Kázající: Jordan Tomeš
Text: Jan 14,23
První čtení: Píseň písní 8,6-7 (B21): Jak pečeť na srdce si mě vtiskni, jak pečeť, co nosíš na paži. Láska je silná jako smrt, vášeň neúprosná jako hrob. Její plameny šlehají žárem nejprudším. Lásku neuhasí spousty vod, neodplaví ji říční proud. Kdo by lásku chtěl za celé jmění pořídit, jedině by se zesměšnil!
Druhé čtení: Jan 14,23: Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.
„A kde bydlí Bůh?“ ptají se nás někdy děti. Naší častou reakcí je podívat se nahoru a říct „přeci v nebi!“.
Dává to smysl – sám Ježíš mluví o „nebeském království“ či o „Otci v nebesích“. Nemyslí tím samozřejmě mraky na obloze, jak zjistil i Jurij Gagarin. To Boží nebe je jiným světem, jinou sférou, do které my lidé moc nevidíme. Můžeme se tam ale těšit: pár veršů před dnešními slovy z Janova evangelia Ježíš svým učedníkům říká, že „v domě mého Otce je mnoho příbytků; a já jdu, abych vám tam připravil místo. Opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“
To ale není všechno, pouze v nebi Bůh nebydlí. Kdyby tomu tak bylo, byla by naše víra hodně smutnou záležitostí, Bůh by byl daleko. Ježíš nám dnes naštěstí říká, že Bůh se nastěhoval přímo k nám domů.
Dnešní Ježíšova slova jsou vzata z Ježíšovy rozlučky se svými učedníky. „Slovo se stalo tělem a přebývalo – doslova stanovalo – mezi námi.“ Tak Janovo evangelium začíná, teď už se ale nachýlil čas a Ježíš své učedníky připravuje na to, že s nimi už zanedlouho nebude přítomen fyzicky, ale jinak. Ježíš předjímá události nanebevstoupení – což je svátek, který církev slaví tento nadcházející čtvrtek – a darování Ducha svatého, Letnice – ty zas budeme slavit i tady v kostele první červnovou neděli. A právě skrze Ducha svatého, Ducha utěšitele a přímluvce, bude Ježíš se svými učedníky přítomen. Jako Duch, jako dech, jako vítr, jako hlas tichý a jemný, který se ale umí i pěkně rozbouřit a zacloumat námi.
V dnešním verši ale Ježíš svou přítomnost přirovnává k bydlení. Říká: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Dalo by se to říct i slovy právě dozpívané písně: „Bůh už není v dálce, Kristus žije tady“. To je v obecné rovině to největší křesťanské zaslíbení, které mění všechno: Bůh se neodsunul někde na samotku, ale sbalil si své kufry a přišel bydlet s námi. Nejprve jako Ježíš žil mezi námi, a poté nám daroval svého Ducha a začal žít přímo v nás. A to své nebe a všechno dobré, co v něm je, to Bůh snáší s sebou dolů k nám, jsou toho plná stěhovací auta a ta vykládka čeká na nás, máme ji zaparkovanou přímo u dveří. Bůh se k nám stěhuje a dává nám spásu, křísí nás k novému životu, dává nám sám sebe. Lepší zprávy není.
Přečtěme si ale ta Ježíšova slova ještě jednou: „Kdo mě miluje a kdo bude zachovávat mé slovo, tak toho bude Otec milovat; k němu přijdeme a u něho si učiníme příbytek.“ To zároveň zní jako trochu blbá zpráva. Slyšíme z toho dvě podmínky toho Božího stěhování: milovat Boha a zachovávat jeho slovo. Takže: pokud Boha milovat nebudu a nebudu ani zachovávat jeho slovo, nebo pokud mi to půjde blbě, tak on mě pak milovat nebude a nebude se mnou chtít bydlet? Nemá snad láska být něco bezpodmínečného, horoucího a prudkého jako ty plameny z prvního čtení, něco, co nejde zastavit? Kupujeme si snad naší poslušností a naší vlastní láskou k Bohu tu Boží lásku, to Boží přebývání a spolubydlení? Vždyť jsme v Písni písní četli, že takový čin by byl k smíchu!
Na světě jsou lidé, kteří by řekli: „ano, přesně tak to je, máte to tu přeci černé na bílém. Bez poslušnosti, bez pokání, bez křtu s tebou Bůh nebude mít nic společného.“ Jsou to ti starší bratři z Ježíšova podobenství o marnotratném synu. Ti, kteří bezpečně ví, co je svaté a co je dobré. Ti, kteří malují hranice mezi tím, kde Bůh může konat své dílo a kde už to kvůli našemu hříchu je mimo jeho dosah. Tito sebe zvaní vykonavatelé soudu si ale uzurpují právo, které jim nepatří. Duch vane, kudy chce a neřídí se našimi představami. Kdo chce lidi řadit do skupin zasluhujících větší Boží milost a kdo v Bohu vidí především soudce, jehož vzácnými a povolanými nástroji jsme přeci i my, tak ten akorát poukazuje na svou vlastní zaujatost, na své vlastní farizejství, na svou vlastní slepou skvrnu.
