Kazatel: Jordan Tomeš
Text: Chléb náš vezdejší, dej nám dnes
První čtení Lukáš 12:13-21 Někdo ze zástupu ho požádal: "Mistře, domluv mému bratru, ať se rozdělí se mnou o dědictví." Ježíš mu odpověděl: "Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" A řekl jim: "Mějte se na pozoru před každou chamtivostí, neboť i když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má." Pak jim pověděl toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´ Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem."
Druhé čtení: Chléb náš vezdejší dej nám dnes (překlad dle Lukášova evangelia: náš denní chléb nám dávej každého dne).
Milé sestry, milí bratři,
Dnešní prosba je jako skok padákem. V modlitbě Páně šlo doposud čistě o Boha – o posvěcení jeho jména, o příchod jeho království a o uskutečnění jeho nebeské vůle. To jsou samé vysoké, duchovní věci. Dnes se ale najednou propadáme až úplně dolů, na zem, do toho obyčejného. Dnes prosíme za kus chleba. Za kus chleba, který by byl vezdejší, tedy každodenní, potřebný pro jeden den života.
Možná vás napadne: není to, zejména v kontrastu s tím předchozím v modlitbě Páně, banální? Nemá naše modlitba mířit někam výš, není to pod úroveň víry zaobírat se něčím tak základním a spotřebním, jako je to, co si dám ke snídani?
A mnozí dávní i ne tak dávní myslitelé by přispěchali s odpovědí: „ano, máte pravdu, je to banální – ale nebojte, ta prosba se chleba jako takového ve skutečnosti netýká. Jde v ní totiž o chléb duchovní – o chléb Božího slova, anebo o chléb jakožto tělo Kristovo. Jsou to totiž hlavně naše duše, které potřebují nasytit, ne naše těla.“
V takovém výkladu je rozhodně kus pravdy, naše nitro volá po naplnění. Držet se ale pouze tohoto pohledu by znamenalo naši víru příliš „zduchovnět“. Když totiž svůj pohled upřeme pouze k dalekému nebi, když mžouráme jen do oslnivého světla Božích tajemství a nedíváme se i kolem sebe, tak se nám zatočí hlava a přijdeme o něco důležitého – o to, co máme mezi sebou, na zemi. Stalo se to tak v historii vícekrát. Třeba když Židé řešili, jestli do Bible přijmout starozákonní Píseň písní, nebo ne. Tato milostná píseň, plná jadrných vyznání lásky dvou milenců, do Bible nakonec prošla jen díky tomu, že se její obsah prohlásil za jednu velkou metaforu vášnivé Boží lásky k nám. Zcela do pozadí se pak ale dostalo to, o čem je kniha původně: láskyplný a intimní vztah dvou lidí.
Církev také dodnes zápasí s dědictvím novoplatonismu, což byl filosofický směr, který se přimíchal do raného křesťanství a už v něm zůstal. Toto smýšlení dělí náš svět na část fyzickou a duchovní s tím, že z té první, tedy z hmoty, z našich těl, je potřeba uniknout, asketicky, morálně či celibátně se povznést k Bohu, oprostit se od našich fyzických potřeb či emocí a navrátit se k Bohu, který s tou špatnou nedokonalou hmotou přeci nemůže mít nic společného.
Takový přístup ale vůbec nevychází z Bible.
Celá Bible totiž míří dolů. Slovo se stalo tělem, Bůh se stal člověkem, Ježíš se ponížil a sám sebe zmařil. Jeho Duch pak o Letnicích sestoupil na učedníky. A ti mají jít do všech koutů země a zvěstovat evangelium do té doby, než Ježíš sestoupí znovu, aby naši zemi, naši planetu, obnovil a vzkřísil, stejně, jako Bůh vzkřísil jeho. Všechny Boží cesty vedou dolů, na zem, k tělesnosti, to podstatné se v Bibli děje na zemi, ne v nebi. Bůh nás stvořil, a stvořil nás dobře. Naše potřeby, pudy a pocity jsou hodnotné a důstojné.
A tak se nebojme sestoupit i my. Dnešní prosba je příležitostí být přízemní a mluvit s Bohem o všech našich tělesných potřebách. O chlebu, který sytí náš hlad. O oblečení, které nás chrání před zimou, o střeše nad hlavou, která nás udržuje v suchu. O aktivním pohybu, který nám pomáhá být zdraví. O stisku ruky a upřímnému pohledu z očí do očí, díky kterému se cítíme být lidmi. O pořádném objetí, po kterém víme, že jsme přijati. O laskavém doteku, který sytí naši touhu po vzájemnosti a důvěrné intimitě.
Máme těchto věcí dost? Nebo Boha poprosíme o pomoc se zajištěním naší potřebné denní dávky?
