jiný pro lásku k Bohu úplně zapomněl na lásku k člověku; pro někoho zase víra je především o kreslení morálních demarkačních linií. Takový přístup, ve kterém si vybíráme, kam Boha pustíme, a kam už ne, co je nedůležitá nebo nedej Bože zakázaná oblast života, nám ale ubližuje, deformuje naše vidění, vytlačuje z našeho horizontu běžné životní věci. Toto vytěsnění se v nás ale, třeba jako ten bolavý hrb, dříve nebo později projeví. Řečeno naopak – to, do jaké míry jsme schopni propojit, dát dohromady všechny součásti života, určuje, jak zralá a svobodná bude naše víra.
A tak, snad se na mě nebudete zlobit za to přílišné zobecnění, kterého se nyní v závěru kázání dopustím. Chci jen říct, že tou pravou bohoslužbou je nakonec celý můj život. Každý můj den a každý můj okamžik se do mě obtiskává a vytesává z kvádru mne darového času to, kým jsem jako člověk, kým jsem před Bohem. To, jak jím, jak se hýbu a starám o své zdraví, jak pečuji o své emoce a vztahy, jaký postoj mám k práci – to vše a mnohé další je bohoslužbou. Tam všude za mnou Bůh přichází, tam všude můžu poznávat a přijímat osvobozující Boží lásku, tam všude ke mně přichází Bůh, až na dotek. A nad tím není třeba pohoršovat. Lepší je se z toho, jako ten zástup v příběhu, radovat. Amen.