Kázající: Jordan Tomeš
První čtení: Jan 17,6-11.20-26
Druhé čtení 1.Korintským 12, 12,12-18.27
12 Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem. 13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. 14 Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. 15 Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla. 16 A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla. 17 Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? 18 Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.27 Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.
Milé sestry a bratři – nebo také milé končetiny jednoho těla,
Křesťanská víra není zamýšlena jako víra pro jednotlivce. Není to cesta osvícení, na které by každý z nás sám za sebe stoupal do duchovních výšin, není to ponoření se do své vlastní individuality se zavřenými oči k tomu, co je kolem mě. To skutečné křesťanství zažíváme teprve tehdy, když víru sdílíme s druhými lidmi.
To je na nejobecnější rovině to, co apoštol Pavel v dnešním úryvku z dopisu korintskému sboru říká. Pavel píše do Korintu, do sboru, který je hádkami rozdělen na několik frakcí: „já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu“, tak čteme v první kapitole. Korinťanům hrozí rozparcelování víry na jednotlivé, individuální směry. A proto Pavel Korinťanům píše. Připomíná jim, že křesťanská církev je jedním celkem, neboť všichni křesťané jsou pokřtěni jedním Duchem. V té naší dvanácté kapitole Pavel tuto jednotu přibližuje obrazem církve jako jednoho těla, tvořeného různými částmi.
Tento obraz byl pro Korinťany výzvou. Měli překonat své rozpory a uvědomit si, že společná víra v Boha je přeci mnohem zásadnější pro jejich spolu-žití než jejich teologické či praktické neshody. Pro nás je ten obraz taky výzvou – a řekl bych, že ještě větší. K přirozeným neshodám, které ke každému lidskému společenství patří, se nám totiž v posledních desetiletích přidala velká myšlenka individualizace, tedy přesvědčení, že svět je otevřeným svobodným polem pro realizaci každého jednotlivého člověka. To s sebou nese spoustu dobrých věcí – růst svobody a demokraticky řízených zemí, větší právo člověka na své určení; toto společenské nastavení z nás ale zároveň dělá větší individua. Svou větší svobodu využíváme zejména k dosažení vlastních soukromých cílů, ne těch veřejných. Stará společenská pojítka – veřejné instituce, hodnoty, stát – také stále více ztrácí naši důvěru. Být součástí jednoho těla tak dnešnímu člověku může jít proti srsti. Jestliže totiž křesťanství není vírou pro jednotlivce, jak jsem řekl v úvodu, neznamená to, že já jako člověk ztratím v církvi svou vlastní identitu? Nesemele mě a můj osobní vztah k Bohu toto zinstitucionalizované náboženství?
Snad i toto přemýšlení stojí za nedávno zveřejněnými výsledky sčítání lidu v naší republice. Zatímco počet lidí oficiálně se hlásících k některé z křesťanských církví opět klesl – u velkých církví o více než třetinu – tak celkový počet věřících či nějakým způsobem duchovních lidí vzrostl. Zdá se, že ta touha po vlastním nezávislém duchovním světě je pro mnoho lidí u nás obrovsky důležitá.
„Unity in reconciled diversity“, tedy „jednota v usmířené různorodosti“ – tak zní heslo velké organizace Společenství evangelických církví v Evropě, které jsme jako evangelíci součástí. Toto heslo trefně vystihuje dnešní Pavlova slova. Církev je totiž sice jedním spojeným, usmířeným tělem, toto tělo se ale skládá z mnoha různorodých částí. „Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů… Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.“ Jsem přesvědčen o tom, že tato Pavlova slova jsou styčným bodem pro dnešní české individualisticky nezávislé uvažování. Naše jedinečná identita, které si tak ceníme, je totiž o to víc ceněna i Bohem. Bůh lidi nekopíruje. Bůh tvoří unikátní osobnosti. A každému jedinečnému člověku Bůh dává jedinečný úkol. Stejně, jako nohy, ruce či uši plní na těle svou funkci, tak i každý z nás má před Bohem své vlastní poslání.