Když proto Ježíš říká „kdo mě miluje a zachovává mé slovo, tak takového člověka bude Otec milovat a s takovým člověkem budeme společně přebývat“, tak tím nemluví o Bohu a jeho podmínkách. Ježíš mluví o nás. Boží láska – ta je jasná, Bůh přebývá v každém člověku, Boží Duch není omezen jen na spolek vyvolených. To u nás je ale ten problém. My jsme k té Boží lásce různě zdrženliví, uzavření. Třeba když jsme přesvědčeni, že si vystačíme sami – tehdy z nás mluví pýcha. Nebo se Bohu bojíme otevřít – otevřít se Bohu totiž znamená otevřít se i sám sobě, a z těch vnitřních hlubin a schovaných kostlivců jde na člověka někdy závrať. Nebo jsme příliš zaneprázdnění, odkládáme to, jsme lhostejní, však on ten Pán Bůh žije věčně, tak si ještě chvíli počká.
Ježíš nás proto svými slovy naschvál provokuje. Naschvál staví tu Boží lásku a Boží přebývání hned vedle té naší lásky a naší poslušnosti. Ono se to totiž dá číst nejen jako podmínka – ale i jako příslib. Kdo Boha miluje a je věrný jeho slovu, ten tu Boží lásku a Boží přebývání s námi snáze pozná. Když Boha milujeme a nastavujeme mu své ucho, tak tehdy máme větší šanci, že si vůbec všimneme Boží přítomnosti, že zaregistrujeme Boží lásku, která se nám často v rychlosti našeho života jenom nezřetelně míhá před naším čelním sklem. Kdo Boha miluje, ten ví, že je milován.
A my se tak k tomuhle zaslíbení můžeme rozeběhnout, přijmout Ježíšova slova jako výzvu a jít Bohu naproti, otevírat se mu, hledat, co to znamená jej milovat a poslouchat. Když na to totiž přijdeme, tak poznáme, že Bůh skutečně je naším spolubydlícím. Tehdy nám ta Boží láska přestane být jen frází z kostela či hezkým biblickým veršíkem, ale každodenní skutečností, která nás nezanechá stejnými.
A tak zbývá otázka: jak? Jak jít Bohu naproti?
Můžeme začít tím, že se zastavíme a ztišíme. Že zkusíme vnímat ten vítr, toho Ducha, a dovolíme mu, aby nám rozčeřil naše nitro, aby nás sám oslovil. Můžeme také listovat Božím slovem, začíst se do Bible a nechat se jí inspirovat – věříme, že právě také v ní Bůh bydlí a že on těm lidským zapsaným slovům dává promlouvat. Můžeme také pomáhat druhým lidem, sloužit, zasazovat se o dílo Boží spravedlnosti ve světě, potkávat Krista v těch, kteří jsou potřební. Můžeme Boha hledat v kráse světa, ve štědrosti běžného života – do toho všeho Bůh vtiskl svůj stvořitelský otisk. Můžeme Boha poznávat v naší slabosti, když nám dává sílu jít dál, když nám pomáhá nacházet odpovědi na ty těžké otázky, které nám život klade.
Milovat a poslouchat – evangelista Jan to také spojuje do jedné věci a Ježíšovými ústy nám na několika dalších místech říká, že tím největším Božím pokynem, který bychom měli poslechnout, je milovat druhé lidi (např. J 15,12-13). Tam, kde pro sebe lidé přese všechny své rozdíly nacházejí lásku, tam Bůh bezesporu bydlí, a to moc rád.
I proto na našem kostele ještě dnes visí duhová vlajka. V úterý byl mezinárodní den proti homofobii, den proti strachu z lidí, kteří mají jinou než většinovou sexuální orientaci. Možná, že nás ta duhová vlajka taky nějak provokuje. Když ale visí na kostele, tak není symbolem nějaké ideologie či kulturní války, ale právě symbolem lásky. Lásky, přijetí, pochopení – a to právě i pro ty, kteří nám jsou možná vzdálení, kterým možná zatím ještě nerozumíme, kteří to v životě můžou mít jinak, než jak jsem na to zvyklý já. Ale právě tehdy, když usiluji o lásku a přijetí toho, kdo je jiný, než jsem já, tak právě tehdy nejvíce poznávám, jaký je Bůh. Tehdy, když panty dveří své lásky otevřu ještě o kousek víc, než jsem toho byl dříve schopen, tehdy se nejvíce přibližuji Bohu, který tam ty panty ani dveře vůbec nemá a dává volný průchod všem.
Tak kde bydlí Bůh?
Možná, že jednoduše bydlí tam, kde o něm víme. Tam, kde ho chceme, kde si ho ceníme, kde jsme za něj rádi. Ono to totiž asi bude nějak tak, jak se praví ve staré židovské moudrosti, kdy za jedním chlapcem někdo přijde a ptá se ho: „Dám ti gulden, když mi řekneš, kde bydlí Bůh.“ A on odpoví: „A já ti dám dva, když mi řekneš, kde nebydlí.“
Amen.