Efezským 5,15-20
Kazatel: Jordan Tomeš
První čtení: Skutky 16, 16-33
Druhé čtení: Ef 5, 15-20 Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete, abyste si nepočínali jako nemoudří, ale jako moudří; nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.
Bratři a sestry, přátelé,
některé dopisy apoštola Pavla, které jsou plné naléhavých výzev, doporučení a pokynů, bychom občas mohli přirovnat ke kulometné palbě. Dobrým příkladem je několik kapitol listu Efezským, které předchází tomu, co jsem právě četl. Pavel v nich napřed střílí, a až pak se ptá. Říká třeba: „Buďte skromní a trpěliví, nepropadejte bezuzdnosti a otupělosti, nedělejte hanebné věci a neveďte mezi sebou hloupé, sprosté a dvojsmyslné řeči; nežijte jako pohané, chovejte se k sobě v úctě a lásce a odpouštějte si; kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději pořádně pracuje…“ Nábojnice dopadají s cinkáním na zem a Pavel nevypadá, jako že by mu docházely náboje. On ale nestřílí jen tak nazdař Bůh – jeho slova mají pro mladý Efezský sbor, který se ještě tak trochu hledá, velký význam. Když bychom chtěli to, co Pavel říká, krátce shrnout, mohli bychom říct: „Milí přátelé v Efezu, Pán Bůh vám daroval nový život, tak žijte tak, abyste mu přinášeli slávu. V Kristu vám bylo darováno to nejcennější, co člověk vůbec může dostat, tak mu svým životem dělejte čest. Žijte tak, aby z toho Pán Bůh měl radost.“
Ta slova, která jsme před chvíli četli, celou tuto část dopisu uzavírají. Pavel v nich opakuje něco z toho, co už padlo předtím a poté varuje před opíjením se vínem, neboť to je podle něj prostopášnost. Ale o tom dnes kázat nechci, třeba někdy jindy.
Mě na těch slovech zaujalo to, co přijde na samotném konci: „plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ Po všech těch zákazech a pokynech Pavel říká: zpívejte. A navíc tam zmiňuje všechny tři Boží osoby, takže tomu, co říká, dává slavnostní ráz. Jako by si to nejlepší či nejdůležitější nechal na konec. Zpívejte. Zpívejte společně. Žalmy, chvalozpěvy, duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce, a vzdávejte za všechno díky.
Ti, kteří chodí do kostela pravidelně, určitě mají nějaké oblíbené kostelní songy – tedy písně, které mají rádi a u kterých si třeba i pamatují jejich zpěvníkové číslo. Proč ale vlastně v kostele zpíváme, k čemu jsou písně a co se s námi děje, když zpíváme?
Někdo zpívá rád a zvesela, jiný si není jistý svým hlasem, další nevyzpívá všechny vysoké tóny a někdo jiný zase k hlavní lince nevědomky přidává nějakou svou vlastní kreativní linku. A přece nám Pavel píše: „zpívejte společně“. Ať vás zpěv spojuje. A tak to určitě můžeme vnímat: že když zpíváme, tak nezpíváme sami za sebe, ale zpíváme jako celý sbor. Zpíváme a jsme si vědomi všech našich nejen hudebních, ale hlavně těch lidských harmonií a disharmonií, které se mezi námi ozývají – a přesto spolu zpíváme. Jako bychom tím jeden druhému říkali: myslím to s tebou vážně, patříme k sobě. Zpíváme a žijeme společně.
Zpěv písní ale určitě znamená i víc než toto pojítko, jakkoli je důležité. Když zpíváme, tak se totiž pohybujeme v trochu jiné tónině, než když v kostele posloucháme kázání nebo když se modlíme. Snad jste to také zažili, ať už v kostele nebo na koncertě či u táboráku: že k nám písně promlouvají jinak. Že v nás podařené melodie probouzí nové emoce, a že texty písní nás umí překvapit svým barvitým, bohatým jazykem, který v nás svou poetikou probudí něco nevšedního. Dobře to vystihuje kousek písně, kterou jsme před chvílí zpívali ze Svítáku:
„Tam kde slova nestačí, ještě něco zbývá: Kdo se z víry raduje, ten ať Bohu zpívá.“
Slova někdy opravdu nestačí, slova mají svůj limit toho, co dokáží povědět – a tam, kde nestačí, znějí písně. Písně nás zvou k sobě, do sebe: chtějí, abychom do nich vstoupili. Nabízejí nám totiž svůj vlastní obraz světa, který většinou bývá odlišný od toho světa, ve kterém se zrovna jako lidé nacházíme. A ne vždy se nám podaří do písní vstoupit, ne vždy je dokážeme plně vnímat, ale když se to podaří, tak si můžeme něco z té jejich odlišnosti vzít k nám. Například, když po kázání budeme zpívat píseň 228 ze Sv, klidně si ji otevřte:
Ó Pane můj, nenech mne být, dej sílu žít, a nezradit.