Anebo – nemáme těchto věcí příliš? Hlavně toho jídla. Jestli jde o denní dávku – tak v našich ledničkách a mrazácích máme těch dávek nejspíš víc. Což je důvod jak k vděčnosti, tak i k zastavení. Protože jedno riziko je upřednostnit ducha před tělem, pro nebe zapomenout na zemi; stejné riziko ale spočívá v upřednostnění těla před duchem. Jestliže to první nebezpečí hrozí zejména lidem věřícím, tak hlavním sídlem toho druhého je naše běžná konzumní společnost.
S novou čerstvostí si to uvědomujeme právě v těchto dnech. Ruská agrese na Ukrajině zvedá ceny všech běžných komodit na celém světě, v několika afrických zemích dokonce způsobuje hladomor. Toho u nás využívají někteří politici, kteří přirozený lidský strach o budoucnost vyhánějí do extrémních hodnot. Využívají při tom právě naši přirozenou lidskou inklinaci k nadbytku, naši pohodlnost, náš konzumní styl života, který máme vyrytý hluboko pod kůží. Utažení opasku, které je v situaci ohrožení svobodné Evropy ruským agresorem přirozené a nutné, by pak někteří pod vlivem tohoto mysl zatemňujícího strachu byli ochotni vyměnit za ustupování a poklonkování diktátorovi. Diktátorovi, jehož rozhodnutím již zbytečně a násilně zemřely desítky tisíc lidí.
I Ježíš byl ve chvíli hladu a nedostatku pokoušen. „Proměň tyto kameny v chleby!“, nabádal ho na poušti po 40 dnech hladovění satan. Ježíš mu ale odvětil: „Nejen chlebem živ jest člověk“. Náš chléb, naše potřeby a strach z jejich ztráty nás nesmí ovládnout. Pak bychom se totiž – stejně jako to chtěl satan udělat Ježíši – připravili o své povolání, o svou roli na světě. Ježíš pokušení odolá a v tu chvíli začíná jeho veřejná služba, jde hned lidem vyprávět o Božím království – to bylo jeho povolání. Jaké je to naše?
Může nám poradit ta dnešní prosba. Její slova zní „chléb náš vezdejší“, ne „chléb můj vezdejší“. Ta prosba jasně ukazuje na úkol, který vyplývá z celé křesťanské zvěsti: být bližními, být ve společenství, být solidární. Ten chléb je společný, sdílený, stejně, jako naše planeta a naše zdroje. Někdo toho chleba má víc, někdo míň. Nemůžeme se proto modlit dnešní slova, aniž bychom nemysleli na spoluobyvatele celého světa. Nemůžeme se, zvlášť my v západním světě, modlit dnešní slova, aniž bychom si nepoložili otázku: nestal se náš hlad hladem pokušitelským, hladem posedlým a zlým? Potřebujeme ten chléb vezdejší, každodenní, jako manu na poušti, bez které nepřežijeme; nebo jsme už ztratili soudnost a náš hlad nemá konce, chceme víc a víc? Kde se naše dobré a přirozené potřeby staly potřebami nenasytnými, naší modlou, našimi stodolami, které chceme klopotně plnit bez ohledu na to, co se děje jinde? Kde se vyměnily role – kde místo, aby mi věci sloužily, tak já, jako blázen, sloužím jim?
Chléb dnešní prosby je chléb, který máme lámat a rozdávat, ne si škudlit a schovávat pro sebe.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Ještě této noci si vyžádají tvou duši. Nemysli na zítřek, dnešek má svých trápení dost. A taky nebeská mana, kterou si Izraelci po osvobození z Egypta museli na poušti sbírat znovu každý den. Dnešní prosba nás zve do konkrétního času, kterým je dnešek. A ten náš dnešek je potemnělý, nejistý. Evropa je ve válce. Nadcházející zima bude testem demokracie, ale hlavně testem každého člověka. Právě dnes je proto o to větší potřeba stát se člověkem „přízemním“ a sestupovat k těm, kteří chléb nemají nebo o něj bojují. Dnes je potřeba žít společně, nenechat se uzavřít do zdí z rozdílných názorů, vyjít solidárně k druhému člověku a spojit naši modlitbu s činem.
Německý teolog Karl Barth jednou napsal, že „sepnutí rukou v modlitbě je počátek povstání proti nepořádku světa“. A tak, jestliže se nám Ježíš Kristus stal chlebem života, jak vyznáváme při Večeři Páně, jestliže u něj sytíme své duše i svá těla, tak se staňme součástí dnešní modlitby a pomáhejme sytit i druhé. Naše možná jednoduché, banální a spotřební činy lásky a milosrdenství totiž míří vysoko. Amen.