V církvi proto to, čím jsme jedineční, nemá zanikat. Cílem křesťanství není udělat z lidí uniformní repliky podle jednoho vzoru nějakého super-křesťana. Cílem křesťanství naopak je, abychom naši vlastní individualitu co nejlépe poznali a rozvíjeli. Vždyť jsme Bohem stvořeni, utkáni „v životě své matky“, jak jsme slyšeli v úvodním žalmu. Každý z nás je podivuhodně utvořen, každý z nás je zázrak. A když přijmeme sami sebe, tak, jak jsme byli utvořeni, tak potom jsme připraveni přijmout i druhé. Po smíření se sebou samým může následovat smíření s druhými, sjednocení pod stejný jmenovatel Boží lásky. To je cesta k vytvoření jednoho společenství. Jednoho různorodého, ale usmířeného společenství.
Poslední mladá generace se někdy nazývá generace sněhových vloček. To znamená, že každý je unikát, každý potřebuje vlastní přístup. Tento někdy až přehnaný důraz na výjimečnost sebe sama ale může vést k tomu, že paradoxně přestaneme vnímat a oceňovat odlišnost druhých. Církev se tak pro dnešního člověka může stát ideálním trenažerem do dnešní polarizované společnosti. V církvi pro nás totiž ten druhý rozdílný člověk není důvodem k ostražitosti, vymezování se či souzení. Naopak, v církvi chceme naslouchat, rozumět, přijímat. Vzájemné spolubytí v odlišnosti buduje náš charakter. Zbavuje nás to tvrdohlavosti, omezeného pohledu. Být spolu v odlišnosti nás učí, jak tuto jednotu vnášet dál do světa. Být spolu v odlišnosti nás vede blíže k Bohu.
Církev tak může být skutečnou oslavou lidství. Oslavou bohatého, nekonečně různorodého lidství, které je ale schopno být spolu – a tím i oslavou Boha, jeho stvořitelské nápaditosti a jeho záměru vést své stvoření k jednotě.
O této jednotě jsme četli i v prvním čtení, kde se Ježíš modlil, aby „všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás“. Boží jednota v trojjedinosti je pro Ježíše vzorem pro naši lidskou jednotu. A nejen vzorem – Bůh se na té naší jednotě podílí a uskutečňuje ji. Není to jen horizontální jednota, mezilidská; ona má i vertikální rozměr, jde o sjednocení s Bohem. To vyplývá i z Pavlových slov: „Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Církev je tělo Kristovo – my tvoříme jeho tělo tady na zemi. On v nás žije, skrze nás mluví, jedná, pomáhá, zachraňuje.
Až se nám z toho může zatočit hlava – my a tělo Kristovo? My nejednotní, nekonečně rozdílní, s různými názory na pálivá témata ve společnosti; my životem pomačkaní, my že tvoříme končetiny Kristova těla?
Pavel psal dopis Korinťanům. Těm, kteří v úkolu tvořit jednotný sbor rozhodně selhávali. A i navzdory tomu jim píše: „Vy jste tělo Kristovo a každý z vás je jedním z jeho údů.“ Tak proč by tato slova neměla platit i nám, Berouňanům? Bůh je s námi a pomáhá nám tvořit jedno společenství; a zároveň nás Bůh propojuje a sjednocuje sám se sebou. My jsme tělo Kristovo. To je naše největší výsada.
Nabízím poslední myšlenku dnešního kázání. Jestliže je církev jedním tělem, ve kterém má každý z údů svůj úkol, tak to znamená, že církev je dílo společné. Církev proto nemá být one-man show. Církev nemá být ani tak organizace, jako spíš organismus. Církev nemá být místem, kam si přijedu natankovat do své duchovní nádrže a možná za to i něco zaplatím. Církev má být společná, živoucí, přirozeně pulzující. A každá její součást má svou důležitou roli. Staršovstvo sbor vede, hudebníci doprovázejí písně, učitelé nedělní školy věnují svou energii dětem. Někdo pomůže s úklidem, někdo potěší druhé zákuskem ke kafi, jiný pozve ostatní na grilovačku, další se upřímně zeptá „jak se máš?“.
„Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů… A Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl.“
Tak co je můj úkol?
Amen.