Každý den ráno, večer, stále rač při mně bdít a nesoudit.
…tak se slova této písně mohou stát našimi vlastními slovy, ač jsou to slova, která by nás jinak sama od sebe vůbec nikdy nenapadla.
„Každý den ráno, večer, stále rač při mně bdít a nesoudit.“ V té písni je vykreslen obraz Boha jako někoho, kdo při nás bdí ráno i večer, jako někoho, kdo s námi je celý den a navíc nás nesoudí za to, co při tom svém bdění u nás uvidí, co my za ten den zase vyvedeme – a my, když to zpíváme, tak si můžeme říct: „Díky, Bože, že to takhle je! Díky, že jsi mi nablízku a že mě přesto, že mě vidíš, jaký jsem, tak mě nesoudíš. Díky, to mi dává sílu žít, z toho mám radost.“ Třeba takto lze nalézt své místo v písni, vkročit do ní a něco si z ní pro sebe vzít.
V prvním čtení jsme četli příběh o Pavlovi a Silasovi. Nevím, jestli jste si toho v tom dramatickém ději všimli, ale písně a zpěv v tom příběhu hrají zásadní roli. Pavel a Silas nejprve vyženou zlého ducha z jedné otrokyně, což se ovšem nelíbí jejímu pánu, který na jejích speciálních schopnostech vydělával. Skončí to bičováním, potupou a čtyřmi studenými stěnami ve vězení s nejvyšší ostrahou. Žádná výhra.
Později večer si však oba vězni začnou zpívat. Či lépe řečeno – nezačali „si“ zpívat, ale začali zpívat komu-čemu Pánu Bohu. Jako by se řídili i textem našeho dnešního dopisu, kde jsme četli: „Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce.“ Tedy – nezpívejte jenom sobě nebo sousedovi, ale směřujte váš zpěv i k Bohu. Pozdvihněte svůj zrak od sebe tam nahoru, oslavujte Hospodina, a chvalte ho za to, z čeho máte zrovna radost!
Jenomže někdy nám dojdou nápady, za co Boha chválit, anebo se v životě dostaneme do míst, ve kterých nám do zpěvu není. Stejně jako Pavel a Silas. V tom příběhu se to neříká, ale já si myslím, že se jim zpívat napřed vůbec nechtělo. Představuji si, že když to jeden z nich navrhl, tak se ten druhý jenom zasmál a ťukal si prstem na čelo. Za co Boha chválit, když jsem zbičovaný a s nohama v kládě. A přesto to spolu zkusili: zamumlali první slabiky, slova a sloky, které ale jenom tlumeně a neurčitě zanikaly v šeru jejich kobky. A až postupně, a ne bezbolestně se ti dva nechali vést písněmi někam jinam, až postupně se slova chvalozpěvů stávala stále víc a víc i jejich vlastními slovy, jak se jim dařilo vstupovat do těch písní, až postupně se jejich hlasy spojovaly ke zvučné Boží chvále – až nakonec zazáří světlo, vězení se otřese a všem zajatým spadnou pouta na zem.
Když Pána Boha chválíme, můžou se dít zázraky i s námi. Když i navzdory tomu všemu, co se nám třeba snaží zacpat ústa, pozvedneme své hlasy – anebo alespoň něco zašeptáme – tak nám můžou spadnout okovy toho, co nás svírá nebo toho, co nás děsí. Písněmi a chválami totiž sami sobě zvěstujeme evangelium. A před evangeliem, před tou Boží zprávou o tom, že člověk není sám, ale že je milován, tak před takovou silou ty naše okovy a děsy berou nohy na ramena.
V žalmu 118. žalmový zpěvák zpívá:
„Hospodin je síla má i moje píseň; stal se mou spásou.“
Kéž je Hospodin silou, spásou i písní nás všech. Amen.