Kázající: Jordan Tomeš
Milé sestry, milí bratři,
úžas a radost z Velikonoc je pryč. A to se Ježíš učedníkům několikrát zjevil, překonal i zamčené dveře a přesvědčil i kritického Tomáše! Ježíš na učedníky dechl, věnoval jim Ducha svatého a poslal je do celého světa kázat evangelium – to jsme četli minulý týden. Ve světě našeho příběhu už ale uplynula delší doba. Vzpruha ze silného duchovního zážitku, oslovení evangeliem, nadšení do přijatého úkolu – ne, to teď po učednících nechtějte. Místo cesty do světa se vrátili domů. A jdou na ryby. Jako rybáři u Berounky – aby si vyčistili hlavu, dali se dohromady. Zírají do temné noční hladiny, pozorují hvězdy, zračící se ve vodě, nechávají se kolébat vlnami. Terapie rybami. Návrat z velkého, život měnícího následování Ježíše do běžného života. U Galilejského jezera to kdysi začalo, teď to u něj nejspíš taky skončí. Hlavní starostí už není „rybaření lidí“, ale naplnění vlastního kručícího žaludku. „Jdu lovit ryby“, říká Petr – a ostatní jdou s ním.
Ostatní – ale nejsou všichni, podle výčtu jich je jen sedm. Kde je zbytek, to nevíme, moc pozitivně ale klesající počet učedníků nezní.
Takovýto překvapivý obraz po-velikonočního dění před nás staví evangelista Jan. Překvapivý je ale jen na první dobrou – však i my známe prchavost našeho nadšení, rychlost, s jakou ztrácíme svá předsevzetí. Známe tu „normalizaci“, když naše víra a odhodlání narazí na tvrdou realitu. Náš obranný mechanismus nám pak mnohdy velí věnovat se něčemu všednímu, zahnat ty své roztrpčeně nenaplněné ideály a krvácející naděje – je jedno čím, hlavně, ať se netrápím, ať co nejrychleji zapomenu, ať se vyhnu zklamání ze sebe, z Boha.
Vyprchání víry a návrat do zajetých kolejí, tak se lze na tu dnešní scénu za rozbřesku dívat. Anebo ta scéna může symbolicky rozvíjet misijní obraz církve jako lodi – lodi, která i v noci vyplouvá, aby rybařila, hází sítě přes palubu; jenomže se jí taky někdy nedaří, sítě jsou prázdné. Připomíná nám to situace, kdy ani to naše církevní úsilí nenese očekáváné ovoce – ani s tím nebude pro ty z nás, kteří jsou kovanými křesťany, těžké se ztotožnit. Dlouhé schůze staršovstva, plány na rekonstrukci, péče o vztahy, tvorba společenství, finanční příspěvky, lámání si hlavy s tím, jak zaujmout mladé lidi – a často jako by z toho nic moc nebylo. V Česku církvi důvěřuje málokdo, s penězi je to těžší a těžší, kostel nám pomalu padá na hlavu. A my stále házíme sítě z lodi, poslušně odrážíme od břehu i v noci, abychom chytli něco pořádného – ale voda se nám směje, ryby nám unikají, sítě zůstávají prázdné. Připadáme si pak jako ti učedníci – když na nás někdo z břehu zavolá „nemáte něco k jídlu?“, musíme spolu s nimi přiznat: „nemáme“. Ač chceme sytit hladovějící (a dnes jsme díky Sbírce potravin svědky toho, že to jde!), chceme povzbuzovat, podepírat, nabízet naději – tak ale sami nemáme, sami jsme prázdní, sami potřebujeme naplnit.
Ten příběh začínal slovy: „Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského.“ Ježíš narušuje učednickou rezignaci a blbou náladu z rybářského neúspěchu. Opět se po svém vzkříšení zjevuje – ale nejprve jen jako slovo. „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ To slyší učedníci od neznámého cizince, skrytého před jejich zraky ranní mlhou. Učedníci Ježíše ještě nevidí, ale přesto ho poslechnou. Ve slovech cizince totiž slyší víc, než rybářskou radu – slyší něco, co slyšeli už dřív. Slovo, které je dobré. Dává směr, pomáhá, pozvedá.
Ježíšovo slovo učedníky zve k jejich pravému poslání. Přichází je vytrhnout z jejich normálnosti a zklamání, připomíná jim jejich ideály, jejich úkol. „Hoďte síť na druhou stranu lodi!“ To může znamenat: „Přehoďte výhybku, začněte znova. To vám říká Vzkříšený, ten, který o Velikonocích přehodil výhybku smrti a tím jednou provždy změnil poměry světa. Boží království – vláda lásky, pokory, milosrdenství, služby – vyhrálo na plné čáře, už nic ho nezastaví. Tak pojďte za mnou, nechte ryby rybami a staňte se opět rybáři lidí. Hoďte síť na druhou stranu a najděte své poslání, svůj sen, který jsem do vás vtiskl já sám, jakkoli nenormálně či bláznivě ten sen může znít!“
„Hoďte síť na druhou stranu lodi.“ Může to taky znamenat: „Neodcházejte od úkolu, který vám byl svěřen. Pokračujte novými způsoby. Počítám s vámi i nyní, ba právě nyní. Vím, že jste zklamaní, vyhořelí, prázdní, ale potřebuji vás. Bez vás se to neobejde. A nebojte, nejste v tom sami. Já jsem tu dál s vámi, i když mě úplně nevidíte.“
Učedníci poslechnou. A pak už z vody tahají síť plnou velkou ryb. Je jich přesně 153. Ten počet není náhoda – lidé prý tehdy znali právě 153 rybích druhů. Což by mohlo znamenat: do církevní sítě ať se vejde každý. Každý druh člověka. Ať se proto nestává, že by někdo kvůli své odlišnosti ze sítě vypadl. Ježíšova náruč je nekonečně široká a církev se má snažit, aby byla záchytnou sítí pro všechny. Ten plný počet také značí zaslíbení – evangelium se jednoho dne dostane úplně ke všem. Od sedmi bezradných učedníků až do celého světa.
Zázračný rybolov učedníkům otevře oči. Kapitán Petr se rychle škrábe z lodi a plave za Ježíšem. On nejvíc ze všech potřebuje probudit, vytrhnout z rezignace. Jeho víra už je totiž životem pořádně ošlehaná. Začínal jako Ježíšův největší fanoušek, sliboval mu hory doly. Jenomže když teď sedí s Ježíšem na břehu u ohně, který příjemně prohřívá jeho zkřehlé tělo, vybaví se mu, jak se stejně hřál u ohně o té osudové noci, kdy Ježíše na veleknězově nádvoří třikrát zapřel. Ta hanba, co pak cítil, byla strašná. Jak mu to teď Petr má vysvětlit? A co na to Ježíš řekne? Vyčte mu to? „Jak si to mohl udělat, ty zrádce jeden mizerný?“
Ne. Ježíš se překvapivě ptá: „Petře, miluješ mne víc než ti zde?“ Na tuto otázku by nejspíš Petr dříve, v době své horlivost, klidně řekl, že ano. Možná i my bychom se, v době svého největšího probuzení, kdy nám byla všechna teologická tajemství jasná a ostatní věřící vypadali málo zbožně a svatě, odvážili říct, že ano. Petr už ale ví, že o srovnávání tady nejde. Už poznal své limity. Křehkost vlastního odhodlání, dynamiku víry, která někdy je a někdy prostě není. „Ano Pane, ty víš, že tě mám rád,“ odpoví. Na Ježíšovo „miluješ mne“ – to je sloveso agapó, označující lásku ryzí, božskou, bezvýhradnou – odpoví jakoby o úroveň níž: „mám tě rád“. To je sloveso fileó, označující lásku přátelskou, lásku, která ví, že není nekonečná.
Ježíš pak otázku přeformuluje a vynechává srovnávání, mířící na Petrovo ego: „Šimone, miluješ mne? Miluješ mne láskou nejvyšší?“ A Petr odpoví stejně: „Ano, ty víš, že tě mám rád. Mám tě rád tak, jak to jen dovedu.“ Napotřetí Ježíš přeformuluje svou otázku tak, aby odpovídala Petrově odpovědi: „Petře, máš mne rád?“ Petr zaváhá a zarmoutí se: „Pane, ty víš všechno a víš také, že tě mám rád.“
Petr Ježíše třikrát zapřel, nyní mu třikrát vyznává svou nedokonalou, prokřehlou lásku. A Ježíš mu jde naproti, s tím jeho skromným „mám tě rád“ se spokojuje. Jako by tím říkal: „Vím, že máš rád tak, jak můžeš. A to stačí. A nejen, že to stačí, ale to je přesně to, co po tobě chci – já chci lásku. A ta je láskou jen tehdy, když je dobrovolná a upřímná, když není v křeči a netlačí se do něčeho, co není; třebaže je při tom i lidsky selhávající.“
Milé sestry a milí bratři, je to právě církev selhávající, o které je dnešní příběh. První učedníci se za svým úkolem nehrnou, místo toho rybaří. Ani tento únik od jejich poslání se jim nedaří, ryby neberou. A jejich kapitánem je Petr, jehož trojitá zrada se mu zaryla hluboko pod kůži.
Já jsem si z toho příběhu něco naschvál nechal až na konec. Je to ten zvláštní moment, kdy se učedníci vylodí s úlovkem na břehu a chtějí pohostit Ježíše, který je předtím prosil o jídlo. Ale Ježíš je přivítá u ohně, na kterém se už jedna ryba hezky opéká. K dispozici je i chleba. Pozorný čtenář tuší, že tady se připomíná poslední Ježíšova večeře, večeře Páně.
Ano, církev selhává, troskotá, rezignuje, bojíme se bouří budoucnosti. Ježíš ale tím, že učedníkům připravil vlastní pokrm, všechny své učedníky ujišťuje, že tím pravým rybářem je on sám. Ano, Ježíš nás zve na palubu a posílá nás lovit, ale pak, bez ohledu na to, jak to dopadne, nás vítá u své večeře. Věřím, že tím Ježíš chce říct: „Ano, rybařte, jak jen umíte. Ano, milujte a mějte rádi tak, jak jen lidsky dokážete. Ale jsem to nakonec já, kdo vaše dílo vede k naplnění. Jsem to já, kdo plní vaše sítě. Jsem to já, kdo fouká do vašich plachet. Jestli to už proto někdy chcete vzdát, jestli vás přemáhá únava, neúspěch či výčitky, jestli jde vaše naděje ke dnu – ještě chvíli vydržte. Já vás nasytím. A skrze vás, milí učedníci a učednice, nasytím i celý širý svět.“ Amen.